Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 5. kapitola

20.08.2010 (18:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6159×

5. kapitola

„Nehýbej se!“ poručila opět Gee. Jenže to bylo k ničemu, protože medvěd začichal a s upřeným pohledem na mou krvácející ruku se rozběhl mým směrem.

Sklopila jsem pohled, abych se nemusela dívat na tu obludu, co mě zabije.

Sbohem mami, sbohem tati, Gee, děkuju za všechno, běželo mi hlavou, ale najednou mi zmizela zem pod nohama. Kolem hlavy mi zasvištěl vítr a najednou jsem seděla na zemi. Poulila jsem oči do tmy, abych zjistila, co se to děje, ale před sebou jsem nikoho neviděla. Jen Gee stála opodál, v očích větší hrůzu, než když viděla toho medvěda.

„Zavři oči,“ zašeptal mi do ucha sametový hlas se stoupou zlosti nebo něčeho podobného. Trochu jsem sebou trhla. Kolem mě se rozlévala nádherná sladká vůně. Chtěla jsem se otočit, ale dotyčný mě chytil za ramena a zabránil jakémukoliv pohybu.
„Zavři oči,“ naléhal znovu a já ho poslechla. Ani nevím, proč jsem to dělala, mohl to být ten chlap, co mě honil po lese, mohl to být kdokoliv. Gee byla úplně vedle a já přesto ty oči zavřela a poslouchala okolní zvuky.

Kolem mě zavál vítr a pak jsem uslyšela medvědí řev a nějaké vrčení, jakoby spolu bojovala dvě zvířata. Ale co ten člověk? Je už mrtví? Neměla jsem však odvahu se podívat. Zakryla jsem si uši, bylo to hrozné, ten zvuk se mi zarýval do mozku. Měla jsem pocit, že nikdy už nic jiného neuslyším. Chtěla jsem křičet taky, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. V hlavě mi začalo tepat a najedou jsem neslyšela nic. Byl klid, ticho a tma.

---

Otevřela jsem oči. Stále byla tma a ticho, ale tohle bylo jiné. Ležela jsem na něčem měkkém. Sedla jsem si. Trochu se mi zamotala hlava, tak jsem se podepřela rukama. Rozhlédla jsem se. Byla jsem v nějaké místnosti s malými okny. Za okny už se rozednívalo. Obrysy nábytku vystupovaly ze stínů. Bylo to tu zařízené dost skromně. Starý gauč, na kterém jsem ležela, stůl, dvě židle a skříň. Tu jsem otevřela a objevila v ní pár mužských svršků. Žil tu někdo? Ale nebylo tu žádné jídlo, nic, jen to oblečení.

A co se vlastně stalo s tím mužem, co mě zachránil? Zabil ho ten medvěd? Pravděpodobně ano, ale jak jsem se sem dostala? A byl ten, co mě zachránil zároveň tím, kdo mě předtím honil? A co ostatní, určitě mě hledají.

Moje myšlenky byl zmatené, skákaly z jedné věci na druhou, u ničeho se dlouho nezdržely. Zraněnou ruku jsem měla ošetřenou a obvázanou. Asi minutu jsem si ji prohlížela a stále dokola přemýšlela, co se to včera vlastně stalo. Nic nedávalo smysl.

Měla bych se vrátit. Vyšla jsem před dům, bylo už dobře vidět. Myslela jsem, jestli nejsem v nějaké vesnici, ale kolem mě byl jen les. Paráda, nevím, kde jsem, jak najdu cestu zpátky. Gee jsem taky nikde neviděla.

„Haló, je tu někdóó?“ zakřičela jsem, ale odpovědí mi bylo jen zaskřehotání ptáků a zašustění ptačích křídel. To mi moc nepomůže.

Nevěděla jsem, jestli mám jít rovně, doprava, doleva, nebo dozadu. Ale když tu budu stát, tak tím taky ničemu nepomůžu, takže jsem se vydala přímo za nosem. Cestou jsem na sebe upozorňovala, jak jsem mohla, protože tábor mohl být kousek ode mě, stejně tak pár kilometrů. 

Už bylo úplně světlo, řekla bych tak deset jedenáct, nemám moc odhad a hodinky ani mobil jsem sebou neměla. Hlasivky jsem měla vykřičené a začínala si docela zoufat.

Někde za mnou praskla větvička. Leknutím jsem nadskočila a otočila se, ale nikde nic. Možná nějaké zvíře. Šla jsem dál, ale pocit, že mě někdo pozoruje, mi nedopřál klidu. Co chvíli jsem se otáčela, ale nikdy nic neviděla. Krk mi úplně trnul, jak mi do něj někdo pohledem vypaloval díru. Dostala jsem strach. Co když je to ten, co mě honil včera v noci.

Na nic jsem nečekala a rozeběhla jsem se.

„Bello,“ zavolal na mě někdo. Už jsem si chtěla oddechnout, že mě někdo našel, ale když jsem se za tím hlasem otočila, zmohla jsem se jen na zklamané vydechnutí. Gee. Zklamání se ale rychle změnilo ve strach. Ona se mi zjevuje jen když mi něco hrozí.

„Gee, co mám dělat?“ zeptala jsem se. „Kudy mám jít?“
„Musíš být opatrná, Bello,“ řekla, ale bylo to úplně mimo mé otázky. Sakra.
„Gee, prosím, kudy mám jít?“ Neřekla nic, jen ukázala rukou jeden směr a já neváhala a nejvyšší rychlostí, jaké jsem byla schopna, jsem se rozeběhla. Gee zmizela a mně se mírně ulevilo.

„Bellooo.“ Slyšela jsem slabé volání. Byla jsem ještě daleko, ale aspoň na správné cestě.
„Belloo, slyšíš?“ volal někdo. Ten hlas už byl blíž.
„Tadyyy,“ křikla jsem a zastavila se.
„Bello?“
„Tady jsem.“

Trvalo to asi minutu a z křovisek se vynořil Ted.

„Bello, konečně. Kde jsi byla, víš, jak jsme se báli? Jsi v pořádku?“ chrlil na mě otázky a objal mě kolem ramen.
„Jsem celá,“ vydechla jsem. Z běhu jsem byla pořádně zadýchaná.
„Pojď, půjdeme,“ zavelel a spolu se mnou se vydal skrz křoví, kterým přišel.

Asi po čtvrt hodině jsme dorazili do tábora. Byla tam jen Leila a Jamie. Ta se ke mně hned vrhla a začala mě objímat.

„Já se tak bála. Kde jsi byla? Co to máš s rukou?“ ptala se.
„Můžu se nejdřív napít?“
„Jo, jasně. Sedni si. Hned ti něco donesu,“ řekla a odběhla. Vrátila se s flaškou plnou vody, kterou jsem skoro celou vyprázdnila. Pak mi podala balíček sušenek. Ona je snad vědma. Děkovně jsem se na ni usmála a pustila se do nich.

Ted mezitím svolal ostatní. Harry se div nerozbrečel, když mě viděl. Prý se bál, že už ho nemám ráda a utekla jsem od něj. Kecka. Wayne se Simonem mě rychle objali a vyjádřili radost nad mým návratem. Pak se kolem mě všichni posadili a já jím musela všechno vyprávět.

Začala jsem nápadem na procházku, pokračovala jsem tím, jak mě někdo honil, vynechala jsem Gee, pak byl na řadě medvěd, ten člověk, co mě zachránil, probuzení v té chatě nebo co to bylo a nakonec cesta sem.

„Tos musela být pořádně daleko, tady v okolí by žádná chata být neměla,“ promluvil Wayne.
„Jak ses tam vůbec dostala?“ zajímala se Jamie.
„To netuším, asi jsem omdlela. Poslední, co si pamatuju, že mi ten muž řekl, ať zavřu oči, dál nic, až probuzení v té chatě.“
„Mládeži, řekl bych, že je nejvyšší čas zabalit. Na první výšlap toho bylo myslím až až,“ oznámil nám Wayne a my mu to všichni odkývali. Každý zalezl do svého stanu a začal ládovat věci do batohu. S mou zavázanou rukou to šlo docela těžko, když Harry viděl, jak zápasím se spacákem, nabídl mi, že mi zabalí. Dala jsem mu pusu na tvář a jen ho sledovala, jak zručně motá spacák a skládá věci do krosen.

„Proč jsi mě v noci nevzbudila? Šel bych s tebou a nic by se nestalo.“
„Zlato, víš, že když jednou usneš, je skoro nemožné tě probudit. A nebyl důvod, chtěla jsem se prostě projít. Už je to stejně jedno. Stalo se, stalo se. Ale jsem tady, takže to už nebudeme řešit,“ Nechtěla jsem se k tomu vracet, stejně to nikomu nepomůže. Moje noční dobrodružství bylo obestřeno tolika záhadami, že kdybych o tom stále přemýšlela, musela bych se z toho zbláznit.
„Dobře, ale slib mi, že příště už takovou blbost neuděláš. Jinak tě někde zamknu a nebudeš nikam chodit,“ vyhrožoval.
„Ok, slibuju. Teda budu se snažit,“ upřesnila jsem. Harry na mě vrhl přísný pohled.
„Jo, slibuju. Nikdy už nic takovýho neudělám.“
„Hodná holka. A teď polez, jinak tě sbalím spolu se stanem.“

---

Cesta domů proběhla více méně v klidu. I přes tu moji malou nepříjemnost, byli všichni s výletem spokojeni a těšili se na další.

Při slově další se Leile zkřivil obličej a hned bylo jasné, že ta je s námi naposledy. Doufám, že Tedovi nebude bránit, aby chodil s námi. Byla by to škoda. Ted to má rád a chyběl by nám.

Moc jsme se neloučili, stejně se uvidíme zítra ve škole. Řekli jsme si čau a každý se vydal ke svému domovu.

Rodičům jsme se se svým touláním po lese nesvěřila, protože si dovedu přestavit, jak by máma šílela a já bych měla utrum. Jen jsem jim prozradila, že to bylo fajn, počasí vyšlo, ani nepršelo a že si jdu dát vanu. Pak jsem zavolala Aaronovi, po kterém se mi stýskalo, ale pro dnešek mi muselo stačit slyšet jeho hlas, protože jsem díky ponocování byla unavená tak, že jsem usnula hned, jak se má hlava dotkla polštáře.

---

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě ráno Aaron. Vytáhl mě z auta přímo do své náruče a hladově políbil. Hned jsem se zapojila a byla ráda, že ho vidím. Včera jsem se všemi domluvila, že mu nebudeme říkat, co se stalo. Už takhle se mu nelíbí naše výlety, a kdyby to věděl, bylo by to ještě horší.
„Ahoj,“ vydechla jsem, když mě pustil.
„Á, hrdličky už vrkají,“ popichoval nás Harry, uzmul mě Aaronovi a dal mi jednu mlaskavou na tvář.
„Hele hele, tys ji měl pro sebe celý čtyři dny. Teď je řada na mně,“ rozčiloval se na oko Aaron, dloubl Harryho do žeber a dal mi ruku kolem ramen.
„Už je to tady zas?“ zavolala na nás Jamie. Takhle to vypadalo pokaždé, když jsme se vrátili. Aaron si mě uzurpoval a s Harrym do sebe pořád šili. Jak malí kluci, co se perou o oblíbenou hračku.
„Lásko? Cos prováděla?“ zeptal se najednou Aaron.
„Co?“ nechápala jsem.
„Tvá ruka.“ Vzal mé zápěstí a políbil ho.
„Jo tohle, to nic není, jen jsem spadla. Však mě znáš,“ usmála jsem se a ostatní varovala pohledem. Ani muk.

Ostatní na toto téma dál žertovali a já je s úsměvem poslouchala, ale najednou mě přepadl takový divný pocit. Otočila jsem se. Parkoviště bylo plné studentů, kteří si povídali nebo jen tak posedávali a četli si. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Přesto jsem věděla, že na mě někdo kouká.

Vzala jsem to pohledem dál, ale ani u lesa ani ve městě nestál nikdo, kdo by měl zájem o mou osobu. Asi se mi to jen zdá.

Den jinak proběhl v naprostém klidu. Odpoledne jsem strávila s Aaronem. Vynahrazovali jsme si ty dny bez sebe a to hned několikrát. Pak jsem musela domů. Každé pondělí jsme měli rodinou večeři. Táta chodil dřív z práce a máma vždycky uvařila něco moc dobrého. Co si pamatuju, tak ji nikdy nikdo z nás nevynechal, byla to taková naše tradice. Vždycky jsme si popovídali, dnes jsem rodičům vykládala podrobněji o výletu, samozřejmě jen ty publikovatelné zážitky, jako koupání v jezírku, túra po horách a podobně.

Po sprše jsem ještě zavolala Aaronovi a pak se vyvalila z okna a kochala se temnou nocí. Náš dům byl na kraji lesa, jak jinak. Lesy jsou tu snad všude. Když jsem byla malá, bála jsem se, že v lese za naším domem straší a že mě ty obludy unesou z postele. Mamka mi musela nechávat rozsvícenou lampičku, abych vůbec usnula.

Teď mi přišel zajímavý, tajemný, ale ne děsivý. Když jsem měla štěstí, zahlédla jsem problesknout zvířecí oči. Dívala jsem se na noční oblohu posetou hvězdami, jakoby tam někdo rozsypal zlaté korálky. Milovala jsem to tu. Nechápu, jak může někdo dobrovolně bydlet ve velkém městě. Třeba takový New York. Byla jsem tam jen jednou, s rodiči. Byl to jen jeden víkend a i ten mě utvrdil v tom, že bych tam žít nemohla. Spousta betonu a skla, všude auta, že se ani nedá přejít ulice, k tomu davy lidí, které vás lapí a už nepustí.

To u nás v Sewardu, můžete běhat přes silnici, jak se vám zachce, moc aut tu nejezdí. Na ulicích potkáte jen pár sousedů, sem tam nějakého turistu, ale davy jich skutečně nejsou. Ze skla se tu nestaví, většina domů je ze dřeva. Když chcete, můžete vyběhnout a za pár minut jste v divoké přírodě.

Byla jsem rozhodnutá tu zůstat celý svůj život. Měla jsem tu kořeny, a kdybych se přestěhovala, vytrhly by se a já bych zemřela. Bez tohohle místa bych nemohla dýchat.

Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu, který mě zastudil v nose. Ale pak mě polilo horko. Brejlila jsem, co nejhloub do lesa to šlo. Což šlo samozřejmě dost blbě, protože po tmě nevidím nic. Možná už jsem paranoidní, ale někdo mě vážně sleduje. Nebo se mi to zdá?

Zabouchla jsem okno a běžela zhasnout. Pak jsem se k oknu vrátila a opatrně koukala zpoza záclony. Ale bylo mi to k prdu. Stále jsem viděla jen kmeny nejbližších stromů a nic víc. Jenže pak se jeden kmen rozdělil na dva. To je divné. Ne, něco se od něj odlouplo, poodešlo. Tmavá postava postoupila trochu víc dopředu a dívala se na náš dům. Na mé okno!

Tak a máte za sebou další dílek. Co se to děje kolem Belly? Má někdo nějaký nápad?

Děkujeme moc za komenty, i když jich od posledně nějak ubylo. Byly bychom rády, kdybyste aspoň klikli na smajlíka, když už se Vám nechce nic psát. Díky moc:)

4. kapitola     SHRNUTÍ zuzka88     6. kapitola

SHRNUTÍ Danca95

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 5. kapitola: