Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - 8. kapitola

09.10.2011 (16:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1668×

Mechanicky drtím v zubech výbornou večeři, na které bych si za jiných okolností zcela jistě pochutnala, mamka se předvedla, nepustila mě do kuchyně, raději mě vyhnala do pokoje, abych si udělala úkoly, o kterých jsem se mimoděk zmínila, takže jsem nakonec na hodinu a půl byla ušetřena všelijakého vyptávání ohledně mého pobytu ve Forks, o to víc se však zajímala při večeři.

„A co kamarádi, Bello?“ zkouší dál vypáčit ze své nepovedené dcerky nějaké základní informace, nechce se totiž stále spokojit s mými jednoslovnými odpověďmi.

„Dobrý,“ brouknu s pohledem zavrtaným do talíře, kde se přehrabuji ve výborné baště, kterou není nic jiného než mé oblíbené kuřecí řízečky a bramborová kaše, mamka však stále nepolevuje ve své snaze rozvázat mi jazyk, takže hned vyrukuje s další otázkou.

„A jak ti to jde ve škole, předměty ti vyhovují?“

První, komu nervy povolí, je taťka, bouchne vidličkou o talíř, hltavě se napije chlazeného piva, a změní téma hovoru, které stočí především k návštěvě mamky a Phila v deštivém Forks. Pokouší se rozvázat jazyk mamce, ale ani se nemusí moc snažit, ona mu ochotně vybreptá vše, jen to malé překvapení, které pro nás má, si šetří ke kávě v obývacím pokoji, kam se přesuneme po chvíli.

„Tobě nechutnalo?“ zeptá se Renée při pohledu na téměř netknutý obsah talíře, nemám to srdce odseknout něco nepřívětivého, co by ji přesvědčilo, aby mi dala pokoj, takže jen pokrčím rameny a zalžu, že mi není moc dobře, vlastně ani nelžu, nepříjemný hovor dnešního rána se hodně podepsal na mém psychickém stavu.

„To se mi ulevilo,“ oddychne si, na mou odpověď už ale nečeká, do ruky mi strčí talířek s bábovkou, kterou koupili při cestě sem, a vyžene mě do obývacího pokoje, kde už čeká taťka s Philem, jsou zrovna zabraní do hovoru, takže si naší přítomnosti téměř nevšimnou.

„Letošní sezóna za moc nestála,“ komentuje taťka.

„Jak se to vezme, někteří favoriti měli skutečně slabší výsledky, ale jiní se zase neobvykle dobře projevili. Baseball je o náhodě, z velké části tedy působí i vlivy počasí, psychická i fyzická forma každého hráče…“ Je mi zcela jasné, co je střed jejich vesmíru, baseball se u nás probírá snad neustále. Charlie je sice pasivní fanoušek, ale Phil je oproti němu aktivní hráč, kterého nedávno přijali na lépe placené místo, má před sebou slušně rozběhnutou kariéru, které vděčí i za setkání s mamkou, potkali se totiž na baseballovém zápase, jaká náhoda!

„Kluci,“ krotí mamka jejich zapálení pro milovaný sport. „Chtěli jsme něco říci, ne, Phile?“

Přikývne. „Ano, to jsme chtěli, mám začít?“ informuje se Phil, ostatně kdyby chtěla Renée začít, jistě by to prostě řekla, takhle se musím podívat na toho blbce, abych vyčkávavě hleděla do jeho modrých očí.

„Rozhodli jsme se, že spolu žijeme už velmi dlouho, takže se vezmeme,“ odhalí mi onu tajemnou novinku, kterou mě vlastně nijak nezvedne z křesla, něco podobného jsem čekala už před pěti lety, když jsem ještě žila ve Phoenixu.

Pohodlně se tedy usadím v křesle, nohy zkřížím do tureckého sedu a ukradnu si pro sebe malý kousek bábovky, která chutná vážně dobře. Phil ještě chvíli něco breptá, ale nevěnuji mu zvýšenou pozornost, spíš si připadám, že v pokoji vůbec nesedím. O to víc jsem překvapená, když zjistím, že si slovo už převzala mamka.

„Je to také proto, že se naše rodina rozroste o dalšího člena. Jsem těhotná,“ oznámí nám bez přípravy na případný šok, který alespoň u mě následuje hned, jakmile si onu novinku přeberou mé uši. Zůstanu zírat jako zjara, drobeček z dosud výborné bábovky, která mi ale rázem přestane chutnat, mi zaskočí, takže prvních několik vteřin strávím kuckáním, dušením a pokoušením se zachránit si holý život. Teprve potom se mohu trochu vzpamatovat.

Bradu bych momentálně mohla hledat někde u kolen, jak hluboko mi musela klesnout při tom šoku. Těhotná?! Mamka je těhotná, bude mít další dítě? Můj mozek je nejspíš totálně neschopný akceptovat nějaké další informace, takže mi její slova přehrává neustále dokola jako na kazeťáku, abych je byla schopná konečně vstřebat.

„Uh,“ vydechne Charlie, když se jako první vzpamatuje. „Gratuluji, netušil jsem, že chcete další dítě…“ I on je dost zmatený, ani se mu nedivím, protože pakliže je on zmatený, já jsem v jakémsi transu, jako na běžícím filmu sleduji, jak se zvedne ze svého místa v křesle a obejme mamku, aby jí poblahopřál, Phila přátelsky poplácá po rameni a zapřede s nimi hovor.

„Bello, ty nemáš radost?“ nechápe Renée, proč jsem jí ještě nepotřásla rukou, či alespoň něco neřekla, nepogratulovala… Hlasitě polknu, abych svlažila vyprahlé hrdlo, a zvednu se z křesla, abych mohla nakousnutý kus bábovky odložit na talířek, teprve potom se matce podívám do očí. Nesnažím se zatlačit slzy do ústraní, nemůžu se jim bránit.

„Tak mi promiň, že neskáču dva metry vysoko!“ utrhnu se na ni, otočím se na patě a vyběhnu schody do pokoje do dvou, padnu na válendu a nechám slzám volný průběh, jakmile však dveře mého pokoje zavržou, zalituji, že jsem za sebou nezamknula.

Nemám pochyby o tom, kdo se mě pokusil navštívit v mém půdním vězení, mamka si ke mně přisedne na kraj postele a pohladí mě po vlasech, jak to dělala kdysi, když jsem byla malá a měla zlý sen. Tentokrát se však nenechám utěšit, trhnu hlavou, div se bolestivě neuhodím o stolek vedle postele.

„Zlatíčko, já vím, že tě to bolí, ale budeš mít nového sourozence, to sis přeci vždy přála,“ chlácholí mě, kdyby však tušila, že mé slzy vůbec nepramení z toho, že mamka je těhotná, zatímco mé dítě muselo zemřít, abych tak mohla dál žít svůj život, netuší, jak moc bolestivé to je…

„Nech mě být, mami,“ vzlyknu do polštáře, ale ona si nedá říct.

„Ty i ten chlapec jste byli nerozumní, byla to chyba,“ snaží se uklidnit můj náhlý výbuch emocí, ale vůbec se jí to nedaří.

„Thomase do toho netahej, on za nic nemůže!“ zakvílím jako raněné zvíře a dál utírám slzy do deky, snažím se splynout s okolím a zapomenout na tu tíživou díru na hrudi, která mi vysává energii, snažím se ji nevnímat, i když to jde těžce.

„Ale ano, měl myslet na ochranu stejně jako ty. Měla bys na něj zapomenout -“ pokračuje dál ve svém monologu.

„Nech mě na pokoji!“ zakřičím tak hlasitě, až se divím, že do pokoje nepřiletí taťka nebo Phil, aby tak chránili mamku před mými pubertálními výjevy, ostatně tak oni samotní pojmenovali mé výkyvy nálad a návaly stresu. Jistě, čemu jinému by se taky mé chování dalo připsat, že?!

„Bello, nikdy jsme si nepromluvily, nezdá se ti, že je správný čas, abys mi řekla, jak to tehdy bylo?“ nabourává dál tu barikádu, kterou jsem si vystavěla kolem své osoby, zhluboka se nadechnu, ovládaná hněvem se posadím na posteli, abych jí tak mohla vidět do očí.

„Nemáš nejmenší tušení, co se stalo, tak se do toho nepleť teď. Jdi pryč,“ řeknu pouze, kdyby tu totiž zůstala déle, mohla bych říci něco, co by mě potom dlouho mrzelo, něco, co by prostě nemělo vyplout na povrch. Tajemství jsou z nějakého důvodu tajemství, kdyby je člověk vyzradil, nebyla by to tajemství. Renée se překvapivě stáhne, dojde ke dveřím, ale neopomene mi ještě připomenout: „Ty jsi stejně divná holka, Bello, jiné dívky se svým matkám svěřují, ale ty jsi jako beran, všechno držíš v sobě…“

Jo, to vím i bez tebe. Ta divná v naší rodině jsem totiž odjakživa já, maminko, možná právě proto, abych dostála jejím slovům o divné dívce, za ní hned zamknu, otevřu okno, abych tak zkontrolovala situaci na ulici, natáhnu se pro mikinu do skříně, a nemotorně přešplhám na větev statného ořechu, co mi roste u okna. Protože jsem ta divná, nebudu přeci doma s nimi!

 9. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Fear - 8. kapitola: