Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 14. kapitola

Eda a Bells

Mali by ste záujem o Tému mesiaca?

Áno (16) Nie (2)

Celkem hlasů: 18


The Reason - 14. kapitolaDokázala jsem si živě představit sebe lěžící, nahou, zohavenou... Svou tvář jsem natiskla více k němu a horní čelistí drtila tu spodní. Jeho vůni jsem vdechovala jako drogu, která mi měla pomoct od strastí.

Protože jsem jednu ruku tiskla ke krku, cítila jsem, jak mi srdce nepravidelně bije. Na zátylku mě sužovala svíravá bolest, která se snažila mou hlavu rozdrtit. V tomto momentě jsem to ale nepovažala za důležité. Klíny, mezi kterými se nacházela má hlava, nebyly můj hlavní problém. Toužila jsem se znovu nadechnout a zaplnit ty díry uvnitř mě novou dávkou života. Ale ať jsem to zkoušela kolikrát jsem chtěla, nefungovalo to.

„Jsi v pořádku?“ probral mě z boje krásný hlas. Upířím sluchem musel zaslechnout mé lapání po dechu a třesavě bijící srdce. Ruku, kterou měl položenou na mé paži, pomalu sunul nahoru až k rameni. „Něco se ti zdálo? Jsi v bezpečí.“ Okamžitě se mě snažil uklidnit, ani nečekal na odpověď. Nechala jsem ho v domnění, že to způsobil sen. Dnešní noc nezničil žádný sen. Po dlouhé době jsem spala tvrdě a klidně.

V uchu mi opět zněl jeho hlas. Slova jsem si v hlavě nepřeložila do smysluplné řeči, ale podle tónu mě ujišťoval o mém bezpečí. „Nic se mi nezdálo,“ přerušila jsem ho. Nedokázala jsem to říct nahlas, jak jsem chtěla. Hlas jsem měla ochraptělý od spánku.

Utichl. Nejspíše byl zmatený. Přemýšlela jsem, co mu říct, ale nic nedávalo smysl. Rozhodla jsem se zůstat raději zticha. Čelo jsem měla stále opřené o jeho spánek a oči zaměřené na bronzové vlasy. Přes noc jsem si přivykla na jeho vůni, ale pořád voněla výjimečně.

„Máme pro tebe překvapení,“ změnil téma. Mluvil tišším hlasem plným jemnosti. Srdce mi bolestně poskočilo z té noviny. Překvapení jsem neměla ráda sama o sobě, ale teď se zdálo, že je nemám ráda ještě více. „Neboj se. Alice jsme nepovolili volnou ruku.“ Alice. Ta poslední věta mě uklidnila. Tohle překvapení snad bude příjemné. I když u Alice nikdo nevěděl.

Dostatečně jsem se probrala k vědomí. Zamrkala jsem a odvrátila se. Lopatkami jsem dolehla na bělostnou postel a rozhlédla se po místnosti. Závěsy byly pořád roztáhnuté. Dovnitř pronikalo přítmé světlo, ještě se pořádně nerozednilo. Stůl zmizel a svíčky také. Na chvíli jsem pocítila lítost. Včerejší večer čišel dokonalostí.

Za oknem stále vykukovala zasněžená krajina. A té nadílky ještě přibývalo. Velké kusy sněhu padaly z nebe, stejně jako včera. Malinko jsem se pousmála a okouzleně se dívala na sníh.

„Myslel jsem, že sníh nemáš ráda,“ zašeptal vedle mě překvapeně.

„Nemám,“ odpověděla jsem mu. Ani jsem si neuvědomila, co říkám. Sníh nenávidím, to vím. Po dlouhé době se zasmál. Ten zvuk mi tak chyběl. Koutky se mi automaticky vytáhly nahoru. Sníh se s tím zvukem nedal rovnat. Otočila jsem se na něj a roztála pod jeho pohledem. Slabé srdce poskočilo, ale tentokrát plesalo. Očima se vpíjel do mých a uvěznil mě ve svém pohledu. A on dobře věděl, co dělá.

Potřásla jsem hlavou a rty stiskla k sobě, protože jsem je měla doteď otevřené. Když jsem si to uvědomila, lehce jsem zčervenala. Oči jsem semkla k sobě a srovnala si myšlenky, které se mi vykouřily z hlavy.

„Chceš ještě spát?“

Zavrtěla jsem hlavou a padla zpět na záda.

„Máš hlad?“

Pousmála jsem se a znovu zavrtěla hlavou. Dlaněmi jsem se podepřela, abych se vysoukala do sedu. Cítila jsem, jak mi na zátylku trčí vlasy. Rukou jsem se pokoušela je uhladit, ale nešlo mi to. Edward se opět zasmál a také se posadil. Svým bokem se otřel o má zada. Automaticky jsem se narovnala, abych ten dotek přerušila. Hlavou mi proběhla palčivá bolest.

„Dojdu si do koupelny,“ omluvila jsem se a odešla. Lehce jsem se napjala, když jsem si vzpomněla na Alicino překvapení. V koupelně mi připravila nové oblečení, ale to překvapení nebylo. Edward na mě čekal před koupelnou, na tváři malý úsměv, pod kterým jsem musela sklopit hlavu.

Nabídl mi paži a já se do něj plna nejistoty zavěsila. Vedl mě, jakoby k pokoji, ale zastavil před dveřmi jeho pokoje. Tázavě jsem k němu zvedla hlavu. Pokynul mi hlavou, ať otevřu dveře. Zatímco jsem otevírala dveře, přestala jsem raději dýchat. Pokoj byl přestavěný. Dveře jsem otevřela úplně a zůstala ohromeně stát. Všechno bylo jiné. Největší změnu tvořily barvy. Modrou vystřídala hnědá a béžová. Postel zůstala na svém místě, akorát tam teď stála jiná. Z hnědého dřeva a šířkou dosahovala větších rozměrů.

Koberec a stěny byly béžové, zatímco ostatní nábytek tvořil stejný materiál jako postel. Na pravé straně zmizel veškerý bývalý nábytek a místo něho celou stěnu pokrývala stěna skříněk. Alice se pravděpodobně nechala unést. Hodně unést. Ladilo to krásně, ale bylo to přehnané. Před postelí stála hnědá pohovka, která vystřídala tu bývalou. Když jsem dokázala ovládnout svou čelist a zavřít pusu, odvrátila jsem se na Edwarda. S úsměvem mě pozoroval. Rukou jsem udělala rychlý pohyb, abych beze slov mohla dostat odpověď.

Jeho úsměv se ještě více roztáhl. „Alice se už nudila,“ zasmál se nenuceně. „Navíc to chtělo změnu, když už to není můj pokoj, ale náš.“ Prsty mi zlehka propletl mezi vlasy a opět rozpletl. Unešeně jsem si odfrkla. „Líbí se ti to?“

Dostala jsem chuť na sarkasmus, ale on ho nebyl hoden, zasluhoval něco lepšího. „Ano. Děkuji.“ Přála bych si něco přidat, ale nemohla jsem.

„To ostatní, já to do teď nemohl vidět. Tedy na vlastní oči.“

Vrhla jsem pohled za jeho rameno, ale nepřišli, jak jsem si myslela. „Nechtěli tě děsit,“ dodal k mému pohledu.

„Nejsou tady?“ zeptala jsem se zvědavě. Ráda bych jim poděkovala. Všem. Uvnitř jsem se na to cítila.

Jeho výraz podivně znervózněl a mě úsměv ztekl z tváře. Něco se stalo. Zpozoroval můj obličej a usmál se. I jeho oči s ním hrály tu hru, ale já se nenechala napálit. „Kde jsou?“ zeptala jsem se. V koutku mého hlasu se krčila hysterie.

Úsměv se mu roztáhl. „Nikde. Nedělej si s tím starosti.“

To mě chtěl skutečně odbýt tímhle? „Edwarde, kde jsou?“ procedila jsem vážně. Sklíčeně stáhl obličej do smutné starostlivé masky. Dříve, než se bříška jeho prstů dotkla mé tváře, jsem ucukla a on ruku vrátil k sobě.

„Neměla by ses rozzrušovat, Bello,“ zkoušel to.

Jen tím, jak otálel, mi ubližoval. Znovu jsem nahmatala ty díry v mém srdci jako dnes ráno. Děsil mě. „Co se stalo?“ Něco s ním? Celá rodina do toho byla zatažena. To bylo ještě horší.

„Ni-.“

„Neříkej nic!“ křikla jsem. Hysterie se přestala krčit a vylezla z rohu. „Co se stalo?“ Zase jsem byla stejně slabá jako předtím. Kolena mi vyhrožovala, že povolí. Upřeně jsem se mu podívala do očí, ale hned uhla. Chtěl mě lapnout a znejistit. „Edwarde, prosím.“

Slyšela jsem, jak se nadechl. „Lehni si,“ rozkázal. Teď už se tomu nemohl vyhýbat. Kupodivu jsem ho uposlechla a šla si lehnout. Nohy by mě stejně dlouho neudržely. Švihem jsem odhrnula tlustou pokrývku a zalezla pod ní. Zůstala jsem sedět. Edward si přisedl naproti mě a když jsem se na něj znovu podívala, klidný obličej byl zpět. „Nemáš hlad?“ zeptal se najednou. Jeho pokusy už mi lezly krkem. Muselo se stát něco hrozného.

„Kde jsou?“ přešla jsem k tématu. Povzdychl si a sklopil hlavu. „Prosím,“ dodala jsem. Spolu s tím se vyjádřil i můj žaludek. Hlad se ozval sám, ale já ho potřebovala na chvíli umlčet.

„Něco ti přinesu.“ Vstal a šel ke dveřím.

„Ne!“ zavolala jsem za ním, ale on zmizel. Dříve než jsem stihla reagovat, byl zpět. Podal mi nějaké jídlo a skleničku vody. Všechno jsem položila vedle sebe a znovu se zpříma podívala na něj.

„Jez,“ pobídl mě.

„Řekni mi to!“ řekla jsem ostře. Až pozdě jsem si uvědomila, jaká na něj jsem, ale najednou mě topila bezmoc, kterou mohl on proměnit. Ztrápeně se mi podíval do očí a zhluboka se nadechl.

„Co se stalo, potom co jsi mě našel?“ Tak nějak jsem věděla, že tohle s tím bude souviset. A bude to souvist s ním. Bolestná grimasa se ještě více stáhla. „Prosím,“ dodala jsem chabě. Můj tón ho musel donutit. Poposedl si blíže ke mně a složil si tváře do dlaní. Nedbala jsem na svou roztřesenost a za jednu ruku jsem ho uchopila. Propletl své prsty s mými a sundal i druhou ruku. Jeho oči směřovaly někam do rohu, když začal.

„Jeho stopa byla pryč. Tak hloupý, aby zůstal na koleji, nebyl. Zkusil jsem to v jeho domě, ale tam byl jenom David. Vyhrožoval mi. Raději jsem se vrátil, abych byl u tebe, než se probereš. Cestou jsem ucítil jeho pach,“ povzdechl si a na chvíli přerušil vyprávění. Otočil se na mě a druhou rukou mi přejel po čele. Jeho oči byly smutné, ale pronikala jimi nenávist. „Doslova čekal na to, až ho najdu. Myslel si, že mě dokáže zabít.“ Najednou mou ruku stiskl pevněji.

„Potom jsem se vrátil zpět sem a jsem tady do teď, ale Alice něco viděla. Nebo spíše někoho. David tady nenašel bratra, tak odjel zpět a chtěl varovat smečku. Asi se mu to podařilo. David byl něco jako sprostředkovatel. Se smečkou dorazili na univerzitu a čekali na nás. Málem vypukl boj tam, ale nakonec se ovládli a domluvili se na jiném místě.“ Znělo to, jako kdyby si večírek domluvili na jiném místě, protože tady jim vadila hlasitá hudba. Vyděšeně jsem polka a celé mé útroby zahltila beznaděj. Šli zemřít kvůli mě. Edward si toho všiml a přitáhl si mě k sobě. Neměla jsem sílu na to, aby mi to přišlo nepříjemné. Jen jsem ležela v jeho náruči ochrnuta šokem. Cullenovi jsem přijala jako svou rodinu. Jak může být smečka velká? V hlavě jsem se pokoušela vyobrazit všechny informace, které mi Jake kdy řekl, ale našla jsem jen prázdno.

Studenými dlaněmi mi hladil tváře a něco šeptal. Chvíli jsem se na ta slova soustředila. „Není to tvoje chyba.“ Opět mi lhal. Jestli zemřou... Nedokázala jsem na to myslet. Nic už nebylo v mé moci. Teď jsem jim nemohla v ničem zabránit.

„Neměl jsem ti to říkat,“ zašeptal Edward a pevněji mě stiskl v náruči. Jednu stranu tváře natiskl na mou a konejšivě mě houpal jako malé dítě. „Bello, za nic nemůžeš. Co jiného měli dělat? Tady už nejde o tebe. Tady jde o upíry a vlkodlaky. Tenhle boj bys nezastavila,“ šeptal mi do ucha. Ta slova mi dávala smysl, ale mou vinu to nezmenšilo. Oči mě pálily od zírání do protější stěny. Víčka jsem pomalu zavírala a pokoušela se o klidný nádech a výdech.

Přestože jsem se snažila nedělat to, jsem si představovala, co se teď děje nedaleko odtud. Viděla jsem Esme, jak se snaží skolit velkého vlkodlaka a klidné dýchání bylo opět narušeno. Pevně jsem semkla Edwardův oděv ve svých pěstech, když jsem si představila Alice ve stejné situaci. Znovu mi po čele přejela jeho studená dlaň. Odhrnoval mi z tváří vlasy a co nejvíce se mě snažil odpoutat od mých představ. Musela jsem mu uznat body za to, že to hrál dobře.

Odklonil svou tvář a rty mi přejžděl po tváři. Pravděpodobně čekal na mou reakci, ale moje myšlenky mě až moc zaměstnávaly. Přemístil se na krk a poprvé mě plně políbil. Z plic jsem vydechla všechen vzduch a zalomila hlavu. Týl jsem si opřela o postel, na kterou jsem padla. Jednou rukou se podpíral vedle mé hlavy a druhá ležela pohodlně na posteli. Přejížděl mi po krku z jedné strany na druhou a já si zase nemohla vzpomenout na vlastní jméno. Ztratila jsem i pojem o čase. Mohly uběhnout hodiny a já bych si toho nevšimla. Vnímala jsem pouze jeho rty studící na mém krku, které mi rozproudily krev po těle. I přesto, že jsem právě nedoběhla několika kilometrový běh, mi plíce kolabovaly za důsledkem nedostatku kyslíku.

Odněkud se začal ozývat nepříjemný zvuk. Chtěla jsem, aby odešel, ale místo toho jsem rozpoznávala, co to je. Zvuk mobilního přístroje vycházel zblízka. Hrklo ve mně. Mohli to být oni. Čekala jsem, že se Edward odtáhne, ale on zvuk ignoroval a dále se věnoval mě. Já už se ale probudila. Rozmrazila jsem ruce a šla za zvukem. Jeho svetr neměl žádnou kapsu, ale v jedné kapse kalhot jsem ho našla. Displej jsem si přiblížila k očím a nedočkavě přestala dýchat. Byl to Carlisle.

„Edwarde,“ vyrušila jsem ho. Asi poprvé v životě jsem si přála, aby přestal.

Konečně zareagoval a posadil se vedle. Z ruky mi vzal mobil a přijal hovor. Rychle jsem se posadila a přitiskla ucho co nejblíže. Carlisle ovšem mluvil velice rychle, nerozumněla jsem ani slovo. Zaměřovala jsem se a zrychlovala svou mysl, ale dříve, než jsem stihla porozumět, to už položil. Kvapně jsem se posadila naproti němu a zahleděla se do jeho očí. Úsměv se mi rozlil po tváři, když jsem v nich nespatřila paniku, ale vítězství. Rukama jsem mu objala krk a položila si hlavu na chladné rameno. Přejížděl mi po zádech a znovu mě povaloval. „Všichni jsou v pořádku. Nikomu se nic nestalo,“ utvrzoval mě. I jemu se znatelně ulevilo. „Něco pro tebe mám.“ Položil mě na postel a šel ke skříni.

Z jedné ze zásuvek něco vyndal a schoval za zády. Opřela jsem se zády o čelo postele a sledovala ho, jak jde zpět. Až když se posadil, mi vsunul něco semišového do dlaně. V krku mi něco zabraňovalo klidně se nadechnout. Malá krabička měla tvar krychle a dosahovala stejných rozměrů jako ve filmech. Svůj pohled jsem ze zdi přemístila na jeho oči. Pozorně sledoval můj výraz a znehybněl, stejně jako já. 

Po pár sekundách mi vtiskl do ruky krabičku a svou ruku oddálil. „Chci ti dokázat, že už tě neopustím. Doufal jsem, že tímhle tě přesvědčím, že tě miluji natolik, že bych nedokázal odejít. Už nikdy ti neublížím. Budu u tebe neustále a nedovolím, aby ti někdo ublížil.“ Každé slovo vyslovoval upřímně a s láskou. Pomalým a přesvědčivým tempem mi vymýval mozek, i když to nebylo potřeba. Pořád jsem ovšem nedokázala nic říct. Na prázdno jsem otevřela ústa, ale žádný zvuk jsem nevydala. „Nemusíš mi teď odpovídat. Rozmysli si to. Vím, že jsi mi neodpustila, co jsem ti udělal. Nezasloužím si to, ale přemýšlej o tom. Odpověz mi za rok, za dva. Budu trpělivý. Počkám. Ber to jako záruku.“ Políbil mě na spánek a stoupl si vedle postele.

„Donesu ti teplejší jídlo,“ změnil rychle téma. Udělal jeden krok, když se zpět otočil a podíval se mi do očí. Pořád jsem ztuhle seděla na posteli a v ruce svírala krabičku. Vrátil se ke mně a vzal mi krabičku, kterou položil na noční stolek. Nabídl mi dlaň, ale když jsem neodpovídala, vzal mě za ni sám. Lehce mě nadzvedl a pomohl na nohy. Šla jsem za ním a vzpamatovávala se.

Požádal mě o ruku, opakovala jsem si v hlavě a po kouskách tomu pozorumívala. Cestou jsem spozorovávala stěny chodby a schody, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Má mysl byla zabrána do něčeho, čeho jsem se já neúčastnila. Do poslední části těla mě zaplňovala zmatenost. Rozbolela mě z toho hlava.

Edward mě usadil ke stolu a postavil přede mě talíř. V duchu jsem se propleskla a přiváděla samu sebe k vědomí. Vzala jsem si do ruky příbor, položený vedle něj, a pustila se do jídla. Na jazyku se mi rozlila chutná příchuť, která mě podněcovala k dalším soustům. Všimla jsem si své hubené ruky, která teď vypadala tak křehce. Ten pohled mě přinutil házet do sebe více jídla.

Na talíři zbylo pár soust, když před domem zastavilo několik aut. Zaposlouchala jsem se, ale nic nového jsem neslyšela. Edward vstal a já ho napodobila. Řekl mi, že jsou všichni v pořádku, ale nemohla jsem se dočkat, až to uvidím na vlastní oči. Znovu spojil naše ruce. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vcházeli členové mé rodiny. Esme se na mě široce usmála. Všichni měli potrhané oblečení, čímž se mi na čele objevila vráska. Chytila jsem pohled Rosalie. Chtěla jsem hned uhnout, ale nespatřila jsem nenávist, což mě překvapilo. Opatrně se usmála a sklopila pohled. Emmett se na mě zářivě usmál a dělal, jako by se nic nestalo.

Alice s Jasperem vešli poslední, ale to už u mě stála Esme. Stále se usmívala a krátce mě obejmula. Došlo mi, že to nemělo žádné dočinění s tím, co se stalo teď. Sklopila jsem hlavu a zapíchla oči do země. Edward mi pevněji stiskl ruku, nervózně jsem se na něj pousmála.

„Včera jste se nezúčastnili koulovačky. Nechcete nám to vynahradit?“ zahlaholil Emmett a od Edwarda dostal varovný pohled. „Kazíte partu,“ rozesmutnil se Emmett. Uraženě odkráčel i s Rosalie nahoru a za nimi odešly všechny páry.

Opět jsme zůstali sami. Na jídlo už jsem neměla chuť. Uchopila jsem talíř do svých rukou, ale ihned mi ho přebral Edward. Nestihla jsem nic namítnout. V mžiku stál opět po mém boku a hleděl mi do očí. V kolenou jsem pocítila slabost, ale dříve než jsem stihla začít padat, už mě držel v náruči. Políbil mě na čelo a hladil na ramenou. Oči mi spadly na ztichlý klavír. Zatoužila jsem po jeho zvuku. „Zahraješ mi?“ otázala jsem se, oči nespouštějíc z klavíru.

„Samozřejmě,“ odpověděl. Odvedl mě k němu a posadil si mě vedle sebe. Sledovala jsem, jak se jeho prsty rozeběhly a z klavíru se linula krásná melodie. Okamžitě jsem rozeznala tu nekrásnějí symfonii. Okouzleně jsem ho pozorovala, zatímco on se soustředil na klávesy. V polovině skončil a otočil se na mě. „Teď ty.“

Zůstala jsem na něj zírat a sarkasticky se pousmála. „Jasně.“

„Slyšel jsem tě hrát. Byl jsem tam pokaždé, když jsi hrála. Od tebe to zní ještě krásněji.“

Snažil se sice lichotit, ale mě to vyznělo hodně posměšně. „Ano, to určitě.“ Zasmála jsem se a odvrátila hlavu. Překvapil mě a znovu si mou hlavu natočil k sobě, abych mu viděla do očí.

„Prosím,“ poprosil působivě. Do toho pohledu vložil všechen svůj upírský šarm a já se odevzdaně, napůl poraženě, obrátila ke klavíru. Poposedl si, abych se k němu mohla posadit lépe. Pomalu jsem položila prsty na klávesy, ale nedokázala jsem je stlačit. „Prosím,“ zašeptal mi znovu do ucha. Zasténala jsem a zahrála prvních pár not. Zakroutila jsem hlavou pod mou nešikovností a zkusila to znovu. Raději jsem zavřela oči a prvních pár not zahrála po slepu. Na další už jsem se kontrolovala. Do hry jsem dala všechnu tu píli, se kterou jsem to zkoušela tolikrát napodobit. Tím, jak moc jsem se pokoušela to dokázat, jsem ani jednou neškobrtla. Dohrála jsem a úlevně se zhroutila.

Chladnou rukou mě pohladil po jedné tváři a políbil na druhou. „To bylo nádherné.“

Posměšně jsem se zasmála a definitivně sundala ruce z kláves. „Od téhle doby je to čistě tvá parketa. Už se ho nedotknu.“

Po tváři mě pohladil jeho dech, jak se zasmál. Celou cestu do pokoje jsme byli potichu. Z jednotlivých pokojů nebylo nic slyšet, akorát z jednoho byly slyšet zvláštní rány. Obezřetně jsem se od něch dveří oddálila. „Pokoj Emmetta a Rosalie,“ řekl na vysvětlenou a tvářil se nepříjemně. Došlo mi, co se tam děje a zčervenala jsem.

Vstoupila jsem do našeho pokoje a usmála se nad tím pojmem. Uvnitř bylo tepleji, ale stejně jsem se posadila do postele a nohy si překryla. Můj i Edwardův pohled  sklouzl na semišovou krabičku. Opět mi ten pohled roztepal krev po celém těle. Uvědomila jsem si, že jsou Vánoce a dárky by se měly dávat oboustraně.

„Nic pro tebe nemám,“ zamumlala jsem zasmušile. Styděla jsem se, že jsem mu něco přeci jen nekoupila, i kdyby nějaký kus oblečení. „Nedokázala jsem nic vybrat. Všechno vypadalo strašně obyčejně.“

„Dala jsi mi jednu věc, která rozhodně není obyčejná,“ usmál se na mě. Vzpomněla jsem si na svůj jediný dárek. Polibek. Teď by to bylo něco vzácného. Seděl jen pár centimetrů ode mě. Uchopila jsem jeho obličej do dlaní a on ztuhnul. V očích jsem mu viděla nedočkavost, která mě nadchla. Pomalu jsem se k němu blížila a těsně před jeho rty zastavila. Po těle mi neběhal žádný nepříjemný pocit, který by tohle shledal za příšerné. Chtěla jsem to udělat. Při představě, že bych se na něj posadila obkročmo, jsem znejistila a musela jsem zavřít oči, abych ji zahnala. Tohle bude ještě chvíli trvat, ale tohle, zdá se, žádný problém nedělalo.

Překonala jsem nejen ten kousek, ale i jednu překážku v hlavě. Čekal na mě. Nedělal nic nečekaného. Vedení jsem svírala pevně ve svých rukou. Milovala jsem ho nadevše. Věřila jsem mu. Zasluhovala jsem pohlavek za to, že jsem mu opět tak lehce naletěla, ale ta důvěra mi slibovala, že už mě neopustí. A pořád tady byl ten prsten. Pochopila jsem, co tím myslel. Chtěl tím upevnit náš vztah. Manželství bylo něco jiného.

V duchu jsem se otřásla nad tím slovem. Manželství. Prsten ve mně nevzbuzoval takové pocity. „Manželka,“ otřásla jsem se a zaslechla tichý smích. Bella Cullenová. Kupodivu to znělo hezky. Uvnitř jsem pocítila příjemné šimrání. Líbilo se mi to. Dmula bych se pýchou, kdybych mohla tiše říkat, že mi patří. Ale říkat to nahlas... Dokázala jsem si představit Renée, přestože už jsem nebyla tak mladá jako ona.

 

„Máme pro tebe ještě jedno překvapení,“ protrhl ticho, které se nastolilo krátce po té chvíli, kdy jsem ho políbila. I přes mé myšlenky ohledně manželství jsem měla ústa roztažená do úsměvu.

„Poslední?“ zeptala jsem doufajíc.

Edward mi odpověděl smíchem. „Slibuji, že poslední.“ Do teď jsem mu ležela na rameni. Posadila se i se mnou. „Pojď,“ pobídl mě a táhnul mě za ruku z postele. Chvíli mi dalo práci znovu si připomenout, jak se chodí, ale ke dveřím jsem došla bez úrazu.

Na chodbě zpomalil, až zastavil. Rozhlédla jsem se po chodbě, ale pochybovala jsem, že je to překvapení tady. Zezadu přiběhl důvod, proč zůstal stát na místě. Alice mi podávala silnou bundu. V její tváři se zračila nedočkavost. Skoro nadskakovala. „Můžu jet s vámi? Prosím,“ žadonila a upírala pohled na Edwarda.

„Jet?“ zareagovala jsem na jedno slovo, které řekla. „Je to venku?“

Edward mě ignoroval a odpověděl Alice: „Dobře. Ale uklidni se.“

Alice vypískla a skočila mi kolem krku. Srdce mi bolestně poskočilo a rozbušilo se. Pod nečekaným útokem jsem se zakymácela a shrbila. Po těle mi opět přejel nepříjemný neřád. „Alice!“ zavrčel Edward. Alice se omluvně usmála a odstoupila ode mě.

„Jdeme.“ Věnoval ještě pár varovných pohledů Alice a znovu uchopil mou dlaň. Dole byli všichni. Na všech tvářích trůnil úsměv. Očividně všichni věděli, co se děje. Zamračila jsem se. Edward se mnou prolétl dolejškem a Alice za námi vlála. Před domem už bylo připraveno auto. Než jsem nastoupila, pomohl mi někdo do bundy, ale nestihla jsem pozřít kdo.

 

Šílenost poslední doby mě polapila na hodně dlouhou dobu, během které jsem si jen těžce zvykala. Zlom nastal až v okamžik, kdy jsem uviděla své finální překvapení. Čas se na okamžik zastavil a dal mi šanci chytit druhý dech. Lehce si zrekapitulovat dění minulých měsíců, aniž bych v hlavě či v mém srdci pociťovala nepříjemnou bolest. Možná, že se vše stává z nějakého důvodu, člověk se sám sebe táže, jestli by stál přesně na tomto místě, kdyby udělal něco jinak. I malou nicotnou věc. Stála bych tady, i kdybych neudělala tu chybu, která vedla k oné události?

Edward mi měkce tiskl dlaň, když jsme bok po boku šli kupředu ke krásnému domku na kraji města. S Alicí očekávali mou reakci, ale má mysl se zdržela někde v dáli. Vzpomněla jsem si na obrázek sebe, Edwarda a dítěte, jenž spustil tuto lavinu. Pořád jsem netušila, co to mělo znamenat. Nikdy bychom dítě mít nemohli a já jsem o něm nikdy nesnila. Nepodařilo se mi nalézt plnou jistotu v tom, co doopravdy chci, až na jednu věc, věděla jsem, že už ho nikdy nechci opustit. A to bylo to jediné, na čem záleželo, všechno ostatní už bylo irelevantní.

Zářivě jsem se na něj usmála a ještě jednou se podívala na menší domek s bledě modrou omýtkou. Esme se musela vyřádit, dmula jsem se pýchou jen při pomyšlení, že můžu vejít dovnitř. Věnovala jsem domku ještě jeden pohled a postavila se před Edwarda. „Ráda si tě vezmu.“ Pronesla jsem, jaksi nadbytečně, protože on mi rozuměl i beze slov.

 

 

O dva roky později

 

„Přestaň!“ napomenula jsem ho s úsměvem na tváři a marně se pokoušela o vážný tón. Polibky klouzající po mých zádech mě rušily od učení, na které jsem beznadějně zaměřovala své myšlenky. Jeho síla mi zabránila stáhnout tričko dolů. Shodila jsem notebook do peřiny na druhé straně obrovské postele a přetočila se k němu tváří. Lišácky se na mě usmíval a dál vyhrnoval mé tričko. Mé sebeovládání se už zlepšilo, ale právě se stávalo chatrným. „Přestaň. Musím se učit. Běž na lov,“ vnukala jsem mu do mysli a chvíli jsme si hleděli do očí. Povzdechl si a políbil mě na krk.

„Jen počkejte, paní Cullenová, až se vrátím,“ zašeptal mi do ucha a odešel z místnosti. Pár sekund jsem za ním zasněně koukala. Vesele jsem vydechla, srolovala si zpětně triko a vzala si do ruky notebook. Nějakým zázrakem, o kterém jsem věděla, že to zařídil Edward, jsem se dostala do dalších ročníků vysoké školy. Ale mé vnitřní uspokojení žádalo, ať už to dokážu sama a ne za pomoci vlivného manžela.

Tvrdě jsem zavřela oči, když jsem si vzpomněla na to, co vlastně jsme. Renée byla ze svatby nadšená. Kdyby to bylo na mě, nikdy bych jim to neřekla. Nikdy. Má nesmrtelnost teď byla v mých rukou. Vlastně, ne tak docela. Já sama jsem chtěla nejdříve dodělat univerzitu, čímž mě podpořil Edward, když slíbil, že mě po promoci přemění. Přede mnou byla ještě dlouhá doba na to, abych se rozloučila se svými bližními.

Písmenka na obrazovce se mi smíchávala dohromady a já se na to nemohla soustředit. Odhodila jsme ho zpět do peřiny a vyšla z teplé ložnice. Na chodbě bylo chladno a studená dlažba mě studila na chodidlech. Po slepu jsem šla do naší kuchyně a natočila si skleničku vody z kohoutky. Rozsvítila jsem pouze menší světlo u linky. Voda mi krásně chladila útroby a srdce mi klidně bilo v uších. Nevěřila jsem, že bych tohle někdy mohla mít. Smůla se na mě vybila. Možná se každému dohromady přichodí stejně věcí co mě, akorát já to měla naráz.

Zezadu se na mě někdo přitiskl a na krku jsem cítila ostré zuby. Když slyšel, jak se mi zastavilo srdce, rozesmál se a začal mi krk líbat. Pomalu si mě otočil k sobě a nadzvedl, abych mu mohla obmotat nohy kolem pasu. Mé sebeovládání pohaslo a zhroutilo se. Serval ze sebe i ze mě oblečení a posadil mě na linku.

Nápady, jako že si zasloužím lepší život s dětmi, už vzdal. Emmett si dělal srandu, že sama bych byla stejně do roka mrtvá, za což zemřel málem on. Ani po dvacítce jsem netoužila po ničem jiném než po něm. Všechno to, co mi nabízel, mi vynahradil bratříček Phil. Fakt, že děti ani mít nemůžu, zůstal v zapomnění. Na všechny následky setkání s Mattem i Davidem se zapomnělo. Stejně jako na tohle.

Kdyby mi v tu noc někdo řekl, že budu skutečně šťastná s tím, koho jsem milovala, a že život mi nakonec dopřeje silnou dávku spravedlnosti, považovala bych ho za cvoka. Pohádky se nestávají skutečností, ale upíři také neexistují. Tedy, alespoň ve skutečném světě. Ale tohle byl můj malý svět plný zázraků. Jeden takový zázrak mě tisknul sobě a šeptal mi jistá slova do ucha, a já mu je s chutí oplácela.

 

THE END



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 14. kapitola:

 1
27.10.2011 [21:29]

LanoterProstě skvělá povídka, doopravdy máš talent a spousty fantazie, kterou jsi vážně dobře využila, tahle povídka je vážně skvělá a já se ani nedivým že patří do Síně slávy Emoticon

1. Rada
18.08.2011 [17:27]

Jedním slovem skvělé Emoticon Emoticon Emoticon Obdivuji tvou fantazii, jsi fakt skvělá a báječně si vykreslila Belliny pocity, klaním se před tebou Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!