Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The plastics - 8. kapitola

10.02.2012 (13:30) • ElleScathers, vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2893×

The plastics - 8. kapitola

Emmett:

Seděl jsem na pohovce v obývacím pokoji a přemýšlel. Dnešní pravda, kterou jsem se dozvěděl ve školní jídelně, mi vyrazila dech. Musel jsem si to přehrávat v myšlenkách stále dokola a dokola. Nedokázal jsem to pochopit, proč dala přednost slávě.

S Rose jsem byl šťastný a dokonce se dá říct i nejšťastnější upír na planetě. Samozřejmě jsme prožili pár krizí, které mohly náš vztah omezit, ale naše láska byla tak velká, pevná a nádherná...

Škoda, že musím použít slovo byla...

Z přemýšlení mě vytrhlo bouchnutí vchodových dvěří. Do místnosti se dostala sladká vůně, do které se vtírala vůně drahého parfému.

„Co tady děláš?" zeptala se mě Rosalie hned po vchodu do místnosti. Její hlas zněl znuděně. Takže jí už nudím i já?

„Jsem doma," odpověděl jsem stručně a podíval se jí do očí. Možná jsem tam hledal jiskry lásky, které by mě opět udělaly šťastným.

„Chceš se zase hádat? Jestli jo, nemám náladu," křikla na mě a odcházela po schodech nahoru.

„Počkej! Chci si promluvit," promlouval jsem k ní. Jenže když dělala nevšímavou, musel jsem se naštvat i já. Proč mi zrovna tohle dělá?

„Stůj! Chápu, máš lepší věci na práci, než jsem já! Ale těch pět minut si na mě udělat můžeš, ne?" křikl jsem, vzal ji za rameno a silou otočil k sobě. Její oči měly nechápavý výraz.

„Co ti zase je? Nemám náladu na všechno, rozumíš? Ty nejsi vyjímka!"

„Takže jsem se nemýlil. Sláva je ti přednější, než naše dlouholetá láska! Já... myslel jsem si... možná... sakra!" zavrčel jsem a rukou si přejel po krátce střižených vlasech.

„Co to kecáš? Jednou se mi nechce s tebou mluvit a už se chceš hádat, že tě nemiluju!" řekla skrze zuby a dále pokračovala po cestě ke svému pokoji.

„Myslel jsem si, že ses změnila. Když jsme se poprvé potkali a poté pomalu poznávali, bylas taková jako teď. Ale po těch letech ses tak moc změnila. Tehdy jsem si byl jistý, že je to mnou a že jsi se mnou šťastná. Ale když jsem tě dneska uviděl s Bellou a ostatníma z party..." odmlčel jsem se a zhluboka se nadechl. „Poznal jsem, že se cítíš dobře. Víc než dobře. Vypadalas, že si to užíváš a bylo vidět, že jsi ve svém živlu. A tak mě napadlo... možná..." šeptal jsem a po pár chvílích ze sebe nevydal ani jedinou hlásku. Nedokázal jsem už nic vyslovit. Věděl jsem, že ji ztrácím.

„Měl bys jít na lov. Zřejmě ti to s tak málo krví v sobě nemyslí."

„Já mluvím vážně! Miluju tě, Rose!" Náhle se zastavila v půli pohybu a otáčela se směrem ke mně. V obličeji měla vepsaný vyděšený výraz - jako by si uvědomovala, co jsem právě teď řekl. Poté se pomalým krokem ke mně přibližovala.

„Emme, tohle to všechno... není to pravda!" řekla a oči se jí podivně zaleskly.

„Vždy jsem chtěla být středem pozornosti. Byl to vždy můj sen a dělalo mi to dobře, vidět obdivné pohledy na mou osobu. Já... jestli jsem ti nějak ublíž-"

„Nemůžu ti stát v cestě," šeptl jsem a odcházel zpět po schodech dolů. Nálada se mi vytrácela a pomalu jsem necítil vůbec nic. Mé srdce mě bolelo a zelo prázdnotou.

„Tohle nemůžeš! Nejde to!" křičela a její hlas měl histerický podtón.

„Je to tvůj sen. A zdá se, že je ti milejší být středem zájmu, než být se mnou," řekl jsem a odcházel směrem k hlavním dveřím.

„Kam jdeš?" křičela zděšeně Rose.

„Musím si to všechno srovnat v hlavě," šeptl jsem a vydal se směrem ke garáži. Právě teď mě čekala projížďka. Hodně, hodně dlouhá projížďka...

Nikdo:

Dívka se zlatavými vlasy pozorovala vzdalující záda svého manžela. Neuvědomovala si danou situaci, která právě probíhala. Byla zmatená.

Když náhle uslyšela naskočení motoru, rozběhla se ke garáži. Na místě zahlédla jeho auto, které se ztrácelo za stromy lesa.

A pak se vzpamatovala.

Takže jsem se nemýlil. Sláva je ti přednější než naše dlouholetá láska!

Tehdy jsem si myslel, že je to mnou a že jsi se mnou šťastná.

Je to tvůj sen. A zdá se, že je ti milejší být středem zájmu, než být se mnou...

Náhle klesla k zemi. Její pohled byl prázdný a bez života.

„Emmette," zašeptala do ticha a z hrdla jí unikl další vzlyk. Už věděla, co se stalo.

Ztratila ho.

Edward:

Ležel jsem na posteli a četl si mou oblíbenou knihu. Text jsem místy moc nevnímal, protože se mi do myšlenek vkrádaly dvě věci - dnešní odpoledne a Bella.

Stále jsem nemohl pochopit Emmetta a jeho odchod. Nikomu neřekl, kam jede nebo kdy se vrátí. Dá se říct, že jsem byl v průběhu hádky - Rose si ji totiž stále v hlavě přehrávala dokola. Přemýšlela o tom, že se ho vydá hledat, ale zároveň se přemlouvala zůstat. Bála se následků.

A Bella? O ní ani mluvit nechci. Po tom, co jsem opět uslyšel oplzlé myšlenky učitele na její osobu, se mi udělalo zle. Zase. A jako vždy jsem nad ní zapřemýšlel, jak se mohla takhle změnit.

„Edwarde? Co kdybychom si společně užili společnou koupel? Je nádherný večer a stejně nemáš nic důležitého na práci," přišla ke mně Tanya a kňourala o mou pozornost.

„Nemám náladu," řekl jsem jí a dál se věnoval čtení. Tanye jako vždy má stručná odpověď nestačila.

„Ale no tak, koloušku," zašeptala mi do ucha a jemně zkousla můj ušní lalůček. Naštvaně jsem zavrčel.

„Čemu na slovech nemám náladu nerozumíš?" křikl jsem naštvaně a pomalu ztrácel trpělivost.

„Ty pořád nemáš náladu!" Jen jsem pokrčil rameny a dál se věnoval knize. Chvíli bylo v pokoji ticho a takové to nepříjemné napětí.

„No ták! Chci tě!" řekla rozvášněně, odhodila moji knihu neznámo kam a dravě mě políbila. Nechtěl jsem s ní bojovat a tak jsem se do našeho polibku přidal. V průběhu polibku jsem myslel - ačkoliv jsem nechtěl - stále na Bellu.

„Miluju tě, Edí," vzdychla a svlékla mi triko. Líbala mě na těle a postupovala stále níž. Nechtěně jsem vzdychal rozkoší.

„Ach, Bello," vzdychl jsem a až po pár vteřinách si uvědomil, co jsem to vlastně řekl...

Opět se po dlouhé době vracím na mou oblíbenou stránku stmivani.eu.

Vysvětlení mé měsíční absence - nebyl čas. Bylo před vysvědčením a já měla poslední šanci vylepšit si známky. To jsem prostě já - všechno nechávám na poslední chvíli.

Tuto osmou kapitolu The plastics věnuju všem, kteří si ji přečetli a hlavně Vilince. Vili, ještě jednou promiň, že jsem tu tak dlouho nebyla. Všechno ti vynahradím, však ty víš! ;-)

Jinak děkuju, že jste se dopracovali až sem. Další kapitolu máte za sebou, ale doufám - vlastně obě doufáme -, že zůstanete našimi věrnými čtenáři do konce!

Autor: ElleScathers (Shrnutí povídek), vilinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The plastics - 8. kapitola: