Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 13. kapitola

the host stills


The Reason - 13. kapitolaNebyla jsem schopna mu odpustit a doplatila na to. Všechna ta bolest, kterou jsem mu po celou dobu způsobovala, byla sobectvím. Nikdy jsem ho nebyla hodna, na tom trvám. Teď více, než kdy dříve.

Láska bolí. Myslela jsem si, že ta bolest, která mě svírala, když odešel, byla nejhorší. Ale ona se pouze časem prohlubovala a táhla. Dala mi šanci si na ní přivyknout. Tahle ne. Tentokrát do mě uhodila najednou a surověji. Ke všemu mi jí způsobil znovu někdo jiný a teď už nešla vzít zpět. Žádná slova ani činy ji nemohly ztlumit.

Na rameni jsem opět ucítila čepel nože. Bolest, způsobující řezná rána od ramena k žebrům, spalovala celé mé tělo. Nůž mi doputoval až k břichu a tam nůž projel mou kůží, jako kdyby byla z papíru. Z hrdla se mi vydral zdlouhavý řev bolesti. Vyhoupla jsem se do sedu a odstrkávala paže, které mě držely v těsném objetí. Paže mě držely nekompromisně u sebe. Zírala jsem do zdi pokoje a zhluboka dýchala.

„Jen sen,“ šeptal mi hlas, kterému jsem teď porozuměla.

Přestala jsem se mlít a uklidňovala se. Edward se ode mě odklonil a bedlivě mě pozoroval. Na místě jsem se ohlédla za sebe. Za oknem byla tma, obličejem jsem se vrátila zpět k Edwardovi. Na čele jsem cítila vrstu potu a v ústech jsem měla nepřirozeně sucho.

„Byl to jen sen,“ utěšoval mě. Přikývla jsem a snažila se odlehčit situaci úsměvem, ale podle Edwardovi odpovědi se mi nepovedl. „Teď jsi v bezpečí, Bellinko,“ zašeptal. Ta zdrobnělina mi vytlačila na povrch pár slz. Rychle jsem je setřela.

„Já vím. Jsi tu přeci se mnou.“ Sklopila jsem hlavu a lehla si na polštář. Plíce stále vyžadovaly větší objem vzduchu. „Můžu se napít?“ zeptala jsem zvláštně formulovanou otázkou.

„Samozřejmě,“ odpověděl a nahnul se pro sklenici s průhlednou tekutinou.

Žíznivě jsem jí uchopila a vyprázdnila ji. „Děkuju.“ Podala jsem mu ji zpět.

Ulehl vedle mě a díval se mi do očí. On by mi nikdy neublížil. Tedy, nikdy by mi takhle neublížil. Své ruce jsem natáhla před sebe a obmotala je kolem jeho krku. Za ně jsem se přitáhla a položila svou hlavu opatrně na jeho tvář. Jakmile jsem upustila uzdu svým emocím, sjela jsem mu po krku na hruď a rozvlykala se.

Všemu, co se uvnitř doteď dusilo, jsem povolila řemen a ono se vyvalilo ven. Už mi nevadily jeho ruce na mém týle, ale naštěstí mě více nepokoušel. Potoky slz jsem smáčela jeho tričko, ale on si ani jednou nestěžoval. Držel mě ve svém náručí a dával mi možnost se vybrečet. V hlavě jsem cítila milion emocí, které se mísily a bolely. Jeho studená kůže mi chladila tvář, ale slzy nezastavila. Přestože byly poslední dva dny vyčerpávající, nemohla jsem přestat. Už jsem nekřičela, pouze vzlykala.

 

Zívla jsem a otevřela oči. Mezi mnou a černýma očima byla deseticentimetrová vzdálenost. Ve svých dlaních jsem svírala dvě chladné.

„Dobré ráno,“ přivítal mě s úsměvem, který mi tolik chyběl. Dlouho jsem ho neviděla, ale nebyl pravý. Na rtech se mi objevil malinký úsměv, který ihned zmizel, ale Edward ho viděl, to bylo hlavní. Vlastně jsem nevěděla, co mu chci ukázat. Přála bych si lusknout prstem, aby vše hned zmizelo. Jeho oči až moc putovaly dovnitř mé duše, položila jsem hlavu tváří dolů a ještě zavřela oči.

Mírně se nahnul ke mně a rty mi přejel po čele. Zatajila jsem dech a pevněji stiskla jeho ruce. Prázdno v plicích jsem vyplnila až poté, co mě políbil a odvrátil se. Veškerá nálada na úsměv zmizela. Právě teď jsem byla nevýslovně ráda, že mi nevidí do obličeje.

Možná to vycítil. „Máš hlad?“ odvedl řeč jinam.

Neznatelně jsem přikývla a pustila jeho ruce. Vstal a já se posadila na okraj postele. Tvář pořád v dlaních, pokoušela jsem se zatlačit své emoce zpět. Podařilo se mi to. Dlaněmi jsem si přejela po očích, aby to vypadalo jako rutinní práce člověka.

Opatrně jsem vstala a neupadla, čímž jsem překvapila sebe samotnou.

„Alice ti támhle přinesla nové oblečení,“ ukázal a křeslo, kde trůnila hromádka oblečení. Kývla jsem na důkaz, že jsem to viděla. Na kloubech pravé ruky jsem ucítila jeho chladivý dotek, ale zvedla jsem ruku, abych si prohrábla vlasy, nebo jsem se tím alespoň snažila zamaskovat ucuknutí. Edward z křesla zvedl oblečení a podal mi ho. Bez pohledu na něj jsem ho převzala a odcházela z pokoje.

Překvapilo mě, že nejde za mnou, ale nevracela jsem se. V chodbě bylo chladno a ticho. Bylo to děsivé. Rychlými kroky jsem přešla do koupelny. V koupelně jsem se poprvé zhluboka nadechla. Hromádku oblečení jsem položila na skříňku a stoupla si před zrcadlo. Opatrně jsem zvedla oči a zapíchla je do svého odrazu.

Bledší tvář více než kdy dříve. Propadlé červené oči. Jizva nebyla tak vidět, z profilu se ovšem rýsovala jasně. Kůže prosvítala pouze místy. Většina povrchu tváře byla potažena tvrdou červenou odřeninou. V krku jsem ucítila narůstající knedlík. Tvář v odrazu se stáhla do bolestivé grimasy. Nenáviděla jsem ten odraz. Po zraněné kůži mi stékaly slzy a spadaly z brady dolů. Namáhavě jsem zvedla pěsti a uhodila do zrcadla, které se rozbilo. Do kůže se mi zaryly kousíčky skla, ale nepřestala jsem.

Pouze dvě rány stačily na zničení zrcadla. Už na mě nekoukal žádný odraz. Síly jsem do toho vložila dost. Střepy padaly po látce mého oblečení a já s nimi. Těžce jsem dopadla na zem a smotala se do klubíčka. Vzlyky se mi prodraly přes semknuté rty.

Slyšela jsem ránu. Ta rána vyšvihla mou hlavu vyděšeně nahoru. Někdo prudce otevřel dveře. Co nejvíce jsem se namáčkla ke stěně. Do místnosti opatrně vešel Edward. Strhaně se na mě podíval a přešel ke mně. Poklekl vedle mě a chtěl mě uchopit do náruče. Velkou silou jsem se snažila splynout se zdí. Všiml si toho a odtáhl se.

„Musíme tě ošetřit,“ promluvil tiše. „Ihned.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Přísahám bohu, že ti neublížím. Přísahám,“ opakoval bezmocně a znovu se ke mně přibližoval. Teď jsem zůstala nehybně sedět a vpíjela se mu do očí. Opatrně mě vzal do náručí a zvedal se. Oční kontakt mi pomáhal nevšímat si těch doteků, přestože jsem měla ruce stáhnuté do pěsti a všechny další svaly byly také připraveny reagovat.

Podemnou se objevila postel a on mě na ní pomalu položil. Jakmile mě pustil, zavřela jsem oči a nadechla se. Na levé ruce jsem cítila další prsty. Škubem jsem otevřela oči. Carlisle mi chtěl ošetřit dlaň, ale já ji měla pevně semknutou a stahovala jsem jí k sobě.

„Povol ruku, Bello,“ mluvil ke mně Carlisle jako k dítěti.

„Udělám to,“ přeběhl Edward na druhou stranu a převzal mi ruku od neochotného Carlislea, na kterého kývl a on po chvíli odešel. Zápěstí mi třel svými studenými prsty a zafungovalo to. Povolila jsem ji.

Rychlými pohyby mi z kůže vytahoval kousky skla, štípalo to. Předtím, než mi to obvázal, mi to něčím vyčistil, ale tahle bolest už nebyla bolest. „Hotovo.“

Ohlédla jsem se na ruku a sledovala ji zabalenou v bílém obvaze.

„Bello,“ začal lehce káravým tónem. „Podívej se na mě,“ snažil se upoutat mou pozornost. Oči jsem zvedla lhostejně od ruky k němu. „Tohle nám nemůžeš dělat. Máme o tebe strašný strach a k tomu si ještě více ubližuješ.“ Nelíbil se mi tón, kterým na mě mluvil. Vyznívalo to, jako kdyby mluvil k člověku se sebevražednými sklony. „Chceme ti pomoct, ale nemůžeme. Možná,“ nadechl se. „Možná by ti pomohl nějaký profesionál. S ním to možná vyřešíš lépe než s námi.“

Přes pootevřené rty překvapením jsem vydechla. Zpozoroval to a omluvně se usmál. „Chtěl bych ti pomoct, ale nevím jak.“

Už jsem se nadechla, abych něco řekla, ale on mě přerušil. „Pryč nepůjdu. Chtěj po mě cokoliv, ale neopustím tě.“

Jen těžce jsem zavřela oči, abych se nemusela dívat do té bolestné tváře. Slzy se opět draly na povrch, i přes mé protesty. „Odejdi,“ zaprosila jsem zoufalým tónem.

„Ne. Bello, prosím,“ jeho tón byl prosebný. „Neodháněj mě.“

„Nechci, abys mě takhle viděl.“ Šepot, jakým jsem teď mluvila, by člověk slyšel jen nepatrně. V pokoji se překvapivě rozhostilo ticho. Uši jsem nastražila, ale nic jsem neslyšela. Začala jsem pochybovat, jestli tady je, nebo už odešel. Pootevřela jsem oči, ale stále stál vedle postele.

„Volala Renée,“ pronesl znenadání.

Renée. Vyděšeně jsem pokla. S mámou jsem nemluvila už dlouhou dobu. Mrzelo mě to. Ale teď jsem s ní mluvit nemohla. „Co jsi jí řekl?“

„Nechal jsem to zvonit a pak jí poslal textovou zprávu, žes toho měla ve škole moc a zavoláš později.“

Kývla jsem hlavou, ale představa, že bych s ní mluvila, nevypadala hezky. Určitě bych to nezvládla. Svým rodičům jsem nehodlala nikdy říct, co se mi stalo. A kdyby mě Edward nezachránil, pravděpodobně bych mu to také neřekla. Všichni mě litují, a já sama si nedokážu pomoct.

Probudil se z podoby sochy a přešel zpět na druhou stranu postele. Sledovala jsem každý jeho pohyb. Možná ze strachu. V podstatě jsem netušila, co teď chci dělat. Představa, že bych se uzdravila a žila dál normální život, byla zahalená v bílém obalu. Mlha jí pokrývala do každého koutku. Všechno, co zbylo, byla temnota. Černočerná temnota, která mi zastiňovala budoucnost, ať už jakoukoliv.

Zdravou rukou jsem se opřela, abych se posadila. Chvíli jsem oblouzněně zírala na dveře, ale když ta chvíle uběhla, posadila jsem se na posteli, abych mohla vstát. Do výhledu se mi postavil Edward a nesouhlasně si mě měřil. „Potřebuju se umýt,“ argumentovala jsem. „Nic si neudělám,“ dodala jsem tišeji a zahanbeněji. Já bych si nikdy nic neudělala. Ani teď jsem se nepokoušela si něco udělat.

Vyčerpaně jsem se postavila na nohy a přešla po pokoji. Tentokrát za mnou šel, pravděpodobně mě chtěl hlídat a bude čekat za dveřmi. Jeho přehnaná a nezasloužená starost mi vmetla do očí slzy. Před dveřmi pokoje jsem se na něj obrátila. Jakmile viděl můj obličej, výraz mu zjihl.

„Nechci vás trápit. Nechci si nic udělat,“ šeptala jsem slabým hlasem, ve kterém v pozadí zněla bolest, kterou jsem nechtěla ukázat. Oni už trpěli, já jim to akorát dokázala ztrpčovat. V periférním vidění jsem zaznamenala, jak se k mé ruce blíží k jeho. Vědomí jsem přemlouvala, aby neucuklo. Studené prsty se mi obmotaly kolem dlaně a já stiskla jeho palec ve svých tenkých prstech. Najednou byla jeho dlaň tak velká oproti mé.

Volnou ruku opatrně přiložil k mé bílé pokožce nad loktem. V domě bylo poměrně chladno, tudíž mi naskočila husí kůže. Pohybem, tak pomalým, abych ho stihla zpozorovat, mi jezdil po paži k rameni a zase dolů. Po dlouhé době jsem ze sebe vydala zvuk podobající se chichotu. Přestal. „Vyměnili jsme si role. Před dvěma roky jsem si já musela dávat pozor,“ řekla jsem s koutky staženými do pomyslného úsměvu. „Ale věci se mění,“ zašeptala jsem zkroušeně.

Nohy se mu posunuly blíže k mým. Než mě mohl obejmout, jsem se vysmekla a bez ohlédnutí se zavřela v koupelně. Dýchala jsem zhluboka. Trhavým pohybem jsem pustila kohoutek  studené vody a dlaněmi si ji nabrala, abych si jí opláchla obličej. Vlažná tekutina mi zchladila tváře a namočila vlasy obklopující obličej.

Porozhlédla jsem se po podlaze a vrchu skříňky. Nikde nebyl vidět střep. Esme už to asi uklidila. Místo zrcadla tam stála obdélníková díra zející prázdnotou. Tak nějak jsem si oddychla. V místnosti jsem byla sama, nikdo jiný tady nebyl. Žádný odraz, který by mě řezal do srdce.

Otevřené poličky, které vysely na zdi, byly přeplněné nějakými věcmi. V té nejspodnější byl hřeben a gumičky. Zobáčky hřebenu se mi zadrhávaly ve vlasech, jak byly spletené do sebe. Zácuchy se rýsovaly na každém konečku. Povzdechla jsem si a položila hřeben prozatím na své místo.

S chůzí jsem už neměla problém. Pořád mě bolely modřiny po těle, ale ta bolest už nebyla tak hrozná. Před použitím toalety jsem si pustila vodu do vany. Když jsem splachovala, někdo zaťukal na dveře. Na ten zvuk nebylo mé srdce připraveno. Leklo se a rozbušilo na plné obrátky.

„To jsem já,“ ozval se Edward. „Alice ti posílá nějaké oblečení.“

Úlevně jsem vydechla a otevřela dveře. Velkou hromádku, která spočívala na jeho dlaních, natahoval rozpačitě kupředu. Převzala jsem ji a dveře jsem za sebou zamkla. Pravděpodobně ze zvyku ze svého strachu. Bílé oblečení jsem položila na skříňku a vrátila se k napouštějící vaně. Kůží na zápěstí jsem okusila vodu a přidala trošku vlažné vody. Když byla voda v přijatelné teplotě, vysvlékla jsem se ze svého oblečení a vlezla do ní. Odřené tělo jsem sunula ke dnu, dokud mi nečouhal nad hladinou pouze nos a kus tváře.

Prsty jsem si rozpletla vlasy a rozhodila je ve vodě. V uších se mi rozezníval tlukot mého srdce. Teď dokonale stálé. Doteky vody už mi nebyly nepříjemné. Tu podobnost s ním jsem  zamkla v nejvzdálenějším místě své paměti, odkud nemohla utéct.

Dlaně jsem vynořila z vody a zachytila se o kraje vany, abych se mohla posadit. Pramínky čisté vlažné vody mi stékaly po zádech z vlasů a spojovaly se s celkem napuštěným ve vaně. Jen preventivně jsem se rozhlédla po místnosti, ale nikdo zde nebyl. Když jsem mazala své tělo sprchovým gelem, všímala jsem si barevnosti své kůže. Jemná kůže obepínající mou dlaň se dřela o tvrdou pohmožděnou kůži na zbytku těla.

Po rozpálené tváři mi stekla studená slza. Na srdce mi opět usedl těžký kámen. V hlavě se mi vybavily mé pocity, které mě trýznily celou dobu. Hruď ten nátlak neunesla. Klesla jsem zpět do vody a nechala slzy téct. Ucítila jsem pohyb, jak má duše opět propadala dolů. Vzdala se. Unaveně jsem zavřela oči a z mého těla se vytrácel život.

Před očima mi prolétl obrázek dokonalé, usmívající se tváře. Na svém těle jsem cítila studený dotyk, který mě mačkal k tvrdému tělu. V uších mi zněl tichý smích a studené rty mě políbily do vlasů. Byla to vzpomínka. Nebyla mi nepříjemná. Ztuhla jsem a užívala si své představy. Hluboce se mi podíval do očí a jeho výraz se najednou změnil. Pronikavě se snažil dobýt část mě. Z očí se mi vyplavilo další množství slz.

Ruce rozřízly dokonalou hladiny a za okraj vany se vytáhly. Těžce jsem se pokoušela popadnout dech a toužila jsem, aby ta bolest uvnitř mé hlavy přešla. Hlavu jsem přehodila přes jeden okraj vany a teplá pára zmizela. Místo toho mi vlažný vzduch chladil tváře. Srdce mi kolísavě bilo a vyhrožovalo, že přestane i s tímhle.

„Bello?“ ozval se za dveřmi panický výkřik. „Co se děje?“

Mezi jednotivými nádechy jsem se ho pokoušela uklidnit. „Nic. Nic se neděje.“

„Bello!“ Do jeho hlasu se vkrádala hysterie.

„Jdu ven,“ řekla jsem po krátké době. Zněl až moc vyděšeně.

Přestože jsem si vlasy neumyla žádným šampónem, nechtěla jsem ve vodě zůstávat už ani vteřinu. Vzbuzovala ve mně slabost. Osuškou jsem přejela po každém kousíčku kůže a položila ho zpět na rozpálené topení. Vlasy jsem si pouze vysušila menším ručníkem a namáhavě rozčesala. Nakonec jsem je navlhlé smotala do menšího drdolu a obmotala gumičkou. Alice mi připravila všechno oblečení v bílé barvě. Kalhoty s dlouhými nohavicemi a tričko s dlouhým rukávem skvěle zakrývalo všechno, co jsem potřebovala. Tedy až na obličej, ale ten schovat nešel.

Kartáček se pořád nacházel na svém místě a pasta se válela vedle.

Opláchla jsem si rozpálené tváře a smyla z nich slané slzy. Po krku jsem si přejela uklidňujícími pohyby a vyšla z koupelny. Málem jsem do něj narazila, jak stál blízko dveřím. Tvář měl stáhnutou do nervózního úšklebku. Tahle tvář se tak lišila od té, kterou jsem viděla ve vzpomínce. A to kvůli mě. Ten krok vzdálenosti jsem učinila a prsty se zahákla o jeho šedý svetr. Své horké čelo jsem položila na jeho hruď a vdechovala jeho vůni. Své paže mi opatrně položil kolem ramen a hladil mi kůži na krku. Za ním se znenadání otevřely dveře. Hlava mi vyletěla  za tím zvukem.

Jasper se omluvně pousmál, zatímco jsem se na něj obezřetně dívala. Jeho výraz se změnil. On věděl, co teď cítím. Trošku mě to děsilo a trápilo. V tu chvíli mě zalila vlna klidu, který na chvíli otupil mé myšlenky, ale ony se znovu prodraly nahoru. Překvapeně prošel kolem a dopřál nám soukromí.

„Stalo se něco?“ pošeptal mi otázku do ucha.

Zavrtěla jsem hlavou a tvář si opět položila na jeho hruď. Studené ruce mi vpletl do vlasů a hrál si s nimi. Zrovna teď mi to nevadilo. V domě bylo chladno. K mému třesení přispělo i to, že jsem se opírala o kus ledu. Nic nenamítal, když jsem se od něj odtrhla a za ruku ho vedla do pokoje.  Lehce jsem zmačkla kliku, ale zamrzla na místě.

V pokoji bylo šero. Neviděla jsem na okno, ale muselo být už opět pozdě. Na stolcích kolem postele byly velké svíčky a vedle postele stál stůl s bílým ubrusem, ve výhledu mi stálo křídlo dveří. Vstoupila jsem do místnosti a jeho vedla za sebou.

Na stole stály dvě svíce a plameny svíček nerušeně plápolaly. Na obou stranách byly židle, ale pouze na jednom místě bylo prostřeno. Závěsy visely na stranách okna a jím sem pronikalo pouze malé množství světla. Nejen, že se stmívalo, ale i jsem za oknem viděla obrovské kusy sněhu, jak padají z nebe. I přes nechuť vůči sněhu jsem musela poznamenat, že je to nádherné. Krajina za sklem zářila do dálky, protože nikde se nenašlo místo, kde by sníh nepokrýval ani jednu část přírody.  Na rtech jsem ucítila úsměv. Fascinovaně jsem si prohlížela svět za oknem i před. Mysl si nechtěla přestat užívat tento požitek a já stále držela své koutky nahoře.

Edward se postavil vedle mě a sledoval můj výraz. Težce jsem se odpoutala a podívala se na něj. Tvářil se ještě více andělsky než v mé vzpomínce. Šťastně zíral na můj úsměv a užíval si ho, stejně jako já jeho. Pro jedinkrát jsem při pokřiveném úsměvu neměla nutkání spadnout na zem. Pokazilo by to tuhle chvíli a narušilo by to mé pocity.

„Je Štědrý večer,“ řekl konečně na vysvětlenou.

Naprosto jsem zapomněla, proč jsem vlastně byla v New Yorku. Z hlavy se mi vypařila  podobnost sněhu a Vánoce, nebo alespoň to, co je spojovalo. Překvapeně jsem hleděla na stůl a pomalu mi všechno docházelo.

„Posadíme se?“ vyrušil mě Edward. Probrala jsem se z transu a přikývla. Vedl mě k vzdálenější židli. Vychovaně mi odsunul židli a nechal mě posadit. Do tváří se mi nahrnula malinko krve a jeho úsměv se ještě více roztáhl. Opatrně, jako kdybych byla z porcelánu, přisunul židli zpět ke stolu. Zkoukla jsem obsah talíře a sledovala ho, jak se usazuje na své straně.

„Dobrou chuť,“ popřál mi a jeho úsměv se trochu stáhl.

„Děkuji,“ odpověděla jsem. Normálně se slušelo, abych odpověděla 'Tobě též', ale sem se to nehodilo.

Do slabých rukou jsem vzala příbor, který ležel vedle talíře a pomalu se pustila do jídla. Při pohledu na jídlo se mi v ústech sbíhaly sliny. Žaludek se ozval a vlil mi do tváří více krve. Už dlouho jsem nejedla, doteď mi nedošlo, jak moc dlouho. Nakrojila jsem kousek krocana a pomalu si ho vložila do pusy. Nebyl horký ani studený. Okusila jsem brambor a chutně jsem zhltla celý talíř. Neslušilo se jíst rychle nebo se přímo cpát, ale skutečně dlouho jsem nejedla.

Použitý příbor jsem položila na stranu talíře a sáhla pro sklenici, umístěnou před talířem. V ní byla rudá tekutina. Víno. Sklenice byla plná pouze z poloviny. Takové množství mi neublíží. Lokla jsem si a odložila ji znovu na stůl. Celou dobu jsem na sobě cítila jeho pohled. Zvedla jsem oči a setkala se s jeho očima. Jeden koutek vyšvihl nahoru a já jsem pod tím pohledem málem roztála.

Najednou bylo té romantiky příliš. Ucukla jsem pohledem a podívala se ven. Sníh nepřestal padat, akorát přidal a pohlédnout na krajinu v dálce bylo témeř nemožné. Vzpomněla jsem si, že ve Forks takhle nikdy nebylo. Sníh padal, ale nikdy mi to nepřišlo kouzelné. Forks. Měla bych využít svého stabilizovaného psychického stavu a zavolat Charliemu a Renée. Dlužila jsem jim to. Přišli o jediné dítě, které měli.

„Měla bych zavolat tátovi a mámě,“ přerušila jsem ticho svými starostmi.

„Donesu ti telefon,“ vstal a odešel z místnosti. V jeho hlase se už neozývala radost. Zamrzelo mě to. Ihned byl zpět a podával mi známou věc. V telefonním seznamu jsem našla Charlieho číslo a vytočila ho. On bude lehčí. Po Renée mě bude všechno opět mrzet.

Nechala jsem to zvonit dlouho, nakonec jsem to vzdala. Napadlo mě, co asi dělá, když mi blýsklo a napadalo mě zavolat do La Push.

„Blackovi,“ ozval se na druhé straně rozesmátý hlas mého nejlepšího kamaráda.

„Tady Bella, Jaku,“ odpověděla jsem. Samu samotnou jsem překvapila svým uvolněným hlasem, tohle nemohl prokouknout ani on.

„Bello,“ vyjekl nadšeně Jacob. „Konečně jsi se ozvala, mladá dámo,“ hraně se na mě zlobil.

„Promiň, neměla jsem čas. Škola je šílená,“ lhala jsem a červenala se. To on naštěstí neviděl.

„To je v pořádku. Jak se máš? Tak dlouho jsme spolu nemluvili!“

Zasmála jsem se jeho nedočkavému tónu. „Zrovna teď se mám skvěle.“ To nebyla lež. „Je mi to líto, ale doopravdy toho bylo moc. Jak se máš ty? Co je nového?“

„Já? Asi se na školu vykašlu, ale oproti tobě si asi nemůžu stěžovat.“ Bylo možné, aby vycítil mou nejistotu? Jeho tón mi najednou přišel falešný. Pokračoval: „Tady nic nového není. Kde teď jsi?“

Zkousla jsem si ret. „Na koleji. Spolubydlící jsou doma, ale já zůstala tady. Je tu krásné ticho a sníh je všude. Mám hodně času na učení a to ticho mi prospívá.“

„To jsem rád, Bells,“ jeho hlas zněžněl. „No, Charlie se zrovna hádá s Billym. Raději tě předám dál, než se staroušci poperou,“ smál se najednou.

„Dobře. Zase ti zavolám, Jaku. Pozdravuj všechny v La Push.“

„Doufám, že to bude brzy, nebo se skutečně urazím,“ opět se mi v uchu rozezněl jeho uvolněný pobavený tón, který mě přinutil se znovu usmívat. „Opatruj se. Chybíš mi,“ poslední dvě slova sice neúmyslně zamumlal, ale zněla velmi upřímně.

„Ty mě taky, Jaku,“ zašeptala jsem do ticha. Přemítala jsem, jestli to slyšel nebo už telefon odložil.

V telefonu to zašumělo a najednou se ozval nový hlas. „Bello?“ zněl hodně nevěřícně.

„Jsem to já, tati,“ zasmála jsem se.

„Dceruško,“ oddychl si Charlie na druhé straně. „Začínal jsem mít strach, jestli se s tebou něco nestalo. Renée říkala, že toho máš hodně, tak jsem tě nechtěl vyrušovat, ale vyděsila jsi mě.“

„Promiň. Skutečně toho bylo moc.“

„To je v pořádku. Jak se máš?“

„Dobře,“ hlesla jsem. „Jaké jsou Vánoce u Blacků?“

Jasně jsem slyšela, jak si Charlie pobaveně odfrkl. „Šílené. Jediný Billy něco dělá, ale k ničemu mě nechce pustit.“

Zasmála jsem se a vzpomínala sama na staré časy v La Push.

„Renée říkala, že zůstaneš na koleji. Měla jsi přijet.“

Nerada jsem mu lhala, ale zopakovala jsem vše, co jsem řekla Jakovi. Něco jsem přihodila navrch, aby to vypadalo více blyštivě. Když jsem řekla, že už budu muset jít, zklamaně se mě snažil udržet na lince. Po chvíli přiznal porážku a loučil se se mnou: „Brzy opět zavolej, chybíš mi. S tou školou to nepřeháněj,“ zasmál se.

Napodobila jsem ho. „Ahoj,“ rozloučila jsem se.

Po dlouhém hovoru jsem si oddychla. Lokla jsem si vína a vytočila další číslo. Edward na druhé straně stolu ani nedutal.

„Bello!“ zakřičel mi mámin hlas do ucha. Vyděšeně jsem oddálila mobil od ucha a očekávala, co bude dál. „Zlatíčko, tak dlouho jsem tě neslyšela!“ Její hlas vzrušením křičel a ta radost byla z hlasu slyšet. „Jsi tam?“ zeptala se, přestože mi ani nedala čas se předtím ozvat.

„Ano. Uklidni se,“ nasadila jsem tón jako za starých časů, kdy jsem ji potřebovala usměrnit. Její nálada a ztřeštěnost mě rozesmívala.

„Omlouvám se, ale když, tak dlouho jsem tě neslyšela, natož viděla!“ vyčetla mi. V pozadí jsem slyšela baseball a Philův smích.

„Já vím, je toho moc,“ zopakovala jsem už po několikáté dnes.

„Já vím, je to velká škola, ale neměla bys nás zanedbávat.“

„Je mi to líto.“ Svraštila jsem obočí a děkovala sama sobě, že jsem nejprve nezavolala jí. Má sebejistota se pomalu rozpadala jako domeček z karet.

„Nemusí, nemůžeš za to. Skutečně nechceš přijet? Pořád můžeš skočit na letadlo,“ ke konci věty jí hlas vyletěl do výšin, jak se radovala ze svého návrhu.

„Ne. V lednu mám důležité zkoušky a musím se připravit na další semestr. Je to šílené,“ zasmála jsem se, ale ten smích nevyšel upřímně. Lhala jsem jí. Nerada jsem někoho klamala, zvláště vlastní mámu. Právě ten falešný smích mi povolil nervy. Neměla jsem daleko k slzám.

„Zlatíčko. Budeme na tebe hrdí, i když tu školu neuděláš. Nebudeme zklamaní. Tebou by jsme zklamaní ani nemohli být. Ta škola nestojí za to, aby ses nám vzdálila.“

Její slova byla tak upřímná, zatímco já dělala opak. Oči se mi zaplnily slzami a jedna přetekla přes okraj. Sklopila jsem hlavu a dýchala zhluboka. Nepomáhalo to. Napadlo mě ukončit hovor, ale na Štědrý den jsem Renée nemusela zraňovat. Po stole se ke mně přisunula bledá ruka nabízející pomoc. Ruku, kterou jsem měla celou dobu na stehně, jsem lehce uchopila jeho, ale nakonec jsem jí slabošsky silně zmáčkla ve své. V mých žilách se rozlila další vlna odvahy. „Já vím, mami.“

Uslyšela jsem nádech, ale nakonec se zadrhla a nic neřekla. Zkusila to ještě jednou, ale také nepromluvila. Srdce se mi nebezpečně sevřelo. Automaticky jsem sevřela pevněji i jeho ruku. „Mami. Co se děje?“

„Nic. Nelekej se,“ v hlase jsem slyšela její nervózní podtón. „Ty jsi vyrostla tak rychle. Pak jsi odešla tak brzy z domova, víš.“ Nelíbilo se mi, kam její slova směřují. „Jsi moje jediné dítě a v podstatě tě už neznám.“

„Co se děje?“ zopakovala jsem vyděšeně svou otázku.

„Phil je ještě mladý a ty víš, jak moc mi taky přidává na mladosti...“

„Mami!“ zvýšila jsem hlas. „Co se děje?!“ Z nějakého důvodu mi nechtěla nic říct a zněla vážně vyděšeně, když mi to měla říct.

„Nic. Neboj se, Bello, budeš nadšená.“ To neznělo dobře. Zkoušela si vydělat na burze a prodělala všechen majetek? „Víš,“ neustále se zdráhala.

„Mami,“ popohnala jsem ji ustrašeně.

„Nechtěla jsem ti to říkat po telefonu, ale nemám jinou možnost.“ Kdybych neslyšela domácký zvuk za ní, myslela bych si, že někoho zavraždila a teď je ve věznici. „Budeš mít sourozence,“ vypadlo z ní najednou. To bylo vše, co mi řekla. Pak nastalo dlouhé ticho. Začala jsem uvažovat nad jejími slovy. Sourozence! Je těhotná. Překvapeně jsem vydechla, což brala jako spouštěč obhajoby. „Nejsem ještě tak stará. Na tebe jsem byla sama, teď je tady Phil. I on chce děti. Byla bych sobecká, kdybych mu nedala šanci. Mám teď tolik času. Dítě je přesně, co chybí. Neber si to jako, že už tě nebudu milovat. Budeš navždycky má prvorozená dcera. Do konce života tě budu milovat. Bello, ani nevíš, jak moc jsem nadšená. Tolik to chci. Zvládnu to, uvi...“ skutečně zněla nadšeně. Ze začátku mluvila provinile, ale časem jako by zapomněla, že mi chce jen ukázat, že to není tak hrozné. Což nebylo. Tak šíleně moc se bála mé reakce, jako kdybych já byla rodič. Kdysi to tak bylo, ale teď už jsem se nedokázala postarat už ani sama o sebe.

„Mami!“ přerušila jsem jí. Její slova utichla a napjatě poslouchala. „Gratuluju tobě i Philovi. Jsem za vás ráda.“

„Vážně?“ hlesla nevěřícně.

„Ano. Jsem ráda. Věřím ti, že to zvládneš, kdyžtak ti pomůže Phil. Mám z tebe radost, mami.“

„Ach, Bello. Phil doufá, že to bude chlapeček, ale já bych chtěla spíše děvče. Holčičku, která by mohla vzhlížet ke své velké sestře,“ zasmála se a její hlas se zlomil dojetím. Dokud jsem neucítila další slzu na tváři, netušila jsem, že to dojímá i mě. „Budeš dokonalá sestra. Alespoň budeš mít důvod za mnou jezdit častěji. Tak moc se těším. Chtěla bych tě u porodu, zlatíčko. Budeš za mnou muset jezdit často i před ním. Tak moc se těším,“ zopakovala tu větu podruhé. „Budu si muset odskočit, ale za chvíli jsem zpět, dám ti zatím Phila.“ Než jsem stihla cokoliv namítnout, ozval se na druhé straně jiný hlas.

„Ty hormony jí udělají ještě více rozjařenou,“ smál se.

„Gratuluji ti, taťko,“ zasmála jsem se. Kupodivu mi to teď šlo tak lehce. Pořád jsem byla šokována tou zprávou, že jsem nebyla s to logicky myslet.

„Ještě ne.“

„Budu muset jít. Řekni Renée, že jí to moc přeju, ale že už jsem musela jít. Zase někdy zavolám. Ahoj,“ nečekala jsem na nic a zavěsila. Unaveně jsem vydechla a položila si tvář na naše spojené ruce. Snažila jsem se ustálit své srdce, které teď zmateně bušilo.

„Gratuluji,“ protrhl najednou vzduch svým hlasem.

Nevěřícně jsem se zasmála. „Děkuji.“ Těžce jsem zvedla svou hlavu a znovu se napila vína. Sklenice byla skoro prázdná. Naklonila jsem ji, aby mi do úst steklo i těch posledních pár kapek. Ucítila jsem, jak mi alkohol otupil mysl a mě nedělalo problém se usmát, ale přesto jsem pořád věděla, kdo jsem a co dělám.

Prázdnou skleničku jsem položila vedle talíře a oči jsem zaměřila ven. Sníh poletoval z oblohy, ale už ne v takovém hojném počtu. Vylekaně jsem nadskočila, když se na okně rozplácla velká sněhová koule. Vstala jsem, abych se podívala, kdo to udělal. Dole pod oknem jsem spatřila celou rodinu, jak po sobě hází bílou nadílku. Emmett najednou blýsknul svýma zubama nahoru a přiznal se ke svému činu. Najednou ho někdo trefil do spánku. Otočil se za viníkem a výhružně vycenil zuby. Ze země sebral sníh a hodil ho po Alice, která se na něj zubila. Než ovšem stihla Alice  uhnout, Jasper se postavil do rány a zavrčel na Emmetta. Srazil ho k zemi a vyválel ho ve sněhu.

Po mém boku se postavil Edward a spojil naše ruce v jednu. Oba dva jsme shlíželi na to, jak si rozradostněně hrají. Přišlo mi to tak obyčejné, ale přesto výjimečné. Upíři házející po sobě sníh jako malé děti. „Nechceš jít za nimi?“

„Je tam zima. Měla by jsi ležet,“ řekl překvapeně. Nečekal, že bych tam chtěla jít. Také jsem to ani nezamýšlela.

„Myslela jsem, jestli ty tam nechceš jít,“ upřesnila jsem to.

„Mé místo je tady,“ pošeptal mi do ucha. Jeho ruku jsem stiskla pevněji a odtrhla oči od okna. Rozpojil naše ruce a i na druhé straně odstranil bariéru na posteli. Vyzul si boty a lehl si na vzdálenější polovinu. Aniž bych z něj spouštěla oči, jsem si lehla vedle něj. Přejel mi rukou po tváři a odhrnul z ní mé vlasy. V hlavě se mi vyobrazila jedna vzpomínka, ale nebyla šťastná. Semkla jsem oči a nadechla se.

Svou chladnou rukou mi přejížděl po tváři a snažil se mě uklidnit, ale vyvolávalo to opačný účinek. Ucukla jsem pod jeho dotykem. Chápavě jí stáhnul zpět. Ústy jsem se zhluboka nadechla a využila své otupenosti k pokusu, pohnout se dál nebo-li zkusit se vyrovnat s hroznou realitou. „Jak jste mě našli?“ Při těchto slovech jsem otevřela oči. Mým slovům porozumněl ihned. Jeho tělo strnulo a pouze jeho oči projevovaly nějakou životnost. „Nech mě to vysvětlit,“ zachraňovala jsem to hned. „Chtěl jsi, abych si promluvila s psychiatrem, ale ten by mi nepomohl. Potřebuju vědět, co se stalo, aby když na to pomyslím, abych věděla všechno a každá neodhalená část neskrývala další bolest. Řekl jsi, že s tebou nemluvím, teď ti dávám šanci. Právě mám pocit, že se z toho zblázním. Přála bych si, aby se to nikdy nestalo anebo jsem to alespoň nepřežila.“

Jeho tělo rozmrzlo. Zděšeně na mě zíral a tvář měl stáhnutou do bolestného úšklebku. „Jak tohle můžeš říct?“

Po tváři mi stekla slza, ale chuť vzlykat se nedostavila. „Trápím vás. Zbytečně moc. Kdybych zemřela, bylo by to mnohem lehčí. Nemuseli by jste se dívat na tu trosku. A já sama bych se nemusela cítit, jako něco...“ Ve svém slovníku jsem hledala správné slovo, ale žádné mi na jazyk nepřicházelo.

Ani jsem nestihla pokračovat. Posunul se blíže ke mně. Kdyby za mnou nebyl okraj postele, pokoušela bych se odtáhnout, ale nemohla jsem. Hlavu položil pár centimetrů od mé a díval se upřeně do mých očí. Jednu ruku mi chtěl přiložit na obličej, ale zasekl se. Věděl, jak bych reagovala, tak jí položil zpět. „Nejsi žádná troska. Trápíš nás, ale to se stává, když nám na někom záleží tak moc, že by jsme pro něj i zemřeli. Sám si nedokážu představit, co by se stalo, kdyby jsi tady nebyla. Pravděpodobně bych jel do Itálie a šel bych za tebou.“

Zmateně jsem zamrkala, když jsem si spojila jeho slova. Ale jinak složit už nešla, pochopila jsem to správně. Šel bych za tebou. „To je šílené.“ V obličeji se mi střídalo několik výrazů, ale ani jeden jsem nebyla schopna ustálit. „Nemůžeš se zabít jenom proto, že...“

Nenechal mě to dokončit. „Jsi můj život.“

„Na tohle už nikdy nemysli!“ zvýšila jsem hlas, který se mi proměnlivě lámal. „Mysli na Esme, na celou svou rodinu.“

„Ty jsi má celá rodina,“ přerušil mě znovu.

„Neskákej mi do řeči!“ osočila jsme se na něj z nové dávky odvahy a popuzenosti. Tohle nebylo fér vůči ostatním, musela jsem ho vyléčit z jeho bláznoství. „Na tohle už NESMÍŠ nikdy pomyslet, rozumíš mi? Edwarde, musíš myslet na svou rodinu. Milují tě. Kdybych nějakým způsobem i poté žila a ty jsi to udělal; nepřestala bych si to vyčítat. Je jedno, jak moc ti na mě záleží. Spolehá na tebe i někdo jiný. Esme, ji předně by to neskutečně bolelo. Už jsme jim způsobili hodně bolesti. Oba dva. Neprohlubuj to.“

„Co by jsi ty udělala, kdyby ti zemřela osoba, bez které si život nedokážeš představit?“ zeptal se zapáleně a donutil mě uvažovat. Zabruslila jsem zpět do děje po jeho odchodu a na Charlieho slova. Není to, jako kdyby ji někdo... opustil, ale jako kdyby umřel.

„Mě se to stalo,“ zašeptala jsem slabě. Jeho tvář mi opět řekla, že jsem to neměla vyslovit. „Ale snažila jsem se dál kvůli svým rodičům. Slib mi, že se pokusíš o to samé.“

„Nikdy už nebudeš v takovém nebezpečí,“ odpověděl oklikou.

„Slib mi to.“

Zmučeně mi propaloval oči. „Tohle ti nedokážu slíbit.“

Bojovně jsem zatnula čelist a rukou jsem ho chytla za bradu. „Slib mi to.“ Do hlasu se mi vloudil nesnesitelně hysterický podtón. Jen představa, že by ukončil svou existenci a ještě k tomu mou vinou, se neuvěřitelně silně zabodla do mého polorozpadlého srdce.

„Nechápeš mě. Nikdy bych nedokázal žít bez tebe.“

„Žil jsi beze mě celkem dlouho,“ namítla jsem.

„Dlouho bych nezůstal bez tebe. I kdyby ano, jakmile by jsi zemřela přirozenou smrtí, stejně bych tě následoval.“ Pro jednou se choval jako naprostý sobec.

Znavená jeho tvrdohlavostí jsem si povzdychla a položila si hlavu na jeho rameno. Ten chladivý dotyk mi nepřipomínal ten opačný, tento byl jiný. I přes teploty byl vroucí. Hlava i ruce se zdály srovnány a akceptovaly fakt, že on mi neublíží. Ale všechny jiné doteky mi to přípomínaly a samočinně mi rozbušily srdce. Možná jednou budu v pořádku, zadoufala jsem. Pokud ano, zvrátím jeho rozhodnutí v opak. Bude žít dál a nezemře. Pro teď jsem prohrála, ale to není konečné.

„Neodpověděl jsi mi,“ vzpomněla jsem si najednou na začátek našeho sporu.

„Nechci ti to říct.“

„Alice mi to řekne,“ vyhrožovala jsem.

Něco chtěl namítnout, ale místo toho se dlouze nadechl. Na chvíli nastalo příšerné ticho. Trvalo pár minut, než začal. „Alice tě viděla v temnotě,“ odmlčel se. Nejspíše čekal, že ho přeruším. „Prosící o pomoc, když jsme byli u hranic. Měl jsem o tebe strach, řekl jsem Alice, aby se podívala do tvé budoucnosti. V domě byla pouze Rosalie, která netušila, kde jsi. Zjistil jsem, kde je auto a doběhl tam. Tvá vůně už byla pryč, zanikla mezi ostatními.“ Bolest v jeho hlase mě málem přesvědčila říct mu, aby přestal, ale zatím mi to jen rozbušilo srdce.

„Procházel jsem všechny uličky kolem a snažil se tě ucítit nebo uslyšet. Alice nic neviděla, kolem tebe byla jen tma. Najednou jsem,“ přestal a mé vlasy, dotýkající se jeho hrudníku, se nadzvedly, jak se nadechl. „Uslyšel jsem tě.“ Hlas intonoval tím způsobem, jako by to byl konec horového příběhu. Ale tohle byl pouze začátek.

Vlasy na temeni mi rozcuchal jeho studený dech. Pomalu přikládal svou hlavu do mých vlasů. Přála jsem si, aby pokračoval, tak jsem zmáčkla pěsti a netrpělivě čekala.

„Doběhl jsem až k tobě, tvůj křik mě popoháněl. Měl jsem chuť zabít všechny lidi na ulici za to, že tě nikdo z nich neslyšel, ale neměl jsem čas. Tvá tvář nevypadala, jako kdyby sis něco uvědomovala. Pravděpodobně jsi ani nevěděla, že křičíš. Správně jsem předpokládal, že jsi upadla do šoku. Když jsem se tě snažil,“ na krátkou chvíli přestal mluvit. Po chvíli pokračoval: „Zničehonic sis uvědomila, co se  děje a začala se bránit. Ani náhodou jsem nedokázal jen tak stát a dívat se, jak trpíš. Ale když jsem se tě pokusil vzít do náruče; myslela jsi si, že jsem on.“ Na konci se mu hlas ztišil. Možná kvůli mě, možná kvůli sobě. „Nebudu pokračovat,“ utkl své vyprávění.

Za celou tu dobu, co jsem poslouchala, jsem se ani jedinkrát nepřinutila žádat, aby skončil. Jeho přítomnost také přispívala. „Pokračuj,“ pobídla jsem ho.

„Nebudu pokračovat,“ skončil rozhodnutě.

Tón hlasu mi připomněl, jak sobecká vlastně teď jsem. „Omlouvám se.“

„Za co?“

„Nutím tě si vzpomínat.“

Povzdechl si. „To není důvod, proč ti to nechci říct.“

„Tak proč?“

„Stalo se to před třemi dny. Je to moc čerstvé. Nech...“

Skočila jsem mu nezpůsobile do řeči: „Čistý řez je lepší, vzpomínáš?“

Zachytila jsem jeho hluboká nádech a čekala. „Zmítala ses. Spadla jsi, dříve než jsem tě mohl zachytit. Poranila sis hlavu a ztratila vědomí,“ zkrátil to. Ale mě to překvapivě stačilo. To byla jedna část, kterou jsem chtěla vědět. Druhá přijde až zítra.

„Dobrou noc,“ popřála jsem mu nesplnitelné. Odtrhl se ode mě a já se obalila dekou.

„Zatáhnu a sfouknu svíčky,“ začal vstvávat.

„Nech to, prosím.“

Sledovala jsem jeho tvář, jakmile se obrátil zpět na mě, stáhla se do trápivého šklebu. Asi jsem až moc okatě přemítala o celém mém dobrodružství. Lehnul si opět vedle mě, ale čekal, jak ulehnu já. Nehybě ležel na zádech, oči upřené do stropu. Přikrývku jsem si přitáhla, až k bradě a schovala svůj obličej do jeho vlasů. Na tváři mě, kromě konečků skoro zrzavých vlasů, lechtal i jeho ušní lůček. Zavřela jsem oči a pod víčky se mi zjevilo, jak to pro něj muselo vypadat.

Dokázala jsem si živě představit sebe lěžící, nahou, zohavenou... Svou tvář jsem natiskla více k němu a horní čelistí drtila tu spodní. Jeho vůni jsem vdechovala jako drogu, která mi měla pomoct od strastí.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!