Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 19. kapitola


Tenká hranice - 19. kapitolaPřekvapení!

19. kapitola

Obrátila jsem maso na pánvi a trochu poodstoupila, když se olej rozprskal. Při pohledu na krásně opečené masíčko se mi sbíhaly sliny. V troubě se pekly brambory, salát čekal připravený v lednici. Edward dostal za úkol přinést nějaké dobré víno.

Nemohla jsem se dočkat, až přijde. Nálada dnešního dne byla sluníčková. Dočkala jsem se a čekal mě nástup do práce. Konečně! Když mi Lou oznámil, že můžu přijít už zítra, málem jsem radostí vyskočila z kůže. Doma jsem se nudou kopala do zadku. Nebavilo mě ležet, nebavilo mě koukat na televizi, nebavilo mě poslouchat rádio, nebavilo mě číst si, nebavilo mě prostě vůbec nic.

Edward se pokoušel chodit domů dřív, aby mi dělal společnost, za což jsem mu byla vděčná. S ním čas ubíhal rychlostí blesku. Ani jsem si ho nestíhala pořádně užít.

Očekávala jsem, že z mého návratu do práce nebude dvakrát nadšený, proto jsem mu to hodlala naservírovat se steakem, který by mohl přispět k většímu úspěchu.

Sundala jsem maso a strčila ho do trouby, aby vydrželo teplé. Vrhla jsem se na prostírání stolu. Vyleštit skleničky se mi díky zlomené ruce moc nepodařilo, tak jsem doufala, že případné nedokonalosti nebudou vidět.

Prozpěvovala jsem si s rádiem hit od Lady Gagy a vrtěla přitom zadkem.

„Tady to voní.“ Dvě ruce mě objaly kolem pasu a přitiskly k silnému tělu. Lekla jsem se tak, až jsem si málem vrazila vidličku do dlaně. Obklopila mě známá vůně. Usmála jsem se.
„Neslyšela jsem tě přijít.“
„Ale já jsem dupal,“ řekl se smíchem. Proč jsem mu to nevěřila? Opřela jsem se o něj zády a užívala si chvíli v jeho pažích.
„Něco slavíme?“ zeptal se a mírně se zamračil, jak v hlavě hledal nějakou opomenutou událost.
„Ne,“ uklidnila jsem ho. „Prostě jsem měla chuť vařit,“ pokrčila jsem rameny. S tou dobrou zprávou jsem chtěla přijít až po hlavním chodu. Raději.
„Děje se něco?“ ptal se podezíravě.
„Ne, proč?“
„Ty nikdy nevaříš.“
„Někdy jo,“ ohradila jsem se.
„Nedobrovolně,“ připomněl mi mé kuchařské umění.
„Dneska dobrovolně.“
„Dobře.“

Pustil mě. Otočil se k lince a postavil na stůl lahev červeného.

„Vyhovuje?“ Proč jen jsem měla pocit, že je naštvaný… nebo snad uražený? Ach jo.

Přelétla jsem očima etiketu.

„Perfektní.“
„Fajn.“
„Fajn.“

Trochu ráznějšími pohyby jsem urovnala příbory.

„Půjdu se převléknout.“ Chtěla jsem jen něco zamručet, ale nakonec jsem to nevydržela. S ním to prostě nešlo.

„No tak jo,“ vyhrkla jsem.
„Co jo?“
„Jo, není to jen tak,“ řekla jsem naštvaně. On ze mě vždycky všechno vytáhne, aniž by se musel víc snažit. „Dneska mi volal Lou, zítra nastupuju do práce,“ oznámila jsem mu.
„Dobře.“
„To je všechno, co mi k tomu řekneš? Dobře? Víc tam nemáš?“
„Jsem rád, že se vracíš do práce. Vím, že ses doma nudila a těšíš se tam,“ pronesl a trochu nechápavě si mě prohlížel.
„Jsi rád?“ Myslím, že jsem musela vypadat jako jedna z těch kreslených postaviček, kterým vystřelí oči tak metr před obličej.
„Neměl bych?“ Obočí se mu stáhlo k sobě. Skousla jsem si ret.
„No… myslela jsem, že se ti to nebude líbit,“ přiznala jsem.

Přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu.

„Dobrá, přiznávám, že neskáču radostí do stropu, protože o tebe mám starost, ale vím, že tě práce baví a máš ji ráda, takže jsem za tebe rád, že se vracíš. Navíc, kde by mělo být bezpečněji než za dveřmi vězení?“

Sklopila jsem oči. Musela jsem se za sebe stydět. Edward byl velkorysý člověk. Věděla jsem to. Znala jsem ho, a přesto jsem o něm uvažovala jinak.

„Omlouvám se, přehnala jsem to,“ zamumlala jsem.
„Tys mi uvařila večeři, protože sis myslela, že nebudu chtít, abys šla do práce?“ smál se.
„Tak nějak,“ připustila jsem zahanbeně.
„No tak když mi to nevadí, dáme si to aspoň jen tak, ne?“

Zvedla jsem k němu pohled.

„Jsi trdlo,“ otituloval mě a rychle políbil na rty. „Tak mi nalož na talíř, ženo, já se zatím převléknu.“

Vyplázla jsem na něj jazyk, ale musela jsem se smát. Já ho prostě miluju.

#####

„Připadám si jako pitomec,“ řekla jsem Marge, když jsme spolu šly chodbou na ranní poradu. „Ani když jsem začínala, jsem nepotřebovala dozor.“
„Nikdo to takhle nebere,“ uklidňovala mě Marge.
„Já to tak beru,“ zavrčela jsem.

Být zase v uniformě bylo trochu jako návrat domů. Jak mi šněrovací boty jindy připadaly nepohodlné, košile neprodyšná, opasek těžký, teď jsem si to užívala.

Po enrée, které mi zařídilo černé auto a Morris, který mi otevřel dveře, i přes mé hlasité protesty, přišlo konečně něco normálního.

Našlo se několik zvědavců, kterým to nedalo, a na mého řidiče se zeptali. I když jsem se pokoušela vymyslet nějakou přijatelnou odpověď, moc mě toho nenapadalo, tak jsem jen krčila rameny a říkala jen to je Morris.

Víc ze mě dostala až Marge, která si nebrala servítky a všechno to ze mě vypáčila. Připadalo jí úžasně romantické, že se o mě Edward tak stará a dopřává mi. Podle mě to bylo možná romantické, ale taky otravné a někdy nepohodlné.

Marge se samozřejmě neopomněla vyptat na všechno, co se stalo, můj zdravotní stav a můj rozvíjející se partnerský vztah. Ona prostě věděla, jak to udělat, aby mi to nebylo nepříjemné.

Co se mi stalo, bohužel nebylo tajemstvím. Jak já nesnášela pozornost. Můj stav neopomněl zmínit ani kapitán, když mluvil o plánech na následující týden.

„Dozorkyně Swanová bude příští dva týdny sloužit s dozorkyní O´Brianovou. Potom bude podrobena zkoušce, která prokáže, zda může do služby nastoupit sama.“

Dost na to, že se mě každý na potkání ptal, jak mi je a jestli našli toho, kdo mi to udělal.

„Je mi fajn.“
„Jsem v pořádku.“
„Už mě nic nebolí.“
„Ruka bude za chvíli zahojená.“

„Ne, ještě nikoho nemají.“

Už jsem se vážně těšila na své oddělení, kde takové otázky nepadnou. Jasně, bude tu spousta zvědavých pohledů, ale nikdo se nezeptá. Můžou si myslet, co chtějí.

Podle informací od Loua byl Danny stále na samotce a Ramiréz v nemocnici. Přežil to a pravděpodobně mu nehrozí žádné následky. Danny měl štěstí. Ať už to byl on nebo ne, kdyby Ramiréz zemřel, jeho pobyt by se prodloužil z několika málo měsíců na několik let.

Sama jsem pořád nevěděla, zda věřit tomu, že by toho byl schopen. Danny byl bezproblémový kluk, který se snažil co nejméně vyčnívat, aby měl co nejmíň problémů.

Sama bych si na takové jednání tipla spíše Pottera nebo Arnieho. V těch dvou jsem viděla násilnické povahy.

Nicméně rozhodování o Dannyho vinně nebo nevinně nebylo na mně. Bohužel to neznamenalo, že mi to nebude vrtat v hlavě.

Při ranním nástupu jsem se snažila tvářit co nejvíc neutrálně a nedat na sobě znát, že se mi trochu rozklepala kolena. Při pohledu na ty velké muže se mi vybavilo přepadení. Stačilo, aby si mě podali dva a byla jsem nahraná.

Zhluboka jsem dýchala, v uších mi hučelo. Pohled se mi střetl s Potterovým. Jeho oči byly opět arogantní, výsměšné. Jako by snad mohl vědět, proč mám zlomenou ruku a sem tam stroupky po kůži. Polkla jsem. Touha utéct nabírala obřích rozměrů.

„Bello? Bello!“ Zamrkala jsem se.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Marge.
„Ehm…“ odkašlala jsem si. „Jo, je to dobrý.“

Musela jsem to zvládnout. Pokud bych to nedokázala, nemohla bych se postavit sama sobě. Nejsem přece žádný srab. Navíc mi tady nic nehrozí. Prostě budu dělat svou práci tak, jak nejlépe umím. Nic víc, nic míň.

Přesto jsem se maličko třásla pokaždé, když se nějaký vězeň dostal do mé těsnější blízkosti. Nedala jsem nic najevo, ale chvílemi jsem měla na mále. Musela jsem tu úzkost překonat. Kvůli Edwardovi, Louovi, Alex… kvůli sobě samé.

#####

Na klíně jsem držela tašku s logem hračkářství. Neodolala jsem a musela koupit své nejmilejší neteřince dárek. Jen malý… no možná větší. Dřevěná stavebnice mi přišla jako skvělý nápad. Mia měla období boření komínů. Nejoblíbenější činnost, jakou mohla dělat. A až bude větší, bude si moc stavět domy a pevnosti.

Věděla jsem, že Alex bude proti, abych Mie dávala dárky jen tak, ale tety jsou přece od toho, aby rozmazlovaly, no ne?

„Jsme tu, slečno,“ upozornil mě Morris.

Povzdechla jsem si nad tím oslovením. Poděkovala mu a řekla, že zavolám, až budu chtít jet domů.

Na schodišti jsem potkala paní Temppletonovou. Musela jsem se pousmát, když jsem si všimla rudé rtěnky, kterou stařenka použila.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem hlasitě, ale zase ne tak, aby mě obvinila z toho, že si myslím, že je hluchá.
„Á, Bella,“ řekla. „Vás už jsem tady dlouho neviděla.“ Zabrejlila na mou sádru. Nemohla jsem se dočkat, až se jí zbavím, nějak moc přitahovala pozornost. „Slyšela jsem, že jste byla v nemocnici. Vaše sestra z toho byla celá špatná. Ale vidím, že už jste jako rybička. To má určitě na svědomí ten váš mladík, že?“ Nestihla jsem se ani nadechnout k odpovědi a pokračovala.
„Jo, já vím, co dokážou šikovný chlapský ruce,“ zamrkala.
„Jo, dokážou toho hodně,“ souhlasila jsem. „Už budu muset běžet, Alex na mě čeká.“
„Jen utíkejte, utíkejte.“

Zasmála jsem se a lehce zavrtěla hlavou. Ta ženská se mi snad zdá.

Bylo to přesně, jak jsem očekávala.

„Bello, tos neměla, má hraček plný pokojíček.“
„Tak se tam jedna stavebnice snadno ztratí,“ usmála jsem se a klekla si k Mie.
„Půjdeme stavět komín?“ zeptala jsem se.
„Komín, komín,“ zaječel ten miláček.
„Vidíš, chce dělat komín.“ Na to Alex neměla protiargument.

Strávila jsem asi hodinu stavěním komínů. Pak mě Alex vysvobodila, abychom si mohly dát kávu.

„Jsem ráda, že už je ti dobře,“ pohladila mě sestra po rameni. „Kdy ti sundají sádru?“
„Snad příští týden. Už mě pěkně štve a ještě k tomu to pod ní občas pekelně svědí.“ Hned jak jsem to dořekla, ucítila jsem to. Ach jo.
„Pořád tě vozí ten chlapík?“
„Morris, ano, pořád. Edward nechce ani slyšet, že bych měla jet sama.“
„Má tě rád.“
„Já vím,“ souhlasila jsem. „Proto to taky snáším.“
„Máš velké štěstí,“ usmála se na mě.
„A ty máš jedno velké malé,“ kývla jsem hlavou k Mie, která se sápala na křeslo, ale moc jí to nešlo.

Náš smích přerušil můj hrající mobil.

Chvíli jsem ho hledala v kabelce. Morris. Nikdy mi nevolal. Vždycky čekal, až se ozvu sama. Třeba pro mě nemůže přijet, napadlo mě a docela se i těšila, na cestu domů o samotě.

„Ano?“ To, co jsem slyšela, mě dokonale uzemnilo. Srdce začalo dunivě bušit, dechu se mi nedostávalo, ruce se začaly klepat. „Cože? Jak… Je v pořádku? Kde? Hned jsem dole!“

Ruka s telefonem mi klesla do klína. Vše kolem mě bylo díky slzám stojícím mi v očích rozmazané.

„Co se stalo?“ ptala se Alex.
„Edward… Edward měl nehodu. Je v nemocnici.“ Slzy mi stekly na tváře.
„Panebože!“  V tu chvíli se mi opět spojila hlava se zbytkem těla a já mohla začít jednat. Morris pro mě přijede a pojedeme do nemocnice. Musela jsem si pospíšit. Slíbila jsem Alex, že jí zavolám hned jak budu něco vědět.

Morris toho moc nevěděl. Vyptávala jsem se, co se stalo a jak moc je zraněný, ale on jen krčil rameny. Celou cestu jsem ho popoháněla, aby přidal, musela jsem vidět Edwarda, vědět, jestli je živý, hned!

Vestibulem nemocnice jsem proletěla.

„Hledám Edwarda Cullena,“ vyhrkla jsem na sestru za pultem. „Měl nehodu a přivezli ho sem.“ Sestra, mladá holka se zrzavými vlasy se zahleděla do desek.
„Dveře dvě stě padesát šest,“ oznámila mi.
„Díky.“
„Počkejte ještě,“ volala za mnou, ale já ji neposlouchala.

Proklínala jsem celou nemocnici, když jsem nemohla najít ty pitomé dveře. Dvakrát jsem se musela zeptat.

Před dveřmi s číslem dvě stě padesát šest jsem se zastavila. Najednou jsem se je bála otevřít. Co tam najdu? Může být třeba v kómatu. Může být celý polámaný. Může…

Vzala jsem za kliku a otevřela. Bylo to jako strhnout náplast.

Nechápavě jsem zírala na prázdnou postel. Podle otlaků na polštáři a odhozené přikrývky v ní někdo ležel, teď však byla prázdná.

„Bello? Co tady děláš?“

Otočila jsem se. Edward stál u dveří, a jak jsem otevřela, nemohla jsem ho vidět. Právě se oblékal.

„Jsi v pořádku?!“ Okamžitě jsem se mu vrhla do náruče. „Tolik jsem se bála. Není ti nic?“ Dlaněmi jsem přejížděla po jeho ramenou, pažích a hrudníku, abych se ujistila, že nemá žádné zranění. Dívala jsem se mu do očí a hledala jakýkoliv náznak toho, že ho něco bolí.

„Nic mi není. Jak ses to dozvěděla?“
„Morris mě sem vzal. Jsem tak ráda, že jsi celý.“ Úlevou jsem se skoro rozbrečela.

Položila jsem mu hlavu na hruď a tiskla se k němu.

Pak jsem to uviděla. Košile, kterou měl nejspíš předtím na sobě, ležela pohozená na židli. Na tom by nebylo nic divného, jenže ta košile byla celá od krve.

Poodstoupila jsem od něj. Prohlížela jsem si jeho nahý hrudník. Studovala jsem každý centimetr jeho kůže a tak mi neunikly jemně růžové jakoby právě zahojené jizvičky. Některé větší a silnější, jiné malé a téměř nepatrné. Tohle na kůži normálně neměl.

„Co… co… jak… byl jsi zraněný?“
„Bello to…“
„Ne, nechci výmluvy! Ty jsi byl zraněný? Ale vždyť to nemůže být víc než pár hodin co se ti to stalo! Jak…“ Nechápala jsem to.

Košile byla jasným důkazem toho, že byl zraněný hodně. Tolik krve jsem už dlouho neviděla. A ty jizvy…

„Nechápu to.“

Díval se mi do očí. V jeho pohledu se zračila bolest a obavy.

„Bello,“ hlas se mu nepatrně třásl, „miláčku, já… měl jsem ti to říct, ale bál jsem se a pak… nebyla vhodná příležitost…“
„Říct mi co?“
„Bello…“
„Řekni mi to!“
„Jsem poloupír.“


Malé překvapení pro Bellu na závěr. Můžete hádat, jak asi zareaguje. :-)

Předpokládám, že povídka bude mít cca dvacet dva kapitol, takže se pomaloučku blížíme do finále. ;-) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 19. kapitola:

 1
21.11.2016 [20:05]

XloverXSice to nečtu tak rychle jak bych chtěla Emoticon ale mám mnoho dalších povinností a povídku čtu vždy když mohu, ale WoW! Doufám že to Bella vezme v klidu a nějak moc se to nepokazí Emoticon

30.11.2013 [16:24]

mima19974 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.11.2013 [1:54]

kikuska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. Evík
27.11.2013 [20:55]

Dokonalé, moc se těším na další pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. daslli141
27.11.2013 [20:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. magda
27.11.2013 [18:20]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. danje
27.11.2013 [17:29]

No konečněEmoticon se dostáváme k jeho podstatě.
Tak, co na nás vymyslíš? Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.11.2013 [14:22]

lololkaTo bude ještě zlé Emoticon Emoticon Přijde mi, že Bella ve všem hledá logiku a v tomhle ji jen těžko najde tak snáááád to zkousne a nechá Edwarda, aby ji to vysvětlil Emoticon Skvělá kapča Emoticon

8. zuzika
27.11.2013 [7:37]

Rychlo ďalšiu! Nemôžem sa dočkať ako Bella zareaguje

7. E.C.M.
27.11.2013 [5:54]

Ha, no konečně už vím, co je zač!!!! Poloupír? Jejda, tak to moc silný není, maximálně by si to mohl rozdat v těžké váze. Emoticon Ale vybral si vážně příhodnou dobu, kdy jí to říct, no alespoň, že je to v nemocnici. Emoticon

6. Karolína
26.11.2013 [23:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.11.2013 [23:08]

kiki11Tak buď se dá Bella na útěk nebo to pochopí. Nádherná kapča.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Niki
26.11.2013 [23:07]

To je pěknéééé !!! :))

3. BabčaS
26.11.2013 [22:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. winna
26.11.2013 [22:09]

haaa, tak to asi nečekala.D

1. Biralex
26.11.2013 [21:37]

Já nechci ještě finále Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!