Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The last chance - 5. kapitola

The last chance - 5. kapitolaJe tady po dlouhé době další dílek. S MyLS jsme se snažily. Jo, snad se vám tenhle dílek bude líbit. P.S.: Vezměte si kapesníčky, protože tohle možná bude bolet.

5. kapitola

(Prosím, pusťte si písničku)

Jela jsem a ani nevěděla kam. Prostě jsem jenom jela tam, kde nebylo tak moc aut, a kde se dalo jet velkou rychlostí. To mi stačilo. Řidič jsem byla celkem dobrý, takže i když jsem přes slzy neviděla, nezpomalila jsem. Jela jsem stále stejnou rychlostí. Stejně by to nemělo cenu, protože Eddiemu na mně už nezáleží, tátovi ani nikdy nezáleželo. Ale co máma?

Když jsem vzpomenula na mámu, přece jenom jsem zajela ke krajnici a zastavila auto. Můj pláč se spustil naplno. Už jsem nepotřebovala ani trochu řídit. Slzy mohly ven. Už jsem jim nebránila. Stejně by si dříve nebo později našly cestu a já bych jim už nezabránila. Takže je lepší, když je nechám odejít teď, když jsem sama, než potom, když budu ve společnosti lidí. Horší by bylo, kdyby to nafotili novináři.

Když jsem se trochu vybrečela, utřela jsem si slzy a vysmrkala se. Podívala jsem se červenýma očima kolem, a když jsem se zvedala, nahmatala jsem pod sebou v tašce něco tvrdého.

Deník.

Můj jediný kamarád. Vždyť já jsem z toho rozčilení zapomněla, že jsem si ho vzala s sebou. Tomu jedinému se můžu svěřit.

Milý deníčku,

už nevím, co mám dělat. Eddie se od toho dne, co jsme přijeli do Forks za otcem strašně změnil. Už není jako dřív. Už mi neříká hvězdo, už se na mě neusměje, už se na mě skoro ani nepodívá, ani nepromluví. Když už na mě promluví, tak po sobě křičíme. A k tomu ta dnešní hádka.

Vím, že to má těžké. Vím, že se kolem nás stále hemží paparazzi, ale já jsem ta, která si musí dávat na všechno pozor. Já jsem ta, na kterou všichni hodí špínu, když něco udělám špatně. Bohužel, já jsem ta, která to všechno musí přežívat, teď už sama. Už nemám Eddieho. Máma je daleko a tátu jsem už dlouho nebrala jako oporu. Vždyť on to všechno vlastně zavinil. On mě dostal do filmu, on se rozešel s mámou, on musí být v tomhle hnusném městě a on nás musel s Eddiem rozdělit.

Dneska se mi už domů nechce. Už tam dneska ani nepáchnu. Vyspím se tady v autě, zítra tam zajedu pro věci do školy a obléct se, pak pojedu do školy a s tátou se ani nepotkám. To je můj plán.

Už se začíná stmívat, takže ti přeju dobrou noc. Aspoň ty bys mohl mít za nás za oba dobrou náladu a krásné sny.

Tvoje Bella.

Zaklapla jsem deník, hodila ho zpátky do tašky a přehodila přes sebe mikinu. Sedadla jsem sklopila, abych si mohla pohodlněji lehnout a usnula.

Zdál se mi podivný sen.

Seděla jsem někde v tmavé místnosti, kolena jsem měla přitáhnuté k bradě a objímala jsem si je rukama, ve kterých jsem ještě svírala svůj deník. Seděla jsem tam, houpala se dopředu a dozadu a plakala jsem. I když to byl jen sen, cítila jsem, jak se mě zmocňuje hysterie a neubránila jsem se ani křiku…

A s křikem jsem se také probudila. Byla jsem celá upocená a udýchaná. Byl to hrozný sen…

Když jsem se trochu uklidnila, v tašce jsem našla mobil, abych se mohla podívat, kolik je hodin, venku bylo ještě šero, takže nemohlo být víc než sedm. Mé domněnky se potvrdily, bylo půl sedmé.

Když jsem vracela mobil do tašky, znovu, jako včera, jsem narazila na svůj deník.

Milý deníčku,

Dnešní noc – jak už jsem psala – jsem strávila v autě. Zdál se mi velmi divný sen a mám z něj divný pocit. Ten sen byl tak… živý. Mám z toho strach.

Právě teď je něco kolem půl sedmé. Do začátku školy mi zbývají ještě dvě hodiny a domů se mi ještě pořád nechce. Už si úplně živě představuji, jak vejdu do dveří a už v hale mě bude čekat Eddie a bude na mě zase křičet. Mám strach - pořád se od sebe vzdalujeme a já mám pocit, že není cesty zpět.

Teď si půjdu ven na chvíli provětrat hlavu a pak pojedu domů pro věci a do školy.

Moc se mi tam nechce – bude tam Eddie a novináři -, ale zase uvidím Edwarda…

Zatím ahoj, ještě se ozvu.

Bella

Jak jsme napsala, tak jsme taky udělala, v autě jsem otevřela dveře, sedák vrátila zase do původního stavu, auto trochu uklidila, zavřela jsem všechny dveře, zamkla a šla si sednout na kraj lesa.

Sedla jsem si do trávy, opřela se o ruce, zaklonila hlavu, zavřela oči a užívala si toho lehkého ranního větříku. Musela jsem tam sedět dlouho, protože jsem na tváři ucítila sluneční paprsky. Otevřela jsem oči a opravdu, slunce trochu svítilo, ale vypadalo to, že každou chvíli začne zase pršet.

Sotva jsem se zvedla, že půjdu zpět do auta a už pojdu zpět, na tvář mi dopadla dešťová kapka. A nezůstalo to jen u kapky.

Rozběhla jsem se k autu, které odsud bylo asi 50 metrů, nasedla jsem do něj, podívala se na hodiny – 8:15 – a vydala se zpět.

Když jsem byla nedaleko od Forks před křižovatkou, proletělo kolem mě auto stejné, jako má Eddie.

Byl to nějaký blázen. Na semaforu sice svítila zelená, ale když jsem uslyšela troubení kamionu a vzhlédla jsem, věděla jsem, že je zle.

Nemohla jsem nic udělat, všechno se to stalo tak rychle.

Troubení, kvílení brzd, náraz, křik… Jako by se to všechno odehrálo v jednu jedinou chvíli.

Nevěděla jsem, co dělám, ale najednou jsem šátrala v tašce, vytáhla mobil a zavolala záchranku, policii a hasiče. Popsala jsem jim tohle místo, a co se stalo, a mezi tím jsem vylezla z auta.

Všude kolem toho všeho se shromáždilo spousta lidí a všimla jsem si, že z dodávky za mnou vysedají i chlápci s foťákama. Museli mě sledovat.

Také – jako všichni jsem se rozběhla k místu dění a prodrala jsem se až dopředu.

Byla to hrozná podívaná.

Řidič kamionu se potuloval kolem a z hlavy mu stékal pramínek krve. Pod kamionem byl zaklíněný Jeep a jeho řidič neměl šanci přežít.

Důkladně jsem si to všechno prohlížela. Ten Jeep mi připadal až příliš známý, než aby to byla jen shoda náhod. Velmi dobře jsem si to auto prohlížela a něco jsem hledala, něco, co se na téhle straně auta nenacházelo. Prodrala jsem se tedy na druhou stranu a zatajil se mi dech.

‚Ne! To nemůže být pravda! Ne!‘ křičela jsem uvnitř sebe.

To, co jsem hledala, jsem našla. Byla to zlatá hvězda se stříbrným B uprostřed ní…

Vracela jsem se zpátky k autu úplně mimo. Jak se to mohlo stát? Nastoupila jsem do auta a pomalu vyjela. Bylo mi fuk, že za mnou jedou a troubí na mě a nadávají. Já jela stále stejnou rychlostí. Tak čtyřicet kilometrů za hodinu. Nevím, na tachometr jsem se nedívala. Dívala jsem se před sebe na cestu, ale stejně jsem ani nevěděla, kam jedu. Prostě jsem jela podle paměti.

A opravdu, za chvíli jsem přijela domů. Teda, byl to vůbec domov?

„Bello, konečně jsi doma, měl jsem o tebe strach,“ mluvil na mě někdo. Já vlastně ani nevím, kdo. Byl to povědomý hlas, slyšela jsem ho už někdy, jenom jsem ho teď nemohla zařadit. Podívala jsem se na tu tvář. Vím, že mi měla něco říkat, ale taky jsem ji nemohla zařadit. Možná je to můj příbuzný, možná kamarád… Nevím.

Chvíli jsem se na tu osobu dívala, pak jsem se normálně otočila a šla do schodů. Ani jsem neodpověděla. Myslím, že bych toho ani nebyla schopná. Vždyť i přemýšlení bylo pro mě složité.

Otevřela jsem dveře, zavřela jsem dveře, došla k posteli, sedla si na postel… Všechno tohle byly naučené pohyby, nemusela jsem nad nimi přemýšlet. Kdybych přemýšlela, kdybych dovolila svému mozku přemýšlet o tom, co jsem viděla, asi bych se zhroutila.

„Bello, co se stalo?“ zeptala se mě zase ta stejná osoba. Začala se mnou třást. A já se vzpamatovala. Bohužel.

„Tati?“ zeptala jsem se. V tu chvíli jsem si ani nevzpomněla, že ho nesnáším.

„Bello, zlato, co se stalo?“ zeptal se mě. Podala jsem mu tu hvězdu.

„Čí to je?“ zeptal se nechápavě.

„Eddieho,“ řekla jsem z posledních sil a začala brečet. Už jsem to neudržela. Až teprve teď jsem si uvědomila, že Eddie je mrtvý. Rozmáčknul ho náklaďák.

„Počkej, co se stalo? Vždyť jel za tebou. Říkal, že se ti za něco musí omluvit a že tě přivede zpátky. Kde je? Bello, co se stalo?“ to poslední na mě zakřičel a zatřásl se mnou silně. Byla bych ráda, kdyby mě zabil. Po tom, co mi řekl, už nechci žít. On je mrtvý. Jen kvůli mně. Kvůli tomu, že jsme se pohádali. Že jsem se pohádala já s ním. On byl hodný a vyčítal si to, tak se mi jel omluvit. Kdyby si všimnul toho auta, kdybych nebyla s autem schovaná tak moc v lese…

„Tati, Eddie… On…“ koktala jsem. Nemohla jsem to říct.

„On měl autonehodu a je mr…“ To slovo neřeknu. Ne, nesmí být. Třeba bude nějaká šance, že se z toho dostane.

Nedostane. Vždyť ho ten náklaďák rozmačkal na padrť.

To bylo mé horší já. Já ho ale nechtěla poslouchat. Nebo to bylo mé reálnější já?

„Ne,“ zašeptal nevěřícně Charlie.

Já jsem neodpovídala. Pouze jsem tam seděla na posteli a nechala si smáčet obličej od slz. Stejně jsem nic jiného dělat nemohla. Nic jiného nešlo udělat. Ale proč? Proč je svět tak nespravedlivý. Jediné, co mi po něm zůstalo, byla ta hvězda. To jediné. Ta jediná malá věc.

„Néé, to není pravda. Ty lžeš,“ křičel na mě Charlie. Já jsem zakývala hlavou, že nelžu a táta se zhroutil na kolena. Oba jsme se utápěli v bolesti, ale já asi větší. Protože to já jsem byla ta, která to všechno začala. Měla jsem mu dát aspoň ještě jednu šanci. Jedna by stačila. Poslední. A pak by se nemuselo tohle stát. Pak by mohl Eddie ještě žít a povídat si se mnou. Mohli bychom být usmíření, smát se. Mohli bychom hrát nějakou naši hru. A já bych slyšela to jeho oslovení. Mohli bychom být spolu a všechno zvládat. Mohli bychom tolik věcí, kdybych mu dala jednu jedinou poslední šanci.

 

 

 


 

Byly bychom s MyLS rády, kdybyste nechali aspoň jednoho smajlíka. Jenom dvě kliknutí navíc, nejdříve na smajlíka a potom na vložit, by vám snad neuškoldilo. Klidně vyjádřete i záborný názor, hlavně se nějak vyjádřete.

Děkujeme MyLS a blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The last chance - 5. kapitola:

 1
5. martty555
26.11.2011 [21:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Via
18.08.2011 [22:59]

Ďakujem,hlavne je,že to niekedy bude :)

12.08.2011 [0:27]

BlotikVia, dopíšu to. Teda, aspoň se o to pokusím, ale myslím, že další dílky začnou přibývat až po začátí dalšího školního roku. Nové spoluautorce a mně se nepodařilo tyto prázdniny sladit tak, abychom tady obě byly a mohly psát. Takže tak. Emoticon

2. Via
06.08.2011 [23:02]

Prosím prosím dopíč to :))) veeelmi Ťa prosiim

15.07.2011 [17:01]

patulka13páni... tak tohle se mi ještě nikdy nestalo... prosím, moc prosím! napiš další kapitolu... prosím... tohle je jediná povídka, u které jsem se kdy rozbrečela... nevím, jak jsi to dokázala, ale opravdu tady brečím jak malý dítě, co si odře koleno nebo loket... prosím... moc prosím! já chci další kapitolu... já potřebuju vědět, jestli to Bella zvládne a jestli opravdu zemřel... prosím! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!