Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - 3. kapitola

21.09.2011 (20:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1582×

Jo, mně to taky občas hlava nebere, tati, ale prostě mi přijde hloupé, abych přijela do školy v policejním autě, které navíc řídí taťka, je to potupné. Krátce mu mávnu na rozloučenou, přestože mi nastavuje tvář, na kterou čeká pusu, čeká marně, a vydám se do školy, kde opět mezi prvními auty v řadě spatřím i stříbrné Volvo, jeho majitele si sice vybavím hned, ale stejně se neubráním ohlédnutí po jeho maličkosti, když ho záhy spatřím, jak se s někým baví u auta vedle.

Jako kdyby vycítil můj pohled, otočí se, přičemž se naše pohledy střetnou a já mám náhle spoustu práce s urovnáváním překrouceného pásu tašky na rameni, žmoulání šňůrky u bundy a všeho možného, co bych mohla dělat, jen abych se náhodou nesetkala s jeho pohledem. Přesto mi však za tu vteřinku, než naše pohledy rozpojím, neujde důležitá změna.

Jeho oči už vůbec nejsou čistě černé, ale zlatohnědé, skoro jako roztavené zlato smíchané ještě s něčím… To už lidé vážně nevědí, čím by se vylepšili? Uznávám, že jsem jeden čas taky uvažovala o barevných kontaktních čočkách, ale včas jsem dostala rozum, navíc bych si nikdy nevybrala tak šíleně nápadnou barvu, uvažovala jsem o modré, ale myslím, že ani ta by nedokázala zcela zakrýt mou sytě hnědou barvu očí, kterou jsem zdědila po otci.

„Bello, můžeš na chvíli?“ zavolá na mě Lauren, svým jednáním mě trochu zaskočí, protože ona nepatří zrovna mezi lidi ve škole, kteří by se mnou házeli řeč. Zastavím se a počkám, dokud ke mně nedojde svým afektovaným krokem hvězdy, na kterou si tu hraje.

„Hmm?“ pobídnu ji, když naproti mně stojí a s úsměvem blýská svými bílými zuby natolik, až si myslím, že oslepnu. Zdá se, že ji svým chováním trochu vyvedu z rovnováhy, není zvyklá na to, že by ji někdo nepochválil, natož pak když si dovolím královnu střední školy téměř nepozdravit, že.

„Slyšela jsem, že jsi dobrá v matice,“ okolkuje. Přešlápnu z jedné nohy na druhou, ale než se jí stačím zeptat na jasný důvod její náhlé potřeby kontaktovat mou osobu, odhalí mi důvod svého počínání. „Já v ní tak trochu plavu, potřebuji doučování,“ pronese to slovo s takovým odporem, až se musím škodolibě pousmát, nicméně skutečně zauvažuji nad možností doučovat ji.

„A předpokládám, že já tě mám doučovat,“ odhadnu její úmysly s jasnou ironií v hlase. Ona se ale přesto rozzáří nad mou bystrostí a efektně pohodí vlasy, aby jí zavlály v náhlém závanu větru, skoro mám chuť jí zatleskat.

„Jo, potřebuji z dalšího testu nejhůř C, jinak mě profesor nenechá projít, to by táta nepřežil,“ objasní mi blíže skutečnost, proč tak náhle potřebuje excelovat v matematice.

„No, můžu to zkusit, ale určitě bys našla i někoho chytřejšího,“ zrazuji ji od jejího plánu, ale ona se nedá oblomit. Marcus Wraith je totiž až moc šeredný na to, aby se mohla pohybovat v jeho přítomnosti, jak mi sdělí vzápětí, nevím, jestli se mám urazit, ale když to tak vezmu, byl to kompliment k mé osobě, takže…

„Super, takže ve tři u tebe?“ zajímá se.

„Ne, radši v knihovně,“ rozhodnu a ona se div nezděsí nad tím slovem, nicméně souhlasí, takže mohu pokračovat ve své cestě, další, kdo mi vběhne do cesty, je Angela, kterou vidím mnohem radši než Lauren.

„Ahoj,“ pozdraví mě s přátelským úsměvem a já jí pozdrav opětuji, zařadím se po jejím boku a společně se dopravíme do třídy, dnešní den začínáme dějepisem, kdy se zabýváme historií dávných dob královen a králů, momentálně se naší zástavkou v historii stala Anglie, které vládl rod Tudorovců.

Bez většího zaujetí poslouchám učitelovo povídání, spíš tak prospím celý den, až se konečně den docílí k pauze na oběd, po které následuje již jen hodina literatury, které se přímo děsím, přestože si každou přestávku opakuji látku, mám pocit, že z ní neumím zhola nic.

„Co ti vlastně ráno chtěla Lauren?“ prohodí Angela konverzačně, když stojíme v řadě na oběd, zabrejlím na tabuli, kde se skví dnešní jídelní menu, a vyberu si ze široké nabídky zeleninový salát, který bohatě bude stačit mému zažívání.

„Doučování,“ brouknu nenadšeně a objednám si u starší kuchařky misku salátu, který vypadá asi nejlahodněji z celé nabídky, moc nevnímám to, co mi Angela odpovídá, ale stejně to odhaduji na nějaké moudré pokyvování, ona sama vloni doučovala Jessicu, která je pravou rukou Lauren.

„Hele, šprtko, dneska jsi mi měla udělat úkol na zemák,“ pronese Mike Newton, sportovní nadšenec, atlet, fotbalista a celkový reprezentant naší školy, který mimochodem chodí s Jessicou Stanley, když procházím kolem jeho stolu, kde posedává se svými přáteli. Zastavím se na místě a hodím po něm jeden zadumaný pohled.

„Vážně?“ odpovím se značnou ironií v hlase. „Že o tom nevím.“ Nehodlám se s tím individuem bavit dál, ale on vyskočí na nohy a chytne mě za ruku tak silně, až musím vyjeknout a tác s jídlem málem vysypu na zem.

„Pusť,“ zasyčím, ale to ho zjevně nijak nerozhodí. Přiblíží se svou tváří ke mně blíž a táhne mě o kus dál, abychom byli u sloupu, za který nemohou vidět učitelé, co mají zrovna pauzu a hlídají v jídelně a na chodbách.

„Něco jsem ti řekl,“ upozorní mě a já cítím nepříjemné mravenčení v podbřišku. Vzpomenu si na jinou událost, kdy jsem tuhle větu slyšela. Mlč! Něco jsem ti snad řekl, ne? Když to můžeš dělat s tím puberťákem, se mnou můžeš taky!

Cítím slzy, co se mi derou do očí, přiškrcený hlas mi nedovoluje promluvit, zhluboka dýchám a pokouším se nemyslet na to, co se tehdy dělo, na to, co musí být uzamčené v nedostupném trezoru. Ne, ne, ne!

„Děje se něco?“ ozve se vedle nás náhle hlas, který dokážu bez problému zařadit. Nemůžu však být momentálně ráda, že ho slyším, proč bych taky měla být ráda, že? Vůbec ho neznám, ale teď mi nejspíš dost pomohl, protože Mike mě pustí a než stačí cokoli jiného říct, odložím tác s nedotčeným jídlem k okénku a mizím na chodbu, abych se dostala co nejdál od těch idiotů, nemůžu před nimi ukázat svou slabost, nemůžu!

Zastavím se až na schodech v horním patře, kde už se dnes neučí, ani nevím, jak rychle dokáži tu vzdálenost od jídelny překonat, a schoulím se na zem do klubíčka, nohy si přitáhnu k bradě a pevně objímám kolena, abych se tak pokusila uklidnit, ale za zavřenými víčky se mi přehrávají obrázky, které nechci vidět.

Nepočítám čas, kdy nehnutě sedím na schodech a slzy se mi i přes mé protesty koulí po tvářích jako hrachy, nevnímám nic krom sebe, jak se vnitřně snažím znovu dostat do hraného klidu, musím se uklidnit, protože mám ještě jednu hodinu. Ve svých niterních úvahách jsem zabraná natolik, že vůbec neslyším přicházet narušitele toho ticha.

„Neublížil ti?“ Ten hlas opět poznám bez nejmenšího zaváhání, ale absolutně nechápu, proč se právě on pokouší nabourat mé soukromí neustálými setkáními.

„Nic mi není,“ odseknu prudce a rychle z tváří stírám slzy, které jako neposlušné kapky rosy přetekly hráze mých řas. Po očku kouknu na toho kluka, co sedí vedle mě, a na poslední chvíli uhnu před jeho dlaní, kterou mi nejspíš chtěl otřít slzy z tváře, až má hlava narazí do zábradlí, v tu chvíli mám pocit, že mi před obličejem naskakují hvězdičky.

„Promiň,“ stáhne se rychle, ale tohle není jeho vina, je to mnou, to já nemůžu snést jakýkoli mužský dotek, už to, že tu s ním sedím sama na schodech, je vyloženě pokrok!

„Za to nemůžeš,“ zamumlám a chystám se zpátky do třídy, předtím ovšem chci zamířit na toalety, abych se trošku dala do pořádku, minimálně si opláchnu tvář ledovou vodou.

„Všiml jsem si, že tu nejsi autem. Kdybys chtěla, odvezu tě domů,“ nabídne mi stylem granda, ale já jen němě zavrtím hlavou, nechci mu být na obtíž a nevydržela bych s ním v jednom autě, v uzavřeném prostoru s opačným pohlavím…

Domů se vyloženě těším, i když tam jindy nemám moc stání, Charlie se vrátí zase až večer, ale to mi dá prostor pro uklidnění, uzavření šuplíku, který se dnes neoprávněně otevřel. Celou hodinu literatury si opakuji látku ze sešitu pod lavicí, ale profesor se opět k mému jménu nedostane, takže má snaha vyjde na zmar. Hmm, to se dalo čekat…

4. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Fear - 3. kapitola: