Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 35. kapitola

12.03.2011 (07:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 7019×

35. kapitola

Hlava mi třeštila, před očima jsem měla černo, všechno mě bolelo. Připadala jsem si, jako by mě někdo zmlátil.

Matně jsem si vzpomínala, co se stalo. Rvačka s Edwardem, který si ani neškrtl a pak cesta autem. Ianovo vyhrožování…

Zasténala jsem. Nevím, jestli to bylo zděšením nebo bolestí. Pokusila jsem se pootočit, ale moc mi to nešlo. Stále jsem byla svázaná. Zkusila jsem se alespoň zaostřit na své okolí. Netušila jsem, kde bych mohla být. Moc jsem toho neviděla, všude byla tma… teda aspoň jsem ji viděla. Ale zem pode mnou byla tvrdá a chladná. Možná beton.

Co je asi s Edwardem. Udělal mu Ian něco? Je v pořádku? Nějakou dobu jsem na tom parkovišti nevnímala, mohl ho klidně zabít. Když jsem si vzpomněla, jak s Edwardem mlátil o auta, otřásla jsem se. Z očí mi vyklouzly slzy a já se rozvzlykala.

Tušila jsem, že tohle je můj konec. Ian byl připravený mě zabít a nic mu v tom nemohlo zabránit. Ani Edward.

Ve tmě něco zavrzalo a oslepil mě pruh ostrého světla, zavřela jsem oči a odvrátila hlavu.

„Tak ses konečně probrala. Už jsem myslel, že nebude žádná sranda,“ ozval se Ian.

„Kde to jsem? Co se mnou chceš dělat?“

„Zlato, myslím, že to víš až moc dobře,“ zašklebil se. „Ale předtím musíme udělat nějaká opatření.“

„Takže mě zabiješ. Utopíš mě jako Gee? Malé bezmocné dítě, tvoje dítě?“

Tvrdý kopanec do břicha mě zastihl nepřipravenou. Zalapala jsem po dechu a zkroutila se, co mi to provazy dovolovaly. Bylo mi špatně. Žaludek se bouřil tak, až jsem se bála, že to nevydržím.

„Ta mrňavá potvora si to zasloužila. Už tím, že se narodila, si o to řekla. Ale musím přiznat, že to nebylo tak strašné, jak jsem se domníval. A teď jsi na řadě ty. Máš radost?“ Nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. „Tak je hodná holka.“

V odrazu světla jsem zahlédla injekční stříkačku. Vykřikla jsem.

„Co to je? Neopovažuj se. Ne!“ ječela jsem.

„Jen malá pojistka, aby nám někdo nezvaný nepřekazil naši zábavu, neboj se, nic ti to neudělá, přeci bych se nepřipravil o všechnu radost.“ Vyhrnul mi tričko a bezohledně do mě vrazil jehlu. Znovu jsem vykřikla, tentokrát bolestí. „No jo, ty naděláš.“ Jehlu vytáhl a chystal se k odchodu. „Za chvíli jsme zpátky. Pa,“ poslal mi vzdušný polibek a zmizel.

Znovu jsem se ocitla v naprosté tmě. Místo, kde mě píchl, bolelo. Co mi to dal? Nějakou drogu? Ale zatím jsem nepociťovala žádné účinky.

Bylo jasné, že ať už plánuje cokoliv, užije si to. Vychutná si mou smrt se vším všudy. Ach Gee, vzdychla jsem v duchu. Snažila ses mě chránit, ale před ním jsi to nedokázala.

„Zlato, jsem tu.“ Dveře se znovu otevřely. „Tak jdeme.“ Vytáhl mě na nohy, byly tak vratké, že jsem se na nich sotva udržela. „Rozvážu ti teď ty provazy, ale nemysli si, že bys měla nějakou šanci. Viděla jsi přeci toho svého upírka. Už to nerozdejchal,“ řekl jakoby nic.

„Ne, Edward, ne!“

„Ale ano. Byl sice mimo plán, ale co, občas se prostě poštěstí.“

„Ne, on ne. Neměl s tím nic společného,“ brečela jsem. Edward je mrtvý. On zabil Edwarda! Tělo mě přestalo poslouchat, a kdyby mě Ian nedržel, svezla bych se na podlahu. Svět, jako by se najednou zastavil. Všechno ztratilo smysl, nic už nemělo cenu. Přišla jsem o to nejcennější. Edward néééé! Uvnitř mě všechno křičelo, ale navenek jsem jen tiše brečela.

„Tak se zvedej, ať se zbytečně nezdržujeme.“ Ani jsem se nehnula, neměla jsem důvod, sílu.

„Něco jsem řekl, ne?“ okřikl mě a vrazil mi facku, až jsem sebou flákla o podlahu. V ústech jsem ucítila kovovou chuť krve. Teď už se vážně pozvracím.

Ian mě chytil za ruku a vytáhl mě na nohy, div mi ji nevykroutil.

„Jdeme!“ rozkázal. Plouživým krokem jsem ho následovala. Motala se mi hlava, tvář mě od té rány pálila, bolelo mě břicho. „Tak dělej!“ Nezrychlila jsem, nešlo to. Ian to vyřešil tak, že si mě hodil přes rameno, čímž mi rozhodně nijak nepomohl. Zatlačil mi tak na břicho, do kterého mě předtím uhodil. Zaskučela jsem bolestí. A pak už to nevydržela a vyzvracela se.

„Ježiši, taky nemůžeš dávat pozor,“ nadával. Hodil mě na zadní sedadlo auta a někam jsme jeli.

Jediné, co vím je, že byla tma. Neviděla jsem, kde jsme a v tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem taky umřít. Jít za Edwardem a Gee, tam by mi bylo určitě líp. Znovu jsem vzlykla. Proč se to muselo stát, on si to nezasloužil, on ne.

Ian si pobrukoval nějakou písničku a já na něj dostala strašlivý vztek. Přála jsem si ho zabít za to, co udělal, jenže jsem věděla, že by mi to k ničemu nebylo. Jsem jen člověk a ani ne v plné síle a Ian je silnější než upír, můj upír.

„Žiješ vůbec ještě?“ zeptal se a v hlase mu znělo pobavení. Mlčela jsem. „Na něco jsem se ptal!“ rozčílil se. Vztekle jsem zasyčela. „Takže žiješ,“ řekl spokojeně.

Zastavil, násilím mě vytáhl z auta a někam vedl. Byli jsme… v lese? Netrvalo dlouho a před námi se objevilo lesklé oko nějakého rybníku. Měsíc se v něm odrážel jako v zrcadle. Za normálních okolností by mi to přišlo jako krásný pohled, ale dnes ne.

Věděla jsem, že ta voda je můj hrob, který si pro mě Ian připravil. Musel mě sledovat opravdu dlouho, když věděl, z čeho mám největší strach. Skončím jako Gee. Až mě najdou, budou si myslet, že jsem tam spadla a utopila se. Nikoho nenapadne, že za to může Ian. Ten pak nejspíš půjde za našima a vyjádří jim upřímnou soustrast. Bude se chovat jako by nic a dál si běhat po světě. Třeba si najde další oběť. Nějakou mladou holku, která si něco takového nezaslouží.

„Líbí?“ zeptal se jako by mi ukazoval nové boty. „Pořádně si to tu prohlédni, protože je to poslední, co uvidíš,“ radil mi.

Dívala jsem se do země. Gee, tak se asi brzy uvidíme, pomyslela jsem si v duchu. A najednou se vedle mě objevila. Smutně se na mě dívala. Nic neříkala, nebylo co. Ani jedna jsme nemohla nic dělat. Tohle byl konec.

„Dáme si koupel, co říkáš?“ Nic neříkám. Vzpomínala jsem na všechny, se kterými jsem prožila svůj život. Na rodiče, které mám nejraději na světě, Gee, která za mnou celé ty roky chodila a chránila mě a byla tu i teď, kamarády… Harryho s Waynem i zbytek party, Alice, která se mi za tu krátkou dobu, co ji znám stala hodně blízkou a v neposlední řadě na Edwarda… Vzpomněla jsem si na naše začátky, jak jsem ho strašně nesnášela, jeho arogantní chování mě naprosto vytáčelo, měla jsem chuť nakopat ho do toho jeho pěknýho zadku a párkrát proplesknout tu jeho hezounkou tvářičku. Nad těmi vzpomínkami jsem se pousmála. Ale už tehdy mě tak nějak záhadně přitahoval. A pak jsem se prostě zamilovala. No, nešlo to tak rychle, ale postupně si mě získal a vím, že on byl tím pravým. Je tím pravým, opravila jsem se v duchu. Ať je kdekoliv, najdu ho a budeme spolu.

„Brrr, ta je ale studená, asi se budeš koupat sama,“ zazubil se Ian. „Tak pojď.“ Samozřejmě, že jsem nešla, tak mi pomohl.

Strach se ani nedostavil. Normálně bych umírala hrůzou, jenže v tu chvíli mi to bylo jedno. Úplně fuk.

Zastavili jsme se na břehu. Stačil krok a stála bych ve vodě.

„Řekni sbohem,“ zašeptal mi do ucha.
„Řekni to spíš ty,“ ozvalo se za námi. Ten hlas jsem poznala. Poznala bych ho mezi tisíci. Edward!

Ian se prudce otočil a mě si strčil před sebe. Chytil mě za vlasy a trochu mi vytáhl hlavu a tím odhalil hrdlo, na kterém mě něco zastudilo.

Proti nám stál vážně Edward. Byl to on, v celé své kráse. Díval se na mě s bolestí v očích. Z očí se mi znovu spustily slzy. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, že žije. Nemohla jsem se na něj vynadívat.

„Ona není tvá dcera. Nemůže za nic, co se stalo,“ řekl Edward.

„To máš sice pravdu, ale byla to její kamarádka. Zalíbila se mi už jako dítě. Jen škoda, že jsem musel čekat tak dlouho. Ale o to větší to teď bude zábava a s publikem si to teprve užiju.“

„Proč zrovna ony? Vždyť to byla tvoje dcera. Tvoje dítě. Jak jsi ji mohl jen tak zabít?“ ptal se Edward a stále mě bedlivě sledoval.

„To ona zničila všechno, pro co jsem žil. Nemohl jsem se dívat, jak roste, ona za všechno mohla. Myslel jsem, že bude stačit dát ji pryč, ale to byl omyl. To, co jsem měl, už mi nikdo nevrátil. Zabila Lauru! Její vinnou je mrtvá. Ona byla láska mého života. Měla se mnou být navždy, ale pak přišel ten usmrkanec a všechno zničil. Zasloužila si to, zasloužila by si mnohem víc.“ Ian se rozvzlykal a sevření kolem mě trochu povolilo.

Edward toho využil a začal se opatrně přibližovat.

„Ani se nehni, jinak to schytá,“ zařval Ian a cítila jsem, jak mi nůž lehce projel kůží, jen trošičku, ale i to stačilo, abych zacítila krev. Zděšeně jsem se podívala na Edwarda. Krev! Asi pochopil a nenápadně zavrtěl hlavou.

„Bello?“ pípla Gee. Bylo vidět, že se bojí. Nemohla jsem jí nijak pomoc, říct, že tu je by Iana jen víc rozčílilo.

„Jak to, že tě necítím, že neslyším tvé myšlenky?“ promluvil znovu Edward.

„To by tě zajímalo, co? Ale budu kamarád a řeknu ti to. Možná se ti to bude v příštím životě hodit. Nejsem tak hloupý a zjistil jsem si, že se tu vyskytují upíři a mám pár dobrých známostí. Předpokládám, že teď necítíš ani ji.“ Trochu se mnou trhl. „Dal jsem jí trochu ze svých zásob. Můj přítel našel něco, co, dalo by se říct, pomáhá proti upírům. Každý den jeden hrnek bylinkového čaje a jsem bez starostí. A když to dobře smíchám, získám s tím neobyčejnou sílu. Myslím, že to jsi pocítil sám,“ uchechtl se. „Bylo to příjemné vědět, že ani upír mě nemůže dostat. Abych se přiznal, ještě jsem neměl tu možnost, abych to vyzkoušel, tys byl první, doufám, že je to pro tebe čest. A jak je vidět, funguje to,“ vykládal.

„Bylinky?“

„Jasný, jedna na to, druhá na to. Na všechno něco existuje, jen se musí hledat. Máš snad ještě nějaké otázky? Nebo to tady s tou holubičkou můžu konečně dokončit?“ zeptal se a zněl skoro zdvořile.

„Bello,“ řekla znovu Gee a zněla jinak… napjatě. Upřeně zírala na Iana, mhouřila oči a ztěžka se nadechovala. Nechápala jsem, co to dělá. „Připrav se.“ Ale na co?

„Tak jdeme na to,“ zvolal Ian slavnostně.

„Teď!“ zařvala Gee, až jsem se lekla. Ian zaskučel, sevření povolilo. Celý se třásl, cítila jsem, jak se kymácí. Rychle jsem toho využila a vrazila do ruky, která držela nůž. Ten kamsi odletěl a znovu se ozvala Gee: „Rychle, dlouho to nevydržím,“ dostávala ze sebe.

„Edwarde, teď, rychle,“ křikla jsem na něj. Najednou jsem byla o kus dál a pozorovala, co se děje. Edward tam s Ianem nebyl sám. Pomáhala mu Alice s Jasperem. Bylo vidět, že tentokrát je převaha na straně upírů. Chvíli jsem je sledovala, ale nevydržela jsem to. To, co s ním dělali… Znovu se mi zvedl žaludek a já se znovu vyzvracela. Schoulila jsem se na zemi a čekala, až to skončí.

Ozýval se řev, který mě tahal za uši. Přitiskla jsem si na ně dlaně, ale nepomohlo to. Pak bylo najednou ticho. Absolutní ticho.

Někdo se mě dotknu. Vykřikla jsem zděšením.

„Klid, to jsem já,“ řekl Edward. „Je to v pořádku, všechno je už v pořádku, jsem tady.“ Nechala jsem se obejmout a celá jsem se k němu přimkla. Chtěla jsem se schovat v jeho náruči. Začala jsem brečet a tentokrát to bylo úlevou.

„Kde je Ian?“

„Pryč, už nikomu neublíží. Postarali jsme se o něho. Nemusíš se bát,“ šeptal a objímal mě.

„Jsi živý,“ vydechla jsem, jako bych si to uvědomila teprve teď.

„Naprosto a ty taky. Všechno je dobré. Alice s Jasperem šli pro auto. Za chvíli tu budou. Musíme tě vzít do nemocnice.“

„Ne, nechci tam,“ protestovala jsem.

„Bello, máš zranění na hlavě, říznul tě na krku a bůhví, co ještě. Musí tě prohlédnout doktor.“

Chtěla jsem se postavit a dokázat, že mi nic není, ale akorát jsem zaskučela bolestí. Vzal mě do náruče a odnášel pryč.

„Už ti neublíží, nikdy,“ zašeptal do ticha a políbil mě na čelo.

---

Zatřepala jsem víčky a pomalu otevřela oči. Kde to jsem? Nade mnou byl bílý kazetový strop, který jsem nepoznávala.

„Lásko?“ Očima jsem zabloudila po místnosti a pohledem narazila na Edwarda.

„Jak se cítíš?“ ptal se a starostivě si mě prohlížel.

„Kde… kde to jsem?“ zaskřehotala jsem. V krku jsem měla sucho jako na sahaře. Edward mi u úst přidržel sklenici s vodou.

„V nemocnici. Doktoři si tě tu nechali na pozorování, měla jsi menší otřes mozku a nějaké pohmožděniny,“ vysvětlil.

„Gee?“ Edward se odvrátil.

„Já nevím, Bell. Co se vlastně stalo u toho…“ Dobře jsem věděla, kde myslí.

„Ona mi pomohla, zachránila mi život. Nevím, jak to udělala. Ale on byl najednou slabší a… Pomohla mi. Doufám, že je v pořádku.“

„Určitě. Na chodbě jsou vaši,“ řekl.

„A co tu dělají?“ vyděsila jsem se.

„Volali jim z nemocnice. Měli jsme nehodu, nic vážného.“ Fajn, to je docela dobrá výmluva, obzvlášť když bylo Edwardovo auto na maděru.

„Možná by ses mohla ještě trochu prospat,“ navrhl a pohladil mě po vlasech.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Asi jsem v sobě musela mít nějaké léky, protože jsem byla strašně unavená a ani neměla chuť mu odporovat. „Ale nikam nechoď.“

„Nehnu se ani na krok,“ slíbil a jeho ledové rty se dotkly mého čela.

---

Už jsem nevěděla, kde ji hledat. Nikde nebyla. Ale přeci nemohla jen tak zmizet! Bez rozloučení. To by Gee nikdy neudělala.

„Ona se určitě najde, musíš jí dát čas,“ uklidňoval mě Edward.

„Tím si nejsem tak jistá,“ zamručela jsem. Přitáhl si mě k sobě a políbil do vlasů. „Co kdybychom vyrazili někam ven, dneska je krásně.“

„To je ono. Už vím, kde by mohla být,“ klepla jsem se do čela. Že mě to nenapadlo dřív.

Rozhlédla jsem se po louce, nic.

„Gee?“ zkusila jsem zavolat. Byla jsem na louce, kde jsme si spolu často hrávaly. Tady jsme se viděly naposled, když byla ještě člověk. „Gee, kde jsi?“

„Tady,“ objevila se najednou vedle mě.

„Gee, myslela jsem, že tě už neuvidím.“ Nejraději bych ji objala, ale to bohužel nešlo.

„Počkám támhle,“ řekl Edward a ukázal ke skupince stromů. Kývla jsem a znovu se věnovala kamarádce.

„Gee, moc ti děkuju, nebýt tebe, byla bych nejspíš mrtvá.“

„Proto jsem tu byla, Bello. Měla jsem ti pomoct. Teď musím odejít.“

„Odejít? Kam?“ vylekala jsem se. Nechtěla jsem o ni přijít. Byla to kamarádka, ať už duch nebo člověk, bylo to jedno.

„Moje poslání je splněno. Nehrozí ti žádné nebezpečí, a pokud ano, máš někoho, kdo tě ochrání,“ podívala se na Edwarda. „Nejsi sama. On se o tebe dokáže postarat.“

„Nechci, abys odešla.“ Po tváři se mi skutálela slza.

„Ale já musím. Už na mě čekají. Mám tam maminku, víš? Tu pravou,“ usmála se a bylo vidět, že se tam těší. Měla pravdu. Ona sem nepatří, nemám právo ji tu držet.

„Budeš mi moc chybět,“ šeptla jsem. „Ale tvoje místo je tam. Měla bys jít.“

„Ty mi taky budeš chybět, ale vím, že můžu odejít, protože se o tebe Edward postará. Nakonec ho mám docela ráda,“ přiznala a usmála se.

„Děkuju. Ještě jednou ti za všechno děkuju.“ I když to bylo zbytečné, sehnula jsem se, objala ji a dala pusu na tvář.

„Měj se,“ rozloučila jsem se. Zamávala mi a pomalu se rozplynula.

Pomalým krokem jsem se vydala k Edwardovi.

„Je pryč,“ řekla jsem a znovu mi uteklo pár slz.

„Pojď sem.“ Pevně mě k sobě přitiskl a jen držel. Vybrečela jsem se, smutek mě pomalu opouštěl a místo toho se mi do nitra vkrádala radost. Radost z toho, že Gee je prakticky doma, a že všechno zlé je pryč. Čekala mě krásná budoucnost s Edwardem po boku. Všechno je jak má být.

„Půjdeme domů?“ zeptal se Edward a líbnul mě do vlasů.

„Domů,“ řekla jsem a políbila ho. Líbal mě něžně a jemně, jako bych byla porcelánová panenka.

Pak mě objal kolem pasu a vedl pryč.

Ještě jsem se zastavila a obrátila se, aby si tenhle obraz uchovala v paměti.

„Měj se, Gee.“

KONEC

A je tu konec. Co víc k tomu říct?

Snad jen, že moc děkujeme za podporu, kterou jste nám svými komentáři poskytli. Tuhle kapitolu bychom tedy chtěly věnovat všem, kteří naši povídku komentovali. Kdybychom Vás měly všechny vypisovat, byl by článek dvakrát dlouhý, takže nebudeme jmenovat, protože Vy víte, koho máme na mysli.

Strávili jste s touto povídkou něco málo přes půl roku a to je úctyhodný výkon. Snad jste byli spokojení. Takže ještě jednou děkujeme a těšíme se někdy příště. :)

34. kapitola Danca95

zuzka88

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 35. kapitola: