Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 12. kapitola

Vlastná tvorba

Mali by ste záujem o Tému mesiaca?

Áno (16) Nie (2)

Celkem hlasů: 18


The Reason - 12. kapitolaPřikývla jsem a odložila nádobí, abych si mohla nasadit kabát. Venku se už začínalo velice ochlazovat, sníh vždy nasněžil a opět roztál. Studené ruce mi pomohly do kabátu a objaly mě kolem pasu. Ucítila jsem jeho dech na tváři a otočila se tváří k němu, skláněl se ke mně a chtěl mě políbit. Hlavu držel skloněnou, abych se nemusela natahovat. Vzpřímila jsem se a přitiskla své rty na jeho.

Tichým New Yorkem proplouval studený zimní sníh. Vánoce byly za humny a výlohy všech obchodů prozrazovaly, že jsou skutečně tady. Všechny domy svítily ještě více než normálně. Děti poletovaly po zasněženém parku a užívaly si té nádhery. Lidé chodili všude kolem s hordami dárků a občas se zastavovali popřát někomu známému veselé Vánoce. Rušné město se pod duchem Vánoc klanělo a stejné zůstalo pouze centrum, které toho využilo, aby přilákalo co nejvíce zákazníků..

Sníh mi křupal pod keckami, které jsem v jednom obchodě vyměnila za vnucené kozačky na podpatku od Alice. Jejich dům mi naháněl strach, když jsem v něm byla sama. Jelikož Jasper i Carlisle měli hodiny ve škole, a v domě zůstala pouze Rosalie, vydala jsem se na vánoční nákupy, nerušené nadšenou Alice nebo Edwardem, kteří byli společně s ostatními zbylými na lovu.

Vybrat jakýkoliv dárek, který by stačil těm nejdokonalejším bytostem udělat radost, bylo mimořádně těžké. Mé finanční potíže vyřešil podvodem Edward. Dal mi svou kreditní kartu, na které byla nechutně velká částka a řekl mi, ať koupím pro všechny dárek od něj i ode mě. Hodiny přemlouvání jsem vzdala a nakonec ji přijala. Přiznala jsem si, že to je asi jediné řešení, ke kterému se musím uchýlit.

Netušila jsem, jak probíhají Vánoce u Cullenů a obávala jsem se, protože Alice využije každé příležitosti udělat nějakou maškarádu. Mé vědomí mi prozradilo, že Edward už stejně všem členům rodiny koupil dárek a tohle byl pouze trik, ale dohodli jsme se, že každému koupím jeden dárek.

Včera před Edwardovým odjezdem jsem ho udolala a on mi poradil, co nakoupit. Jako čtenář myšlenek to měl velice usnadněné, ne jako my obyčejní smrtelníci nebo obyčejní upíři. Největší problém nastal, když jsem uvažovala, co koupit jemu. Nic pro něj nebylo dost dobré, vždy si zasloužil více a vedle všeho vypadal příliš vznešeně. Ke všemu jsem mu to musela koupit z vlastní úspor, které nebyly tak velké, ale musela jsem za ně pořídit ještě nějaké dárky pro Renée, Phila, Charlieho a Jakea, které jsem odeslala před pár dny poštou.

Věděla jsem přesně, kolik mi zůstalo v peněžence. Mrzelo mě, že mu nemůžu pořídit nic, čím bych ho udělala nejšťastnějším upírem, ale neměla jsem ani ponětí, co by si mohl přát. Vlastně jsem to věděla, přál si, abych mu mohla opět věřit, ale potřebovala jsem něco hmotného.

CD, kniha, oblečení, všechno mi připadalo tak hrozně obyčejné a hloupé. Otevřela jsem dveře dalšího obchodu a doufala, že možná na něco narazím, ale ten houf uvnitř mi nahnal strach. Lidé se mačkali jeden na druhého a bojovali o věci v regálech. Zpětně jsem vycouvala z obchodu a povzdychla si. Budu to muset zkusit jindy. V hlavě jsem si spočítala dny do Štědrého dne. Dva dny. Pokud něco nespadne z nebe, pravděpodobně mu dám pouze polibek.

Zimou, která brázdila ulice, jsem se otřásla a podívala se na hodinky. Auto jsem měla v podzemních garážích pár bloků odsud. Prolezla jsem snad všechny obchody od auta až sem. Edward mi tady nechal své Volvo. Do města jsem jím jela výjímečně pomalu a opatrněji než obvykle. Auto si kupodivu nestěžovalo. Svědčilo to o tom, že ani jemu nevyhovuje jízda, kterou Edward obyčejně uhání.

Přešla jsem ulici a šla ke garážím jinou cestou, kdybych náhodou narazila na nějaký obchod, který by mi dokázal něco nabídnout. Sníh na silnici byl rozbředlý a nevypadal vábivě. Na chodníku už tisíceré podrážky bot sníh rozšplapaly a vznikala ledovka. Přestože to bylo pouze pár bloků, trvalo mi dlouho, než jsem tam došla. Celou dobu jsem pevně a tvrdě došlapovala, abych náhodou neuklouzla a pokaždké když jsem zavrávovala, jsem se zastavila a čekala, dokud zpět nezískám svůj balanc.

Město už osvětlovaly převážně světla z obchodů a pouličních lamp. New York se chystal vystřídat den za noc a začít pořádný život. Zrovna jsem procházela kolem jednoho novinového stánku, když jsem si všimla menší uličky vedoucí mezi domy. Krok jsem se vrátila a zkoumala uličku. Dala se projít na druhou stranu a na okrajích byla chráněna střechou, tudíž pouze prostředek byl mokrý. Už se doopravdy stmívalo a musela bych obejít celou budovu, tohle bylo blíže.

Soupeřila jsem uvnitř sebe a nakonec se opatrnými kroky vydala skrz. V úzké uličce to páchlo po moči, zvedl se mi žaludek, ale pach se stával snesitelnějším, jak jsem šla více do hloubky. Ulička byla dlouhá bezmála sto metrů. Ohlédla jsem se za sebe, ale za mnou se vydal neznámý člověk. Srdce mi trhlo a přidala jsem do kroku. Nenápadně jsem se ohlédla znovu, ale už tam nebyl, viděla jsem pouze jeho záda, jak si to rozmyslel. Ulevilo se mi. Otočila jsem se zpět, ale už jsem neviděla světlo, nýbrž tmu, jak mi někdo zakryl výhled svou postavou.

Neviděla jsem mu do tváře, měl kapuci, která jeho rysy zastiňovala. Dech se mi zastavil. Útočník jedním rychlým pohybem obmotal má ústa, abych nemohla křičet. Všemožně jsem se snažila vykroutit, ale nešlo to, byl silnější. Jeho ruka byla teplá, teplejší než u normálního člověka. I bez toho, abych mu viděla do tváře, mi došlo, kdo to je. Na svou vlastní kůži jsem věděla, čeho je schopný. Vyděšeně jsem sebou škubala. Pěstmi jsem se snažila osvobodit, ale spíše jsem si pěsti poranila o jeho tělo.

Malým pohybem si mě přetočil, aby mi mohl ruku držet pevně na ústech a přitom mě někam táhnout. Nohy jsem zatínala pod sebe, ale má síla byla oproti jeho nic. Očima jsem sledovala ten malý pruh světla, kterým chodili lidé. Stačilo, aby se jeden pouze podíval sem a byla bych zachráněna. Rukama jsem se snažila odtrhnout ty jeho z mých úst. Zabodávala jsem mu nehty do kůže, ale on nepouštěl. V malém pruhu světla se objevila malá holčička s postarším mužem. Muž stál zády a s někým hovořil.

Holčička pokyvovala hlavou a zpívala si. Její zpěv ke mně o všem nedolehl. V druhé vteřině sebou přestala mrskat a ohlédla se. Ohlédla se na mě. V očích se mi rozlévalo malé uvolnění, ale ta holčička na mě pouze zírala. Její zářící oči hleděly do mých vyděšených. Její bledá pokožka svítila do dáli. Zamračila se na mého únosce a opět slétla pohledem ke mně. Tak ráda bych jí řekla: „Zachraň mě,“ ale nemohla jsem. Vedle mě se objevil tunel, nebo spíše další ulička, ale temnější. Holčička se ohlédla na svého dědečka a zatahala ho za rukáv.

Pro mě bylo ovšem pozdě. Její krásné hnědé vlnící se vlásky, to bylo vše, co jsem viděla před temnotou studené podlahy, na kterou mě surově hodil. „Co takhle si trošku užít?“ zašeptal mi do ucha a jeho slizký dech se mi otřel o ušní lůček. V žilách se mi rozproudil strach. Byl schopný všeho.

Na podlahu mě hodil pravděpodobně jenom jako zahřívací kolo. Za vlasy mě zvedl a z mých úst unikal pouze tlumený jekot, jak jsem ho nemohla osvobodit a vyřknout ho nahlas. Přitiskl mě k nějaké zdi a své tělo narazil tvrdě na mé. Ruce na mém obličeji vyměnil, aby to pro něj bylo pohodlnější. Uvolněnou rukou mi přejel po boku dolů a nahoru. Prsty odhrnul triko a dotkl se mé kůže na břichu. Z vedlejší uličky do jeho tváře dopadalo jen krátké světlo, ale trošku ho ozařovalo. Jeho kapuce byla sundaná, nic víc jsem nepoznala. Viděla jsem pouze jeho obrys a lesklé oči.

Jeho ústa byla na úrovni s mými, překonal malou vzdálenost, a těsně předtím než přitiskl své rty na mé, odsunul ruku. Prudce jsem zavřela oči a zatnula všechny svaly. Ruku posunoval pomalu nahoru až narazil na má ňadra. Unikl mi menší jekot, který se prodral přes zatnuté hlasivky. Tvář se odkonila od mé a jeho dech mi ovál tvář. Ústa mi opětovně udusil rukou. Má bolest mu způsobovala radost.

Cítila jsem, jak mi do očí vniklo pár slz a koutkem unikají pryč, jak mi sáhl výše na ňadra. Zkušeně mi odepnul ramínko podprsenky a sroloval její část. Bolestivě mi stiskl ňadro mezi prsty a drtil ho pod svým stiskem. Ticho prorazilo mé hlasité polknutí a jeho menší vzdych.

„Snad se nebojíš, ty malý parazite? Pořád mu můžu ubližovat přes tebe, na to jsi zapomněla?!“ šeptal něžně. Ruku sunul z mého hrudníku dolů. „Vážně jsem tě měl rád. Ale miluješ špatného tvora. Není to nic osobního, to ne. Jsi prostě nutná oběť, zlatíčko. Nemysli si o mě nic zlého, nedělám to rád,“ pokračoval láskyplně. „Teda tohle ano!“ zasmál se odporně. Změnil svůj tón na drsný. V ten moment zabořil své prsty pod mé kalhotky a dráždil mě svými odpornými prsty.

Nová vlna znechucení a strachu mě posílila. Ruce, doteď opřené a tlačící proti jeho hrudníku, jsem mlátila kolem sebe a uštědřovala mu plno ran. Přitiskl se na mě pevněji. „Copak, ty malá děvko? Když se tě takhle dotýká ta pijavice, tak ti to nevadí? Je mi z tebe blbě!“ Zabořil své prsty do mého nitra a z očí se mi vyvalilo mnohem více slz. V kolenou jsem začala padat, jak se mi podlamovala. Z hrdla mi unikal křik, ztlumený tím, že mi neustále držel ústa u sebe. Konečně se mi podařilo trošku uvolnit.

Sundal svou ruku, kterou měl kolem mých úst a omotal mi ji kolem hlavy, aby ji mohl mít pod kontrolou. Osvobozená ústa i přes krátký čas stihla vydat zoufalý křik, ale kvůli krátkosti a hluku od silnice, to nebylo vysvobození. Jak jsem na něj byla nalepená, cítila jsem, jak ho to vzušovalo. Zhoupl se mi žaludek. „Přece to neskončíme hned na začátku ne? S tím kusem kamene si moc neužiješ, já ti to vynahradím,“ promluvil tiše znovu. Své prsty vystrčil z mých kalhot a i se mnou se otočil směrem k větší temnotě uličky. Jako vlkodlak mě zbystřené smysly, tudíž viděl mnohem lépe než já. Neviděl černotu jako já. Táhl mě, rukou obmotanou kolem mé hlavy. Volnou ruku hrubě popadl mou pravou a silou si ji přehodil přes rameno a držel, abych nepadala. Nohama jsem se snažila zastavit, ale mé podrážky se pouze dřely o zem. Rozhodila jsem své nohy jako udici a snažila se ulovit něco, o co bych se dokázala zapřít, ale kolem se nic nenacházelo.

Krk mě bolel pod náporem jeho síly, kterou na mou hlavu ustřeďřoval. Nohou jsem nahmatala menší díru na zemi. Okamžitě jsem zareagovala, ale nemohla jsem se plně soustředit. Nezahákla jsem se silně, jeho nic nezastavilo, zakopla jsem. Pravou rukou jsem se chytla jeho bundy a visela na něm.

Jak jsem ho popadla za bundu, stočilo se mé tělo lehce k němu a on toho využil. Usoudil, že už jsme dost daleko. Zastavil se a postavil mě vedle sebe. Nastalo děsivé ticho. Kolem sebe jsem nezaznamenala žádný pohyb ani zvuk. Přesto jsem jeho ruce cítila na své kůži. Doslova jsem žnula. Po těle mi běhal mráz, ale byla jsem celá upocená. Hlavně za to mohl on, jeho teplota byla mnohem vyšší než moje. Podíl na tom nesl i strach. Jakákoliv nepředvídavost mi zastinovala myšlení, mohla jsem jen přemýšlet o tom, co si myslím, že udělá. Protože já věděla, co mi udělá. Ale přála jsem si, aby to neudělal.

Všechno se seběhlo nechutně rychle. Jedním škubem mi ztrhl bundu a odhodil ji. V druhé chvíli mi pomalu rozepínal slabý svetr, knolíček po knoflíčku, pravděpodobně si to chtěl pořádně užít. Opatrně a pomalu sundal ruku z mých úst. Zkoušel, jestli budu křičet, ale já nemohla. Němota mi ovládla tělo a nechtěla mě opustit. „Hodná holka. Nakonec si to taky užiješ, uvidíš,“ pošeptal a sundal mi z ramen svetr a posléze i z mých paží. Na trupu už mi zbylo pouze tričko s dlouhým rukávem. Své ruce přiložil na má ramena a sunul je po zádech dolů. V pasu se zastavil a přejel dopředu. Tentokrát své ruce sunul nahoru a pod tričkem. Odepl mi i druhé ramínko podprsenky a přejel dozadu, kde mi ji nežně rozepl.

Dlaněmi přejel po vrcholkách mých ňader a odhodil podprsenku dolů. Otřela se o mé stehno a zůstala ležet někde na zemi. Teplé prsty přiložil k mému krku a roztrhl jednu část výstřihu. Roztrhl triko až k rukavu a to samé udělal s druhou stranu. Jeho klouby prstů mi přitom přejížděly po kůži.

Tváře mi neustále brázdily slzy, které mě studily i na krku. Nadzvedl rozcárané triko, převlékl mi ho přes hlavu a zahodil. Jeho dech jsem ucítila na hrudní kosti a potom na bradavkách. Zhoupl se mi žaludek a nohy se automaticky pohly, stejně tak ruce. Strčila jsem do něj a pokusila se ho obejít. Dlouhé paže mě uvěznily ve svém objetí a za břicho mě táhly zpět. „Ty kurvo!“ Svaly se mu napnuly a odhodil mě na do temnoty. Na tváři jsem pocítila řezavou bolest, jak jsem narazila do zdi. Z hrudi se mi vydral žalostný jekot, který ale nikam nedoletěl. Hlasivky byly ohromeny strachem a nepřirozeně přeskakovaly.

Jen co jsem dopadla na zem, už se na mě sápal. Přetočil mě na záda a své rty přiložil na mou hruď. Zuby se mi zahryzával do prsů a já sebou mlela bezvýsledně. Ramena mi tlačil ke studené zemi a oddával se své vášni. Rty vyjel k mým jedním rychlým pohybem a přitiskl je na mé. Drtil je pod svými a já cítila, jak mi z nich mizí všechna krev. Tvrdě protlačil svůj jazyk do mých úst a hrál si s mým odmítavým.

Všemožně jsem se snažila osvobodit, ale vždycky měl převahu, přestože k tomu moc nepotřeboval. Opustil moje rty a rukou mi rozepl knoflík u kalhot. Přes ochromené hlasivky se bojovně prodral zoufalý jekot. „Drž hubu!“ napomenul mě, ale já využívala své nové zbrani dosytosti.

Znovu na má ústa přitiskl svou dlaň a po ušním lalůčku mi přejel nástojem s tenkou hranou. Zamrazilo mě a výkřik zanikl. Nožem sjížděl pomalu od ucha ke bradě a k druhému lalůčku. Nápor se neustále zvětšoval. Před ušním lalůčkem mi na tváři uštědřil ránu. Čepel projela mou kůží a já ucítila horkou krev. Pod jeho dlaněmi jsem dlouze beznadějně zakňučela. „Tohle nebylo nutné, řekla sis o to, pusinko,“ ospravedlňoval sám sebe.

Sebral jeden cár trička a rval mi ho do pusy. Hlavu jsem otáčela na všechny strany v pokusu se tomu vyhnout, ale kus látky mi narval až ke krku, že se mi zvedl žaludek, ale naprázdno.

