Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Threat - 10. kapitola

13.11.2009 (09:00) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1113×

Věděla jsem, že to tátu dorazí. Ale co jiného jsem měla dělat? Vzdát se Edwarda? Nikdy! Sama jsem byla zprvu překvapená, jak dobře původ Cullenů vzal, i když od Carlisla to nejprve bral skutečně jako zradu. Byla jsem opravdu štěstím bez sebe, když je všechny přijal takové, jací jsou. Tedy, skoro...

Byla to vlastně i moje chyba. Měla jsem mu to říct daleko dřív. Ale copak by se dalo jen tak přijít za Charliem a říct: „Hele, tati, chodím s upírem.“ Myslím, že by mě tak akorát odvezl k psychiatrovi.

S balením mi Edward pomáhal, protože jsem neměla sílu dělat to sama. Oblečení mi nebral skoro žádné, až na oblíbený svetr a džíny nechal všechno tak, kde bylo. Bylo jasné, že Alice už se o můj šatník postará. To ale bylo asi tak to nejmenší, co mě právě trápilo.

Věděla jsem, že svým krokem mu ubližuji. Stejně, jako jsem tak ubližovala i sama sobě. Doufala jsem, že nebude dělat scény, Edward mě ale ujistil, že v klidu sedí s Carlislem na zahradě. Nechtěl mi říct, o čem tam celou dobu mluvili, a já se raději ani neptala.

Když jsem pak stála u auta a dívala se do jeho tváře... Bože, bylo mi to všechno tak strašně, strašně líto! Plakala jsem a nemohla přestat. Jen jsem ho co nejpevněji objala a držela ho jako největší poklad na světě. Protože ať už se choval jak chtěl, už to nebyl jen Charlie, ale táta. Skutečný táta, který mě má rád a bojí se o mě. Stejně jako já o něj. Ale z téhle klece jsem zkrátka musela pryč.

O dvě zatáčky dál už Edward přiskočil do mého náklaďáčku. Neměla jsem ráda, když ho řídil místo mě, ale dnes to nešlo jinak. Skrz závoj slz jsem takřka neviděla na cestu a ruce se mi klepaly tak, že rozechvívaly volant. Klepala jsem se celá, ten třas nešel zastavit a ač jsem se snažila, dech mě neposlouchal a já po něm tak musela úzkostně lapat.

Edward celou cestu nepromluvil, jen se s mým starým dobrým autíčkem snažil řítit stejně jako se svým Volvem, tudíž neúspěšně. Každou chvilku se na mě díval, nejspíš se snažil odhadnout, zda je lepší nechat mě být nebo se mě dotknout. Bylo na něm znát, že se obává, abych se mu tady nezhroutila. No co, napadlo mě naprosto uhozeně po chvíli, doktor jede hned za námi.

Všichni už na nás čekali v obýváku, ale já se teď opravdu necítila na to s nimi teď sedět a mluvit. Jasper na mě chtěl zřejmě alespoň trochu zapůsobit, ale jediný můj pohled a drobné zavrtění hlavou ho utvrdilo v tom, ať nechá věcem volný průběh. Mé pocity byly skutečné, bolely a já je chtěla živé, ne utlumené Jasperovým darem.

Alice si mě od Edwarda dosti důrazně přebrala, nejspíš mě nechtěl pustit, nevím. Každopádně jsem se díky její nemalé pomoci doplahočila až do jednoho z volných pokojů, zjevně zařízeném Alicinou rukou.

Ztěžka jsem se svalila na postel a zůstala tupě zírat do prázdna. Alice si ke mně klekla. „Jen klid, Bello. Bude to v pořádku.“ Zaostřila jsem na ni a v hlavě měla duté prázdno. „To vidíš?“ špitla jsem skrz roztřesené rty.

Sklopila na vteřinku oči a pak mě pohladila po vlasech. „Ne, ale myslím si to. A věřím tomu.“ Ušklíbla jsem se a otočila se na druhý bok. Nechtěla jsem být vůči ní zlá, ale neměla jsem sílu dát jí jinak najevo, aby odešla a nechala mě být. Aby mě alespoň na chvíli nechali všichni na pokoji.

Probudila jsem se ještě za tmy. V první chvíli jsem se vyděsila, kde to vlastně jsem. Po pár vteřinách jsem se naštěstí zorientovala v místě i čase a oddychla si. Při vzpomínce na to, co se stalo, se mi sevřel žaludek.

Co možná nejtišeji jsem sešla do kuchyně. Tam seděla Esme, Carlisle a Edward. Tomu jsem v půli kroku otupěle vplula do náruče, ze které se mi už nechtělo ven, mezi problémy a celý širý svět. Ale nejsem pštros, abych schovávala hlavu do písku.

Zlehka mě políbil do vlasů. „Zvládneme to, lásko. Slibuju.“ Nevěděla jsem, co myslí, jestli můj život v tomto domě nebo vztah s tátou, ale věřila jsem mu. Andělům se zkrátka věřit musí...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ráno mi v nejprve vůbec nic nedošlo. Až když jsem došel ještě napůl spící do kuchyně, v nedělním ránu nezvykle pusté a prázdné, s hlubokým povzdechem a hlavou plnou náhle probuzených vzpomínek a myšlenek jsem ztěžka dosedl na židli, která pod tím pohybem nešťastně zavrzala.

Byla pryč. Odešla. Nechala tady starého stereotypního tatíka a odstěhovala se za lepším životem se svou podivnou láskou. Nemohl jsem jí to zazlívat, ale zároveň jsem nebyl schopen odloučit se od vyčítavých myšlenek.

Jak mi to mohla udělat? Bože, vždyť já už si na ní tak zvyknul, na její přítomnost v tomto domě, která tady zanechala výrazné stopy ve formě prostírání, nových záclon a podobných věcí, na které dokáží myslet skutečně jen ženy.

Byla už skoro dospělá, měla na to právo. Byl to její život. Ale co můj život? Bez ní mě zase čekají večeře v bistru, pár piv u televize a práce. Nic víc, nic míň. S ní odsud odešlo slunce a jeho teplo a světlo. Odešel odsud skutečný život.

Měl jsem nejprve nutkání jí zavolat, přeci jen Carlislovo číslo už jsem znal léta zpaměti. Ale s rukou nad číselníkem telefonu jsem se zastavil. Ne. Pokud už mě ke svému životu nepotřebuje, vnucovat se nebudu.

Zaklapl jsem sluchátko zpátky do vidlice, udělal si pořádnou snídani, abych zahnal počínající kocovinu do věčných lovišť a snažil se začíct do novin, i když jsem vnímal jen každé třetí slovo. Pak jsem vydržel ještě asi tak dvacet minut chodit po domě od ničeho k ničemu, dokud jsem vzteky sám nad sebou i celým tímhle zatraceným světem nepráskl dveřmi.

Nasedl jsem do prochladlého auta a prudce vyjel na silnici. Až po několika set metrech mi došlo, že příslušník policie by měl jezdit spořádaně a ne jako dobytek, a ubral jsem plyn. Cítil jsem totiž, že ani ta seberychlejší jízda mi nepomůže zbavit se výčitek a špatného svědomí...

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Threat - 10. kapitola: