Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The vampires princess - 2. kapitola

27.09.2010 (17:45) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3305×

2. kapitola

Byla jsem na sto procent rozhodnutá. Už prostě takhle nemůžu žít. Ve Volteře žiji přes devadesát devět let a ještě nikdy jsem nikde nebyla. Umím snad všechny jazyky, co existují, umím jak lidskou, tak upíří historii a mnoho dalšího. Bohužel je mi to všechno k ničemu, protože mě nikdo nechce pustit z Itálie. Ale vymyslela jsem plán, jak se z Volterry dostat. Máma s tátou říkají, že se jednou odstěhujeme a budeme na pár let žít jako normální rodina. Strýčkové by za tu chvíli převzali vládu ve dvou a my bychom žili jako lidé. A tak mě napadlo, že ten čas právě nastal. Navíc už dlouho byl klid, tak táta nemá práci. Už to mám vše zařízené a naplánované. Nevím proč, ale mám takový pocit, že mi prostě tentokrát řeknou ano.

Běžela jsem palácem a měla namířeno do ložnice rodičů. U dveří jsem se zastavila a zaklepala. Jednou jsem tam vtrhla bez zaklepání a měla takové štěstí je zrovna nachytat při velmi vášnivé chvilce. Od té doby raději klepu, protože netoužím znova vidět své rodiče nahé propletené mezi sebou.

„Pojď dál, Bello,“ vyzvala mě mamka. Vešla jsem dovnitř a šla k jejich posteli, kde leželi. Sedla jsem si mezi ně, jako když jsem byla malá, a přemýšlela, jak začít.

„Mamí, tatí, já… Chtěla bych vám něco říct. Něco hodně důležitého a předem vás upozorňuji, že mi to nevymluvíte,“ začala jsem a předem je varovala.

„Tak co bys chtěla?“ zeptal se mě táta a spolu s mamkou mě objali každý z jedné strany.

„Já… víte, jak jste jednou říkali, že bychom se odsud na pár let odstěhovali a žili jako rodina? Tak mě napadlo, že bychom mohli teď. Já to mám tady moc ráda, jsem tu doma, ale už jsem tu moc dlouho a chtěla bych se někam podívat. No a když mě samotnou nepustíte, tak mě napadlo, že bychom odtud mohli na chvíli všichni tři odjet. Mám to perfektně vymyšlené. Strýčkové by na pár let převzali vládu a ty by jsi měl na chvíli volno. Odstěhovali bychom se do malého městečka Forks ve státě Washington a žili jako obyčejná rodina. Měli bychom také jiné příjmení, abychom neudělali rozruch, kdyby tam náhodou byli jiní upíři. Už jsem dokonce vymyslela jaké. Budeme mít mámino příjmení za svobodna, nebol-li rodina Swanových. Já bych tam začala chodit na střední školu, ty tati by jsi mohl dělat právníka a ty mamí by jsi mohla rekonstruovat domy a byty. Tvoje vysněná práce, kterou si vždy chtěla dělat. Navíc v tom městečku svítí slunce tak pětkrát do roka, takže se nemusíme bát prozrazení. No, a když náhodou bude svítit, před lidmi budeme dělat, že jezdíme na výlety. Vybrala jsem tam nádhernou vilu v lese, takže se konečně budeme moci všichni živit zvířecí krví, jak jste chtěli, když to tady nejde. Žili bychom tam tak čtyři roky a pak bych si chtěla vyzkoušet vysokou. Tím pádem, bychom se přestěhovali. No, a potom, podle toho, jak by se nám tento život líbil, se rozhodli co dál. Když by se nám to líbilo takhle žít, začala bych zase někam chodit na střední a když ne, tak bychom se vrátili do Volterry, co vy na to?“ vyklopila jsem jim to na jeden nádech.

„No…“ začala mamka.

„Myslím si, že to není špatný nápad. Jak jsem slyšela, vymyšlené to máš hezky, takže já nemám námitky. Popravdě už jsem také dlouho nikde nebyla, takže budu ráda za změnu. Co ty, drahý?“ schválila mi mamka můj plán a ještě se zeptala taťky.

„Já si také myslím, že to není špatný nápad. Je pravda, že je teď ve Volteře klid, takže nemám žádnou práci. Tím pádem nebude vadit, když na pár let vezmou bratři vládu ve dvou. Místo si vybrala také dobře, abychom se neprozradili před lidmi a konečně budeme moct pít zvířecí krev všichni. Takže souhlasím,“ řekl táta a jakmile to dořekl, vrhla jsem se na svoje rodiče a děkovala jako o život.

„Teď to ale budeme muset říci ostatním. Na kdy si to stěhování plánovala?“ zeptal se mě taťka.

„Na příští týden. Dům mám v záloze, takže už stačí ho akorát zaplatit,“ odpověděla jsem.

„Dobře, jdeme to oznámit,“ rozhodl táta a zvedl se společně s mamkou z postele.

„Počkej, tati, ještě něco a to už se ti asi nebude moc líbit,“ zastavila jsem ho.

„O co jde,“ zeptal se mě.

„No… víš… prostě ty tvé dlouhé vlasy musí dolů. Kdyby jsi takhle vyšel ven, každý by si myslel, že jsi rocker nebo něco horšího. Prostě teď se nosí krátké vlasy," vysvětlila jsem mu.

„Ale…“ začal, ale předběhla jsem ho.

„Žádné ale. Prostě půjdeš na krátko a tečka. Nebudeš se se mnou dohadovat,“ řekla jsem rázně.

„Dobře,“ kývnul táta se skloněnou hlavou. Vítězně jsem se usmála a vyšla na chodbu. Všichni jsme si nandali pláště a vydali se do hlavního sálu.

„Bratři,“ pozdravil táta strýčky, když jsme vešli do sálu a sednul si na svůj trůn. Já i mamka jsme je také pozdravili a stouply si každá z jedné strany k tátovi.

„Demetri, Felixi, svolejte všechny z hradu a přiveďte je sem,“ přikázal táta. Demetri s Felixem kývli a upíří rychlostí odešli ze sálu. Za pět minut už v sálu byli všichni z Volterry a čekali, co se bude dít.

„Přátelé, oznamuji vám, že příští týden já, má manželka a dcera odjíždíme a budeme na pár let žít jako rodina. Moji bratři za mě vezmou vládu ve dvou a já si udělám čas na svoji rodinu. To je vše. Děkuji za pozornost, přátelé. Můžete jít,“ oznámil táta. Ještě jsme vše dopodrobna vysvětlili strýčkům a pak se každý rozešel, kam chtěl. Už byl večer, tak jsem se vydala do svého pokoje. Zamířila jsem si to do koupelny a osprchovala se a vyčistila zuby. Pak jsem si to zamířila do šatny a vzala pyžamo. Zalezla jsem do postele a nechala si zdát o novém domově.

O týden později:

„Strýčku Marku, bude se mi strašně stýskat. Opatruj se,“ loučila jsem se se strýčkem.

„Mně také, Bell,“ objal mě a já jeho. Pak jsem se ještě rozloučila se strýčkem Caiem a Jane, Alecem, Demetrim a Felixem.

„Budete mi všichni moc chybět,“ řekla jsem jim naposledy, zamávala jim a nasedla do auta, které si táta koupil. Byla sranda ho učit řídit. Ale vážně. Zkuste učit tisíc let starého upíra řídit auto. Mamka s taťkou už se také rozloučili, nastoupili a všichni jsme se vydali za novým životem.

Když jsme dorazili na letiště, byla jsem unešená. Táta chtěl letět našim soukromým letadlem, ale já ho přemluvila letět normálním. Mamka zašla pro letenky do první třídy a já s taťkou na odbavení zavazadel. Máme toho málo, protože si v Americe vše koupíme nové. Mezitím k nám přišla mamka a všichni jsme se vydali čekat do letištní haly na přílet letadla. Za půl hoďky jsme nastupovali do letadla a usazovali do pohodlných, kožených sedaček. Měla jsem sedačku u okýnka, takže jsem měla nádherný výhled ven. Let byl nádherný, ale v půlce jsem usnula.

„Bello, vstávej, přistáváme. Bell.“ Třepal se mnou někdo.

„Hmm,“ zamumlala jsem rozespale. Otevřela jsem oči a snažila se rozkoukat. Když jsem měla zrak v pořádku, tak jsem se jen kochala pohledem a užívala si přistání. Když jsme přistáli, vydali jsme se pro kufry a k autíčku, které jsme měli s sebou. Zavazadla jsme dali do kufru, nasedli a vydali se k našemu novému domečku. Za hodinu jsme tam přijeli.  Dům vypadal ještě lépe než na obrázku. No a uvnitř, nemám slov. Nádhera. Mamka už se těší, jak si to tam udělá. Vybrala jsem si pokoj v posledním patře, který měl celou jednu stranu prosklenou a s balkónem. Prostě bomba. Měl i svojí šatnu s koupelnou. Takže žádná tlačenice o koupelnu.

Druhý den jsme jeli do Seattlu. Koupila jsem si nábytek, velkou manželskou postel a pár tretek na vyzdobení pokoje. Když jsem měla vše, co jsem chtěla, šla jsem to zaplatit a na nábytek domluvit odvoz. Vše bylo zařízeno a tak jsme chtěli jet domů, jenže já dostala hlad, tak jsme se vydali do restaurace. Mamka s taťkou si objednali jen vodu a já řízek s hranolky a k tomu také vodu. Když jsem dojedla, všichni jsme se vydali domů.

Den uběhl jako voda a já se připravovala ke spaní. Postel budu mít bohužel až zítra, takže mi bude muset stačit spacák. Zašla jsem si do koupelny a vysprchovala se, vyčistila zuby a odlíčila. V mé nově vybavené šatně jsem si vzala dnes koupenou noční košilku a vydala se spát do spacáku.

Dnes je sobota, přivezou nám náš nábytek. Provedla jsem ranní hygienu a oblékla si domácí oblečení. Páni. To je tak příjemné. Ve Volteře jsem nikdy nechodila v domácím oblečení. Pokaždé jsem na sobě musela mít něco společenského. Seběhla jsem schody a zamířila si to do obýváku. Tam byla ještě stará sedačka, kde seděli mí rodiče a o něčem diskutovali.

„Dobré, Bell,“ pozdravil mě taťka.

„Dobré ráno, Bello. Kuchyni ještě nemáme, takže jsem ti objednala k snídani pizzu, nevadí?“ zeptala se mě mamka.

„Ne, jasně že ne. Pizzu si dám ráda. Hele, kdy mají přivést ten nábytek?“ zeptala jsem se jich.

„Odpoledne kolem třetí,“ odpověděl mi taťka.

„Dobře, já…“ nestihla jsem to doříct, protože zazvonil zvonek.

„Jdu tam,“ řekla jsem a vydala se ke dveřím. Otevřela jsem je a za nimi stála donáška s pizzou. Zaplatila jsem mu a pizzu si vzala. Šla jsem s ní do obýváku, sedla si k rodičům a pustila se do ní.

„Takže, jdu si zaběhat a tak za hoďku jsem tady. Jako vždy,“ oznámila jsem rodičům a šla se do své šatny převléknout do teplákovky, kterou jsem si také koupila včera. Vlastně, skoro všechno oblečení mám ze včerejška. Když jsem ji měla na sobě, vydala jsem si zaběhat. Ve Volteře jsem to dělala každý den a tady to nehodlám měnit. Jelikož jsem poloupír, spát potřebuji jen tak čtyři až pět hodin a upíří běh prostě miluji, takže proto každé ráno chodím běhat.

Okolní lesy jsou úžasné. U nás jsou lesy moc vyprahlé, ale tady to je prostě boží. Toto je les podle mého gusta. Krásně zelený a trošíčku navlhlý. Upíří rychlostí jsem už měla půlku proběhnutou a tak jsem tu našla spoustu dobré zvěře, která v italských lesích není. Hlavně masožravci, ti u nás ve Volteře vůbec nejsou. Tam jsou jen býložravci, a tak ochutnám alespoň něco nového. Musím přiznat, že se mi na ně sbíhaly sliny, ale jelikož zítra jdeme na rodinný lov, tak jsem si dnes nic dát nemohla. Já krev potřebuji jen dvakrát za měsíc a tak bych zítra na ten lov nešla a to by mě rodiče asi přetrhli. Už jsem si to mířila domů, když mě do nosu uhodil upíří pach asi týden starý. Upíři! Okamžitě jsem zrychlila do svého maxima a vyřítila jsem neuvěřitelnou rychlostí domů.

„Mamí, tatí. Narazila jsem na týden starý pach upíru!“ Vletěla jsem do domu jak velká voda a zakřičela na celý dům. Mamka s taťkou u mě byli do půl vteřiny.

„Upíři, tady?“ ptala se vylekaně máma.

„Dalo se to očekávat, že se tu někdo našeho druhu bude vyskytovat. Je to místo, kde nesvítí slunce, takže se jim tu dobře pohybuje,“ řekl úplně v klidu táta. Nejdřív jsem nemohla uvěřit, jak může být tak v klidu, ale pak mi došlo, že jsem asi zbytečně vyletěla. Vždyť jsem i kvůli tomu změnila naše příjmení, kdyby tu byl někdo jiný a já takhle vyletím. No jo, to jsem celá já.

„Dobře, jsou tu možná cizí upíři. My jsme ale Volturiovi. Takže si na nás nemohou nic dovolit,“ dodal ještě táta.

„Máš pravdu, tati, v tom je výhoda našeho postavení,“ řekla jsem s úsměvem. Mamka chtěla také něco říct, ale opakoval se zážitek z rána. Zvonil zvonek.

„Dojdu tam,“ řekla mamka a šla otevřít. Byli to stěhováci. Nábytek nám chtěli odnést do pokojů, ale my jsme je přemluvili, aby to nechali v hale. Nakonec tedy svolili a nábytek nám nechali v hale. Nechtěli jsme, aby to odnášeli, protože s naší upíří rychlostí a sílou to bude mnohem rychlejší. A taky že jo. Za hodinu jsme měli vybavenou celou vilu. Můj pokoj byl nádherný, stejně jako kuchyně s obývákem. Elektroniku jsme už nakoupili včera, akorát nebyla zapojená. Teď už však byla a já se po zbytek dne koukala z postele na svoji novou plazmovku.

Druhý den jsme měli naplánovaný celodenní, rodinný lov. Oblékla jsem se do sportovního oblečení a sešla dolů za rodiči.

„Můžeme jít,“ oznámila jsem a my jsme vyšli. Jakmile jsme zašli do lesa, aby nás někdo neviděl, upíří rychlostí jsme se rozběhli. Lov byl naprosto boží. Ochutnala jsem medvěda a pumu. Páni, to se s býložravci vůbec nedá srovnávat. Nejvíc mi stejně ale chutnala puma.  Když už jsem byla syta do prasknutí, vydala jsem se na smluvené místo, kde se máme sejít. Čekala jsem už asi dvě hodiny, když mě to přestalo bavit a zavolala jsem tátovi na mobil.

„Tati, kdepak jste?“ zeptala jsem se ho, když mi to zvednul.

„Do pěti minut tam jsme,“ řekl táta a já to típla. Stála jsem tam asi minutku, když se najednou kolem mě něco strašně rychle proběhlo. Upír! Došlo mi. Okamžitě jsem zbystřila a přede mnou stál upír s blonďatými vlasy a zlatýma očima. Zlatýma! Uf, vegetarián.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptala jsem se ho mile.

„Dobrý den, jmenuji se Carlisle Cullen. Omlouvám se, jestli vás obtěžuji, slečno, ale zachytil jsem cizí pach, a tak jsem se po něm vydal. Bydlím tu totiž se svojí rodinou a musím dávat pozor před prozrazením,“ představil se mi a vysvětlil, proč se tu se mnou baví. Až teď jsem si uvědomila, že to je ten pach, na který jsem včera narazila.

„To je v pořádku. Já jsem se sem předevčírem nastěhovala se svojí rodinou,“ vysvětlila jsem mu. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale akorát přišel můj táta.

„Carlisle, příteli,“ vyhrkl táta s úsměvem a já ztuhla. Oni se znají? No jo, mohlo mě to napadnout, vždyť, táta je král upírů.

„A-a-a-ro? Jseš to t-y-y?“ vykoktal Carlisle.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The vampires princess - 2. kapitola: