Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - Prolog

16.03.2010 (20:15) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1768×

Prolog

„...a měla úžasnou béžovou barvu,“ popisovala jsem Edwardovi za cesty tu nádheru, kterou vystavili v nedalekém nábytkářství. Čekala jsem, co on na to, ale žádné velké emotivní reakce jsem se jaksi nedočkala. Chvíli bylo ticho.

„Co? Kdože měl bordovou barvu?“ díval se na mě trochu roztěkaně a bylo jasné, že ještě před okamžikem se myšlenkami toulal někde úplně jinde. Takže z mého procítěného líčení o dokonalosti mnou vybraného nábytku měl asi tolik, co Slovák z výkladu o analýze hydrometeorů v čínštině.

„Ede, příjem, příjem,“ začala jsem mu louskat prsty před očima. „No přeci ta pohovka a nebyla bordová, ale béžová,“ zvedla jsem oči v sloup a on se shovívavě usmál.

„Já bych se na tvém místě moc nesmála. Dneska je s tebou rozmluva jak s mikrovlnou troubou. Ba ne, i ta podává větší známky života a vnímavosti než ty,“ zamračila jsem se na něj, ale byl to spíše takový můj škádlící manévr.

„No za to ty jsi dnes jako lednice, zmrazíš vše, co se jen přiblíží ke tvé sociální zóně,“ vypláznul na mě jazyk.

„Ha, ha, ha, jo a ty mimochodem stojíš v mé intimní zóně,“ sjela jsem pohledem k jeho ruce, kterou měl omotanou kolem mého pasu, „tak si na mě raději dávej pozor a moc mě neštvi. Mohla bych tě proměnit v kostku ledu,“ vykouzlila jsem bojový výraz a přimhouřila oči.

„Páni, a to chceš kupovat ještě další kuchyňské spotřebiče? Vždyť my dva si bohatě vystačíme, ty můj mrazáčku,“ zašišlal na mě škádlivě poslední slova a přitisknul si mě ještě těsněji ke svému tělu.

„Anthony, mohl by jsi si ze mě laskavě přestat utahovat?“ imitovala jsem uražený tón a zasadila mu štípanec do hrudníku. Jeho druhým jménem jsem ho nazývala jen tehdy, když jsem na něj byla opravdu naštvaná. Takže z mého hereckého aktu uraženosti měl vážně srandu. Takhle jsme dováděli celou cestu až k bance a někteří chodci na nás koukali tak nějak jako na blázny. Co byste chtěli, když je někdo šťastný, svou dobrou náladu dokáže skrývat jen ztěžka.

Bože, a jak já byla šťastná, to se snad ani slovy popsat nedalo. S Edwardem jsme se poprvé potkali u nás na škole. Jednoho dne prostě vešel do třídy a můj život nadobro změnil. Nejprve jsme se oba snažili nejevit žádné známky sympatií k tomu druhému. Byl to opravdu nejúžasnější a nejkrásnější muž, kterého jsem kdy viděla – takže to šlo vážně ztuha. Dodnes jsem nepochopila, proč podlehl zrovna mě. Zájemkyň o jeho pozornost a přízeň opravdu nebylo málo. Raději jsem se mu tedy vyhýbala, proti ostatním dívkám „v růžovém“ jsem měla jen mizivou šanci a nikdy jsem nebyla zrovna bojovník. Má persóna většinou naopak zastupovala spíše tu třetí nezávislou stranou, která vše nechávala klidně plynout svým proudem. Lhala bych, kdybych řekla, že mi taky hned nepadnul do oka a jak šel den za dnem, jen to sílilo. S nikým se moc nebavil a přátel ve škole také moc nepobral. V prvních týdnech se obzvlášť chladně choval ke mně. Jakoby vycítil mé city vůči jeho osobě a snažil se mi svým odtažitým chováním dát najevo, že nic nebude. Ale bylo. I on (i když se to snažil všelijak skrývat) ke mně totiž začínal pomalu lnout. Bylo opravdu jen otázkou času, kdy jeden z nás povolí a přestane s tou hloupou přetvářkou – samozřejmě jsem to byla já, kdo to vzdal (ach ano, vždy slabá a necílevědomá). A tak to všechno začalo.

Od té doby jsme spolu. Už uběhlo bezmála 9 měsíců a já bez něj stejnak nedokážu vydržet ani den. Předtím jsem byla spíše taková přelétavá vrána. Ale jak do mého života vstoupil on, vše se radikálně změnilo.

Dnešek byl pro nás oba významným dnem, rozhodli jsme se, že si pořídíme vlastní byt. S naší finanční situací to však moc realistické nebylo, takže se naše napoleonské plány neobejdou bez menší výpomoci v podobě půjčky z banky.

Pro někoho je to možná moc zbrklé a moc narychlo, neznáme se vlastně ani rok, ale pro nás je i tato krátká doba přijatelná pro tvorbu budoucího soužití.

Moji rodiče si totiž před čtyřmi roky pořídili další přírůstek – mám malou sestřičku, Elenu. Takže v našem bytě už jsme si všichni pomalu seděli na hlavách. Atak já, jakožto osmnáctiletá mladá dáma jsem se rozhodla vyklidit prostor a začít svůj vlastní život, s Edwardem.

„Dobré odpoledne, jak vám mohu pomoci?“ zeptal se nás u přepážky zdvořile pracovník banky. Snažil se působit mile a přirozeně, ale bylo vidět, že už ho tato práce nudí a že větu, kterou nás před chvílí přivítal, vyslovil minimálně milionkrát a dokázal by ji říct snad i pozpátku.

Vysvětlili jsme mu naší situaci i plány do budoucna, načež nás ujistil, že se nemusíme bát a že naše sny se již brzy stanou realitou.

„Ahoj, teto Bello,“ uslyšela jsem za sebou dětský hlásek a otočila se. Byla to Anetka, sousedčina dcerka. Roztomilé dítě, nedávno oslavila šesté narozeniny. Jak jsme zjistili, s Alenou (maminkou) se tu stavily zaplatit nějaké směnky. Prohodily s námi pár slov a šly k přepážce.

„Jsem tak šťastná,“ zašeptala jsem Edwardovi natěšeně do ucha a nemohla se zbavit toho přiblblého úsměvu, jenž okupoval mou tvář. Byl to můj první krok k začátku samostatného, nového života – první krok dospělé ženy. Ed však mou radost zřejmě nesdílel, jen se na mě trochu pousmál (no, vlastně to vypadalo spíše jako úšklebek). Tohle všechno je opravdu velký krok vpřed pro nás pro oba, je tedy logické, že i on z toho byl trochu nesvůj a měl strach, kam to všechno povede a jak to dopadne. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje. Ale než jsem se vůbec stihla nadechnout a zformulovat v hlavě svou otázku, přitisknul své rty na ty moje. Rozhodně jsem se tomu nebránila, ba naopak vřele jeho polibky opětovala.

Mezitím už se vrátil úředník se všemi potřebnými formuláři a taktně si odkašlal. Naše rty se od sebe odtrhly a já se cítila trochu trapně.

„Jsem moc šťastný za to, že tě mám. Miluji tě a tak to zůstane napořád, víš? Nikdy na to nesmíš zapomenout,“ usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem a políbil mě na čelo. Jediné, na co se mé vědomí i podvědomí zmohlo, bylo, na něj čučet jak diabetik na karamelovou polevu a culit se jak marcipánový perníček. Také jsem mu chtěla říci nějaká slůvka lásky, ale už se mi nenaskytla příležitost.

„Lehnout na zem! HNED! VŠICHNI!“ rozlehl se po prostorách banky silný hluboký mužský hlas. Než jsem se nadála, strhnul mě Edward dolů pod stůl.

„Seď a nevylézej ven,“ zašeptal a lehl si na zem hned vedle mně.

„Tohle je přepadení! Lehněte si všichni na zem a nehýbejte se! Teda jestli nechcete schytat kulku do hlavy...“ ozval se další mužský hlas a své poslední větě se smál, jakožto povedenému vtipu.

„Ty,“ ukázal jeden ze zakuklenců na k smrti vyděšenou úřednici za přepážkou, „zavedeš mě k hlavnímu trezoru. A rychle!“ okřiknul ji, ona poplašeně vyskočila a odcupitala s ním zadními dveřmi. Klečela jsem pod stolem a strachy ani nedýchala. Bála jsem se, nehorázně jsem se bála. Všude bylo ticho a nikdo ani nedutal. Ticho protrhl až nenadálý usedavý dětský pláč. Leknutím jsem podskočila a přitom se praštila hlavou o stůl. Byla to Anetka, to ona se rozvzlykala.

„Sklapni nebo jednu schytáš!“ heknul na ní bandita a dívenka se strachy rozbrečela ještě víc. Dítě sedělo v matčině klíně a matka si ho k sobě pevně tiskla a roztřeseným hlasem lupiče prosila, aby dcerku nechal na pokoji. Aneta se ale nedokázala uklidnit a stále vzlykala. Chlápek, nedbaje na matčiny prosby, se rozpřáhl s jasným úmyslem udeřit (asi mu bylo jedno, jestli jeho ránu schytá dívenka nebo nebohá žena, zkrátka si chtěl jen ulevit).

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ještě před chvílí jsem strachy div neomdlela, ale najednou jsem tam prostě nemohla jen tak sedět a dívat se na to, jak ten bastard mlátí bezbranné stvoření, jež se ustrašeně tisklo k maminčině hrudníku. Vždyť to bylo ještě dítě! Celý život měla ještě před sebou a už teď to neměla lehké! Otec jim před dvěma roky umřel a Alena se o malou od té doby starala sama. Nemohla jsem dovolit, aby jim osud ještě víc uškodil.

„Nech je být!“ vzešla z mého hrdla varovná slova a já vážně nechápala, kde se to ve mně bere. Už jsem neseděla skrčená pod stolem, ale stála s hrdě vztyčenou hlavou. Lupič se na mě nechápavě podíval, jako jestli si nedělám srandu a pak se vražedně zamračil.

„Sklapni a lehni nebo tě zpráskám jako psa,“ zavrčel mým směrem. Anetka spostila opětovný pláč, lupič na nic nečekal a vytasil stou střelnou zbraň.

„Ne!“ Můj hlas nabral hysterický spád a já se rozeběhla směrem k nim. Muž obrátil zbraň proti mně. Leknutím jsem vykřikla a na místě zkameněla, ale už bylo pozdě. Vyšel hlasitý výstřel a já padla k zem. Mé oči se svévolně zavřely a já čekala na velkou nepřekonatelnou bolest, která se užuž měla dostavit. Ale nic se nestalo. Otevřela jsem oči o rozhlédla se. Kolem byla krev a mně se z toho začalo dělat špatně. Místnost zaplnilo hlasité lapání po dechu a pak jaderné zakletí. Rozhlédla jsem se po prostorách ještě jednou a až teď jsem si všimla Edwarda, který se svíjel na zemi hned vedle mě.

„Ede...“ ani nevím, co jsem vlastně chtěla říct, ale rázem mi došel kyslík a já se zarazila. To Edward, Edward krvácel. Najednou jsem nemohla dýchat a mé tělo se začalo třást.

„Edwarde, Ede, vydrž, to bude dobrý.“ Rychle jsem si přisedla k němu a položila si jeho hlavu do svého klína.

Kontrabanda zločinců už mezitím zmizela a místností se začal rozléhat křik a panika. Lidé přebíhali po místnosti jako splašené stádo.

„Promiň mi to,“ omlouvala jsem se mu, to já za všechno tohle mohla, kdybych jen zůstala ležet, jak přikázal. Po tvářích mi ztékaly slzy a já nechtěla věřit tomu, že je to pravda. Ne, ne, ne, tohle je špatně, ne všechno je špatně, takhle to být nemá. Ne, určitě je to jen sen, noční můra. Za chvíli mě jistě probudí Edwardovy něžné polibky. Snažila jsem si pořád namlouvat, že tohle není reálné a dál vzlykala a hladila Edwarda po tvářích a po vlasech.

„Ne... to ty.... pro... pro... promiň,“ zasípal z posledních sil, přejel mi rukou po tváři a usmál se na mě. Pak se jeho ruka bezmocně skácela z zemi.

„Edwarde, Ede, Anthony, Ede!“ křičela jsem na něj a třásla s jeho bezvládným tělem. „EDWARDE!“ můj hlas překřičel všechny ostatní v místnosti.

Nastalo ticho a oči všech přítomných se upřely na chlapce a na srdcervoucně křičící dívku, klečící v kaluži jeho krve.

„NEEE!!!“

„Bello, Bello! Všechno je v pořádku, jsem tady, nekřič! Byl to jen sen!“ Můj křik se začal mísit s křikem Emilianovím. Mé oči se konečně otevřely a já se šokovaně rozhlédla kolem sebe. Všude byla tma, jen za oknem blikala rozbitá pouliční lampa. Snažila jsem se uklidnit a soustředit se. Emilian mě objímal a přitom na mě mluvil svým uklidňujícím hlasem, já mu ale vůbec nerozuměla. Pořád jsem se nemohla zkoncentrovat a byla ještě v šoku. Dělalo mi problémy přepnout svůj mozek z češtiny na italštinu, kterou na mě Emi mluvil. Po chvíli se přeci jen povedlo a mě tak jeho slova začala dávat smysl.

„Klid, tšššt, neboj, byl to jen hloupý sen,“ opakoval mi a já se k němu ustrašeně tiskla.

Ano, měl pravdu, byl to jen sen, sen, jenž byl kdysi skutečností.

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 1. kapitola

Shrnutí

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔



Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - Prolog: