Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 7

10.09.2011 (09:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3041×

„Kde je Gordon?“ vypálila jsem okamžitě, jakmile jsem přišla ráno do kuchyně.

„Odpočívá ve svém pokoji,“ odpověděl mi Jack. „Je u něj Edward.“

S nechutí jsem čapla rohlík do ruky a šla jsem se podívat nahoru, za mým milovaným bratříčkem. Neměla jsem zrovna chuť se potkat s Edwardem, ale jestli jsem chtěla s Gordonem, nic jiného mi nejspíš nezbylo.

„Jak je mu?“ zeptala jsem se tiše Cullena, protože Gordon spal.

„Ztratil hodně krve, ale snad to bude dobré.“ Otočil se ke mně a zvednul se z postele. „Ale jsi v pořádku ty? Nebolí tě něco? Musíš být v šoku.“

„Ne, já jsem… v pohodě. Nemusíš mít strach,“ uklidnila jsem ho a chtěla odejít, ale on mě zastavil.

„Počkej chvilku.“

„Co chceš?“ vyjekla jsem na něj.

„Nemohli bychom se k sobě chovat normálně? Už žádné zabíjení? Buďme přátelé. Mám tě rád.“

„Co prosím?“ přimhouřila jsem oči a měla pocit, že jsem špatně slyšela.

„Mám tě rád,“ zopakoval. „Když jsi zmizela, ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál.“ A pak se ke mně začal rádoby nenápadně přibližovat. Chtěla jsem couvat, ale stačily dva kroky a stála jsem o zeď. Cullen si toho nevšímal a dál šel ke mně.

„Zůstaň stát,“ pípla jsem s obavou v hlase, ale on mě neposlouchal. Nebo spíš nechtěl poslouchat. Přiblížil se až ke mně a na zeď mě přišpendlil. Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla líp do obličeje a on toho hajzl využil a jemně přitiskl své rty na můj krk. Přivřela jsem oči, a když svými rty mířil k těm mým, neudržela jsem se a moje koleno přesně vystartovalo mezi jeho nohy. Najednou zalapal po dechu a o dva kroky couvnul.

„Ty mrcho,“ zašeptal a já se usmála.

„To je moje druhé jméno,“ oznámila jsem mu a utekla z místnosti.

„Jak je Gordonovi?“ zeptal se mě Joe, když jsem si sedla ke stolu.

„Dobře. Doufám, že se z toho vylíže. Ještě ode mě dostane zpucuňk. Nechápu, proč se tu vůbec ukazoval. Akorát si způsobil problémy,“ lamentovala jsem naštvaně.

„Hrozně se o tebe bál.“ Uklidňoval mě Jack. „Chvílemi jsem si začínal myslet, že když tě nenajdeme, něco si udělá.“

„Ale nechápu, proč si myslel, že se mi něco stalo. Nikdy jsem se mu neozývala pravidelně.“

„Jste sourozenci. Sourozenecká intuice.“ Pokrčil rameny Joe.

„Jen počkejte, až se z toho vylíže. Co mu řeknu, to si za klobouk jen tak nedá a pěkně rychle odfrčí na tu svojí Floridu.“ Potřebovala jsem upustit páru.

Nervózně jsem pochodovala po kuchyni a kousala jsem si nehty. Zrovna jsem procházela kolem dveří, kterými zrovna vletěl Edward, div mě nesmetl.

„Co děláš?“ vyjela jsem na něj a on už se hrabal v lékárničce.

„Kde je teploměr?“ ptal se a Joe mu hned podal pouzdro.

„Co se stalo?“ Chtěla jsem vědět, ale on hned letěl zase nahoru. Chtěla jsem běžet za ním, ale Jack mě zastavil.

„Počkej, dojdu zjistit, co se stalo. Joe ti zatím uvaří kafe.“

„Nechci kafe. Chci vědět, co se stalo.“ Chtěla jsem se mu vytrhnout ze sevření, ale on byl upír. Neměla jsem nejmenší šanci. „Neser mě!“

„Bello,“ povzdechl si, ale pustil mě.

Rychle jsem vyběhla schody a vrazila do Gordonovi ložnice. Edward mu právě měřil teplotu a mračil se. Bylo to zlé znamení, nebo se mi to jenom zdálo?

„Co mu je?“ zeptala jsem se rychle a odstrčila ho od postele. „Proč jsi potřeboval ten teploměr?“

„Zdá se mi, že má teplotu. A to by v jeho stavu bylo dost vážné,“ odpověděl mi narovinu a vytáhl mu ten teploměr. „Musíme okamžitě sehnat prášky proti teplotě a hlavně něco proti teplotě.“

„Co se děje? A řekni mi to narovinu!“ přikázala jsem a on se na mě zamračil.

„Má teplotu. Vysokou teplotu a mám obavu, že se mu v té noze rozjela infekce.“

A to byla poslední kapka. Přeci nenechám Gordona umřít doma. Potřebuje lékařskou pomoc, ne pomoc tohohle… tohohle… vola! Přešla mě veškerá bojovnost a chuť Gordona přizabít za to, že se mě pokoušel hledat. Zbyl jen strach, strach o mého bratra.

„Odvezeme ho do nemocnice,“ řekla jsem nekompromisně, došla k posteli a pohladila zpoceného Gordona po tváři. Hrudník se mu zvedal rychleji, než by měl. Zatraceně! Takhle zranitelného a hlavně zraněného jsem ho ještě neviděla.

Cullen mumlal něco o policajtech, o vězení, o průseru. Bylo mi to jedno.

„Drž hubu, sakra!“ vyjela jsem po něm a vražedně jsem se na něj podívala. „Jestli se nechceš dostat policii pod ruce, tak odejdi, ale já svého bratra nenechám zemřít. Radši budu do smrti sedět za katrem, než si vyčítat, že jsem ho nechala umřít. A ty? Proč jsi ho tam do hajzlu vůbec bral? Musel jsi vědět, že tam jsem a Gordon by se ti pletl jenom pod ruce. Mohl umřít na místě! On ho mohl zabít! Tak proč jsi ho tam, kurva, bral?!“ chrlila jsem ze sebe větu za větou a cítila, že se brzy zhroutím. Věděla jsem, že to přijde a nebude to trvat dlouho. Mám asi hodinu, dvě k dobru, pak už to nevydržím.

Cullen jen stál a zíral na mě, oči podivně prázdné, mrtvé. Neodpověděl.

Otočila jsem se ke Gordonovi, nahnula se nad něj a políbila ho na čelo. Byl rozpálený a mělce dýchal.

„Už to bude dobrý Gordý, odvezu tě do nemocnice, dostanou tě z toho. Budeš žít,“ šeptala jsem mu do čela a za celou tu dobu, co jsem byla zpět doma, jsem právě teď měla nejblíže k pláči.

Napřímila jsem se a zhluboka se nadýchla a zbavila obličej jakékoliv emoce. Podívala jsem se na Cullena.

„Prostě jen odejdi, už nepotřebuju tvou pomoc. Děkuju za záchranu života, pokud budeš chtít, abych ti to splatila, není problém. Ale teď odejdi,“ řekla jsem a můj hlas postrádal emoce, stejně jako můj obličej. Otočila jsem se ke Gordonovi a podívala se do jeho bledé tváře. Tolik jsem chtěla, aby se teď probral, řekl mi, že bude vše dobré, vzal mě do náruče a kolíbal mě tak, jako když jsem byla malá. Bohužel, tentokrát jsem to byla já, kdo byl silnější.

Zatracená schopnost regenerace, zatracená práce. Sakra! Mělo mi hned dojít, že bude kvůli mně Gordon jednou zraněný. Vystavila jsem ho hroznému nebezpečí, vždyť to kvůli mně tu umírá. Kdybych nedělala to, co dělám, nic by se mu nestalo.

„Joe, připrav mi auto. Jacku, pojď sem, pomůžeš mi snést Gordona dolů,“ řekla jsem, prošla kolem Cullena, našla Gordonovi věci a v nich jeho falešnou občanku a pas. V hlavě jsem měla jen jedno, dostat Gordona do nemocnice.

Rychle jsem doběhla do pokoje, převlékla se do něčeho normálního, stáhla vlasy do culíku a utíkala k hlavním dveřím. Jack právě opatrně nesl Gordona ke mně a nesouhlasně si mě měřil.

„Co jim řekneš, až se tě zeptají, kde jsi ho našla?“ zeptal se tichým hlasem a já z jeho tónu poznala, že se mu nelíbí to, co se chystám udělat. A to ještě netušil všechno.

„Pravdu,“ řekla jsem a nespustila pohled z Gordonova bezvládného těla.

„Pravdu?!“ zeptal se přiškrceně a já kývla.

Otevřela jsem dveře a podržela je, aby mohl vyjít. Sešli jsme schody dolů. Nezajímalo mě, jestli nás někdo uvidí, bylo mi to jedno.

Joe stál u auta, a když nás uviděl, otevřel zadní dveře. Pomohl Jackovi položit Gordona na zadní sedadla a pak zavřeli dveře. Joe už se chystal ke dveřím řidiče, když jsem ho zastavila.

„Jděte do bytu a ukliďte po sobě věci. Dokážu je zdržet do večera, ale déle ne. Vezměte všechno, co by vás mohlo prozradit, jasný?!“ přikazovala jsem chladně a pozorovala, jak se jim do obličeje dostává zděšení.

„Ty se chceš… nechceš snad… to ne,“ koktali jeden přes druhého, ale já byla rozhodnutá.

„Řeknu jen to, co budu muset, a vy udělejte to, co jsem vám řekla,“ řekla jsem a nastoupila na místo řidiče. Cullena jsem nezahlédla. Odešel, jak jsem po něm chtěla… a já byla ráda.

Jela jsem k nejlepší nemocnici ve městě. Nebylo tak daleko, a když jsem jela rychle, byla jsem u ní během pár minut. Zastavila jsem přímo před hlavním vchodem, vyběhla z auta, vrazila do haly a zalarmovala sestřičky. Během chvilky už Gordona vezly na pojízdných nosítkách na sál. Mě posadily do čekárny a přinesly mi kávu. Bylo mi jasné, že se začnou ptát, jen ne teď. Mohla bych prostě odejít a už se tu neukázat. Věřím, že bych dokázala zmizet, vím to, ale nemohla jsem tu Gordona nechat.

Zvláštní, viděla jsem tolik umírání, mučení, týrání, sama jsem zabíjela a vlastně i mučila, byla jsem smrtelně zraněná, a kdybych neměla své regenerační schopnosti, umřela bych… ani jedno mě však nedokázalo zlomit, odradit mě od toho, co je mým povoláním. Ale jakmile se stalo něco Grodonovi, jediné blízké osobě v mém životě, všechno se to… posralo. Musím s tím skončit, nemůžu ho dál ohrožovat. Ať se mi to líbí, nebo ne, půjdou po mně. Když zůstanu u své práce, jednou Gordona zase ohrozím. Jednou někdo, kdo po mně půjde, zjistí, že mám bratra, a bude ho chtít zabít.

Seděla jsem tam dlouho, hypnotizovala roh místnosti naproti sobě a nepohnula se, protože pohnout se znamenalo vstoupit víc do reality. Uvědomit si, že doktoři můžou vyjít ze sálu a oznámit mi, že už je pozdě. Že řeknou ty jejich ohraná, ale často vyslovovaná slova: Je nám to líto… To bych neunesla. Neunesla bych, kdyby Gordon umřel.

Zatřepala jsem hlavou a projela si rukou rozpuštěné vlasy. Zakázala jsem si myslet, na takovéhle věci a znovu se vrátila k hloubení díry pohledem do rohu.

Po hodině a půl už jsem byla zoufalá a tak rozladěná. Potřebovala jsem se někam schovat a… a sakra jo, potřebovala jsem se vybrečet. Víc jsem ale potřebovala vědět, že to Gordon přežije. Že bude žít.

Promnula jsem si obličej a vydala zvuk podobný vzlyku. Ještě jsem se ale nehodlala rozbrečet. Ne, ještě ne, na to bude času dost potom.

Rozrazily se dveře a já nadskočila. Doktor, už oblečený zpět ve svém klasickém mundůru si to šinul ke mně. Vypadal ztrhaně a unaveně. Mohlo mu být tak třicet, víc ne, ale jeho oči byly mnohem starší.

Podíval se na mě a mírně se usmál a mě zavalila podivná vlna tepla. Naděje…

„Vy jste přítelkyně toho postřeleného?“ zeptal se a došel až ke mně. Postavila jsem se a nedočkavě se snažila vyčíst z jeho obličeje, jak to dopadlo.

„Sestra,“ odpověděla jsem jednoslovně a začala se mírně třást. Chápavě kývnul, posadil se a pokynul mi, abych si sedla také. To pocit naděje utlačilo do pozadí. Kdyby měl dobré zprávy, řekne mi je klidně ve stoje, nemusel by si sedat. Pomalu jsem vzala místo vedle něj.

„Váš bratr málem přišel o nohu, slečno… slečno.“ Nejspíš chtěl, abych mu řekla své příjmení. Já však dokázala vnímat jen tu první část věty, která mu vyšla z úst. Málem přišel o nohu… kvůli mně. Kvůli mně málem přišel o nohu… Pro boha!!!

Tupě jsem zírala do země a cítila, jak mě svědomí rozežírá zevnitř. Bylo jako kyselina, rozežíralo mi srdce a já s tím nemohla nic udělat. A ani jsem nechtěla. Jen ať chcípnu!

„Slečno, jste v pořádku?“ ptal se doktor a třásl se mnou. Prudce jsem k němu zvedla hlavu, zděšení v očích čím dál větší.

„Prosím, řekněte, že bude v pořádku,“ žadonila jsem a cítila, jak mi strach oslabuje nohy. Kdybych teď stála, podlomila by se mi kolena.

„Váš bratr je mimo nebezpečí, buďte klidná. Zůstane tu ještě dva týdny, protože noha byla opravdu ošklivě poraněná. Ale zvládne to. Je bojovník. Mimochodem, ptal se po vás,“ řekl a já vytřeštila oči. Ptal? Kdy?! Vždyť byl v bezvědomí.

„Je vzhůru?!“ zeptala jsem se s očekáváním a celým tělem napjatým.

Zakroutil hlavou a já zaúpěla. Než jsem se stihla zeptat, jak to, že se na mě ptal, když spí, odpověděl mi.

„Během operace se začal probírat, a pokud jste Bella, pak se po vás ptal. Ihned jsme ho uspali – nemusíte se bát – necítil žádnou bolest,“ uklidňoval mě a já si oddechla. Opřela jsem si lokty o stehna, sklonila hlavu a dlaněmi se chytla za temeno hlavy. Cítila jsem se jako spráskaný pes. Chtělo se mi řvát, samu sebe zabít, za to, co jsem mu způsobila. Musím se mu omluvit… musím… musím mu říct pravdu.

Rychle jsem zvedla hlavu a spustila ruce na stehna.

„Kdy za ním budu moct jít?“ zeptala jsem se doktora s nadějí v hlase. Konejšivě se na mě usmál, v jeho pohledu byla lítost. Litoval mě, on litoval mě! Mě, nájemnou vražedkyni a prakticky vraha svého bratra. Ach! Kdyby věděl, co jsem zač, nechal by si lítost pro někoho jiného.

„Zítra ho budeme probouzet. Ztratil hodně krve a potřebuje odpočinek. Takže se klidně dojděte domů vyspat, když nám tu na sebe necháte kontakt, zítra vám zavoláme,“ řekl, ale já jen záporně kroutila hlavou.

„Ne! Já tu počkám. Nemůžu ho tu nechat samotného,“ říkala jsem a pomalu se dostávala do toho hysterického stavu. Už jen stačilo, abych si začala kousat nehty.

„Buďte si jistá, že tu nebude sám. A vy byste se měla jít vyspat. Vašemu bratrovi nijak nepomůže, když budete ponocovat,“ říkal jemným hlasem a já si byla na sto procent jistá, že ho takhle používá velice často.

„To nemůžete vědět,“ odporovala jsem a myslela na různá rizika. Teroristický útok, nějaký fanatik, který rád zabíjí nemocné lidi. Paranoidní? Já? No to mi tak scházelo.

Zatřepala jsem hlavou a vyhnala ze sebe tu ustrašenou Bellu.

„Máte pravdu,“ vydechla jsem a promnula si ruce. Půjdu si na chvilku domů lehnout. Aspoň budu na zítřejší setkání s Gordonem a to vysvětlování čilejší.

Pomalu jsem vstala, promnula si obličej a pokusila se o úsměv. Povedl se mi jen unavený úšklebek.

„Děkuji, doktore,“ řekla jsem a podala mu ruku.

„Není zač, jen, řekla byste mi, kdo vyndal vašemu bratru kulku z nohy?“ zeptal se a jeho obličej začal nabírat na vážnosti. Chvilku jsem si ho měřila pohledem a zvažovala, co mu říct. Použila jsem poslední zbytky sil na to, abych dosadila na obličej zmatenou a přemýšlivou masku.

6. kapitola - Kacikacka, Huny - 8. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 7: