Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 4. kapitola

The Mountain Mystery - 4. kapitolaDalší kapitolka je na světě. Užijeme si trochu na výletě a budeme obdivovat krásu přírody. A jejích obyvatel, kteří jsou občas i nebezpeční.:) Přejeme krásné počtení, zuzka88 a Danca95:)

4. kapitola

Cesta uběhla nečekaně rychle. Prozkoumávali jsme každičký kout krajiny, jako bychom tady byli poprvé. Zima pro nás dobrodruhy byla vážně jako vězení. Nebylo pochyb, že tenhle první výlet bude vážně něco.

Vedle mě se po cestě vystřídali snad všichni. S každým jsem se vážně nasmála, ale na Harryho nikdo neměl. S ním jsem měla problémy nutit nohy, aby šly správným směrem, protože můj mozek nejvíc zaměstnávalo to, abych se správně nadechovala mezi výbuchy smíchu. Měli jsme i pár zastávek, díky Leile. Její boty, přesně jak jsem předpokládala, nevydržely, a nakonec ji Jamie musela půjčit své botasky, které měla náhradní. Nechápala jsem, jak si mohla Leila vzít takové boty, když věděla, že se půjde pěšky. Chudák Ted.

„Tak jsme tady!“ zavýsknul na nás Simon a jako první shodil batoh ze zad a kecnul si na něj. Všichni jsme ho okamžitě napodobili a rozhlédli se okolo. Bylo tu krásně. Nedaleko jsem zaslechla vodu, vážně tady bude nějaké jezírko, a jednu stranu našeho tábořiště lemovaly menší skály. Jinak všude nádherný les, který skýtal úkryt zvířatům. Pro tuhle chvíli i nám.

„Máme povolení, takže můžeme rozdělat oheň. Já tady s Tedem začneme stavět tábor a vy běžte na dřevo. Pamatujte, nejméně ve dvojicích, nechci, aby se tu něco stalo,“ vytrhl nás z rozjímání opět Simon a jako první se zvedl.

„Na dřevo? To mám tahat jako klády z lesa?“ ozvala se trochu znechuceně Leila.

„Dřevo je většinou v lese. Ahá, počkat. Už chápu, proto máš tak nacpaný zavazadla! Myslela jsi dopředu, vzala sis zásobu dřeva z domova!“ zamrkal na ni Harry a já měla co dělat, abych nevyprskla. Radši jsem ho chňapla za ruku a táhla ho směr les. Dřeva tu bylo dost, o to jsme se vážně bát nemuseli. Ani zvířat jsme se nebáli, řekla bych, že oni se báli víc nás.

„Dávám tomu dnešek a zítřek,“ pokýval Harry hlavou, jako by byl jasnovidec.

„Leile? Nepodceňuj ji, třeba nás ještě překvapí,“ pokrčila jsem rameny a raději se dala do sbírání. Bylo tu vážně krásně. Všude to tu vonělo, šumělo a dýchalo na nás. Prostupoval mnou zvláštní, příjemný pocit. Pokaždé se objevil, když jsme byli v přírodě. Tohle jsem milovala, najednou jsem se cítila tak volná, svěží, jako bych měla křídla. Jen uletět. To se mi samozřejmě nepovedlo, škoda. Všichni jsme se najednou stali součástí lesa a museli respektovat jeho zákony. Žít si po svém a naučit se sžít s ostatními obyvateli této aljašské džungle. Kdyby tu tak byl Aaron. Domnívala jsem se, že kdyby to jen jednou zkusil, kdyby s námi aspoň jednou jel, zamiloval by si to stejně jako my.

„Bell, koukni,“ ozval se Harry a prstem ukazoval před sebe. Když jsem se tam podívala, zatajil se mi dech. Nic tak krásného jsem neviděla.

Bylo tu to jezírko, které lemovaly rostliny různých barev. Nad ním se tyčila obrovská skála, která dodávala více soukromí. Les se tady rozevíral jako by nám otevíral svou náruč a zval nás dál. Začínal opět u skály.

„Páni,“ vydechla jsem. Dřevo, co jsem měla v náručí, jsem jednoduše shodila na zem a vydala se prozkoumat tohle kouzelné místečko více zblízka. Voda byla naprosto průzračná a tipovala bych i pěkně studená. Přesto jsem do ní svou ruku vnořila. Celkem mě překvapilo, že tak studená nebyla, vlastně měla více než příjemnou teplotu.

„Bachá,“ ozvalo se u mého ucha. Jak už u mě bývá zvykem, lekla jsem se a padala do vody. Naštěstí mě ten někdo zachytil. Harry.

„Chtěl jsem ti pomoct. Říkal jsem si, že bys potřebovala koupel,“ ospravedlňoval se potom, když jsem na něj hodila velmi vražedný pohled. Málem se mi nepovedl, koutky úst mi cukaly a já měla co dělat, abych opět nevybuchla smíchy.

„Hej, budete se flákat nebo makat?“ ozval se z lesa Wayne. Trochu provinile jsem zvedla svou hromádku dřeva a utíkala jsem s ní do tábora. Ten už byl téměř postavený.

***

Všichni jsme seděli okolo ohniště a sledovali plameny. Byli jsme celkem unavení, teda co se mě týče, přesto jsme si tento večerní táborák neodpustili. Bylo to něco jiného, než když si jdeme sednout třeba někam na kafe nebo tak. Naprosto něco jiného.

Wayne tiše hrál na kytaru, uměl hrát velmi dobře, co jsem se dověděla od Jamie, hraje už od svých osmi let. Doplňoval tak zvuky přírody, které s ním oddaně hrály tichý orchestr.

Pozorovala jsem Harryho, který seděl vedle mě a přesně naproti Wayna. Upíral na něj svůj zrak a já měla pocit, že vůbec nevnímá své okolí. Jeho oči měly v záři ohni naprosto jiný výraz. Ale vážně to bylo jen ohněm? Nikdo tomu nevěnoval pozornost, všichni ostatní měli upřený svůj pohled do plamenů ohně. Šťouchla jsem ho loktem do žeber.

„Co?“ otočil se na mě.

„Nic,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou. Harry se na mě zamračil a opět své oči přesunul na Wayna. Mě rozklepala zima.

„Jdu si do stanu pro další mikinu. Chceš taky?“ vyrušila jsem ho opět.

„Co? Ne, nechci,“ odpověděl zmateně a zaujatě si prohlížel Waynovy prsty, jak naučeně kloužou po kytaře.

„Fajn,“ zamumlala jsem pobaveně a zvedla se.

„Počkej, půjdu s tebou,“ zvedla se také Jamie. Byla jsem ráda, aspoň nebudu klopýtat někde sama. Ohniště jsme měli kousek dál od tábořiště, abychom nepřilákali nějakou zvěř zbytečně blízko ke stanům. Sice to byl opravdu jen kousek, ale s mým štěstím člověk nikdy nevěděl.

„Co tak Harry kouká po mým bráchovi?“ zeptala se potutelně Jamie.

„Kouká? Vážně?“ hrála jsem si na hloupou.

„Bello, pozor, vezmi to raději kolem mě,“ ozvalo se najednou před námi. Zmateně jsem se podívala na Gee a nevěděla, jak reagovat. „Vážně sis ničeho nevšimla? Má přitom velmi zvláštní výraz…,“ pokračovala Jamie ve svých myšlenkách.

„Nevím, ničeho jsem si nevšimla,“ pokrčila jsem rameny a upírala své oči na cestu. Nic jsem tam neviděla.

„Bello!“ řekla Gee. Teď zněla, jako by mě kárala.

„Vždyť vím, kolem tebe,“ zamumlala jsem a odbočila z plánové trasy k mému andělu strážnému, abych kolem ní udělala oblouk. Bohužel Jamie mě nenapodobila a než jsem stihla něco udělat, praštila se hlavou o velkou větev.

„Au, sakra au!“ zanadávala. Gee v tu chvíli zmizela a já se vrátila k Jamie.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a přejela ji po čele. Něco teplého a lepkavého jsem ucítila na ruce. Okamžitě mě praštil ten děsný pach do nosu. Řezal mě v nose, začal se mi zvedat žaludek a klepat nohy.

„Nadechni se pusou,“ ozvala se opět Gee. Ihned jsem tak učinila a pocit, že omdlím, ustal. Jamiin výkřik naštěstí přilákal Simona, takže se o ni postaral. Odvedl ji do stanu a tam ji ošetřil. Já bych ji patrně nebyla schopná pomoct, v tomto stavu.

„Lepší?“ starala Gee, která tam stále ještě byla.

„Ano, díky,“ usmála jsem se.

„Za málo, od toho tady jsem. Vím, jak nesnášíš krev,“ zašklebila se na mě pobaveně.

„Není to zrovna moje oblíbená tekutina,“ oplatila jsem jí škleb a ona se tiše zasmála. Se slovy „Dávej větší pozor“ opět zmizela.

***

Snažila jsem se pořádně nadechnout, ale moje tělo jako by něco mačkalo do země. Měla jsem na sobě snad tunu a nedokázala pořádně popadnout dech. Trochu otráveně jsem otevřela oči, a chtěla vědět, co za šaška mě to budí a snaží se mě udusit. Byla jsem překvapená, že místo, abych viděla strop stanu, měla jsem před očima vlasy, které mě šimraly po celém obličeji. Pravou ruku jsem téměř necítila, ta se ocitala kdesi pod tím hromotlukem a o nohách nemluvně. Použila jsem tedy svou jedinou volnou končetinu, levou ruku, a strčila do Harryho, který si to klíďo ležel na mně. Neměla jsem po ránu tolik síly, takže jsem docílila pouze toho, že si Harry nespokojeně zamručel a uzemnil i mou levou ruku. V tu chvíli jsem se cítila tak bezmocně a směšně jako nikdy. Začala jsem se otřásat smíchy a měla co dělat, aby to moje plíce vydržely. Vzduch mi docházel každým uchichtnutím, a to mě rozesmívalo ještě víc. Harrymu se samozřejmě moje veselí nelíbilo.

„Pitomá vodní postel,“ zamumlal a ještě víc se přese mě rozplácl. Tak tohle dlouho nevydržím, smála jsem se o to víc. Těžce jsem zvedla hlavu, abych se dostala k jeho uchu.

„Dovolíš?“ zakřičela jsem mu do ústředny. Nebyl jediný, kdo se lekl. Vyletěl snad stopu vysoko a zaječel tak, že jsem sebou trhla i já. Ihned potom jsem se pustila do hlučného smíchu.

„Tak tohle nebyl ideální budíček, jsem skoro hluchej,“ klepal hlavou ze strany na stranu a snažil se vzpamatovat.

„A já byla skoro mrtvá,“ vyplázla jsem na něj jazyk a začala se hrabat ven. Byli jsme skoro poslední, co jsme ještě pospávali. Jediní, kdo ještě chyběli, byli Leila s Tedem. Nebylo taky proč vstávat nějak uctivě brzy, ale přece jenom se náš denní rozvrh měnil, když jsme se přesunuli sem. Dnes naplánoval Wayne okružní výlet, kolem našeho tábora, abychom to tady pořádně prozkoumali. Leila odmítla, takže jsme nemuseli nic balit a bát se, že by se něco ztratilo, protože ona s Tedem budou hlídat.

Nádherná příroda nás naprosto vtáhla do sebe, a my se skoro rozbrečeli, když jsme večer zjistili, že nás čeká už jen den a něco, protože v neděli budeme muset vyrazit někdy odpoledne a celkově celou neděli budeme jen balit.

Dnes jsem měla večeři vařit já s Harrym. Bylo mi jasné, že všechno bude jen na mně, protože Harry neoplýval zrovna kuchařským umem. Wayne, jakožto správný gentleman, to věděl taky, a tak se nabídl, že mi pomůže. Koukala jsem na Harryho, jak lítá ode mě k Waynovi a ptá se, jestli má tohle nakrájet, tohle oloupat. Láska dělá s člověkem divy, uchichtla jsem se v duchu.

Další noc proběhla celkem bez ujmy na zdraví, tentokrát si ze mě Harry vodní postel nedělal, přesto jsem nespala dobře. Nevím, jestli to bylo přírodou, jiným vzduchem, ale měla jsem špatné sny. Pronásledoval mě stín. Ten stín z fotky. V tom snu jsem křičela, přesto mě nikdo neslyšel, nikdo mi nepomohl. Stín se začal přibližovat, a mé nohy vypověděly službu. V tu chvíli mnou zatřásl Harry a já za to byla ráda. Zbytek noci proběhl v pořádku.

Sobota, poslední celý den v přírodě, jsme si všichni užili, jak se patřilo. Nápad zaplavat si v jezírku jsem neuvítala moc ráda, ale přece jenom jsem se na ně koukala. Všichni tam řádili jak malé děti, a i přes jejich úsměvy a vybídnutí, abych se k nim přidala, že je voda příjemná, jsem tam odmítala vkročit. Jen jsem si to představila a popadla mě úzkost. Ale nasmála jsem se, když se kluci snažili vyhrát proti holkám v plavání. Korunu tomu nasadil Simon, který vytáhl stříkací pistolky a všechny ty vodní blbosti. I já jsem se k nim přidala při vodní přestřelce, která byla naštěstí na břehu. Večer byli všichni unavení, takže jsme si jen opekli buřty a zalezli do svých provizorních pelíšků.

Jen já nemohla usnout. Byla jsem utahaná jak kotě, ale oči se ne a ne zavřít a mozek přestat pracovat. Po dvou hodinách převalování, jsem nakonec vstala a vyšla před stan. Ani bundu jsem si nebrala, zdálo se mi, že je dneska obzvlášť teplo. Chvíli jsem nerozhodně stála před stanem a upírala zrak na tábořiště, pomalu jsem si zvykala na tmu. Všechno se v noci tak krásně uklidnilo. Bylo tu příjemné ticho, které bylo přímo hřích narušit. Tiše jsem našlapovala a přesně věděla, kam mířím. Zastavila jsem se na břehu. Uchváceně jsem koukala na dva soby, co se skláněli k hladině a potichu pili. Tak abych je nevyplašila, jsem si sedla a pozorně je sledovala. Všimli si mě, přesto neutekli. Byli jen nepatrný kousek ode mě, přesto stále nerušeně nasycovali svoje vyprahlá hrdla. V tu chvíli mi bylo tak krásně, že jsem měla pocit, že nic jiného k životu nepotřebuji. Jen přírodu.

Jeden ze sobů zvedl svou hlavu a zastříhal ušima. Než jsem se nadála, byli oba pryč a od skály se ozvalo křupnutí větvičky.

„Bello, utíkej,“ objevila se Gee kousek ode mě. Byla vyděšená, oči měla vykulené hrůzou. Její výraz mě naprosto uzemnil a nedokázala jsem se pohnout.

„Bello!“ zopakovala znovu naléhavě. Svůj pohled jsem přesunula k místu, odkud se ozýval ten zvuk. Byl tam stín, i v té tmě byl vidět. Okamžitě jsem si vzpomněla na tu fotku a na svůj sen. Srdce se mi rozbušilo strachem a já se chtěla zvednout a utéct. Ale nešlo to. Tělo mě naprosto zradilo a já dokázala jen upírat své vyděšené oči ke stínu, který se stále přibližoval. Skrýval se mezi stromy a já si uvědomila, že kolem mě dělá oblouk. Pozdě jsem si ale uvědomila, že se zastavil přesně mezi mnou a táborem. Cesta ke stanu byla v tabu. Stále jsem seděla na břehu, nevěděla, co dělat.

„Bello! Zvedni se a utíkej!“ zakřičela Gee bezmocně. Tentokrát mě nohy poslechly a já se zvedla. Aniž bych se otočila ke stínu, utíkala jsem ke skále do lesa.

„Doprava, tady je méně husté křoví!“ ukázala se vedle mně Gee a já se vydala směrem, kterým ukazovala.  Teď už jsem se otáčela, kroutila jsem hlavou na každou stranu. Běžel za mnou, viděla jsem ho. Nebo ji?

„Bello přidej! Musíš ho oběhnout a vydat se do tábora!“ popoháněla mě Gee, ale já ji skoro nevnímala. Měla jsem obrovský strach. Srdce jsem měla snad v krku, špatně se mi dýchalo a stále jsem zakopávala i přes Geeinu snahu mě držet na nohách.

„Musíš zpátky! Tady to není bezpečné, jsi moc hluboko v lese!“ ozvala se opět Gee a letěla vedle mě. Opět jsem se otočila a stín nikde neviděla. Na chvíli jsem se zastavila a podívala se okolo sebe. Nebylo tu nic. Nic známého, jen tma a ticho, které nebylo vůbec příjemné. Srdce mi dunělo jako o závod a tělo se mi klepalo strachem.

„Kdo je to?“ zašeptala jsem k Gee. Ta neodpověděla. Upírala na mě své oči a mě zamrazilo ještě víc. Ten pohled byl děsivý. Znovu jsem se za sebe podívala a srdce se mi strachem zastavilo. Přibližoval se. Nečekala jsem na nic a rozeběhla se znovu. Měla jsem pocit, že běžím jako zpomalený film, nohy se mi klepaly, přes řasy mi začaly proudit slzy. Měla jsem ohromný strach.

„Bello, musíš do tábora!“ křičela na mě Gee a já ve snaze přidat na rychlosti zakopla o větev. Tentokrát jsem spadla a odřela si celou dlaň až po zápěstí. Pach krve mě praštil do nosu a zvednul se mi žaludek. Neměla jsem už sílu utíkat dál. Bolest jsem nevnímala, jediné co jsem registrovala, byly přibližující se kroky. Okamžitě jsem se zvedla a otočila se k němu. Pomalu ke mně postupoval, každý krok promýšlel. Za mnou cosi zachrastilo, ale já to neposlouchala. Přes slzy jsem sotva viděla stín, který se najednou zastavil. Upíral zrak někam za mě a z ničeho nic se dal na útěk. Já padla na kolena a rozplakala se. Zafoukal vítr, a mě opět do nosu praštil pach krve. Začala se mi motat hlava. Musela jsem se zvednout, běžet zpátky do tábora.

„Bello, teď se nehýbej,“ řekla tiše Gee a upírala zrak za mě. V tu chvíli se za mnou ozvalo hluboké, děsivé zavrčení. Pomalu jsem se otočila a vytřeštěně zírala.

„Nehýbej se!“ poručila opět Gee. Jenže to bylo k ničemu, protože medvěd začichal, a s upřeným pohledem na mou krvácející ruku, se rozběhl mým směrem.

 

Tak jak se takhle kapitolka líbila? Pusťte se do nás dole!:)

 

3. kapitola

Shrnutí zuzka88

Shrnutí Danca95

5. kapitola

 





Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 4. kapitola:

 1
2. kamčí
01.10.2011 [17:20]

Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kačka
18.06.2011 [17:53]

Hustě!! Jsem zvědavá, jak to bude dál. Ten stín u Belly jsem si myslela, že je někdo od Culenu, ale ten by přece neutekl před medvěděm? Jdu se vrhnou na další díl

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!