Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The plastics - 7. kapitola

06.02.2012 (17:00) • vilinka, ElleScathers • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3104×

Rosalie

Oblékla jsem si šaty a boty na vysokém podpatku. Všechno to k sobě dokonale ladilo. Zbývala poslední věc - účes, který ale také byl za pár vteřin hotov.

Dlouhé zlaté vlasy mi spadaly ve vlnách na ramena. Žádná dívka se mi svou krásou nemohla měřit, možná tak Isabella, ale to bylo něco jiného. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem dobře, přesně tak, jak jsem si přála. Ani nevím, proč. Isabella mě už jednou přijala, ale cítila jsem, že pokud mám vystupovat vedle její osoby, tak musím nějak vypadat.

Sešla jsem ze schodů a uslyšela zalapání po dechu.

„Odkdy chodíš takto oblečená?“ zeptala se Alice.

„Už mě nebaví chodit oblékaná jako nevýrazná malá školačka,“ odfrkla jsem si a povýšeně ji sjela pohledem.

„Ro-,“ začala Esmé.

„Dost řečí! Pojďme,“ rozkázala jsem a vydala se do garáže.

Nasedla jsem si do svého Audi a nastartovala. Nikdo jiný se mnou zřejmě nechtěl jet, tak jsem vyrazila rychlostí blesku z garáže.

Tu rychlost jsem si pořádně užívala. Bylo to opravdu dlouho, co jsem tohle zažila, protože většinou jezdím s Alicí nebo s Edwardem a ti jsou na svá auta přehnaně přecitlivělí. Rozhodla jsem se na to už nemyslet a radši se vrátila myslí k naší společné noci s Emmettem. Byla dokonalá. Lepšího manžela bych nemohla mít, přesto mi něco scházelo.

„Nemysli na to,“ promlouvala jsem si sama do duše. „I nesmrtelnost má své výhody, tak je využij.“

Začala jsem se přibližovat k parkovišti, a tak jsem zpomalila. Bylo brzo, takže jsem se nemusela bát, že bych nenašla místo.

Zaparkovala jsem a samolibě se usmála. Ty výdechy, co jsem zaslechla kvůli mému novému autu, mě těšily. Co teprve až spatří mě. Otevřela jsem dveře a vystoupila.

Každý na mě hleděl jako na tu největší krásku v okolí… A zřejmě jsem jí i byla. Smyslně jsem se usmála a očima skenovala parkoviště.

Vtom ke mně dokráčely Isabelliny nohsledky.

„Víš o tom, že pokud budeš vypadat lépe než Isabella, tak sis podepsala ortel smrti?“ začala se mi jedna pošklebovat.

„Neboj, mám to zařízené,“ ujistila jsem ji. „A teď, když dovolíš, projdu,“ usmála jsem se ironicky. Prošla jsem a přitom do ní schválně drcla. Zajímala mě její reakce.

„Co si to dovoluješ, ty…“ vyjela výhrůžně a zachytila mě za paži. Nejspíš hledala ten správný výraz.

„Ty čůzo?!“ vyslovila nakonec a já se na ni s přimhouřenýma očima podívala. Tohle si ke mně dovolovat nebude. Otočila jsem se na ni a přitiskla ji ke zdi.

„Tohle si znovu nedovolíš. Nevíš, kdo jsem, a nechtěj to ani zjistit. Byla by to tvá smrt,“ zavrčela jsem zlostně na ni a vyčkávala, co mi odpoví. Pak něco přidušeně zamumlala.

„Cože?“ zeptala jsem se, protože i se svým sluchem jsem jí nebyla schopná rozumět. Uchem jsem se naklonila blíže k jejím ústům.

„Řeknu to Isabelle,“ vyhrožovala skřehotavě. Bylo na ní vidět, že jí začal docházet vzduch. Ještě jsem však neplánovala, že ji pustím.

„Isabell není tvá matka, nebude za tebe všechno řešit, maličká,“ pronesla jsem a pustila ji. Zhroutila se na zem a těžce vydechovala. Nepotřebovala jsem cítit emoce, abych věděla, co by mi nejraději provedla. Ale bylo mi to jedno. Co tahle maličká holka zmůže proti mně? Nic. Usmála jsem se nad svým vítězstvím a pak odkráčela…

Isabella

„Ta Cullenová, myslím, že se jmenuje Rosalie, mě dnes málem uškrtila na parkovišti. Uděláš s tím něco?“ řekla Claire. Poslední dobou byla otravná. Copak mě mají zajímat její problémy? Nemají, a tak jsem si jí nevšímala.

„Uděláš s tím něco?“ zeptala se Rebecca. Zřejmě si tyhle holky zvykly na to, že za ně budu všechno řešit. To byl ale omyl. Ony měly řešit věci za mě, protože já to tu vedla. A to musely pochopit.

„Ne!“ odsekla jsem a kráčela dál chodbou k učebně.

„Proč ne? Mohla mě zabít!“ začala hystericky povykovat Claire. Otočila jsem se a probodávala ji zuřivým pohledem.

„A mě to má zajímat?“ zařvala jsem na ni. „Neobtěžuj mě se svými problémy, nejsem tady od toho, abych je řešila za tebe!“

„Ale…“ snažila se do toho vložit Becca, ta však zmlkla, jakmile jsem se na ni podívala.

„Ale nic. Mě to nezajímá, běžte s tím obtěžovat někoho jiného!!!“ rozeřvala jsem se ještě víc, až se otočila celá chodba. Nevadilo mi to. Nikdo ani nepromluvil. Věděli, že by to s nimi mohlo být špatné. Tohle se mi na mé reputaci líbilo. Nikdo mi neodporoval.

Pokračovala jsem tedy v chůzi a dostala se až ke dveřím učebny. Až při otvírání dveří mi to došlo. Opozdila jsem se.

Zaklepala jsem a vešla. Všichni už seděli na svých místech, jak jinak. Jakmile jsem vešla, tak vzhlédli. Byla jsem tu zase tématem číslo jedna.

„Pane profesore,“ řekla jsem hravě a mrkla na něj, „moc se omlouvám, že jdu pozdě. Pokud budete chtít, tak si k vám tu hodinu někdy přijdu nahradit.“ Sladce jsem se na něj usmála a pozvednutím obočí naznačila, oč by asi mohlo jít.

„Ano, o tom nepochybuji a teď se posaďte,“ přikázal rozrušeně. Rozhlédla jsem se po třídě. Claire na mě zběsile mávala, ale já si všimla volného místa vedle Rosalie. Vykročila jsem k ní.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji, když jsem dosedla. Pro dnešek jsem začala mile. Nebyl důvod být protivná zrovna na ni.

„Čau,“ usmála se.

„Sluší ti to,“ přiznala jsem. Vypadala opravdu dobře a dnes mi bylo poprvé jedno, že možná vypadala lépe než já.

„Opravdu? Tvá ,kamarádka´mi vyhrožovala, že mě za tohle zabiješ.“ Ironie z jejího hlasu přímo sálala.

„Neboj, tentokrát budu milosrdná. Taky jsem slyšela něco o tom, že jsi Claire vyhrožovala…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena.

„Vadí?“ Začínala být podrážděná. Nemusela hned vyjet, ale zřejmě si myslela, že se ji snažím chránit.

„Vůbec, zasloužila si to. Poslední dobou mě štvala, takže tohle jako odplata bude snad stačit,“ uvedla jsem věc na pravou míru. Přátelství s Rosalií jsem si příliš cenila. Proto nemělo cenu s ní vést spory.

„Jsem ráda, že jsem ti posloužila.“

„Já také.“

„A mám ti od Edwarda vzkázat, že se mu nelíbí, jak se chováš,“ řekla. Jak jinak. Edward zřejmě ještě nepochopil, že už není součást mého života, což znamená, že se mi do něj už nebude plést.

„Edward ať jde někam, jeho názory mě nezajímají,“ odfrkla jsem si a hlavu si složila do dlaní. Tahle hodina byla nudná. Doufám, že mi to nahradí odpolední zpestření.

„Moje řeč. A teď už pojď, čeká nás ten veleslavný oběd,“ pobídla mě s úsměvem na rtech. Těšila se a já též, avšak s tím rozdílem, že já se těšila na výrazy její povedené rodinky.

„Ano, jistě. Ty sedíš u mého stolu, že?“ Přikývla.

„Tak to se těším na reakce tvé rodiny.“

***

Nikdo

Dveře do jídelny se rozletěly. Každý se otočil za tím hlukem a spatřil, pro někoho až bohyně, dvě dívky, považující se za královny školy. Větrem z venku se jim rozvlály dlouhé vlasy a ten efekt dopadl na všechny okolo.

Došly ke svému stolu a posadily se. Nešly si pro jídlo. Věděly, že jim ho někdo donese, tak jim byli všichni oddaní, až na upíry na druhé straně jídelny. Podezíravě si Isabellu přeměřovali pohledy. Nevěděli, jak dokázala zpracovat Rosalii, ale něco za tím bylo. Vždy oddaná své rodině se přece nemohla obrátit ve vteřině proti nim. Ale byla to pravda. Obrátila se. A to pouze z jednoho důvodu. Chtěla pocítit to, když má někdo moc nad ostatními. Když se nemusí podřizovat. Když může být sám sebou. Všechno tohle jí Isabella poskytovala.

„Tohle není ona,“ zašeptal její muž ustaraně. Bál se o svou ženu. Bál se, co jí ta mrcha způsobí.

„Ale je,“ vložila se do toho Tanya. „Vždy taková byla, jen jste si to nedokázali přiznat.“ V tomhle měla Tanya pravdu, ale kdo by ji poslouchal. Nenáviděli ji.

„Ani náhodou,“ zavrčel vztekle Emmett, ale začínal pochybovat. Co když to byla opravdu pravda? Co když ho nikdy nemilovala?

„Miluje tě, Emme, jen potřebuje nějaký čas,“ vložil se do toho Jasper. „Tohle jí dává pocit, že konečně někým je,“ usmál se povzbudivě a poplácal ho po zádech.

„Doufám, že máš pravdu, ale dívat se na to nebudu. Odcházím.“

***

Isabella se zasmála.

„Někoho jako ty jsem potřebovala. Je to skoro celé věky, co jsem se pořádně zasmála. Jsem ráda, že mi někdo rozumí,“ přiznala. Tohle bylo poprvé, co něco takového někomu řekla. Znamenalo to něco podobného, jako když vás někdo uzná za svou nejlepší přítelkyni, za vaši pravou ruku. Rosalie na sebe mohla být po právu pyšná.

„Jsem ráda, že si to o mně myslíš. I já mám občas pocit, že ty jsi jediná, kdo mi pořádně rozumí,“ postěžovala si Rose. Z její strany to bylo zbytečné. Neuvědomovala si to, ale celá její rodina přesně věděla, co se s ní děje. Jen si nedokázala přiznat, že takoví opravdu jsou.

„Jsme stejné, vždycky budeme,“ ujistila ji Isabella a chytla za ruku. Tohle bylo gesto pravého přátelství. Mezi nimi už nešlo o přetvářku.

Emmett

Nemohl jsem tomu uvěřit. Dala přednost jí přede mnou. A proč? Jen proto, že s ní se cítila více šťastná než se mnou. Zraňovalo mě to. Velmi. Bohužel jsem s tím nemohl nic dělat. Každou volnou chvíli trávila s ní. A pokud byla doma, tak to bylo pořád: Isabella to, Isabella tamto…

Snažil jsem se s ní o tom promluvit, ale vždy mě odbyla, že mi věnuje dostatečné pozornosti. I rodina se snažila. Bez úspěchu. Byla Isabellou dokonale očarovaná. Nechápal jsem, co na ní vidí, ale Jasper tvrdil, že je mezi nimi zvláštní spojení. Spojení mezi dvěma ženami, které nebyly šťastné, a i to jsem nedokázal pochopit. Myslel jsem, že Rose je po mém bohu šťastná, ale zřejmě ne.

„Pojď domů, nic nezmůžeš,“ uslyšel jsem za sebou Edwarda. Dnes mi bylo jedno, jestli mi čte myšlenky. Byl jsem rád, že mám bratra, jako je on. Vždy mě podržel.

„Já nic nechápu…“ povzdechl jsem si smutně.

„Já také ne. Nikdo z nás nic nechápe.“

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří na ni čekali. Vím, že to byla dlouhá doba. A byla by nejspíš ještě delší, protože kapitolku měla psát Ains, ale jelikož se tu pár týdnů neukázala, tak jsem se rozhodla, že ji nápíšu já. Snad jsem nezklamala.

Děkuji svému oběktivnímu oku Zuzinečce, že se vyjádřila. Kdyby nebylo tebe, tak nevím, jak by to dopadlo... :-*

Máme nový trailer, který vytvořila Sharken. Je úžasný. Děkuji ti moc. :)

Budu ráda za komentáře. Vaše Vilinka. :)

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), ElleScathers, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The plastics - 7. kapitola: