Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Reason - 10. kapitola

ghnfgjnfgjn

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (0) Predsavzatia (0) Krv na snehu (1) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 1


The Reason - 10. kapitolaByla nudná, pro normálního člověka, ale já něco takového už dlouho nezažila na to s celým hrudníkem. Uvědomila jsem si, že jako by se celý hrudník zacelil. I přesto, že jsem neměla jeho, cítila jsem ho. Byla jsem spokojená. Má nejlepší kamarádka vedle mě vybuchla smíchy, trošku jsem se lekla, protože se doopravdy neomezovala na hlasitosti. V polovině filmu si položila hlavu na moje nohy a své dala na opěrku, připadala jsem si jako ve zvláštní komedii, nebo spíše v realitě normálního člověka, který netuší nic o upírech nebo vlkodlacích.

Dům byl tichý až do nedělního odpoledne, kdy byl ze spodního patra slyšet hluk. Dobře jsem rozpoznala hlas a smích Emmetta, ostatní nebyli tak rozjaření, avšak i přesto to bylo, jakoby se děti vrátily ze skvělých prázdnin.

Ležela jsem v posteli a dokud nás nevyrušil jejich vpád, povídala jsem si s Alice. Ta se teď zářivě usmívala, ale pořád seděla. „Bež za Jasperem,“ pobídla jsem jí. Alice ihned vyskočila a zmizela. Zasmála jsem se nad její radostí.

Na stolku byla kupička knih, sebrala jsem tu nahoře a otevřela ji na první stránce. Za tu dobu jsem knihu neotevřela, buď jsem si povídala s Alice nebo Esme, nebo jsme podnikaly různé normálnosti, které v tomto domě ovšem byly zatím nevyzkoušené. Obě si dělaly srandu, že jsem do tohoto domu přinesla více lidskosti.

Lehla jsem si na bok a začala číst. Zezdola se ozývalo veselí a Jasper nejspíše přispíval i svou mocí, protože jsem se musela usmívat i já. Důvodů k radosti jsem měla ale víc, venku opět svítilo slunce, ale podle Alice, alias stoprocentní předpovědi počasí, jsem věděla, že zítra bude opět pršet.

Otočila jsem stránku, když se otevřely dveře. Myslela jsem, že to je opět Alice, ale když jsem se překulila na záda, viděla jsem jeho. Srdce mi lehce poskočilo, možná radostí, ale více sebou neházelo, poslední dny se hodně namáhalo.

„Jen si vezmu věci,“ promluvil první a otočil se ke mně zády, jak šel k jedné ze skříní. Chtěla jsem mu říct, že brzy vypadnu, ale bála jsem se promluvit, najednou jsem si nebyla jistá svým stavem. Bez pohybu jsem ho sledovala. Když se obrátil, podíval se mi do očí a šel ke dveřím, tam se zastavil. Otevřel pusu, ale zase ji zavřel, aby hned na to sebral odvahu a promluvil. „Je ti už lépe? Alice říkala, že už jsi celkem v pořádku.“

Normálnost jeho vět mě zaskočila. Otevřela jsem ústa, ale nemohla jsem ze sebe vystrnadit ani jedinou hlásku, tak jsem jen s otevřenou pusou přikývla.

Vzal to po svém a odešel. Vysíleně jsem si lehla a oddychla si. Tohle bylo zvláštní, řekla jsem si v hlavě. Kdokoliv neznámý by to považoval za zcela normální rozhovor, nebo možná spíše monolog Edwarda, ale mě to přišlo zvláštní. Nové. Přemýšlela jsem, co se změnilo. Bylo to tím, že už jsme nebyli pár? Teď jsme byli co? Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se poznávali a získala přirovnání. Byli jsme na cestě jako tenkrát, ale tentokrát bylo jasné, že všechny mé sny, jsou pouze sny.

Znovu jsem si lehla na bok a dívala se ven. Slunce zalezlo a s ním i má dříve dobrá nálada. Nebyla jsem smutná, žádný vnitřní pocit mě netrápil, dumala jsem. Dumala jsem nad tím vším. Jak mi nemohlo dojít, že je Matt vlkodlak, když můj nejlepší kamarád jím je? Dotkla jsem se ho vlastně jenom jednou, ale všímala jsem si spíše domu než jeho teploty.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Ano, tahle otázka mě trápila nejvíce. Jak jsem mohla tak slepě věřit? Přišlo mi to až zvláštní, jako bych to ani nebyla já. Potřebovala jsem se na někoho upnout a David byl tady, proto? Potřebovala jsem někoho tak moc, že jsem zaslepeně popadla prvního, který se namanul?

Asi ano. 

Z mých úvah mě vytrhlo zakručení v břiše. Měla jsem hlad. Poslední dobou jsem na jídlo zapomínala, pravděpodobně proto, že jsem kolem sebe měla někoho, kdo jídlo nepotřeboval. Zezdola se neustále ozýval rámus, bála jsem se tam sejít, ani jsem nevěděla proč. Kromě Cullenů tam byli i upíři z Denali, zatím jsem se setkala pouze s Kate a Tanyou.

Hlad se stupňoval. Sedla jsem si a přemýšlela jestli mám sejít nebo ne. Momentálně jsem se v domě cítila jako nezvaný host a měla nutkání zmizet, ale to jsem nemohla, protože by mě Alice zastavila. Soustředěně jsem rozvažovala nad tak lehkým úkolem.

Nakonec mě hlad pohltil natolik, že jsem potichu došla ke dveřím a otevřela je. Zezdola se pořád ozýval halas, zavřela jsem za sebou dveře a šla dolů. Z koupelny jsem slyšela vodu, věděla jsem, kdo tam je a přineslo mi to další zvláštní pocit. Tohle byla jednoznačně neznámá skutečnost.

Potichu jsem scházela ze schodů, ale všichni mě slyšeli a jejich oči směřovaly na mě. Sklopila jsem hlavu a připadala si jako vetřelec, ale Esme ke mně přispěchala, jakmile jsem slezla schody a vzala mě za ruku. Na mou ruku vyvíjela lehký tlak, ale přesto jsem se najednou ocitla před neznámou trojicí upírů, vedle nichž stály Kate a Tanya, ty dvě se na mě usmály. Nervózně jsem jim úsměv opětovala.

„Bello, tohle...“ začala Esme, ale než stihla říct cokoliv více, najednou se přede mnou objevil Edward. Roztáhl kolem mě ruce a vrčel na jednu z Denalijských, která z nenadání také vycenila zuby a postavila se do stejné pozice. Zkoprnělá strachem jsem zírala, jak na mě blonďatá upírka cení zuby a dívá se na mě pološílenýma očima. Její oči mi pomohly přiblížit, jak velkou nenávist ke mně cítí. Upírka chtěla zaútočit, ale ostatní z jejího klanu - překvapeni jejím počínáním, ji popadli a táhli zpět. Ostatní z Cullenovic rodiny se postavili mezi mě a hlouček, nikdo z nich nevěděl, co se děje.

Edward se přede mnou postavil do normální pozice, ale stále měl rozpražené ruce na důkaz ochrany. Otočil se na mě a starostlivě se mi podíval do očí. Něco v jeho očích mě přesvědčilo se přestat bát, nebo spíše nebát se jeho, důvěřovat mu. Obmotal mi ruku kolem pasu a nadzvedl, postavil mě až před schodištěm. „Běž do pokoje,“ zašeptal mi do ucha a pustil.

Byla jsem schopna samotného postoje, ale pohybu ne, byla jsem pořád rozklepaná. Znovu se mi podíval do očí a zdůraznil. „Běž.“

Moje nohy ho poslechly a já se po chvíli vzpamatovala, otočila jsem se a utíkala do pokoje. Práskla jsem za sebou dveřmi a došla k oknu. Už pršelo silně, jakoby počasí reagovalo na nálady uvnitř domu, nebo naopak počasí mohlo působit na náladu uvnitř. Sedla jsem si do rohu a položila si obličej na kolena, které jsem si ještě objala pažemi.

Ze zdola byl slyšet znovu rámus, ale tentokrát žádné veselí, znělo to spíše jako hádka. Zřetelně jsem slyšela řinčení skla a následovné vrčení. Zacpala jsem si uši jako malá holka, jejíž rodiče se hádají a ona to nechce slyšet. Po tváři jsem cítila slzu, jak stéká dolů po mém nose, až úplně odkápla.

Trošku jsem sebou trhla, když se prudce otevřely dveře. Nezvedala jsem hlavu, ale ten někdo už dveře zavíral pomaleji. Ke mně si to nasměrovaly kroky, dotyčný tiše našlapoval. Sednul si vedle mě a vzal mě svými studenými pažemi do náruče. Podle vůně jsem poznala Edwarda.

Neotevírala jsem oči, jenom jsem vdechovala jeho vůni. „Proč?“ zeptala jsem se po chvíli.

Slyšela jsem, jak si povzdychl. „Laurent odešel do Denali a sblížil se s Irinou. Ona jeho smrt nese těžce, i přestože ví, že podváděl, milovala ho a bere to tak, že za jeho smrt můžeš ty. Ale teď jsou pryč, nic se ti nestane. Odjeli a ostatní se snaží Irinu usměrnit.“

Všechno jenom kazím. Odjeli z tohoto domu kvůli mě, protože Laurentova smrt nastala kvůli mě. Semkla jsem k sobě oční víčka ještě silněji, koutkem mi steklo pár slz. Edwardova rychlá ruka je hned chytla.

„Ty za nic nemůžeš. Je mrtvý, protože tě chtěl zabít, má plné právo být mrtvý. Irina se rozhodla odjet a ostatní s ní jeli, protože jsou její rodina. Nesouhlasí s ní a snaží se jí uklidnit. Nikdo ti nic nevyčítá,“ cítila jsem jeho studený dech na uchu. Přitáhl si mě pevněji a přejížděl mi po tváři, díky čemuž se mi chtělo vzlykat ještě více. Vycítil to a mou hlavu si položil na svou hruď, odvážila jsem se mu dát ruce kolem krku a on mi dal ruce kolem pasu.

Pociťovala jsem něco, co už dlouho ne. Cítila jsem se tak bezpečně a příjemně v jeho náruči.  I přes to, co se stalo před chvílí, jsem takhle chtěla zůstat navždy.  Ale něco mi to pokazilo. Dovnitř někdo opět vtrhl a dupal až k nám. Edward se zvedl i se mnou se opatrně mě posadil na postel.

„Řeknu jí to sama,“ řekla Alice vítězně a probodávala Edwarda pohledem. „Když ty toho nejsi schopný, já ano.“

Edward zareagoval rychle a impulzivně, svou přirozenou rychlostí vyběhl z pokoje, Alice táhl před sebou. Dveře zabouchly, takže jsem v tichém pokoji zůstala sama. V posteli jsem seděla v nepřirozené poloze, natáhla jsem nohy.

Nastražila jsem uši, ale nic jsem nezaslechla. Vedle, ani v celém domě se nic nešustlo. Opět bylo smrtelné ticho, jako ve skutečném domě upírů. Vzpomněla jsem si na slova Alice, opět jsem je nechápala.

Pořád jsem měla hlad, to mi dopomohlo dojít ke dveřím. Zvědavost mi pomohla dveře otevřít a jakmile jsem byla před dveřmi, šla jsem dolů. Nikde nebylo nic slyšet, sešla jsem dolů a jediná osoba tam byla Esme, uklízela střepy v okně, které bylo rozbité.

Jakmile se na mě podívala, opět se usmála. Já se vinně dívala na okno a střepy. „Není to tvoje chyba, zlatíčko.“ řekla mile. „Něco jsem ti uvařila,“ oznámila mi a vstala.

„Lasagne. Zkoušela jsem je poprvé, ale snad ti budou chutnat,“ usmála se a vyndavala z trouby pekáč s lasagnemi. Nandala mi talíř a dala ho na stůl vedle. „Ať ti chutná,“ popřála mi a vrátila se ke střepům. Ten hlad byl děsný, snědla bych cokoliv, tak jsem se pustila do jedení, ale přitom jsem provinile sledovala Esme, jak uklízí. Chtěla jsem jí pomoct, tak jsem do sebe jídlo rychle naházela, ale Esme to už měla uklizené.

Vložila jsem talíř do dřezu a pustila vodu. Esme se hned vedle mě objevila a jemně mě od dřezu odstrčila. „Já to udělám sama, Esme.“

„Nesmysl. Ještě nejsi úplně v pořádku,“ kývla na mou ruku a myla talíř, měla ho umytý mnohem rychleji, než bych ho myla já, ale alespoň bych se necítila tak provinile.

„Jsem v pořádku. Cítím se jako pobuda, když musíš všechno dělat sama. Nech mě s něčím pomoct.“

„Chceš pomoct?“

Horlivě jsem přikývla v domnění, že konečně dostanu práci.

„Běž si lehnout a nedělej nám ostatním starosti o tvé zdraví,“ vyvedla mě z omylu s humorem. Uklidila talíř na poličku a popadla nějaký pytel, ve kterém chrastily střepy a šla je vyhodit ven.

Když zmizela z domu, slyšela jsem zezhora smích, zčervenala jsem a raději nechtěla vědět, co se tam nahoře děje. Zahlédla jsem klavír. Sedla jsem si k němu a přejížděla po klávesách. Bála jsem se začít hrát, ale nedalo mi to. Zkusila jsem pár prvních taktů a skončila jsem. Zkusila jsem to znovu, jako by tajemná magie tohoto domu působila na moje hraní, najednou to znělo lépe.

Ukolébavka v mém podání zněla lépe než kdy dřív, jeho byla pořád lepší, to se nikdy nezmění, ale mě se jí takhle vystihnout nikdy nepodařilo. Po tváři se mi rozlil úsměv, uvědomila jsem si, jak jsem zapomněla, jak je to vlastně nádherná skladba a to jsem ji i předtím považovala za nejnádhernější skladbu na světě.

Dohrála jsem a na klávesách mi zůstaly prsty, nostalgie mě opět poctila svou návštěvou.

„Jak dlouho hraješ?“ ozval se za mnou zaujatě hlas. Nádherný hlas, který mi ztrhl prsty z kláves. Sklopila jsem hlavu a neotáčela se. „Pár měsíců.“

„Bylo to nádherné. To sis zapamatovala?“

Přikývla jsem. „Chybí mi to století tréninku,“ šeptla jsem.

Posadil se vedle mě, chtěla jsem vstát, ale zastavil mě; dal mi ruce kolem pasu a stáhl vedle sebe. Slyšela jsem, jak klaply venkovní dveře a někdo proletěl za našimi zády. Na schodech se ozvaly rychlé kroky - Esme šla nahoru a nechávala nám soukromí.

Položil prsty na klávesy a začal hrát. Přestože tamto bylo to nejlepší, co jsem ze sebe dostala, s tímhle se to porovnat nedalo. Zavřela jsem oči a se slzami jsem si užívala sladké tóny linoucí se z útrob piana.

Celá skladba utekla strašně rychle. Nemohla jsem si to plně užít, protože už končila. Dojatě jsem se zasmála. „Jsem amatér.“

Smál se vedle mě svým dokonalým tlumeným smíchem. „Na to, že hraješ jen chvíli, to bylo skvělé.“

Odvážila jsem se na něj podívat, díval se na mě. Pravděpodobně celou tu dobu, co hrál. V jeho očích bylo něco, co mi tak chybělo, ale teď jako by mi to trhalo srdce na malé kousíčky a spalovalo.

Slzy mi začaly znovu stékat po tvářích. Nebyla jsem schopná uniknout jeho pohledu, byl tolik plný něčeho, co jsem si připouštět nechtěla, protože až by to skončilo, bolelo by to.

Natáhl ruku a položil mi jí na zaslzenou tvář. Zavřel oči a usmíval se.

Když už mě neomamoval svým pohledem, mohla jsem uniknout. Vytrhla jsem se jeho ruce a vstala. Sama jsem nevěděla, proč to na mě tak působilo, ale ta všechna faleš nebo pravda, kdo vlastně věděl, mi způsobovala hroznou bolest.

Před schodištěm jsem do něčeho narazila. Jeho paže si mě pevně přitiskly na hruď, ale já chtěla vzdorovat. Proč mi dává naději? Snažila jsem se svýma rukama vzepřít, ale jeho paže mě držely silně.

„Dlužím ti vysvětlení,“ zašeptal mi do ucha, abych to slyšela. Počkal, než se uklidním a pak mě pomocí své síly trošku oddálil, aby mi viděl do obličeje. „Nechceš se projít?“

Tuhle větu jsem ráda neměla, rozbušilo se mi srdce a myslí mi projela myšlenka na ten den, a zabodla se hluboko v hrudníku.

„Nebo můžeme zůstat tady,“ vyhrkl najednou, když viděl mou reakci.

Vzal mi obličej do dlaní a přiměl mě se na něj dívat. „Lhal jsem ti. Dlužím ti více než omluvu, dlužím ti toho tolik. Vytrpěla sis kvůli mě tolik bolesti, takže ti toho dlužím více než ti můžu dát, ale pravda je alespoň něco,“ začal.

Vzal mě kolem pasu a posadil mě na pohovku, zatímco on si sedl vedle mě, ale tvář mi stále držel v dlaních. Nadechl se a zavřel oči, vypadal, jako že přemýšlí, nad tím co říct. Otevřel oči a svýma krásnýma očima, které byly po lovu nádherně zlaté, mi opět věnoval ztrápené pohledy. „To, co se stalo na tvé narozeninové oslavě, bylo něco, co jsem přesně nechtěl. Přemýšlel jsem a usoudil, že život beze mě pro tebe bude lepší. Rozhodl jsem se odejít a se mnou i má rodina, i když ne všichni to schvalovali. Nevěřil jsem, že jsi mi tak rychle uvěřila, ale bylo to tak. Nechtěla jsi mě nechat odejít, ale udělala bys pro mě cokoliv. Cokoliv, co jsem chtěl. Odjeli jsme a já odešel od Carlislea, opět. Tak moc jsem toužil se vrátit, ale musel jsem to vydržet, kvůli tobě, abys dostala šanci na nový život. Po pár měsících jsem se vrátil, Esme byla zničená. Musel jsem odpřísáhnout, že neodejdu.

V myšlenkách Alice jsem viděl tebe, jak jsi vypadala po pár měsících, měl jsem chuť to vzdát, ale taky jsem viděl, že tam je ten vlkodlak. Byli nebezpeční, ale přísahal jsem a tys jim věřila. Bylo moc pozdě. Alice se tam jednou vypravila, aby se podívala, jak se ti daří, ale zakázal jsem jí tě navštívit. Jela do Forks, ale nedbala na moje příkazy, navštívila váš dům. Charlie jí řekl, že jsi odjela zpět do Jacksonvillu. Nevíš to, protože Alice Charliemu řekla, ať ti to zatají a on to udělal. Tím to skončilo. Byla jsi mimo náš svět, měla jsi normální život, to bylo to, co jsem chtěl.

Byli jsme v Denali, tam jsme se domluvili, že půjdeme na Yale, všichni souhlasili. Přijeli jsme sem a byla jsi tu ty. Všechno to snažení bylo pryč, už jsem ani nemohl odjet.“

Jeho ruce povolily a já začala třást hlavou. Nechápavě, zmateně, rozrušeně.

„Miluju tě, to se nikdy nezmění, Bello,“ zašeptal a jednou rukou mi projel vlasy.

Rychle jsem vstala a vymanila jsem se mu. Opět ten zvláštní tlak v hlavě, vrtěla jsem nesouhlasně hlavou a šla ke schodům. Chytl mě za ruku a přinutil podívat se mu do očí.

„Nevěřím ti,“ šeptala jsem.

Bolestivě se usmál a pohladil mě po tváři. Tlak v hlavě se zvětšoval. Ztratila jsem rovnováhu a posléze i vědomí.

 

Když jsem znovu nabyla vědomí, vzpomněla jsem si na poslední chvíli, kterou jsem si pamatovala a do očí mi vstoupily slzy. Kdyby to byla pravda, ten sen by byl krásný, ale i na sen byl moc vymyšlený.

Něco studeného mi přejelo po tváři a mě se znovu rozběhlo srdce. Vzpomněla jsem si na každičký detail našeho rozhovoru, zněl přesně, jak jsem chtěla.

„Když jsem tě uviděl, měl jsem nutkání ti to říct nebo odejít, ale na odchod jsem nebyl dost silný a na to ti to říct, jsem byl silný až dost, věděl jsem, že bych ti to tím pokazil, takže jsem zůstal vedle. Alice se s tebou zpřátelila a ukazovala mi, co se s tebou stalo. Každý smutný pohled, všechnu tu bolest. Pak se do cesty připletl David,“ jeho jméno zavrčel. „On tě chtěl, zžírala mě nenávist a žárlivost. Viděl jsem, že váháš a moje chování ti pomohlo to udělat. Viděl jsem, jak si myslíš, že to všechno dělám, protože mi vadíš, kdybys věděla, jak moc ses tenkrát mýlila. Začala jsi se mi vyhýbat a začala se stýkat s ním. Všechno jsem to sledoval Alice v hlavě, bolelo to, ale nic jiného jsem si nazasloužil. Vypadalo to, že se z toho s ním dostáváš a já jsem byl šťastný, že ty jsi. Myslel jsem, že konečně je konec a ty budeš mít to, co si zasloužíš, ale místo toho jsme tady.“

Konečně jsem se rozkoukala. Byla jsem opět na terase, venku pršelo. Edward ležel na lehátku a já byla zabalená na něm, tváří vzhůru. Jednou rukou držel mou a druhou mi přejížděl po tváři a vlasech.

„Místo toho jsem tady a žádám tě, aby jsi mi odpustila neodpustitelné,“ teď šeptal. Přetočil si mě tváří k sobě a položil si obličej do mých vlasů, já udělala to samé. Vdechovala jsem jeho nádhernou vůni a připomněla si poslední měsíce. Poslední měsíce utrpení kvůli lži. Všechna ta bolest a boj pro nic.

Že vzlykám, jsem si uvědomila, až potom, co mě začal hladit po vlasech a utěšoval. Sedl si a mě si držel na klíně jako malé děcko, nechal mě vzlykat na jeho triko. Vybavila se mi ta slova, ty poslední měsíce. Jak jsem využívala každého kolem sebe, abych unikla, jak jsem na všechny přenášela svou bolest. Jak kvůli mě musela trpět Renée a Charlie, Jake, všichni kolem a to jenom proto, že mě chtěl udržet mimo jeho svět. Násilnické sklony mě popadaly jenom s ním, stejně jako teď, všechno to, co jsem udělala svým bližním, všechno se mi nahromadilo v ruce - zmáčkla jsem jí do pěsti, ale nestačilo to, praštila jsem ho do hrudi, ale neměla jsem v ruce sílu, takže jsem si neublížila.

Přimáčkl si mě blíž a cítila jsem, jak taky vzlykl, což mě ještě více vybudilo. Nemohla jsem přestat, chtěla jsem, ale v hlavě se mi objevily ty nesmyslnosti, které jsem dělala. Ty hlouposti, díky nimž jsem ubližovala ostatním. To všechno pro nic.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsme tam seděli, ale déšť přestal bubnovat. Došly mi slzy i vzlyky, na ty už jsem neměla sílu. Začínalo mě bolet tělo, jak jsem dlouho seděla v jedné pozici. Napnula jsem jednu nohu a trošku se napřímila.

„Nechceš se projít?“ zeptal se Edward.

Přikývla jsem. Zvedl se i se mnou a opatrně mě postavil na nohy. Pustila jsem se ho a protáhla se. Obmotal mi ruku kolem pasu a vedl ven. Šli jsme stejným směrem jako s Esme a Alice, ale tentokrát jsme se v polovině nezastavili. Šli jsme až k jezeru. Tam se Edward zastavil a oba jsme hleděli na klidnou vodu. Posadil se a mě si strhl na klín - hladil mě po noze a mě to uklidňovalo.

Propletla jsem své prsty s jeho a stiskla, za odměnu mě políbil do vlasů, což mi způsobilo málem kolaps srdce. Už když jsme sem šli, tak se stmívalo, teď už pomalu padala úplná tma. Edward se i se mnou zvedl a jemně mě vzal do náruče. K domu doběhl, ale tentokrát mě to neděsilo, bylo to jiné.

Donesl mě do domu a postavil v kuchyni. Měla jsem hlad, vyndala jsem si z trouby pekáč se zbylými lasagnemi a snědla další kus. Nesedala jsem si, ale rychle jsem to do sebe naházela. Umyla jsem talíř, ačkoli mi to Edward vzal z ruky, ale já mu to sebrala zpět, připadala jsem si nepříjemně, když mi každý posluhoval.

Když jsem to umyla, šla jsem nahoru. Edwarda jsem za sebou neslyšela. Vstoupila jsem do prázdného pokoje a rozsvítila. Alice mi přenechala jednu Edwardovu skřín, otevřela jsem jí, ale uvnitř bylo jenom spodní prádlo. Alice mi občas vyházela všechny věci, občas - párkrát za den, většinou, když se nudila.

Podívala jsem se do všech polic, ale nikde nic nebylo. Dveře se opět otevřely, čekala jsem Alice, ale vstoupil Edward. Beze slova došel k jedné ze svých skříní a něco vyndal a podal mi to. „Alice se omlouvá,“ řekl a pousmál se.

Vzala jsem si čisté spodní prádlo i tričko, které mi podával a zmizela do koupelny. Vykoupala jsem se, to tričko mi bylo velké, končilo někde v polovině mých stehen. Vyčistila jsem si zuby a šla do pokoje, kde opět nikdo nebyl. Bála jsem se, že dnešek byl jenom sen, nebo jsem se to spíše domnívala. Nevěděla jsem, jestli jsem ráda, že se to stalo, nebo nejsem. Konečně jsem věděla na čem jsem, tedy pokud jsem odložila tu realistickou část sebe a věřila, ale něco mi říkalo, že tomu věřit můžu.

Cestou k posteli jsem za sebou slyšela klapnout dveře, ale neohlížela jsem se. Lehla jsem si pod deku a teprve se podívala. Stál vedle postele a čekal. Viděla jsem otazníky v jeho očích. V jeho očích, kterým jsem opět důvěřivě věřila. Čekal na to, jestli mu odpouštím. Nemohla jsem mu plně odpustit, zvláště kvůli těm, kterým jsem ublížila. Ale nemohla jsem už bez něj žít. Co se mi stalo, když jsem se o to pokoušela? Shrnula jsem poslední více než rok, tohle už jsem zažít nechtěla.

Povzdychl si a soucitně se usmál. Bral mé váhání po svém.

Zavřela jsem oči a posunula se na levou stranu postele. Po chvíli postel klesla pod jeho váhou a konečně jsem dostala, co jsem chtěla - políbil mě. Zahrnoval mě polibkama a já mu je ráda vracela. Bylo to živější, než co jsem si pamatovala. Bylo to intenzivější, procítěnější.

Odklonila jsem se, až když už mi doopravdy docházel dech. Lapala jsem po dechu, ale jakmile jsem ho popadla, opět jsem si ho přitáhla. Když už jsem měla pocit, že mi srdce doopravdy vyskočí z hrudi, znovu jsem uhla. Dýchala jsem zhluboka, každý v domě to musel slyšet, ale bylo mi to jedno.

Další dávku polibků bych už asi neunesla, tak jsem jenom zkoumala jeho obličej a pomocí doteků si všechno zapamatovávala, nebo spíše připomínala. Najednou mi něco probliklo hlavou. „Tamto,“ začala jsem a on si mě přestal prohlížet. „To nebyl sen?“

Věděl, co myslím. Zasmál se a zakroutil hlavou. „Myslel jsem si, že si budeš myslet, že je to sen.“

Dál už ani jeden z nás nepromluvil. Edward mi vtiskl polibek na spánek, zopakoval to na čele, temeni, zulíbal mi celý obličej. Smála jsem se, to ho zastavilo. „Nemůžu se nabažit. Ale asi je čas spát,“ zašeptal mi do ucha a zabalil mě pečlivě do deky.

Pocit, že opět usínám v jeho náruči s jeho pažemi kolem sebe, byl neskutečný. Něco mi dávalo pocit, ať moc nedoufám, ale i přes tu nedůvěru, jsem byla neskutečně šťastná. Neodpustila jsem mu, ale držet se od něj jsem nemohla, ani kdybych chtěla.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Reason - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!