Něco ho popohnalo, jednal rychleji. Rozepnul mi kalhoty a sroloval je k mým kolenům. Nožem přeřízl látky na obou koncích a sundal mi kalhotky. Ticho všechny opět zahalilo a já zděšeně těkala z temnoty do temnoty. Něco horkého se dotklo mé může na stehně. Jeho rty postupovaly nahoru až k pasu a pak zase dolů, ale tentorkrát jinou cestou. Když mě políbil na tříslech, pokrčila jsem nohu a pomocí nové síly ho odstrčila. Přetočila jsem se na břicho, stále kopající. Prsty jsem se snažila něčeho chytit, zaháknout se, uskutečnit svůj útěk, ale on své ruce přiložil na má ramena a přitáhl mě zpět tak, že jsem se musela pokrčit kolena.

„Chtěl jsem to lepší cestou, ale vybrala sis tu, pro tebe ne moc hezkou, ale já si to užiju,“ řekl spokojeně. Pokusila jsem své tělo přetočit na bok, ale on mě tvrdě přimáčkl zpět k zemi. „Ty zkurvená děvko! Chci si s tebou pouze zapíchat! Chápeš? Pokořit tě. Zneuctít tě, aby k tobě ta pijavice už necítila nic. Aby jste oba dva byli nešťastní! Chci jenom, aby ti ze sebe bylo hnusně. A tím zraním i tu tvojí povedenou rodinku,“ zasmál se odporně.

Chvíli ticha protrhlo mé úpěnlivé vřeštění, když jsem pocítila bolest, jak mě skutečně pokořil. Držel si mě na čtyřech. Za ruce, obmotané kolem mých žeber, si mě přitahoval k sobě. Velkou sílou si mě vracel k sobě, takže přirážení bolelo více než peklo samé. Zvuk našich dotýkajících se těl mi zvedl žaludek. Kvůli ucpaným ústům mi zvratky zůstaly v krku. Do tváří se mi nahrnula krev, jak jsem se dusila. Ruce se mi zlomily v loktech a já dopadla na zem. Rychle jsem si vytáhla z úst látku a rozkašlala se. Měla jsem pocit, jako kdybych všechny své pocity vyzvracela. Z té pachuti mi bylo ještě hůře.

Přestal. Hrubě si mě přetočil a hodil na zem. Cítila jsem, jak se mé vlasy spojily s mým bývalým obsahem žaludku. „Tobě je ze mě blbě? Podívala ses do zrcadla?!“ zařval a semknul mé vlasy ve svých dlaních a tahal mě za ně.

V pár okamžicích jsem jeho prsty cítila na intimních místech a v druhé chvíli jsem ucítila otupující bolest v podbříšku. Žaludek se mi opět obrátil a v ústech se obnovila ta pachuť.

Myslela jsem si, že slzy mi už došly, ale z očí se mi celou dobu pouštěly nové a větší potoky, které smáčely celý můj obličej. Sama jsem nevěřila, že to může ještě více bolet, ale ta bolest se stupňovala. Teprve když přestal a odstoupil od mého zohaveného těla, jsem si uvědomila, že to není fyzická bolest.

S přivřenýma očima jsem očekávala další bolest. Otupěně jsem ležela na zemi v nepřirozené pozici, jako když mě tam nechal.

 

Mé vědomí se pomalu ukládalo ke spánku. Netušila jsem, jak dlouho tady ležím, kvůli tmě jsem byla dezorientovaná. Mé smysly zaznamenaly nějaký pohyb. Něco se otřelo o můj bok. I přes pouze letmé doteky jsem se probrala. Strach mi opět zatemnil mysl a všechny svaly se semkly k sobě. Kolena jsem automaticky přitáhla jedno k druhému a připravovala se na svůj poslední útok.

Látka se dotkla mé kůže a potom mě někdo nadzvedl, aby mi látku omotal kolem celého těla. Pouze jednou rukou mě zvedl a držel mé tělo pevně, ale stačil můj menší pohyb a mohla jsem z jeho sevření uniknout. Podnikla jsem ten pohyb. Touha se osvobodit nezmizela. Jak moc vysoko mi došlo, až když jsem z metrové výšky spadla na čelo. Hlavou mi projela šílená bolest a malý bolestivý výkřik mi unikl rty.

„Prosím,“ zabědovala jsem slabě, téměř neslyšně.

„Nic se ti nestane, Bello. Nikdo ti už neublíží,“ konejšil mě hlas. V jeho hlase jsem slyšela bolest a vztek, dostala jsem ještě větší strach. Ta chvíle klidu mi prospěla. Uvědomila jsem si, že nechci zemřít. Že tady nechci ležet. Každá část mého těla se probrala. Konečně se mi podařilo vykřiknout. Jakmile jsem objevila svou novou zbraň, využila jsem jí. Mohla jsem řvát naplno.

Jelikož jsem řvala bez ustání, vzduch se mi nedostávala dostatečně do plic. V hlavě jsem ucítila nepříjemný tlak, jako kdybych visela za nohy. Ustala jsem a nadechla se. Ale bylo pozdě. Na kůži mé pravé ruky jsem ucítila dotek, rychle jsem se přetočila, ale kde je podlaha, jsem pořád nevěděla.

Ostrá nepříjemná a neústupná bolest. To bylo poslední, co jsem pociťovala. Potom jsem už jen padala do větší temnoty než je tohle a prohrála.

Odlepila jsem od sebe víčka. Další tma, ale jiná. Opatrně jsem zvedla ruce a sjela ke svému obličeji, zdál se mi jiný, než před temnem. Pleť jsem měla čistou, až na oděrky. Oči rozpálené, ale tváře už nepokrývaly zaschlé slzy. Sjela jsem k uchu. Přejela jsem přes nepříjemnou část kůže. Poznala jsem, že to jsou stehy. Po tolika zraněních bych stehy poznala i poslepu, což jsem právě dělala.

Na něčem jsem ležela. Měkká postel a přes sebe jsem měla hřející látku, ze stejného materiálu jako tu pod sebou. Jednu dlaň jsem položila pod sebe a přejížděla, doufající, že naleznu okraj.

Zastavila jsem se a zpanikařila, když jsem slyšela nějaký pohyb. Nedaleko ode mě se cosi otřelo. Ruku jsem pomalu neslyšně stahovala k sobě, to samé nohy. Toužila jsem se stát neviditelnou. Malou, bezvýznamnou. „Ššš,“ zašeptal hlas vedle mě a na vlasech jsem cítila cizí ruku.

Levou ruku jsem vystřelila. Narazila jsem jí o nějakou umělou bariéru. Dlaní jsem po ní přejela, pod tím se nacházela další, jako ohrádka. Přes semknuté rty mi proklouzl hysterický výkřik a další ho následovaly. Celým tělem jsem se přesunula k té straně a natiskla se na umělohmotnou zábranu.

Zářící světlo mě najednou oslepilo. Dříve jsem si přála, aby přišlo, ale teď jsem toužila, aby odešla. Tvrdě jsem se mačkala na stranu postele a zírala před sebe. Mé oči si za chvíli začaly přivykat na zář a já zahlédla rysy nějakého člověka.

„Uklidni se, už ti nikdo nebude ubližovat. Nic se ti nestane, Bello,“ utěšoval mě nepřirozeně klidný hlas. Znala jsem ho. I tvář toho, kdo to říkal, ale nehodlala jsem se k němu přibližovat, mohl to být on. Dveře se otevřely a dovnitř proplul studených vzduch. Nerada jsem spustila oči z jednoho na druhého. Přicházel k mé posteli z druhé strany. Obrátila jsem se na záda a těkala pohledem na jednoho a hned na druhého.

„Uklidni se. Nic ti neuděláme,“ rozhodil opatrně ruce ten druhý. Pomalu přistupoval k posteli a shlížel na mě. Ruce pomalu pokládal na neviditelnou hranu, ve znaku, abych se uklidnila. Zpětně jsem se ohlédla na druhou stranu. Ustoupil od postele a starostlivě na mě hleděl. Vyděšeně jsem mu pohlédla do očí. Jeho pohled mě znehybnil. Ty oči mě přemluvily přestat vyšilovat. Neustále ke mně promlouvaly a uklidňovaly mě. Kdosi za nimi, mi pomohl se ztišit a uklidnit se.

Bez ustání jsem mu hleděla do očí. Do očí anděla. Svého anděla. Do očí Edwarda. Litoval mě. Na mé zneuctěné tělo hleděl s lítostí. Před očima mi prolétly všechny doteky Matta. Každý letmý kontakt našich těl. Předtím jsem křičet nemohla, ale teď ano.

Ozval se křik. Křik, který mi trhal srdce ještě více než předtím. Do tváří se mi nalila krev, jak jsem nedokázala dýchat. Mě patřil ten křik. Přestože jsem se snažila přestat, nedokázala jsem to a vzdala to. Byla to má šance to ze sebe dostat. Víčka jsem semkla k sobě, abych se na nic nemusela dívat, abych to před svýma očima nemusela sledovat. Ruce jsem si přitiskla ke spánkům a  obmotala je kolem vlasů. Ani fyzická bolest mi nedokázala odehnat tu vnitřní.

Horké slzy mi stékaly po krku a smáčely látku, kterou jsem měla oblečenou. Žasla jsem nad sílou svého hlasu, přestože jsem předtím nebyla schopna vydat ani hlásku. Vzlyky se bojovně vydraly na povrch a smísily se s křikem. Lámaly každé menší vykřiknutí v půli.

Na rozpálené tváři jsem ucítila studenou dlaň a ucukla. Své oči jsem zaměřila na místo, odkud dotek přišel. Černýma očima na mě shlížel a po celé tváři se mu rozlévala bolest. Chtěl mi pomoct, ale já nebyla schopna jeho pomoc přijmout. Přesto mi jeho oči pomohly. Ztlumila jsem se, ale tím víc mě to zžíralo zevnitř.

Mé utišení ho probralo, podíval se za mě a po chvíli jsem slyšela kroky pryč. Zručně sundal na jedné straně zábranu a já se namáčkla zpátky na druhou stranu. Jedním krokem přešel k zádi postele a sedl si na kraj, jednu ruku napřaženou ke mně. Ale já jí neuchopila do své. Schoulila jsem se do klubíčka a složila si hlavu do dlaní.

Slzy pomalu přestávaly téct. Po tolika hodinách už mi musely dojít. Nadechla jsem se zhluboka, ale dech mi zakolísal a vznikl z toho poslední vzlyk.

„Může tě Carlisle znovu vyšetřit?“ zeptal se tichým hlasem.

Zběsilá rychlost mého srdce, kterou nabralo, mu odpověděla.

„Musí tě prohlédnout.“

Dveře se otevřely, byla jsem v pasti. Odstrčila jsem se od strany a lehla si na záda. Mým přáním bylo splynout s postelí, ale místo toho ze mě někdo odhrnul přikrývku. „Nebude to bolet, Bello,“ slíbil mi dokonalý hlas. „Uvolni se.“

Oči jsem vpíjela do stropu a pokoušela se nevnímat doteky. Zatnutou čelist jsem ani jednou nepovolila. Když mi hlas řekl: „Pokrč nohy a uvolni se.“ Párkrát jsem nasucho vzlykla, ale udělala to. Strop mi nepomáhal, všímala jsem si všeho. Jednu ruku jsem rozevřela z pěsti a položila jí na kraj postele. Ihned, jakmile mi do dlaně vložil dlaň, jsem jí pevně sevřela a oči také.

„Už ti jen vezmu krev,“ ukončil prohlídku Carlisle a přesunul se k mé hlavě. V ruce držel jehlu. Zády jsem se otočila k Edwardovi, ale stále pevně držela jeho ruku.

„Nic to není. Neboj se,“ konejšil mě.

Dlouhým nádechem jsem se uvolnila a nastrčila paži. Oči jsem zaměřila do očí Edwarda, nechtěla jsem jehlu vidět. V jeho očích jsem viděla, jak trpí. Všechnu bolest prožíval se mnou. Ale to já nechtěla. Nikdy bych si nepřála, aby se mnou trpěl. On si to nezasloužil. Stačilo, že to cítím já.

Na tváři jsem nemohla vykouzlit normální výraz. Výraz, který by ho uklidnil. Čím více jsem se o to snažila, tím více jsem viděla jeho prohlubující se bolest, která promítala mou vlastní. Vnímáním jeho utrpení jsem dokonale ignorovala jehlu. Na kůži na nohách jsem cítila, jak mi někdo opatrně přehazuje deku přes tělo. Po pár sekundách klaply dveře a já zůstala sama s ním. Jeho pohled mě trýznil snad více než má vlastní bolest. Pevně jsem zavřela oči a drtila mu ruku, i když to on necítil.

Jakmile jsem ucítila dotek na mém boku, bleskově jsem otevřela oči. Ujistila jsem se, že je to on a tohle celé nebyl sen, že už mi Matt neublíží. Viděl, jak jsem na ten dotyk reagovala, stáhl svou ruku zpět. Na chvíli. O pár sekund jsem opět spozorovala, že svou rukou míří na mé tělo. Pomocí svalů a nervů jsem se toužila stáhnout do malé kostky. Na zápěstí mě vyrušil slabý opatrný dotek, který sestupoval na mou sepnutou dlaň.

Kreslil mi na vnější stranu paže ukliňující kroužky díky kterým jsem pěst otevřela a sevřela v ní jeho ruku. Znovu jsem zavřela oči a pokoušela se nasbírat ten vzduch, který jsem za tu dobu ztratila. Slyšně, ale opatrně se posadil na kraj postele. Dal si pozor, aby se mě, kromě rukou, nijak nedotýkal. Byla jsem mu vděčná.

Opět jsem cítila ten nechutný pocit v podbřišku. Každý sval na těle se mi zatnul. Přetočila jsem se na pravý bok a kolena stáhla k hlavě. Jeho ruce jsem stále svírala ve svých. Držela jsem je položené před sebou. Svou vlastní silou jednu zvedl a položil mi ji na ramena, druhou za krk. Vzduchu se mi nedostávalo, protože jsem se neodvažovala dýchat či pohnout. Opatrně a pomalu mě zvedl a přesunoval k sobě. Na zádech jsem cítila jeho kolena, ale zatím mě nic nenutilo reagovat jinak, než nedýchat. Jednu ruku pustil a přejel mi s ní po rameni. Sjel z ramene a třel mi bok. Stihl mi po něm ale přejet jen dvakrát.

Odmrštila jsem se od něj a pustila i jeho ruce. Natiskla jsem se na druhou stranu a rukama si objala hlavu, kolena přitáhla k ní. Opět jediným propusťovatelem mé bolesti byl křik a vzlyky. Všemnožně jsem se snažila je kontrolovat, ale vždy z toho vzešlo pouze více vzlyků.

Násilně jsem zaťala čelist a držela ji u sebe. Vzlyky a křik končily v ústech. Přes mé slabé výjeky jsem slyšela slabé vzlyky, které mi nepatřily. Ty vzlyky mě donutily přestat úplně. Dotyčný si toho všiml.

„Tak rád bych ti pomohl. Je mi to tak líto, kdybych ho zabil hned, tak by se tohle nikdy nestalo. Přeju si, abych mohl něco udělat, co by ti pomohlo, ale nevím co,“ říkal bezradně.

Otevřela jsem oči a dala mu odpoveď. „Odejdi.“

Zíral na mě a v jeho očích se rozlilo mnohem více bolesti.

„Nechci, abys mě takhle viděl. Potřebuju být sama,“ vysvětlila jsem mu.

„To je hloupost,“ usoudil. „Jsem tady pro tebe. Ty to víš. Dovol mi ti pomoct,“ prosil a jednou rukou uchopil tu mou. Má před jeho cukla, ale on jí držel pevně, bylo mi to nepříjemné. Vykroutila jsem mu ji.

„Vím to. Ale teď mi pomoct nemůžeš,“ řekla jsem lítostivě a čelo se opřela o kolena, tudíž jsem zírala do deky.

V pokoji nastalo ticho.

„Jdi,“ zaprosila jsem nevesele.

Postel si oddychla, když vstal a pomalu přecházel ke dveřím, kde se zastavil. Sama jsem si přála říct 'Zůstaň', ale to nebylo to, co by mi pomohlo. Když jsem nic neříkala, odešel. Dříve jsem si myslela, že o samotě mi bude ještě hůře, ale tak nějak už jsem nic nevnímala.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Okno bylo zatažené závěsy a na druhé straně bylo křeslo. Posunula jsem se k jedné straně a přehodila nohy přes okraj. Zhluboka jsem se nadechla a sjela dolů, abych se postavila. Nohy se pořád opíraly o kraj postele. Kupodivu jsem nebyla až tak slabá. Na chodidlech jsem se udržela. Jednu nohu jsem postrčila před sebe, ale stáhla jsem jí hned zpět. Jedním krokem jsem se přemístila ke zdi a chytla se jí. Celou cestu ke křeslu jsem se jí přidržovala.

Pohodlně jsem se usadila do křesla a kolena přitáhla k tělu. Tady to bylo mnohem lepší. Byla jsem v rohu a na očích jsem měla každou část pokoje. Dýchala jsem a uklidňovala své roztěkané tělo. Srdce mi nepřirozeně bilo a nechtělo se ustálit. Tvář jsem si položila a rameno. Do nosu mě uhodila neznámá vůně. Nebyla jsem to já. Ta cizost mě zarazila. Pomyslela jsem na sprchu. Rozhodně bych se měla vysprchovat, dostat to ze sebe.

Nohy jsem opět položila na chladnou zem a postavila se. V nohou jsem cítila mnohem více síly než předtím. Těch pár kroků ke dveřím jsem opatrně vykonala a zastavila se s rukou na klice. Pomalu jsem kolem ní obmotala prsty a stiskla. Se sklopenou hlavou jsem otevřela a když jsem hlavu zvedla, vyděsil mě Carlisle, který stál přímo přede mnou. Chytl mě za ramena a zabránil mi spadnout. Ten dotek mi opět způsobil nepříjemnou bolest, která ale nepocházela ze stisku.

Třásla jsem se pod jeho dotekem a uklidňovala se, protože jinak bych sebou sekla. Jakmile viděl, že už se udržím, pustil mě. „Máš ležet,“ řekl vlídným hlasem.

„Potřebuji do koupelny,“ vysvětlila jsem mu.

„Dovedu tě tam.“ Natahoval se, aby mi položil ruku kolem pasu, ale já automaticky ustoupila s omluvným výrazem.

„Esme,“ pronesl tiše Carlisle a Esme vycházela zpoza něj. Mile se na mě usmála, ale viděla jsem tu faleš, za kterou skrývala lítost, která přesto pronikala navrch. Carlisle jí ustoupil z cesty a ona mi velmi lehce položila ruku kolem pasu. Sama sobě jsem vnucovala myšlenku, že je to Esme a snažila se působit přirozeně, zatímco mě vedla ke dveřím koupelny.

„Zvládneš to, zlatíčko?“ zeptala se s úsměvem na tváři, který mi do očí vehnal slzy. Zkousla jsem si ret a přikývla. Raději jsem sklopila hlavu a napochodovala pomalu do koupelny. Než jsem zavřela dveře, Esme ještě dodala: „Až budeš hotová, stačí zavolat.“

Opět jsem přikývla a zabouchla dveře, které jsem i zamkla. Opírala jsem se o skříňky a přešla před zrcadlo. Vzhlédla jsem k bledé cizí tváři. Té osobě vyhrkly slzy a skácela se pryč z odrazu. Mé tělo kleslo na podlahu a sesypalo se po zemi. Dlaždičky chladily mou rozpálenou tvář. V tom odrazu jsem nebyla já, nýbrž má duše.

Slzy si rozrážely cestu po podlaze a v krku mě opět už tlačily vzlyky. Použila jsem stejnou taktiku jako předtím, zatnula jsem čelist a zakázala si to. Slabě jsem vzlykala jenom pro sebe a vstala. Posadila jsem se na toaletu a dlaněmi si objala tvář. Hlasitě jsem dýchala, ale všimla jsem si, že to pomáhá.

Srdce se mi námahou opět rozkmitalo. Krátkými kroky jsem přešla k vaně a sedla si na okraj. Slzy opět přidaly na intenzitě. Svezla jsem se až na zem a ležela tváří opět k podlaze.

„Bello!“ zabušil někdo na dveře, až jsem nadskočila. „Odemkni.“ Poznala jsem Alice. Nikdo mě nemohl nechat vytrpět k smrti. „Vyrazím ty dveře,“ pohrozila. Na rukách jsem se namáhavě zvedla a za okraj vany se postavila.

„Osprchuju se,“ vydala jsem ze sebe dvě tichá slova.

„To není dobrý nápad,“ otravovala dále Alice.

„Prosím,“ vydechla jsem bezmocně. Očekávala jsem, že ty dveře skutečně vyrazí. Za nimi ovšem znovu panovalo ticho. Otočila jsem kohoutek a vanu zaplňovala vlažná voda. Pomalu jsem si ze sebe sundala oblečení. Nepotřebovala jsem zrcadlo, abych si všimla zranění. Celé nohy a ruce pokrývaly modřiny. I některá žebra byla zabarvena. Zavřela jsem oči a celou dobu, co jsem se umývala, jsem se na své tělo nepodívala. Za sebou jsem nahmatala nějaký gel a šampónem si umyla vlasy.

Přičichla jsem si k pokožce, už voněla lépe. Jak voda objímala mé tělo, do hlavy se mi dostaly všechny jeho doteky. Ruce jsem si tvrdě přitiskla na spánky a zhluboka dýchala. Zapomněla jsem, co dělám. Nehty jsem si přiložila k pokožce a dřela si ji.

„Bello!“ zabušila opět Alice na dveře. „Přestaň,“ řekla, ale hlas se jí zlomil.

Uvědomila jsem si, co dělám. Natáhla jsem se po ručníku a zabalila se do něj. Jiné oblečení, než to co jsem měla na sobě, tady nebylo, tak jsem si ho navlékla zpět. Nohy se posilnily a já bez problému došla k umyvadlu. Do zrcadla jsem se ani jedinkrát nepodívala. Můj kartáček tady pořád byl a pasta hned vedle. Drhla jsem si zuby a dostávala z nich tu pachuť.

Odemkla jsem dveře a vyšla ven. Očekávala jsem, že tam bude Alice, ale byla pryč. Namísto toho tam stála Esme se svým úsměvem. Bez problému jsem vyšla z koupelny, Esme si toho všimla a k pokoji šla vedle mě, aby mě v případě nutnosti chytla. Ona se zastavila u dveří, zatímco já šla k posteli.

Pozorovala mě a na rtech jí zůstal její úsměv. „Na posteli máš jídlo. Chceš ještě něco jiného? Řekni si o cokoliv.“

Posadila jsem se na posteli a pohledem přelétla jídlo. Uvědomila jsem si, že mám hlad. „Ne,“ zakroutila jsem hlavou jako odpověď na její otázku. „Vlastně,“ vyhrkla jsem ještě. Tázavě se na mě zahleděla. „Mohla bys odhrnout závěsy?“

„Jistě, drahoušku,“ usmála se s láskou a přispěchala k oknu. Elegantně roztáhla látku na strany a na třpytivé kůži se jí odražely sluneční paprsky. Slunce stálo na obzoru a odráželo se od sněhu, který byl všude v tlusté vrstvě. Byla to krásná podívaná.

„Děkuju, Esme,“ pousmála jsem se na Esme, šokována, že jsem něčeho takového schopna.

„Nemáš zač. Kdybys něco potřebovala, zavolej,“ zopakovala svoji pohostinost a odcházela z pokoje. Ke dveřím mezitím přišel Edward se svým zdrchaným pohledem. Opíral se o rám a jak Esme přicházela ke dveřím, odklonil se, aby se daly zavřít.

„Pojď dovnitř,“ řekla jsem. Jeho výraz mě bolel. A zrovna teď jsem měla své emoce pod kontrolou. Esme prošla dveřmi a zanechala tam Edwarda s překvapeným pohledem upřeným na mě. Posunula jsem se na posteli dál, do pravého horního rohu a jídlo si přisunula k sobě. Neslyšně vešel a zavřel dveře.

Rychlými kroky došel k posteli a sedl si na opačnou stranu než já. Po koupeli mi klesala víčka, položila jsem si hlavu na polštář a s pohledem přišpendleným na strop jsem si do pusy strkala nějaké jídlo, které nemělo žádnou chuť, nebo alespoň já nic necítila.

„Postel je polohovací, dálkový ovladač je na stolku,“ promluvil tiše. Když už mi to řekl, přišlo mi hloupé to ignorovat. Těžce jsem se posadila a podívala jsem se na stolek. Ovladač tam byl, uchopila jsem ho do ruky, ale netušila jsem, co mám zmačknout.

Natáhl ke mně ruku a já mu do ní vložila ovladač. Zvedl mi trochu polštář a podal mi to zpět. Jeden prst měl na tlačítku, kterým se to asi zvedá. Převzala jsem ho, ale bylo mi jedno, jak je to vysoké. Položila jsem to zpět na stolek.

Svou hlavu jsem lehce položila na tlustý polštář a celé tělo položila také na stranu. Esme mi nepřipravila žádné velké jídlo, tohle jsem mohla uzobávat, což mi v tuhle chvíli vyhovovalo. Po pár soustech jsem už neměla hlad, spíše jsem byla unavená. Zničeně jsem se zvedla a odsunula jídlo od sebe. Pochopil a odložil ho vedle.

Nejistě jsem uchopila ovladač a hlavu postele jsem trošku sundala dolů, ne úplně. Ovladač jsem vrátila zpět na stolek a ulehla na stejné místo, jako když jsem jedla. „Chceš zatáhnout?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Můžu zůstat?“ zeptal se tišeji.

Přikývla jsem. Na druhé straně postele si lehal nahoru. Srdce vyděšeně reagovalo a já také. Prudce jsem otevřela oči, on si mezitím všiml mé reakce a chtěl slézt z postele. „To je v pořádku,“ stihla jsem ho zastavit. Slunce se opět odráželo od jeho pokožky a ta se třpytila a omračovala mě. Ulehl na druhou stranu postele na záda, hlavu stočenou ke mně. Pod jeho pohledem jsem raději zavřela oči. Hlava mě bolela z tolika emocí vyčerpáním. Každou chvíli jsem si myslela, že zešílím.

Cítila jsem se sama proti celému světu. Na jedné straně jsem byla já, na druhé on a pokoušel se mě zničit. Pomalu jsem se posunula blíže k Edwardovi a opatrně si položila hlavu na jeho rameno. Dala jsem si pozor, abych se ho jinak nedotýkala. Znenadání se něco studeného otřelo o můj krk, ucukla jsem sebou a automaticky se stočila do klubíčka. Hlavu jsem si tiskla pažemi a snažila se zatlačit ty vzlyky do sebe.

„Omlouvám se,“ špitl vinně.

Zakroutila jsem hlavou a zhluboka dýchala, kupodivu to pomáhalo. Přiblížila jsem se zpět k němu, ale zastavil mě. Jednou rukou se natáhl pro polštář a položil si ho na rameno. Rozvážně jsem pokládala hlavu na polštář. Když jsem jí měla položenou, nadechla jsem se a postrčila hlavu tak, abych se temenem dotýkala jeho brady. Tohle jsem musela překonat rychle a jen takhle se o to pokoušet. Paži měl volně položenou vedle těla. Rozřeseně jsem pro ni natáhla, ale nedosáhla jsem až k zápěstí. Pokrčil ji v lokti a já ho za dlaň lehce uchopila. Stáhla jsem si ji pod tvář a semkla oběma rukama.

Opojně jsem vdechovala jeho vůni a zavřela oči. Unavenost se prohlubovala a pohlcovala další část mého těla. Přála jsem si, abych se probudila před pěti dny. S ním v náručí, ale bez toho šíleného zmatku v hlavě.

 

„No tak, ty si nechceš hrát?“ zasmál se mi slizký hlas do ucha. Kolem mě se rozprostřela tma, jako předtím. Nikde jsem nezahlédla žadné světlo, žádný odraz. Byl to sen. Pro tentokrát mě nezachránil můj anděl. Ale možná je to tak lepší, možná je pro všechny lepší, pokud zemřu. Ten sen byl na ukázku, co by se stalo, kdybych přežila. Trápila bych ho. Trápila bych všechny kolem sebe. Vodu neoceníme, dokud nám nevyschne studna a to platí o všem v životě. (Benjamin Franklin)

Nebyla jsem schopna mu odpustit a doplatila na to. Všechna ta bolest, kterou jsem mu po celou dobu způsobovala, byla sobectvím. Nikdy jsem ho nebyla hodna, na tom trvám. Teď více, než kdy dříve.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 12. kapitola:

 1
1. LOL
05.07.2011 [3:54]

ten matt je taky ***** nechutny sviniar jeden som skoro monitor rozbila jak som sa nahnevala Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ...................................................ale inak moc pekne napisane Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!