Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 11. kapitola

Cosmopolis

Mali by ste záujem o Tému mesiaca?

Áno (16) Nie (2)

Celkem hlasů: 18


The Reason - 11. kapitolaPocit, že opět usínám v jeho náruči s jeho pažemi kolem sebe, byl neskutečný. Něco mi dávalo pocit, ať moc nedoufám, ale i přes tu nedůvěru, jsem byla neskutečně šťastná. Neodpustila jsem mu, ale držet se od něj jsem nemohla, ani kdybych chtěla.

Něco dopadlo na moje nohy, nevěnovala jsem tomu pozornost, ale když něco dopadlo i na mou hlavu, probudila jsem se.

„Oblíkej se. Musíme do školy, povaleči,“ probudila mě rozradostněně Alice. Tančila po pokoji, úsměv od ucha k uchu.

„To ses tak dobře vyspala?“ zeptala jsem se ironicky.

„Copak ty nejsi šťastná? Každý v tomhle domě, tedy jeho obyvatelé, jsou šťastní. Konečně se nebude tvářit jako kakabus a ty se přestaneš trápit,“ smála se a pomalu křičela radostí. Přiběhla k posteli a zuřivě mě objala. Byla jsem pořád unavená, v noci jsem se často budila a ujišťovala se, jestli to nebyl sen. Teprve když jsem se ujistila, že Edward na mě zírá a leží vedle mě, jsem usnula. Chtělo se mi spát, ale když jsem si uvědomila, že Edward není vedle, spanikařila jsem.

„Je ve škole, má hodinu dřív a my musíme taky,“ řekla mi a odtrhla se ode mě. Z pokoje zuřivě odtančila. „Pokus se neusnout!“ zakřičela za mnou.

Nedobrovolně jsem vstala a oblékla si věci, které mi přichystala Alice. Nevnímala jsem, co to je. V koupelně jsem si vyčistila zuby a trošku se upravila. Z nedostatku spánku jsem byla bledá a měla jsem kruhy kolem očí. Zívla jsem, ale šla jsem dolů.

Vůně vajíček a slaniny mě praštila do nosu hned, jak jsem stoupla na schody. Scházela jsem schody a Emmet se rozesmál. „Když tě vidím, děkuju za upírství.“

„Díky,“ houkla jsem na něj, ale šla jsem rovnou do kuchyně. Esme se na mě od pánve usmála. „Dobré ráno.“

„Dobré,“ usmála jsem se zpět. Úsměv byl problém, ale Esme ho byla hodna. Dala všechno z pánve na talíř a dala ho na stůl vedle kuchyně. „Děkuju, Esme. Nemusíš si se mnou dělat hlavu, něco bych si udělala sama.“

Pokárala mě pohledem, ale stále se usmívala. Poslušně jsem si sedla a jedla. Esme toho opět udělala hodně, v polovině už jsem nemohla.

„Už nebudeš?“ zeptala se zklamaně Esme a všichni v místnosti se rozesmáli. Emmettův smích kraloval, a podle dalšího smíchu jsem poznala, že je tady i Jasper. „Ticho!“ křikla Esme, ale v jejím hlase zněl humor.

Odsunula jsem talíř a Esme ho sebrala. Zbytky hodila do koše.

„Jdeme?“ zeptala se Alice. Kývla jsem. Ze zvyku jsem chtěla popadnout tašku s notebookem, ale neměla jsem ho po ruce. Alice u dveří zamávala mou taškou a v ruce držela bundu, předpokládala jsem, že bude moje.

Před dveřmi mi podala bundu a já si ji navlékla. Alice otevřela dveře a vyšli jsme ven. Venku zrovna Carlisle vyjížděl s autem. Jasper, který šel za námi, si sedl dopředu a my s Alice se poskládaly dozadu.

„Jsi už v pořádku, Bello? Žádné bolesti, žádná nevolnost nebo únava, nechuť k jídlu?“ zeptal se mě Carlisle cestou.

„Ne, je mi skvěle,“ řekla jsem mírně ospale. Chtělo se mi hrozně spát. Zívla jsem znovu.

„Jsi si jistá?“ zeptal se mě. Neuvědomila jsem si následek zívání, nebo spíše to, co ho způsobovalo.

„Jen jsem toho moc nenaspala.“

„Dobře, kdyby se něco dělo, tak mi to ihned řekni,“ nakázal mi Carlisle otcovským hlasem plným autority.

„Ano,“ odpověděla jsem mu zřetelně.

Alice do mě musela dvakrát šťouchnout, abych neusnula. Carlisle zastavil před univerzitou, ale vystoupil jenom Jasper, který se obrátil zmateně zpět. Já jsem stihla pouze otevřít dveře. „Bella je unavená, vezmu ji zpět,“ řekl Carlisle a já nesouhlasně zavrtěla hlavou. „To je dobrý.“

Vystoupila jsem a mírně zavrávorala, naštěstí jsem se stihla chytit dveří. Carlisle také vystoupil a nesouhlasně pokynul hlavou. Zavrtěla jsem opět hlavou. „Blbě jsem se vyspala, dám si kafe a budu v pořádku.“

Carlisle se pořád mračil, ale nic dalšího nenamítal. Vypadal teď jako profesor, jeho moudré oči ho povýšily na vyšší věk a jeho pohled mě naproti tomu omladil o deset. Zamkl auto a Alice se rozloučila s Jasperem, zatímco já mířila k učebně angličtiny, Alice mě za chvíli dohnala. Podala mi kelímek s kávou, děkovně jsem se na ní usmála. Byla jsem doopravdy unavená, vůbec mě nenapadlo si ho koupit.

Sedla jsem si na své normální místo a upíjela kávu, když vešla profesorka, schovala jsem ho, ale ona ho stejně zahlédla, přelétla kelímek ovšem pouze pohledem.

Celou hodinu jsem klimbala, i když kofein mi nedovolil upadnout do spánku. Má mysl se toulala v temnotě, probrala mě opět Alice, když mi zatřásla ramenem. Probrala jsem se a vstala.

Alice naštěstí mlčela, šla vedle mě, zatímco nás všichni přebíhali, protože jsem se celou dobu loudala. Uprostřed chodby mě Alice předběhla. „Uvidíme se doma,“ křikla za sebe a pokračovala v cestě. Zastavila jsem se a rozhodila rukama, povzdechla jsem si a měla chuť si někam sednout a usnout.

Víčka mi nebezpečně klesala. Měla jsem strach, že spadnu. Než jsem si mohla vybrat mezi tím jestli půjdu, nebo si zdřímnu ve stoje, zezadu mě někdo objal a přidržoval. Vzal mě kolem pasu, abych nemusela používat své nohy a táhl mě ven. „Neměli tě pouštět do školy,“ hudral vedle mě Edward.

„Jsem jenom unavená,“

„No právě,“ zavrčel Edward.

„Myslela jsem, že budu v pohodě.“

„Raději nemysli, teď spi,“ nakázal mi a já doopravdy usnula.

Otevřela jsem oči a dívala se do nádherných zlatých, které mi ihned způsobily zrychlení běhu srdce. Rychle jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá, nezdálo. Všechno se zdálo dokonale realistické. V pokoji bylo šero, už se muselo stmívat. Prospala jsem celý den, zasténala jsem.

„Děje se něco?“ zeptal se Edward a jeho obličej se stáhl do starostlivé masky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Prospala jsem celý den.“

Edwardův obličej se uvonil a rty se roztáhly do mírného úsměvu. Rukou mi odhrnul vlasy z obličeje na stranu. Malinko se naklonil a přitiskl mi rty na čelo, díky jeho doteku mnou projela nová elektrická rána a mé srdce zareagovalo stejně jako vždycky - rozběhlo se.

Cítila jsem, jak se Edwardovy rty na mém čele roztáhly do úsměvu.

„Byls ve škole?“ zeptala jsem se náhle. Edward zavrtěl hlavou.

„Měl jsi jít, měli jste mě vzbudit,“ řekla jsem umanutě.

Edward se tiše zasmál, jeho chladný dech mě zastudil na čele. „Potřebovala jsi se vyspat. Máš hlad?“

Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale měla jsem hlad. Přikývla jsem.

„Dobře, co ti mám donést?“ zeptal se a vstával.  Na tváři měl blažený úsměv, těšil se, až mi něco donese a bude mi podsluhovat.

„Něco si udělám sama,“ odpověděla jsem mu a vstávala na své straně. Promnula jsem si oči a pomalu vstala. Hlava už byla v pořádku, svět se se mnou netočil. Postavila jsem se plně na své nohy a šla ke dveřím. Edwarda jsem cítila za sebou, před schodama mě chytl za ruku, stiskla jsem ji.

Jeho ruku jsem pustila v kuchyni. Esme mě asi uposlechla a nic neuvařila. Na poličce jsem ale našla nějaký chleb a v lednici něco k němu. Na zátylku mi Edward propaloval díru, zatímco jsem si jídlo připravovala. Jen co jsem odložila nůž, chytl mě zezadu kolem pasu.

Jedla jsem vestoje, Edward to po chvíli vzdal a šel  ke klavíru. Začal hrát, tak jsem si sedla vedle něj. Zkřížila jsem nohy a poslouchala. Místo nádherného pocitu dokonalosti chvíle, se ve mně nahromadil nějaký pocit, ve kterém jsem rozeznala hněv.

Překvapilo mě to, nevěděla jsem proč, ale najednou jsem měla opět chuť něco ničit. Vstala jsem uprostřed skladby a šla nahoru. Ta hudba mě rozběsnila, něco v ní. Potřebovala jsem vypadnout, hudbu jsem vnímat nemohla. Zaslechla jsem, jak jeho prsty v polovině přestaly hrát, ale šla jsem dál. V pokoji jsem si vzala noční úbor a šla se vysprchovat.

Když jsem se vrátila z pokoje, Edward seděl na pohovce, hlavu měl v dlaních. Zamračila jsem se, ale nechala jsem mu prostor. Došla jsem k posteli a vedle ní sebrala svou tašku. Vyhrabala jsem notebook a zapnula ho. Na školu jsem doopravdy přestala myslet, za což jsem si i nadávala. Poslední dobou jsem si řešila svá malá dramata a kašlala na realitu. Musela jsem se soustředit na školu, vyhodit se ze školy jsem si dovolit nemohla.

Otevřela jsem si poznámky a nějaká skripta stáhnuté z internetu. Začetla jsem se, ale po půl hodině Edward vstal a sedl si na postel zády ke mně. Když byl takhle blízko nemohla jsem se plně soustředit. Znovu se začíst bylo nemožné, jeho osoba takhle blízko mě znervózňovala. Zvláště když jsme ani jeden nebyli v dobrém rozpoložení. Napětí mezi námi sílilo a já se stávala nervóznější.

Edward si dal zase obličej do dlaní, ale hned se zase narovnal a přetočil ke mně. Jeho ztrápené oči směřovaly do mých. Přesedl si, aby mi viděl do obličeje. Nastal čas rozhovoru, naznačil mi. Zaklapla jsem notebook a odsunula ho.

Rty stiskl do úzké čárky a opět je povolil. Posadil se blíže a přejel mi po paži. Čekala jsem, že mě vezme za ruku, ale ruku položil vedle. To divné napětí mi připomnělo scénu v lese, chytla jsem se rychle jeho ruky, jako bych se snažila ho tady udržet. Podíval se mi do očí, ale v nich jsem taky nenašla nic, co jsem čekala. Místo zmatenosti nebo odmítavosti, čekohokoliv co by znamenalo mé podezření, našla jsem v nich pouze nejistotu, ale i přesto odhodlanost.

Znovu stiskl rty do úzké linky, ale tentokrát je povolil, až když promluvil. „Mělas mi to říct,“ řekl pouze, ale stačilo to, aby na mě znovu uvalil nejistotu.

„Co jsem ti měla říct?“ vyhrkla jsem. Sklonil hlavu, abych mu nemohla vidět do očí. Rukou jsem se pokoušela mu ji zvednout, ale byl jako kámen. „Co?“ zopakovala jsem a do hlasu se mi vetřel strach.

„Že ho miluješ. Měl jsem to tušit, byl tady pro tebe, když já ne. Když jsem ti ublížil, pomohl ti...“ jeho hlas byl bolestně ztrápený.

„Kdo?“ křikla jsem zmateně, abych přehlušila jeho trýznivý projev.

„David. Já, myslel jsem, že k němu nic necítíš, ale chápu, že potom co jsi s ním,“ na chvíli se odmlčel, chtěl začít znovu mluvit, ale předběhla jsem ho.

„Ty o tom víš?“ zeptala jsem se roztřeseně. „Neudělala jsem to protože jsem ho milovala. Mysli si o mě co chceš, ale já se jenom snažila…" došla mi slova. Nebo jsem spíše nebyla schopna promluvit větší množství slov. Zbylo jenom zašeptat: „Nemiluju ho.“

Teprve teď, když znovu zvedl hlavu, jsem v očích objevila zmatenost. Zakroutil hlavou. „Tak co jsem udělal? Jsi odtažitá. Jestli sis to rozmyslela, řekni mi to. Pokud potřebuješ čas, tak mi to řekni. Nejsi šťastná,“ poznamenal. Znělo to jako konstatování faktu. „A já nechci, abys byla nešťastná. Jednoduše mi řekni, co si přeješ. Mám odejít?“

Že na něj zírám s otevřenou pusou, jsem zaznamenala až po několika minutách. Jeho poslední otázka vyzněla tak šíleně absurdně, že jsem si i posměšně odfrkla. Zvedla jsem ruce a obmotala je kolem jeho krku. Smutně jsem se rozesmála, ovšem jakmile jsem ucítila jeho vůni, kleslo mi srdce. Jak si tohle mohl myslet? „Nic jsem si nerozmyslela. Život bez tebe byl jako smrt, mnohem horší než smrt. Miluji tě a za žádnou cenu nechci abys odešel!“ poslední větu jsem zašeptala, protože jsem si to představila. Věděla jsem, jaké to bylo, při té vzpomínce jsem se k němu ještě více přitiskla. „Ale myslím, že jsem na tebe naštvaná.“

Sedla jsem si na paty, abych mu viděl do obličeje. Zmatenost zmizela, ale jeho bolest přetrvávala. Zkousla jsem si spodní ret a semkla oči, abych je následovně opět otevřela. „Jsem na tebe pořád naštvaná za to, jak jsi odešel. Jak jsi mě tam nechal, samotnou. Jak jsi mi lhal. Za všechno, co jsi mi v tom lese řekl." Na chvíli jsem se zasekla. „Nedokážu předstírat, že se to nestalo. Nemůžu ti mávnutím proutku odpustit, myslela jsem si, že ti dokážu po chvíli hned věřit, ale já to nedokážu, ne hned. Dneska jsem opět viděla ten pohled. Pohled, jako by jsi mě chtěl opustit. Vystrašilo mě to a ještě více utvrdilo k tomu, abych ti znovu tak lehce neuvěřila. Abych ti už nikdy nevěřila.“

Po celou dobu z Edwardových očí nezmizela bolest. Proto jsem neřekla nic víc, nechtěla jsem ho více mučit. Nadechla jsem se a čekala, jestli promluví. Opět vypadal jako kámen, nepohnul se, jenom na mě zíral. Zamračila jsem se, chtěla jsem, aby něco udělal. Neudělal. Po tváři mi stekla slza, tak moc jsem toužila, aby promluvil, aby mě z toho dostal.

Položila jsem mu ruce na tváře, ale pořád nic neudělal, jako kdybych byla sama. Objala jsem ho kolem krku. „Prosím.“

Na mou úpěnlivou prosbu mě objal. Znovu byl zpět. Zpočátku to bylo chladné, nepříjemné objetí, ale pak mě objal známě, nežně a přesto pevně.

„Nikdy jsem neudělal nic hloupějšího. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy udělal. Ve srovnání s tím, jak jsem odešel od Carlislea, o čemž jsem si myslel, že je to ta největší chyba na světě, tohle to naprosto předčilo. Je mi to tak líto. Viděl jsem, jak ti ubližuji, ale doufal jsem, že se z toho dostaneš, jsi člověk. Lidé zapomínají.“

„Ne tohle. Něco, co milují nadevše, nezapomenou. Nikdy.“

Jeho objetí se ještě zpevnilo. „Nemůžu ti vyčítat, že mi nevěříš. Ale doufám, že jednou mi věřit začneš. Protože já už tě nemůžu opustit, já už nemůžu žít bez tebe. Vím, jaká to je bolest, nikdy v životě jsem se necítil mizerněji. Cítil jsem se, jako kdybych už neměl znovu žít, i přestože jsem mrtvý. Jsi moje všechno, navždy, už bych tě nedokázal opustit.“

 

„Ráda bych ti věřila,“ zašeptala jsem.

Pomocí rukou mi oddálil obličej a hladil mě po tvářích, zatímco se mi upřeně díval do očí. Nezjistila jsem, o co se snažil, ale po chvíli svou hlavu sklonil. „Nechceš spát?“

Zakroutila jsem hlavou a uvolnila si tak čelist, jeho ruce sklouzly dolů. „Spala jsem dlouho.“

„Měla bys spát, nebo budeš zítra opět unavená.“

„Jenom se podívám na učení a lehnu si.“

„Dobře.“

Náš tón už byl jako předtím. Opatrný a neosobní. Edward si lehl vedle mě, jeho pohled mě pálil na tváři. Otevřela jsem znovu notebook a začala číst. Slova jsem viděla, ale co se skrývá za nimi, natož jejich význam, jsem vnímat nemohla.

Povzdechla jsem si a vypnula ho. Odložila jsem ho vedle a lehla si na bok, čelem k Edwardovi. On se přetočil také na bok a tvářil se trošku tázavě. „Nemůžu se s tebou soustředit.“

Ústa se mu roztáhla do menšího úsměvu. Svou ruku mi položil na paži a pohnul se blíže. Studené bezkrevné rty mi přistikl na čelist a poté přejel rty až k mým. Tam se zastavil, ale nepolíbil mě, jen své rty třel o mé a čekal. Nevěděl, jestli může.

Nadechla jsem se a odvážila se ho políbit. Jakmile jsem svolila, začal mi polibky náruživě vracet. Přicházelo mi to vážnější než kdy dřív. Aniž bych věděla, jak se to stalo - přitáhl si mě na sebe. Lokty jsem mu položila vedle jeho hlavy, zatímco on mě objímal kolem pasu a mačkal na sebe.

Možná se mi polibkem snažil vtěsnat do hlavy, ať mu věřím. Bylo mi to jedno. Teď jsem se zaměřovala na jeho rty, srdce mi chtělo z hrudi vyskočit a utíkat pryč, ale já mu to nedovolila. Edward mi dal možnost se nadechnout a sjel na mé hrdlo. Když jsem měla ústa volná, mohla jsem dýchat, vzhledem k tomu, kolik mé plíce potřebovaly vzduchu.

Jeho studené polibky a dech mě studily na krku. Zuřivě se oddával mému krku, i přesto, co byl, jsem strach neměla. Držel se na pevné hranici. Ovšem i tohle stačilo k tomu, abych hořela. I přesto, že jsem ležela na kusu ledu, jsem měla rozpálené tělo.

Jeho rty opět přitvrdily, už dříve jsem dýchala hlasitě, ale teď to musel slyšet každý. Když mi sjel do dolíčku pod bradou, unikl mi hlasitý roztoužený vzdych. Neměla jsem čas se tím zaobírat, protože jsem právě měla problém se udržet a zvládnout své srdce, ale když se ozval Emmett, zčervenala jsem až za ušima. „Tady se snaží spát!“ řval.

Zavřela jsem oči a lehla si vedle Edwarda. Moje tváře nabíraly sytější barvu. Dlaněmi jsem si zakryla tváře a červenala dál. Edward se vedle mě posadil, skrze prsty jsem se na něj podívala, měl vražedný výraz. Otočil se a chtěl vstát.

„Nech ho.“

Edward se znovu zamračil, ale zase si vedle mě lehl. Znovu jsem si dala ruce před obličej a dál se přistihnutě červenala. Postel se trochu prohoupla, jak se otočil ke mně. Při pohledu na mě se tiše zasmál a sundal mi ruce z obličeje. Jeho ústa se roztáhla do většího úsměvu, při pohledu na můj odstín. Čelo se mi pokrylo vráskami, jak jsem se zamračila. Jeho to ještě více rozesmálo. „Jsi rozkošná,“ zašeptal mi do ucha. I přestože šeptal, jsem čekala Emmetta a přivřela oči v důsledku očekávaného útoku, ale nic nekřičel. Možná se rozhodl nám nechat trošku soukromí. Ulevila jsem si. Edwarda to rozesmálo. „Miluju tě,“ šeptl mi tiše do ucha.

Červenání ustalo, otočila jsem hlavu, abych Edwardovi viděla do očí. Chtěla jsem, aby viděl, že to myslím vážně. „Já tebe taky.“

Usmál se a políbil mě na tvář. „Spi.“

Přikývla jsem a lehla si níže, abych zapadla do postele. Edward mě zabalil do přikrývky a přitáhl si mě zpět k sobě.

 

Stalo se přesně, co jsem nechtěla, viděla jsem jeho i on mě. Co nejrychleji jsem se otočila a šla z budovy. On se ovšem rozběhl za mnou, slyšela jsem za sebou jeho rychlé kroky. „Bello. Prosím, počkej,“ křičel, ale já nezastavovala, snažila jsem se zmizet.

Chytl mě za ruku a stáhl zpátky. Vystrašeně jsem mu pohlédla do tváře.

„Potřebuju si s tebou promluvit.“ Jeho hlas byl prosebný a provinilý.

„Pust mě.“ Pokoušela jsem se o vážný přísný tón, ale vyšla z toho pouze vystrašená prosba.

„Nejdříve to pro mě bylo jenom o tom, ale, Bello, já ti nelhal. Miluju tě!“ jeho oči i hlas byly upřímné a prosebné. Než jsem stihla něco říct, přitiskl své rty na mé. Rukama jsem se vzepřela o jeho ramena, ale silně si mě k sobě tiskl. Začala jsem sebou šít, ale bezvýsledně.

Vyrušil ho až smích. Pustil mě a já se za tím smíchem otočila. Byl to Matt. Stál naproti s arogantním úsměvem. Ucouvla jsem pryč od obou, ale byla jsem v rohu, neměla jsem kam utéct.

„Ale, ale. Náš páreček,“ smál se odporně. „Nevěřil jsem, že je brácha tak blbej, ale asi jsem se mýlil.“ Položil si ruku na bradu a podíval se zamyšleně do dálky. „I když jsem se mýlil ve spoustě  věcech. Nikdy jsem si nemyslel, že ti vlastně pomůžu se s ním dát znovu dohromady. To byla chyba.“ Uvažoval na hlas. „Ale pořád mu můžu přes tebe ubližovat.“

Přistoupil ke mně a namáčkl mě na zeď. Znovu jsem se snažila rukama ho od sebe odstrčit, ale jako vlkodlak měl ještě větší sílu než David. Jednou rukou mě pohladil po tváři, od něj toto gesto vyšlo jako odpornost. Druhou rukou mi přejel po břiše, pak se na mě přimáčkl celým tělem.

„Co děláš?“ zeptal se David a dal mu ruku na rameno.

„Nic,“ zasmál se a díval se mi přímo do očí. Ve stejnou dobu jsem ucítila jeho ruku na zádech, jak klouže dolů. Naježila se mi kůže a strach se mi rozlil po celém těle. Znovu se odporně zasmál a díval se mi přímo do očí.

„Pust mě!“ křikla jsem bezmocně, hlas se mi lámal. Křikla jsem to nahlas, mohl to někdo slyšet, ale všude bylo ticho.

„Přestaň," podpořil mě David, „přišels o rozum?"

Rozesmál se a přitiskl své rty na mé. Otočila jsem hlavu, ale on mi ji hrubě natočil zpět. Zmítala jsem se, ale neměla jsem šanci. Oči jsem zatnula, když jsem jeho ruku ucítila na hrudníku. Začínalo mi být blbě, ruce jsem semkla do pěstí a snažila se ho odstrčit. Bohužel jsem si tím akorát udělala odřeniny. David byl stejně neúspěšný jako já.

Myslela jsem, že nemám šanci uniknout. Má smůla se určitě vracela, protože kolem nikdo nebyl. „Pusť,“ zakřičela jsem znovu beznadějně. Panika mi nedovolila řvát silně, ale nějaký upír mě slyšet mohl.

Podařilo se mi to. Někdo přišel. Matt ze mě najednou odpadl a narazil do zdi za ním. Myslela jsem, že to byl Edward, ale hleděla jsem na Carlisle. Vypadal nebezpečně, takhle jsem na něj nebyla zvyklá. Pokynul mi, abych šla za něj, tak jsem od nich odstupovala.

„Nechceme válku, ale jestli se ještě dotknete mé rodiny, bude to nevyhnutelné,“ řekl Carlisle jeho hlas zněl klidně, ale cítila jsem z něho nebezpečí, byl by schopen zasáhnout horším způsobem. Otočil se a vedl mě pryč. „Jsi v pořádku?“ zeptal se na cestě.

„Já ano, ale až se to dozví Edward,“ nechala jsem myšlenku otevřenou, protože jsme to věděli oba.

Konečně jsem byla pryč z budovy. Ani jeden ze dvou pokusů, které jsem za poslední dva dny absolvovala, nevyšel. Pokaždé se mi ve škole něco přihodilo. Venku jsem se nadechla čistého vzduchu a trošku se uvolnila. Utřela jsem si rty, ale jeho pachuť tam zůstala.

Naproti nám šel Edward, nejprve se na mě usmíval, ale Carlisle na to pořád myslel. Jeho obličej vyřazoval obrovskou zlost. Šla jsem mu naproti a udržovala s ním oční kontakt. Položila jsem mu ruce na ramena a snažila se ho uklidnit. Nedal se, obešel mě a šel dovnitř. Vystrašeně jsem pohlédla na Carlislea, jeho pohled byl znepokojivý.

Otočila jsem se a rozběhla se za Edwardem. Šel rychlým krokem, předběhla jsem ho a postavila se mu do cesty, zastavil. „Prosím.“ Chvíli se mi díval do očí, ale najednou se mu v očích rozlil ještě větší hněv a oči se mu zbarvily do černa. Hrubě mě strčil za sebe a hleděl na ty dva, jak jdou naproti po chodbě. Matt se sebou vypadal více než spokojeně.

Došli až k nám a jen David vypadal vystrašeně. Matt se naproti tomu usmíval. Edward k němu udělal krok a hleděli si zpříma do očí. Vedle se postavil Carlisle, bezmocně jsem na něj hodila o pomoc žádající pohled. On se díval starostlivě na Edwarda, udělal k němu krok a položil mu ruku na rameno, on ho sestřásl.

Srdce mi letělo nebezpečně rychle, v očích se mi objevilo pár slz strachu. Předstoupila jsem dopředu a chytla ho za paži. Mou nesetřepal. Viděla jsem, jak se mu malinko uvolnila ramena. „Jestli se jí znovu jenom dotkneš, tak se rozluč se životem.“ Jeho hlas vyděsil i mě samotnou. Stiskla jsem svou ruku kolem jeho paže silněji.

Začal couvat, zřejmě se k němu nechtěl postavit zády, nebo ho spíše ještě chtěl děsit jeho pohledem. Po pár krocích se otočil a podíval se mi do očí. Můj vystrašený výraz ho donutil tvářit se provinile, ale tvářil se tak, protože mě vyděsil.

Carlisle nás opustil někde venku, Edward mě táhl za ruku k autu. Podržel mi dveře a já nastoupila. Vyděšeně jsem ho sledovala, měl ruce zatnuté v pěst, ale šel si sednout. Nevěřila jsem, že by ho to přešlo, možná si to pouze nechal na později, to mě vyděsilo.

Nastoupil a byl zticha, stejně tak já. Odvahu oslovit ho, jsem nenašla, nechtěla jsem ho ještě více rozrušit. Ruce položil na volant a nastartoval. Celou cestu jsem ho sledovala, on se na mě nedíval, jeho obličej byl napružený, děsilo mě to. Srdce se nechtělo zpomalit, neustále běželo maraton, ať už jsem se snažila jakkoliv, neustalo. Strach se totiž neusadil ani nezmizel. Edward mi přišel velice naštvaný, bezvýrazně civěl na cestu, ale viděla jsem, že má ruce zatažené v pěst a čelist pevně semknutou.

Rychlost klesla, jak vjel na cestu vedoucí k domu, kde zastavil a vystoupil. Nadechla jsem se, ale na to, co mělo nadcházet, jsem se připravit nemohla, protože jsem nevěděla, co se stane.

Otevřel mi dveře a podal mi ruku. Mou ruku držel až do pokoje, v obývacím pokoji jsme potkali Emmetta, Rosalie a Esme, pozdravili nás a já je. Emmett chtět zavtipkovat, od jeho včerejšího stěžování jsem se s ním nepotkala, ani ráno. Ale když viděl Edwardův obličej jen se usmíval. Esme se starostlivě zamračila.

Edward nezastavoval, nepromluvil. Dovedl mě do pokoje, kde mě pustil a odvrátil se ode mě tváří. Vyděšeně jsem polka a čekala. Co jiného mi zbývalo.

Po pár minutách zvedl hlavu a - aniž bych ten pohyb postřehla - vyrval dveře z pantů. Při tom zvuku jsem sebou trhla a po tváři mi stékaly slzy, jedna po druhé. Edward dveře opřel na místo, kde byly, ale už se jenom opíraly. Otočil se na mě a jeho výraz se změnil. Zavřel oči a tvářil se zničeně. „Proč jsi mi to nedovolila?“ zamumlal se zaťatou čelistí.

Šokovaně jsem na něj zírala. „Zabít ho?“ zeptala jsem. „Nemůžeš někoho zabít jen proto ...“

Opět jsem nestihla dokončit větu. Otevřel oči a provrtával mě pohledem. „Jenom proto? On...“ Najednou nebyl schopen dokončit ani on svou větu, ale on proto, že toho nebyl schopný. Znovu zavřel oči a snažil se uklidnit. Dal si ruku ke kořenu nosu a mnul si ho. „Jenom proto, že...“ Ani tentokrát to nedokázal dokončit. „Mohla by jsi mě prosím nějak uklidnit? Protože jinak se tam vrátím a z nějakého důvodu by se ti to nelíbilo.“

Udělala jsem dva kroky a došla k němu. Rozklepaně jsem ho objala kolem krku. Abych nemusela stát na špičkách, zvedl mě rukama kolem pasu. „Kdybys ho zabil, bylo by to na mě. Nemůžeš zabíjet každého, kdo mi kdy ublížil nebo udělal něco špatného.“

„Na tebe?“ Jeho tón už byl znatelně ovládnutý.

„Zabil by jsi ho kvůli mě, já bych za to mohla.“

„To je nesmysl,“ nesouhlasil.

Oddychla jsem si, už byl opět v pořádku, ikdyž pořád se zdál mírně vyvedený z míry. „Nemusel jsi ničit dveře,“ poznamenala jsem.

Postavil mě na zem a zíral na mě. V jeho očích byla naprostá oddanost, ale i pobavení. Přitáhl si mě k sobě a dal mi obličej do vlasů, já si opřela čelo o jeho studenou hruď.

„Myslíš, že se tvé sebeovládání někdy zlepší?“ zeptala jsem se už volnějším hlasem. Neměla jsem pocit, že bych se ještě musela kontrolovat.

„Někdo ti chtěl ublížit. Víš, co by se stalo, kdybys tam nebyla ty nebo Carlisle. Pokud jde o tohle, tak se nic nezmění. Nesnesu, aby ti někdo ubližoval,“ opět jsem slyšela, že to říká hlasem, který se snažil kontrolovat. „Proto si nikdy neodpustím, že jsem tě opustil,“ dodal tentokrát zlomeným hlasem.

Objala jsem ho pevněji. Už nikdy jsem ho nehodlala nechat odejít, za žádnou cenu.

 

Šla jsem ruku v ruce s Edwardem ze schodů. Ačkoli bylo teprve něco po čtvrt na osm, jsem únavu necítila. Včera jsem usnula brzy, v noci jsem se párkrát vzbudila, abych se ujistila, že Edwarda nenapadlo vytratit se v noci, ale vždycky mě držel ve své náruči.

Bylo trošku zvláštní budit se rozespalá do domu, kde nikdo nespí. V přízemí byl jenom Emmett, seděl u televize. Napadlo mě, co je celou jeho náplní dne. Hned jak mě uviděl, zase se rozesmál. Dokonce jenom jeho smích mi způsobil nahrnutí krve do obličeje.

„Já věděl, že nejsi pořád tak zamklá. V noci se hezky rozpovídáš.“

Ihned jsem si v hlavě spojila jeho slova a své činy. Do tváří se mi nahrnulo ještě více krve, musela jsem sklopit oči studem. Edward mi přejel po červenajících tvářích svou studenou rukou, raději jsem nechtěla ani pomyslet na to, co jsem říkala.

Edward pochopil a bleskově mi sehnal cereálie s mlékem a džus. Dal mi do ruky skleničku s džusem, aby měl jednu svou ruku volnou a vedl mě zpět nahoru. Jednou rukou zvedl rozbité dveře a dal je na stranu, abych mohla projít. Zamračeně jsem ho sledovala.

„Neboj, až se vrátíš ze školy budou spravené,“ smál se Edward. Po včerejším průběhu dne mě překvapil jeho pohodový tón. Najednou jsem si opět vzpomněla na své rozpálené tváře.

„Co jsem říkala?“ zeptala jsem se zahanbeně.

Jeho tlumený smích zaplnil celou místnost. „Hlouposti. Většinou,“ dodal ještě.

Zaskuhrala jsem. Většinou, to slovo nepůsobilo sympaticky. Zakázala jsem si ubírat myšlenky tím směrem, kde bych se dozvěděla, co jsem přibližně říkala. V domě s upíry člověk neměl žádné soukromí.

Připadala jsem si zde jako vetřelec. Nepatřila jsem sem.

„Jez, nebo přijdeš pozdě do školy,“ pobídl mě Edward. Pohodlně jsem se usadila na pohovce a strkala si do pusy jednotlivá sousta. Zamyšleně jsem hleděla na zem. Doufala jsem, že Matta dnes nepotkám, Edward byl schopný ho zabít. Nejistota, co bude, se zvětšovala. Edwardovu povahu jsem znala až moc dobře, bude se jednou chtít pomstít, počká si. Ať už s tím budu souhlasit nebo ne. V mé mysli jsem si představila jejich souboj a nekončil dobře. Edward nad ním mohl vyhrát, ale nemohla jsem si přát něčí smrt.

„Připravena?“ přerušil mě Edward. Čas utekl rychle, musela jsem na hodinu. V tom byla výhoda koleje, škola byla blízko.

Přikývla jsem a odložila nádobí, abych si mohla nasadit kabát. Venku se už začínalo velice ochlazovat, sníh vždy nasněžil a opět roztál. Studené ruce mi pomohly do kabátu a objaly mě kolem pasu. Ucítila jsem jeho dech na tváři a otočila se tváří k němu, skláněl se ke mně a chtěl mě políbit. Hlavu držel skloněnou, abych se nemusela natahovat. Vzpřímila jsem se a přitiskla své rty na jeho.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 11. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!