Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - 9. kapitola

12.10.2011 (17:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1728×

Už je to dávno, co jsem naposledy šplhala na strom, natož tak pitomě z okna, když jsem byla malá, tak tu byl malý stromek, který za dobu mé nepřítomnosti pořádně vyrostl, ale i tak jsem potěšená, že dokážu slézt dolů, aniž bych si roztrhla kalhoty nebo zlomila ruku, což by se mi klidně mohlo stát, šikovná jsem na to dost.

Jakmile se ocitnu na pevné zemi, natáhnu si přes hlavu mikinu, vlasy strčím pod tričko, a kapuci narazím na hlavu, nemám náladu na to, aby mě někdo viděl a poznal, také je to tím, že mám obličej poznamenaný pláčem. Navíc jsem si pláčem smyla i veškerá líčidla, takže musím mít pořádnou ránu. Až se dostanu domů, tak to asi schytám, pokud opět nevylezu po stromě, což se mi tedy moc nechce, ale co na tom, nikdy jsem nebyla ta úžasná holčička!

Zabořím ruce hluboko do kapes, nevzala jsem si klíče od auta, takže musím vzít za vděk pěškobusem, a vydám se po hlavní silnici na kraj města, kde zabočím na starou známou cestu do La Push. Není to žádný kousek, asi deset kilometrů, přičemž na silnici, která vede lesní cestou, už moc světla není, ale co by se mi tady asi mohlo stát?

Mně už se totiž nic horšího stát nemůže! Myslím, že pokud existuje štěstěna, která by měla lidem pomáhat v jejich životě, tak o ní mé já nejspíš nikdy neslyšelo. Jako na potvoru po silnici, kde jindy není šance potkat živéhou duši, jede přímo proti mně auto, takže nejprve slepě zírám do zářivých reflektorů, než si všimnu, že řidič podezřele dupe na brzdu. I přesto, že jsem před malou chvílí házela ramena, ve mně zatrne natolik, až se mi to samotné nelíbí.

Cítím, jak mé srdce zrychlí svůj tep, dlaně se mi v kapsách mikiny zpotí, po čele mi naskočí nepříjemné krůpěje potu. Přes hlasité údery srdce bych snad v tuhle chvíli nemohla slyšet ani troubení vlaku, tohle není vůbec dobrá situace. I když mě už nic horšího potkat nemůžu, stále mě může potkat podruhé to samé, zděsím se.

Auto přibrzdí těsně u mě, takže když se rozkoukám, můžu na sedadle řidiče spatřit někoho, koho bych tu tedy skutečně nečekala. Edward stáhne okénko u spolujezdce a hodí po mně jeden oslnivý úsměv školní celebrity.

„Co ty tu děláš?“ podiví se nehraně, vlastně se mu ani nedivím, jaká je šance, že na osamělé – skoro lesní – cestě potkáte dívku, na kterou máte shodou okolností neskutečné štěstí, že se jí stále vtíráte do přízně?

„Jdu za kamarádem a provětrávám si hlavu,“ vysvětlím obšírně, nemám důvod se svěřovat zrovna tomuhle týpkovi s nablýskaným fárem, ví o mně prd, tak proč mu něco bližšího vykládat, že? Přestože si oddychnu, že tu nezabrzdil žádný úchyl, obezřetně se zeptám: „Co ty tu děláš?“

Pousměje se. „Já tady kousek bydlím, nejsme přímo z města, ale mám cestu do Port Angeles… Nechceš se přidat? Třeba by to kamarád přežil, kdybys ho navštívila jindy,“ navrhne poměrně zajímavý plán, jak strávit dnešní odpoledne, které jsem původně plánovala celé probrečet v přítomnosti svého nejlepšího kamaráda coby jedinou duši, která by mě vyslechla, aniž by se pídila po důvodu mého skutečného smutku. Aniž by se pídil po pravdě, kterou nemůžu říct.

Na okamžik zaváhám, přeci jen toho kluka vůbec neznám, může se z něj vyklubat právě ten úchyl, kterého se nejvíce obávám, ale na druhou stranu by to možná nemuselo být marné, Port Angeles bude jistě mít lepší vliv na mé pošramocené nervy. Navíc je pravda, že by Jacob určitě celou dobu nemlčel, snažil by se zjistit pravdu, aspoň ohledně toho, proč jsem přišla k němu, oči zarudlé, nos opuchlý…

Vsadím vše na jednu kartu a otevřu dveře Edwardova luxusního auta, abychom v další moment už uháněli vstříc městu, ke kterému jsem se před malým momentem obrátila zády. Najednou se stydím za kalhoty, které mám lehce umatlané od toho, jak jsem slézala po stromě dolů, nejradši bych si nafackovala, že jsem nastoupila, ale říct mu teď, že chci vystoupit, vypadala bych jako blázen. Dost na tom, že jsem se dnes zesměšnila před školou, když jsem se zachovala jako idiot. Díky bohu, že Edward nejspíš nepovažuje za nutné rozpitvávat tu nepříjemnost.

„Zase ti nejede auto, že jdeš pěšky?“ pokusí se navázat hovor, zkusím se trošku uvolnit křečovité napnutí svého těla, ruce si položím volně do klína, hlavu zapřu do opěrky, a s vydechnutím odpovím: „Jede, jen jsem se chtěla projít.“

„Nevadí ti chodit samotná lesem?“ zeptá se, pozvedne obočí a na malý moment spustí pohled ze silnice, nejsem sice strašpytel, ale vyjeknu, když auta před námi začnou brzdit, protože si všimnu, jak vysokou rychlostí Edward jede, takže máme co dělat, abychom to ubrzdili, i když on se zdá být zcela klidný.

„Nemám strach, nemůže se mi nic hrozného stát... Copak ty nedáváš pozor na cestu?“ opáčím, když při náhlém dupnutí na brzdu vyletím trošku ze sedačky, jen bezpečnostní pás mě zachytí před tím, abych Edwardovi proděravěla přední okno.

„Jsem dobrý řidič,“ odvětí bez špetky zájmu o silnici. „Jsi tak statečná?“

„Proč statečná? Jednoduše se nebojím, že by za prvním stromem mohl číhat vrah, kdyby tam potom byl… No, asi by to bylo horší, ale taťka je policista, takže jsem poučená dostatečně,“ ujistím ho o tom, že se o mě bát nemusí, má snaha však zjevně nepadne na úrodnou půdu.

„No právě, copak se o tebe otec nebojí, když je policejní náčelník, to sám musí dobře vědět, že venku není bezpečno, ne?“ Nedá si pokoj a nedá si pokoj, povzdychnu si.

„On neví, že jsem venku,“ zamumlám tiše, že mě snad ani nemůže slyšet. „Máme návštěvu, tak jsem se prostě chtěla jít projít, nemám náladu na zpověď…“ Má slova si nejspíš přebere tak, že se přestane vyptávat. Na druhou stranu je to dobře, i když jsem to nemyslela špatně vůči němu, ale mluvila jsem o mamce. Poslední, na co mám teď sílu, je to, abych se dívala na své fotky z dětství, pozorovala svou velkou rodinu a vybírala jméno pro budoucího sourozence.

Po nekonečně dlouhé době, kterou strávím pozorováním ubíhající krajiny za oknem auta, si uvědomím, že jsme dávno vyjeli z obklopení lesů, už nějakou dobu totiž Edward elegantně kličkuje ulicemi města, ale také to, že na mě mluví. Zpozorním a zeptám se: „Co jsi říkal?“

Povzdechne si. „To je jako mluvit do dubu, když jsi zamyšlená. Ptal jsem se tě, jestli nemáš hlad,“ zopakuje mi svou předchozí otázku, ale řekla bych, že se ptal na mnohem víc věcí, jen jsem ho prostě nedokázala vnímat. Někde jsem četla, že žena dokáže udělat až sedm věcí najednou, pro mě je naprosto nemožné zvládnout dvě věci, tedy pozorovat okolí a ještě poslouchat úvahy spolujezdce.

„Ani ne,“ zalžu, přestože mi dost vyhládlo nejen procházkou a uklidněním pocuchaných nervů, od rána jsem prakticky nic nesnědla, když tedy nepočítám oběd, ve kterém jsem se pošťourala bez valné chuti k jídlu. Ostatně jsem poslední dobou hodně vytříbila svůj jídelníček, nemám hlad, nemám chuť…

„Neříkej, slyším až sem, jak ti kručí v žaludku,“ obviní mě ze lži, když se skutečně ozve můj kručící žaludek, a nedá si vymluvit, že nemá pravdu, automaticky zajede k nejbližší restauraci a hravě zacouvá do malého prostoru mezi dvěma auty, kam bych se já s náklaďáčkem nejspíš neodvážila zacouvat. Nerada musím uznat, že řidič je nejspíš skutečně dobrý.

„Vážně hlad nemám,“ vymlouvám se, protože obsah mých kapes činí jen pár drobných a skutečně nemám v úmyslu nechat ho, aby za mě platil, či se ho doprošovat v případě, že by ho něco takového ani nenapadlo, proč by taky mělo, že.

9. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Fear - 9. kapitola: