Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The darkness of sunny day - 5. kapitola

22.11.2012 (16:30) • Mcfan • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2596×

V minulé kapitole:

„Ahoj.“ Stál už vedle mě další člen rodiny. Měl světlé vlasy, krásnou tvář s dlouhými řasy a držel si u boku nějakou ženu. „Jsem Carlisle a tohle je má žena Esmé. Se zbytkem ses už asi seznámila.“ Esmé se na mě usmála a já jí úsměv s prazvláštní radostí oplatila.

„Jsem Isabella Swanová. Ale radši mám jen Bella,“ usmála jsem se ještě víc, zatím co jeho úsměv trochu ztuhl.

„Swanová?“ optal se jemně. Trochu se zamyslel. „Ty jsi sestra Amelie Swanové?“

5. kapitola – Šutr

„Ne,“ vyletělo z mých úst dříve, než jsem to mohla zastavit. Všech sedm upírů se na mě překvapeně zadívalo. Carlisle se už nadechoval, aby něco řekl, když se ozvala rána, za jejímž zdrojem se všichni otočili.

Nebylo to ani tak dávno, co jsem Edwardovi začala pálit boty. Nevědomky, samozřejmě. Teď, místo nich hořela televize. Nebo se z ní minimálně kouřilo.

„Sakra, co to…?“ ozval se Emmett popuzeně, ale na tváři se mu vyhoupl úsměv.

„Měli bychom se přesunout jinam,“ začala Alice, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Všichni se věnovali celkovému zmatku a ději v místnosti.

Zatímco televize vydávala skřípavé zvuky a vydatně se z ní kouřilo, každému z nich zapískal mobil.

Strnule jsem na ně zírala. Čekala jsem, kdy se strhne mela.

„Měli bychom…“ Alice se rozhodla dokončit, co načala, ale to už se ze stropu valila sprcha vody. „Já jsem to říkala!“ křikla poněkud naštvaně.

„Spustil se automatický alarm,“ odpověděl poněkud formálně Carlisle a podíval se po všech okolo. „Myslím, že bychom tuto debatu měli nechat na potom,“ prskal dál vodu.

„Můžu si s tebou promluvit?“ přerušil Edward mé zíraní na Rosalii, které se pod očima díky vodě vytvořily obří kruhy rozmazané řasenky. Přikývla jsem na souhlas a pomalu se loudala za ním, zatímco ostatní upíři v domě poletovali a hulákali na sebe, kde je vypínání.

Vyšli jsme z domu a šli k lesu. Stále jsem byla za ním a držela jsem si odstup, což šlo těžce, jelikož stále zpomaloval. Nechala jsem vodu odkapávat na svou košili, když mi sjížděla postupně z konečků vlasů. Edward byl taky mokrý a jeho tričko se přiléhavě lepilo na jeho kůži a odhalovalo tak nemalé svaly.

Šli jsme dlouho a byli jsme téměř uprostřed lesa, když jsme se zastavili. Edward si sedl na kmen padlého stromu a otočil se čelem na mě.

Dlouho mezi námi vládlo ticho, než promluvil.

„Bello, proč jsi sem přišla?“ zeptal se jemně. Měla jsem po mecheche. Buď mu to všechno vyklopím, nebo se budu vytáčet, ale díky tomu, že jsem nikdy nebyla dobrá lhářka, jsem tuhle možnost rychle zamítla. Chystala jsem se ke smrtící odpovědi, když dál pokračoval.

„Víš, když ses chtěla přidat do rodiny, tak jsi nás nemusela tolik vyprudit.“ Náhle byl jeho hlas unuděný a tichý. Zato můj se úplně zasekl. Najednou jsem se nemohla vymáčknout. Totálně mě tahle definice mého chování zaskočila, takže jsem nevěděla, co říct.

„Takže,“ pokračoval. „Když budeš souhlasit, že přestaneš s těmi nesmysly, tak jsi u nás samozřejmě vítána.“ Usmál se, jako by ho ta nabídka potěšila, a klidně čekal na moji odpověď.

Zamrkala jsem. Tohle jsem nečekala. Vítána? Já myslela, že to ví. Že ví, co se stalo. No, asi jsem se spletla.

„Já… jasně.“ Chtějí mě mít doma? Proč toho nevyužít. Pousmála jsem se vlastním myšlenkám. Edward to asi pochopil, že jsem tím nadšená, jelikož v tu ránu byl u mě a pevně mě objal.

