Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Secret Of Human Being - Prolog + 1. kapitola

07.05.2012 (17:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3015×

Prolog

Člověk musí udělat spoustu věcí během svého života. Některé jsou nedůležité, až si občas můžeme myslet, že jsme je vlastně vůbec nemuseli dělat. Ale to není pravda. Někdo je udělat musel, protože nikdo jiný je za nás neudělá. Život není o tom, dělat jen správné a duchaplné činy, jde v něm hlavně o to, abychom se něco naučili a zjistili, kým vlastně jsme a co na tomhle světě pohledáváme. A právě jen díky nedůležitým věcem, jen díky maličkostem na to možná jednou přijdeme. Vždycky to jsou detaily, které vytvářejí celistvý obraz. Když uvidíte na plátně siluetu postavy, nebudete vědět, jestli je to muž či žena. Nebudete vědět, jestli je to teprve mladé děvče, které se chystá do školy, nebo jestli je to starý pán, který se prochází v parku. Jen díky detailům můžeme objevit krásu každého z nás a to i neznámé siluety z obrazu.

Vždycky jsem milovala svět okolo sebe. Viděla jsem v něm jen to dobré a zajímavé, to, co nás uchvacovalo jako děti. Už jako malé mi lidé říkali, abych brala věci, tak jak jsou. Nikdo nechápal, že já to tak opravdu dělala, jen jsem je přijímala podle svého. Nic pro mě nebylo tak negativní, aby se mi zhroutil celý svět, ve všem jsem viděla i sebemenší dobrou věc, o které jsem věděla, že stejně nakonec vyleze na povrch. Lidé tohle nechtěli slyšet. Rádi se topili ve svém smutku, máchali se v něm jako prádlo v pračce. Ubližovali si ještě více a tím zhoršovali celou situaci. Přemýšlela jsem, jak takovým lidem pomoci. Ten způsob jsem nenašla. Člověk si prostě musí najít svou vlastní cestu, jak se vypořádat s přicházejícími problémy. A že jich je rok co rok více.

I když jsem věděla, že lidé si dají těžko říct, nedokázala jsem jen tak nečinně sedět a nic nedělat. Svět mě stále uchvacoval, dal nám přece tolika barev okolo nás, tolika živého zvířectva, ptactva a ryb. Chtěla jsem lidem ukázat, že svět může být i dobrý, uklidňující, bezpečný. Chtěla jsem jim předat svůj pohled na svět přes čočku fotoaparátu. Jen díky šťastným událostem jsem byla schopna tohle dokázat.

1. kapitola

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že něco z toho, co zkouším, může být nebezpečné. Usilovala jsem vždycky jen o ten nejlepší obraz. Matka si ze mě dělávala legraci, ještě když tu se mnou byla. Prý mi ten foťák přiroste k obličeji a já budu jedna velká čočka.

Jako první fotoaparát jsem dostala, když mi bylo osm let. Už od mala jsem byla veselé dítě, nezáleželo na tom, jaké bylo počasí. Prostě jsem byla venku kdykoli, neustále zkoumala, co nám matka příroda nadělila.

Ten den si pamatuju naprosto přesně, ještě teď ho mám v paměti. Přišla jsem ze školy, samozřejmě v našem bytečku v New Yorku ještě nikdo nebyl, oba rodiče byli v práci. Otec dopravce a matka účetní v nějaké velké počítačové firmě. Byla jsem zvyklá, a rozhodně mi nevadilo být sama. Vlastně jsem byla ráda, protože mi občas přišlo, že už i ty dvě osoby okolo mě, byly moc hlasité. Já jsem si užívala ticho okolo sebe, milovala jsem zvuky našeho bytu, milovala jsem zvuk větru, který se otíral o roh našeho domu, kde jsme měli byt.

Jenže ten den byl jiný. Na mém stole v pokojíku bylo něco nového. Byl to velký balík, zabalený do zeleného balicího papíru a obvázaný velkou bílou mašlí. Rodiče nikdy nezapomněli na to, že mám narozeniny, ale dárky jsem dostávala vždycky až od nich osobně na oslavě s dortem. Bylo to pro mě velké překvapení, byla jsem trochu na rozpacích, jestli ho otevřít. Ale na cedulce stálo moje jméno, přímo na mě křičelo, takže jsem to samozřejmě nevydržela a papír roztrhala. Mašle letěla někam do kouta.  Před tím jsem ještě nikdy takovou věc v ruce nedržela, byla to totiž drahá věc, kterou bych mohla rozbít. Aspoň takhle mi to vždycky vysvětlovali rodiče. Skoro jsem měla nutkání tu krásnou a obří věc položit zpět na stůl a z úctyhodné vzdálenosti na ni koukat. Jenže mi to nedalo, byla jsem přece dítě. Všechna ta sklíčka a kukátka. Rozhlédla jsem se všude okolo, jestli mě někdo nekontroluje a nevykřikne, abych to okamžitě položila zpátky, a přiblížila obličej ke kukátku. Přivřela jsem pravé oko a koukla se. Prohlédla jsem si svůj pokoj skrz čočku a věděla, že se na svět chci koukat jedině přes tohle kouzelné oko. Všechno se zdálo najednou ještě více zajímavé, všechno stálo za pořízení snímku.

Než rodiče dorazili domů, měla jsem celý film spotřebovaný. Matka tím byla zaskočena, ale otec mě znal. Myslím si, že on jasně věděl, kam můj život bude směřovat už od začátku. Takže jsem mu vesele skočila do náruče, když se šibalským úsměvem vytáhla pytlík hned s pěti filmy.

Od té doby si snad nepamatuji jedinou věc, kterou bych dokázala vidět skrze své oči. Všechno si pamatuju z pohledu skrze čočku.  Díky ní se zdálo všechno tak barevné a usměvavé. Nikdy jsem nechápala, proč jsou některé dívky v mé třídě smutné, nikdy jsem neviděla důvod, proč si dělat hlavu z toho, že právě nechodím s žádným chlapcem. Zaprvé jsem se necítila zralá na to, co dělala děvčata v mých třídách ať už na střední či později na vysoké škole, ale hlavně jsem neměla ani potřebu tohle vyhledávat. Neřešila jsem ani to, že o víkendech jezdím k rodičům a že s nimi musím jezdit o Vánocích k prarodičům. Dělala jsem to ráda. Viděla jsem v tom příležitost pořídit nové fotky. Když jsem kamarádce jednou odpověděla na její otázku, jestli bych s ní nešla o víkendu na nějakou zábavu, způsobem, že jedu k dědovi fotit, zavrhla mě. Tak proč se tedy hlásila na fotografickou školu?

Nevím, jak se to stalo, ale viděla jsem svět prostě v těch dobrých barvách, které nejsou tak moc dobře viditelné. Pro některé lidi jsou bohužel zapovězené navždy, a to jen kvůli jejich vlastní hlouposti a tvrdohlavosti. Proč se litovat? Proč sedět doma se svěšenou hlavou a rozjímat nad tím, co bych mohla vylepšit? Vždycky je co vylepšovat, ale musí se s tím něco dělat, a tím, že bude člověk sedět doma, se to opravdu nestane. Možná proto mě to po škole táhlo daleko od domova. Do všech zemí, prohledat všechny různé kultury, lidi, přírodu. Táta byl nadšený, protože sám jako mladý chtěl cestovat, bohužel mu to jeho doba nedovolovala. Vždycky jsem měla s tátou větší spojení, to z něho jsem měla tu optimistickou část sebe, za kterou jsem vděčná. Mamku to taky potěšilo, sice jí přišlo trochu smutné, že bude mít dceru tak daleko od sebe a nebude vědět, kdy se zase vrátí, ale viděla v tom mojí příležitost.

Když jsem jela na svou první cestu, nechápala jsem, proč mamka tak moc plakala, proč mi neustále opakovala, že mě miluje. Ona to věděla, protože tušila, že něco přijde. A taky že přišlo. Přesně tři měsíce po mém odjezdu ke mně dorazil dopis. Stačil mi jediný pohled na písmo a věděla jsem, že je něco zle. Otec popsal oboustranně čtyři velké stránky, jak moc se má dobře a že je rád, že jeho dcera cestuje. Děkoval za pohledy, za všechny ty suvenýry, které jsem domů posílala. Ani jednou se nezmínil o matce. Ani jednou. Teprve tehdy jsem byla opravdu vděčná za to, jak jsem život brala. Osobně si myslím, že ta doba, kdy jsem přijela domů do doby, než jsem opět odjela na další cestu, byl můj nejhorší zážitek v životě. Sama jsem nevěděla, jestli tohle vydržím, jestli vůbec zvládnu tak velkou výzvu, jakou mi život dal. Ale musela jsem. Nezemřela jsem já. Zemřela moje nejmilovanější osoba na světě a to před mýma očima.

„Rodino! Jsem doma!“ volala jsem vesele z předsíně a čekala, že aspoň jeden z rodičů mi přijde naproti mě přivítat. Nedočkala jsem se.  Rychle jsem zula boty, hodila krosnu na skříňku a s hlubokým nádechem jsem prošla chodbou do kuchyně. Byla jsem doma, chtěla jsem si to užít. Bohužel tahle myšlenka se ztratila hned v okamžiku, kdy jsem spatřila tátu sedět za stolem v kuchyni. Skoro jsem v něm neviděla člověka, jak moc byl shrbený. A jak moc zestárl! Nikdy jsem neviděla takovou prázdnotu v jeho pohledu jako právě tehdy. Ani si mě nevšiml. Držel v rukou skleničku vody a jemně s ní otáčel. Na chvíli jsem nebyla schopna pohybu. Ta atmosféra z tohoto bytu mě najednou omráčila a já netušila, jak se s ní vypořádat.

„Tati?“ řekla jsem do ticha. To slovo jako by se na půli cesty k němu rozplynulo. Pár sekund, co jsem ho vyslovila, jsem měla pocit, jako kdyby se to odehrálo pouze v mojí hlavě. Ale otec se otočil. Upřel na mě prázdné oči.

„Bells!“ řekl strhaným hlasem. Měla jsem pocit, že chtěl promluvit trochu více na hlas. Zvuk jeho hlasu mě probral a já se konečně pohnula. Přistoupila jsem k němu a položila mu ruku na záda.

„Co se děje?“

„Renné je nemocná,“ odpověděl stroze a mně to stačilo. Odsunula jsem židli vedle něho a sesunula se na ni. Představila jsem si mamku, jak plakala, když jsem odjížděla.

„Jak moc... “ větu jsem nedořekla, protože se mi ztratil hlas.

„Doktoři jí dávají sotva dva týdny,“ odfrkl táta, jako kdyby vinil doktory z toho, co se právě děje. „Prý je to na každém člověku, jak často chodí na pravidelné prohlídky k lékařům, což Renné prý zanedbala.“

Ano, mamka byla v tomto ohledu trochu svérázná a to jsem na ní vždycky obdivovala. Když se trochu nachladila, neviděla důvod proč navštívit doktora, stačil jí čaj a nějaký ten paralen na bolest hlavy, ale vždycky se z toho dostala sama. Ale nedokázala jsem uvěřit, že tohle byla příčina její nemoci.

„Copak se nedá něco dělat?“ dostala jsem ze svého zaškrceného hrdla. Nechtěla jsem plakat, přišlo mi, že tím bych to otcovi akorát ještě více zhoršila. Už takhle mi přišel tak strhaný.

„Zlato, dělali jsme, co se dalo... Už rok s tím bojujeme. A prohráli jsme.“ Na posledním slově se tátovi zlomil hlav a rozplakal se. Koukala jsem na jeho tělo, jak se otřásá vzlyky, a přála si, aby tohle byl jen hrozný sen, který mě doprovází na cestách. Ale ona to bylo skutečnost. Otec tu vážně seděl, s rukama v dlaních, matka ležela v posteli, kde se naprosto ztrácela.

„Mami,“ vydechla jsem, když jsem vkročila do ložnice. Rozběhla jsem se k posteli a na zemi se rozplakala.

Toto období se budu snažit vyčlenit ze své paměti snad celý život. Bohužel naprosto jistě vím, že obraz matky, která mě pohladila po vlasech a řekla, ať se nebojím, a jak jí pomalu klesají víčka, nikdy nezapomenu. Bylo to totiž naposledy, co se na mě mamka podívala.

Abych pravdu řekla, část svého život, od této události k druhé cestě, si moc nepamatuji. Vím, že tam bylo spoustu ticha, bolesti a hlavně spoustu obrazů zdrceného otce. Ani si nevzpomínám, že jsem v této době držela v ruce foťák. 

A právě teď je Vaše chvíle, zhodnotit. :) Úvodní část sem dávám proto, abych věděla, jestli pokračovat, jestli to má vůbec cenu. Tahle povídka mě chytla, a i když nemám moc času a ani moc příležitostí psát, drží se mě a neustále se mi připomíná. Ráda se o ni s Vámi podělím, jen se vyjádřete. :) Díky :)

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Secret Of Human Being - Prolog + 1. kapitola: