Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The last chance - 6. kapitola

edwbyuzorpatorica


The last chance - 6. kapitolaNová autorka, nová kapitola aneb Tato povídka přece jenom pokračování má.
Dannie a já jsme sepsaly šestou kapitolu TLCH. Kapitoly zřejmě obecně budou delší než s MyLS, tak vás to snad potěší.
A o čem vlastně kapitola je? Bella ztratila Eddieho. Jak to bude zvládat, co se bude dít?

6. kapitola

Rozhodovala jsem se, jestli už dneska jít do školy. Dva dny jsem chyběla a nechtělo se mi novinářům vysvětlovat, proč tam nechodím, sotva jsem se tam přihlásila. A už vůbec se mi nechtělo mluvit o Eddiem. Bylo to pro mě dost bolestivé a já ani nevěděla, co si vymyslet. To, že je mrtvý, jsem nechtěla rozšiřovat. Možná se to někdy provalí, ale to bych se už mohla s jeho smrtí více smířit.

V posledních dvou dnech mi nejvíc dalo zabrat to odpoledne, kdy se stala nehoda. Zavolali nám do domu a já to vzala. Když mi řekli, že nás chtějí, abychom mohli identifikovat tělo, využila jsem svého hereckého talentu, jak nejvíc jsem uměla, a řekla, že nevím proč, ale že přijedu pod jednou podmínkou. Nesmí se to dozvědět novináři, proto jsem žádala policisty v civilu. Když souhlasili, zaklapla jsem telefon a svezla se na zem. Stačilo mi vzpomenout si na stav Eddieho auta a bylo mi jasné, že neuvidím nějaký Picasův obraz, ale spíš horor od Kinga. Šla jsem to říct tátovi a nechala ho v pokoji. Nepotřebovala jsem s ním trávit čas v jedné místnosti víc, než bylo nutné, takže se s ním setkám až v policejním autě a budu hrát dokonalou a milující dcerušku. Trochu jsem se strachovala, jestli tohle zvládnu po ztrátě Eddieho, ale už kvůli němu se budu snažit. Chtěl přece, abych měla s otcem dobré vztahy. Možná, kdo ví, za pár let se mi podaří aspoň trochu se s ním usmířit a pochopit ho… I když je to pro mě nemyslitelné.

Když jsme se vrátili z policejní stanice, cestou naštěstí žádný problém s novináři nebyl, protože celá ta identifikace byla prostě rychlovka, nikdo o tom dopředu nevěděl, šla jsem bezmyšlenkovitě do pokoje. Ale těsně před tím, než jsem vešla do toho svého, otočila jsem se na patě a nakonec zahučela do Eddieho postele. Byla jsem unavená od věčných slz a přetvařování. Lehla jsem si tam a cítila jeho vůni. Jako kdybych ho slyšela mluvit o tom, že ležím v jeho posteli a jestli nevstanu, tak mě zalehne. Vždycky jsem ho zkoušela a stejně zůstala na místě. Pak jsme se začali smát a já ho ze sebe shazovala. Slyšela jsem, jak mi říká tím oblíbeným oslovením, které umí jedině on. Nikdo jiný.

Rozhodla jsem se. Do té školy půjdu a budu silná tak, jak mě vždycky silnou Eddie chtěl mít. Zahraju dokonalé divadélko, které nikdo neprokoukne. Usměju se na každého a všem podepíšu, co jen budou chtít. Prostě bezstarostná, šťastná a úspěšná herečka.

Jenže ono se něco lehko řekne a těžko udělá. Chvíli jsem to vydržela, ale jakmile jsem seděla na hodině, vytočila jsem hlavu k oknu a myšlenkami se toulala někde v dálce. Někde, kde je lépe, kde není bolest ze ztráty, někde, kde jsem se mohla uvolnit a být sama sebou.

Když jsem se o přestávce ploužila přes celou budovu školy na další předmět, snažila jsem se tvářit aspoň trochu normálně. Rozhodně mi nepomáhalo to, že se na mě skoro každý díval. Proto jsem rychle zaplula na dívčí záchodky a zamkla se v kabince. Slzy se mi spustily proudem. Snažila jsem se nevydávat žádné zvuky, protože jsem dobře věděla, že tady nejsem sama. Tiše jsem trpěla, než se ozval školní zvonek.

Hovor mých spolužaček se ztratil za dveřmi na chodbě a já mohla bezpečně vyklouznout k umyvadlu. Kdybych řekla, že vypadám hrozně, nebylo by to dostatečné popsání mé situace. Otočila jsem kohoutkem a pustila studenou vodu. Opláchla jsem si obličej a zhluboka dýchala. Bylo mi špatně od žaludku. Hned jsem věděla, že jíst ráno ten suchý toast byla chyba. Vytáhla jsem z kabelky nějaká líčidla a upravila se tak, aby nikdo neměl podezření, že jsem brečela. Pro jistotu jsem si nasadila sluneční brýle, což bylo velice hloupé a směšné. Ve městě, kde slunce nesvítí, se brýle nenosí. No a co? Jsem přece hvězda, já si to můžu dovolit, ať si myslí kdo chce, co chce.

Vydala jsem se k učebně a nijak nespěchala. Vymýšlela jsem si nějaký příběh jako omluvu profesorovi. Tu jsem nakonec ani nemusela použít, protože náš pan učitel se na mě jen usmál a dovolil mi posadit se do lavice.

A začalo to nanovo. Opět jsem se zahleděla ven z okna a nechala se unášet pryč z tohoto nepříjemného a krutého světa. Chtěla jsem si zalézt do tmavého koutku a už nikdy odtamtud neodejít. To ale nejde. Řekla jsem si přece, že to dotáhnu do konce, a taky to udělám. Kvůli mému bráškovi.

„Bello, slyšíš mě?“ usmívala se na mě jedna z mých blonďatých spolužaček, jejíž jméno jsem neznala.

„Hm, jasně. Co potřebuješ?“ usmála jsem se na ni profesionálně.

„Mohla by ses mi podepsat?“ zeptala se nedočkavě a šla za mnou po chodbě jako ocásek. Přesunula jsem si brýle z očí do vlasů a přikývla jsem.

„No jasně!“ Vzala jsem si od ní deníček, který jsem opřela o stěnu a naškrábala svůj rozmáchlý podpis.

„Děkuju!“ zazářila moje obdivovatelka a já se na ni s námahou usmála.

„A kde máš bratra?“ vyptávala se se zájmem.

„On je... nemocný,“ zamumlala jsem.

„Nemocný? Chudák. Co mu je?“ Tahle holka mi evidentně nechtěla dát pokoj.

„Má mononukleózu.“

„Vážně? To je asi hodně vážné, má horečky?“ Krucinál, copak já vím, jaké jsou příznaky mononukleózy?

„Jo, je na tom vážně špatně. Jestli mě teď omluvíš, musím na další hodinu,“ snažila jsem se před ní utéct.

„Tak ho pozdravuj!“ zavolala za mnou. To byla poslední kapka. Slzy se nedaly zastavit a vytryskly mi z očí mohutnými proudy. Kromě toho začal opět protestovat můj žaludek.

Utřela jsem si ty mokré zrádkyně a šla chodbou dál, uklidňujíc přitom svůj žaludek. Když mě ale potkal další kluk, který chtěl podpis na břicho, který jsem mu jako správná hvězda dala, a potom mě pozval na rande, už jsem to nevydržela. Omluvila jsem se, že nemám čas, a běžela na záchod. Jak ironické, jsem tu už podruhé. Můj nový úkryt je toaleta. Můj nový úkryt je mokrý s vlhkým vzduchem, páchnoucí čisticími prostředky na sto honů. Úžasné.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a dělalo se mi ze mě samotné zle. Já chodila do školy, rozdávala podpisy, dělala všem loutku a přetvařovala se. Prostě jsem Eddieho zapírala, jak jsem jenom mohla. A proč? Pro svou úlevu. Ale co by na to teď řekl Eddie? Co by udělal, kdyby to viděl? Hádali bychom se znovu? Odešla bych z domu, on by mě ráno hledal a měl nehodu? Stalo by se to?

Utřela jsem si slzy a podívala se ještě jednou. Pořádně. Když jsem se koukla do svých očí, kromě bolesti jsem viděla i oči Eddieho. Jsem jeho kopie. To já měla být mrtvá, to já jsem měla skončit pod náklaďákem, protože já jsem začínala všechny hádky. Zavinila to má tvrdohlavost a táta, protože mě dostal do tohohle byznysu. Už jsem dál nemohla. Prudce jsem rukou vrazila dvířek záchodové kabinky, zvedla prkýnko a vyzvracela se. Kdo ví, jestli to bylo snídaní, nebo prostě jenom mnou.

Když jsem si konečně vypláchla pusu a ujistila se, že už nemám co vyvrátit ven, vyšla jsem ven. Ve třídě jsem se omluvila, že jsem přišla pozdě, protože mi bylo špatně. Tentokrát jsem nemusela nic hrát, můj bledý obličej by přesvědčil i slepého.

„Asi to taky bude mononukleóza,“ zavolala na mě ta blondýna a já měla chuť zase utéct na záchod.

„Slečno Swanová, nechcete jít domů? Odpočinout si? A vy, slečno Rayová, příště si odpusťte to vykřikování. Víte co, mám nápad. Pojďte rovnou k tabuli. U vás mám málo známek, tak si to můžete vylepšit,“ vyzval ji. Ona zbledla stejně jako já a pomalu se k němu sunula. Profesor se na mě otočil a chvíli mě pozoroval. „Slečno Swanová, můžete jít. Zapsanou vás mám a doufám, že nechcete písemnou žádost. Nerad bych si ničil své oblíbené pero,“ ušklíbl se. Jenom jsem kývla a otočila se k němu zády.

Nasedla jsem do auta a otevřela okna dokořán. Venku celkem mrzlo na to, že byl podzim, ale kdo ví, jaké tady bývá počasí kromě neustálého deště. Netušila jsem, proč zapínám topení na plno. Byla to kravina a navzájem se to vylučovalo, já ale byla v takovém stavu, že jsem se na to neohlížela.

„Bello, ahoj,“ ozval se medový hlas. Otočila jsem se a dívala se do tváře Edwardovi. Až teď jsem si uvědomila, že nikde kolem nevidím ani jediného novináře. Že by si dali padla tak na hodinku dvě?

Edward vypadal, že má starost. Snažila jsem se usmát, ale bylo mi jasné, že to na něj neplatí. Moc dobře věděl, že se něco děje.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a uhnula pohledem.

„Stalo se něco?“ zeptal se a já slyšela jeho zájem. Ale jiný, než od svých spolužáků. On nehledal senzace o filmové hvězdě. Zajímal se o mě jako o člověka. O obyčejnou holku.

„Nic, jsem v pohodě,“ usmála jsem se na něj a pokoušela jsem se oplácet jeho pohled.

„Bello, vidím, že se s tebou něco děje,“ nenechal se uchlácholit mým falešným úsměvem.

„Eddie je nemocný,“ řekla jsem prostě.

„Ano, slyšel jsem. Je to vážné?“ Jeho starost mě ohromovala a zároveň trošku děsila. Vždyť ho skoro neznám, chodím sem na školu chvíli a jsem zvyklá na to, že se ke mně lidi chovají mile jen proto, aby mohli být v mé společnosti. Něco mi však říkalo, že on to tak nemyslí. Na jeho otázku jsem ale nechtěla odpovídat. Dlouhé mlčení by však bylo nápadné a tak jsem mávla rukou.

„Ne, Eddie bude v pořádku, vždycky byl,“ snažila jsem se to zlehčit. Nevím, jestli jsem to dělala kvůli sobě nebo jemu. Pak mi ale došlo, že to bylo kvůli mně. Edward vypadal, že mi nevěří, a upřímně, já bych si v té chvíli taky nevěřila, ale přece mu to tu hned všechno nevyklopím? To nejde. Je to moje věc a s ním se znám jeden den. Nevěřím mu natolik, abych mu mohla říkat takové věci. Je sice milý a vypadá to, že i upřímný, ale tohle prostě nejde. Věděla jsem to jenom já, otec a policie. Chtěla jsem, aby to tak zůstalo co nejdéle.

„Nechceš svést domů?“ zeptal se a už sahal po klice mého auta.

„Ne!“ vyhrkla jsem příliš rychle, až mě to zamrzelo. Zarazil se a odtáhl ruku od dveří.

„Promiň,“ zahuhňala jsem v návalu dalších slz a rychle dupla na plyn. Pneumatiky v protestu zavřeštěly a objevil se dým, nakonec jsem však už jen slyšela spokojené pobrukování motoru. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Edwarda. Stál tam jako opařený a smutně se za mnou díval. Litoval snad něčeho? Nebo litoval mě? Jsem strašný člověk. Za všechno můžu já, všem dělám jen problémy.

Proletěla jsem domovními dveřmi jako střela a na nic neohlížela.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě otec. Já však jen něco nevrle odsekla a utíkala do Eddieho pokoje. Ze skříně jsem vyhrabala jeho starou košili a padla s ní do jeho postele. Stále si držela jeho vůni. Nejprve jsem jen plakala. Slzy se mi kutálely po tvářích a šimraly mě na spáncích, než dopadly na postel. Taky jsem mu zamazala polštář řasenkou. V tom mě popadl vztek. Vztek na sebe. Vstala jsem z postele a zmizela ve svém pokoji. Začala jsem zběsile mlátit do polštáře. Když mi nestačil, našla jsem si něco jiného. Do skříně se skvěle kope, všimli jste si toho někdy? Taky vázy a podobné předměty jsou jako stvořené na uchopení do ruky a hození proti zdi.

„Jsem strašná, sobecká mrcha! Za všechno můžu já! Eddie, promiň mi to!“ hulákala jsem jak smyslů zbavená po celém pokoji a nepřestávala do něčeho kopat, mlátit nebo s něčím házet. Když mě síly opustily, zhroutila jsem se na postel a ztěžka oddechovala. Zrak jsem upírala na strop, i když jsem viděla rozmazaně. Ty slané kapky bolesti mi stékaly po obličeji stále víc a netušila jsem, kde je páčka na jejich zastavení. Ležela jsem jako paralyzovaná a netušila, co si počnu. Eddie mě opustil, nechal mě tu samotnou, a já nevím, co mám dělat.

Shrnutí - Dannie

Shrnutí - blotik





Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The last chance - 6. kapitola:

 1
2. Kill.Of.Magic
19.02.2012 [14:38]

Krása Emoticon

24.01.2012 [14:28]

BlotikNová kapitolka je tu. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!