Když se jeho ruce dotkly mé kůže, projel mnou elektrický šok. Hlava se mi víceméně zamotala a já si byla jistá, že nebýt Edwardova pevného stisku, sekla bych tu sebou. Asi bych neomdlela, ale zkusit si vyválet v blátě bílou košili musí být skvělá zábava.

Pustil mě a lehce sebou škubl. Udiveně se na mě podíval.

„Cítila jsi to?“ zeptal se opatrně a oči sklopil k zemi, jako by ho náramně upoutal šutr, který tam ležel. Když ticho pokračovalo, začal do něj kopat.

„Nevím, co přesně myslíš,“ odpověděla jsem zlehka. „Jestli tvoje mokré oblečení, nebo vlasy v mém ksichtu,“ zasmála jsem se spolu s ním.

„Jsem zvědavý, jak dlouho se to tu bude omílat,“ zapřemýšlel nahlas, načež jsme dvojhlasně vyprskli smíchy.

„Chtěl bych ti něco ukázat.“ Jeho hlas zvážněl. „Když už teď patříš do rodiny.“

Rozběhl se a mířil dál do hustého lesa. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat za ním.

Běželi jsme, ne, letěli. Taková to byla rychlost. Při běhu jsem se cítila volná. Už jsem nebyla jen šutr podobný tomu, do kterého Edward kopal. Byla jsem to já, s vlajícími vlasy bojujícími s větrem a se zvukem tichého šustění listí pod nohama, které skoro nebylo možné slyšet.

Málem jsem Edwarda přeběhla, když se zastavil uprostřed malé mýtinky. Chtěla jsem nechat mezi námi dost velký prostor, aby v případě nouze byla čísla štěstěny vyrovnaná, ale on ke mně přistoupil a sedl si na místo toho vedle mé nohy. Civěla jsem na něj, než mě popadl za paži a strhnul k sobě do trávy.

„Víš, mám s tebou problém,“ ozval se najednou. „Nikdy jsem to nezažil. Jako bys pro mě byla…“

„Pššt,“ zastavila jsem ho. „Neříkej to.“ Lehce se pousmál a lehl si na záda.

„Poslouchej,“ přikázal tiše.

Poslechla jsem a zaposlouchala se do dějů v lese. Slyšela jsem šumění stromů, které se otíraly o sebe, naslouchala jsem zpívajícím ptákům a proudění čisté řeky nedaleko. Blízko uší nám bzučeli broučci a kapky tiše sklouzávaly z vlasů do trávy.

Hluboce jsem nasála okolní vzduch, abych cítila květiny různých druhů na loučce, na které jsme právě seděli. A že jsme dlouho seděli. Nevím, kolik uplynulo času od hodiny, kdy jsme tam přišli, ale když jsem se pomalu zvedala na nohy, slunce už zapadlo za vysoké pahorky v dáli.

„To je nádhera,“ vytrousilo se z mých rtů.

„Je,“ souhlasil Edward. I on už stál na nohách vedle mě.

„Jdeme?“ Tázavě zvedl obočí.

„Běžíme,“ křikla jsem a rozeběhla se plnou rychlostí vstříc do rukou šesti dalších, nejspíš pěkně naštvaných upírů.

***

„A tohle je tvoje ložnice. Prozatím.“ Alice otevřela poslední dveře v obrovském domě, za nimiž se vyskytoval nemalý pokoj s dvěma dalšími dveřmi. Bylo na ní vidět nadšení, které se ani trochu nesnažila skrývat.

Když jsme s Edwardem dorazili a oznámili pěkně naštvaným členům mé nové rodiny, že se bereme, nikdo se nezmohl ani na slovo. Ani nemusím říkat, jak hluboce si pak všichni oddechli, když jsme oznámili skutečnou novinu a to, že bych se k nim ráda nastěhovala.

Trochu jsem se obávala podivného pohledu Edwarda směrovaného na mě, a tak jsem až moc horlivě souhlasila s Alicí, že mě provede po domě. Ona to už věděla, samozřejmě.

Zatím jsem měla „žít“ v pokoji určeném pro hosty, i když tak rozhodně nevypadal. I šatna tu byla zařízená, takže jsem silně pochybovala o pravdivosti Aliciných slov, že to tam mají „kdyby náhodou“. Kecá, věděli to všichni.

Každopádně jsem se rychle zabydlela. Rozplácla jsem se na velkou dřevěnou postel laděnou v zelených barvách. A tím bylo vybaleno. To, že jsem poté Alici snad stokrát přesvědčovala, že opravdu nepotřebuju nic nového na sebe, byl jen vedlejší efekt. „Nebudu tu na dlouho,“ ujišťovala jsem se v duchu.

„Bello?“ vyrušil mě mateřský hlas zespoda domu. Zvedla jsem se z měkkých matrací a doběhla do obýváku mezi kroužek všech zúčastněných. To znamená mezi všechny obyvatele baráku.

„Posadíš se?“ Carlisle měl na tváři úsměv, který pravděpodobně zapříčinilo moje hnízdo, které se mi vytvořilo na hlavě. Usedla jsem do pohodlného křesla a nevzrušeně jsem se podívala po všech okolo.

„Chtěli jsme tě přivítat mezi námi,“ začal Emmett. „Neberem do famílie jen tak ledajaký vyvrhele,“ usmál se vlastnímu vtipu. Následovaly vítací řeči, kdy každý člen musel pronést aspoň slovo směřované na mě, z čehož Alice na svůj proslov vypotřebovala snad celou slovní zásobu, Emmett mě vítal minimálně pětkrát a Esmé se mě několikrát pokusila obejmout. Jen Rosalii se podařilo říct jen jedno slovo, což bylo: smrade. Asi se pořád ještě zlobila za to líčení. No, to jí vynahradím, pomyslela jsem si sarkasticky.

Poté, když už se Alice, Jasper, Emmett, Rosalie i Esme vytratili z obýváku, se Carlisle začal zajímat o mé „jiné“ schopnosti, krom nevídané síly a rychlosti.

„Bello, potřebujeme vědět, s čím se u tebe budeme potýkat. Jestli o něčem víš, rádi bychom, abys nám o tom řekla,“ začal Carlisle. Edward, který v pokoji zůstal s námi, po mně vrhl rychlý pohled.

„Já nevím, omlouvám se,“ zalhala jsem tiše. „Něco se se mnou děje, ale neumím to ovládnout,“ lhala jsem, jako když tiskne, ale evidentně to zapůsobilo, jelikož Carlisle se hluboce zamyslel.

„Je zvláštní, že máš sílu i rychlost jinak vyvinutou,“ přemýšlel sám pro sebe. Byla jsem jeho nová hračka. Ten pocit jsem už znala.

Zatímco Carlisle dedukoval moje zvláštní schopnosti, Edward se na mě nepřestával dívat. Až to bylo nepříjemné. Propaloval mě těma svýma zlatýma očima a snažil se zachytit můj pohled, který jsem se snažila upřít na cokoliv, jen ne do jeho tváře.

„Jakže jsi říkala, že jsi stará?“ vytrhl mě z přemýšlení, zda-li bych měla nechat bouchnout i Hifi věž.

„Přibližně šestnáct. Přestala jsem to po desítce počítat,“ odpověděla jsem suše.

„Musela sis přenést nějakou schopnost ještě z lidství,“ pokračoval v hlubokém zamyšlení. „Možná jsi byla jako člověk prostě dokonalá,“ usmál se poraženecky a Edward konečně svůj propalující pohled stáhnul.

„Ráda bych si zašla na lov, jestli můžu,“ zeptala jsem se sladce. Carlisleově teorii se nevěnovala pozornost.

Když přikývl, pomalu jsem se zvedla. Uhladila jsem si dlouhé kalhoty a teprve teď si všimla, že mám stále oblečení z rána. Lovu to nebylo moc přizpůsobené, což znamenalo jediné – prozkoumat můj nový šatník.

Vyletěla jsem nahoru svou přirozenou rychlostí a zastavila se až v pokoji před dřevěnými dveřmi do šatny.

Otevřela jsem je a vešla do nádherné, plně vybavené místnosti, od shora až po podlahu přeplněnou luxusním oblečením. Byla laděná v temně rudé a smetanové barvě a osvícená několika bodovými světly na stropě.

Pomalu jsem přecházela kolem jedné strany a nechala ruku táhnout po příjemných materiálech, než se zastavila o plastovou folii. Opatrně jsem vyndala ramínko i s něčím zabaleném v černém pytli a pozorně si ho prohlédla. Jemně jsem chytla za zip a sjela s ním až ke konci. To, co jsem viděla poté, by mi hodilo infarkt nebýt mrtvá.

 Díky patří makulce (zas), která se stále drží při otřesných chybách. Pak P. a Zu, protože já doufám, že si to přečtou. :) A Satuníně, která je jedna z těch tří čtenářů, dokázajících mě potěšit. 

Mcfan 

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The darkness of sunny day - 5. kapitola: