Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 11. kapitola

01.10.2013 (18:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3735×

11. kapitola

Otevřela jsem oči. Všude kolem mě byla tma. Oknem do pokoje pronikala záře pouličních lamp. Nehýbala jsem se. Něco mě probudilo, tím jsem si byla jistá, ale netušila jsem co. Hlavou mi proběhla vzpomínka na ten dopis a dech se mi zrychlil. Napínala jsem uši, abych slyšela sebemenší šustnutí. Ticho, které v bytě panovalo, bylo rušeno, jen občasným projetím auta kolem.

Nejspíš se mi jen něco zdálo, usoudila jsem a nenápadně si oddechla, nejsem žádný zbabělec. Otočila jsem se na bok a zavřela oči.

Zazvonil zvonek. Ano, to je ono. Zloděj nebo nějaký násilník by přece nezvonil, ne? Rozsvítila jsem lampičku a vstala.

Nejistota byla silnější než mé vnitřní přesvědčení a tak jsem zašla do kuchyně, abych našla nějakou zbraň. Nůž mi přišel až moc nebezpečný, takže jsem vzala paličku na maso.

Potichu jsem se kradla ke dveřím. Nadávala jsem si, že jsem si nenechala namontovat kukátko, jak mi to několikrát radila Alex i Holly. Teď už na to bylo pozdě, ale usmyslela jsem si, že hned ráno někam zavolám. Mohlo by mi to ušetřit spoustu nervů.

Pomalu jsem otevřela dveře, paličku jsem měla připravenou k útoku. Vystrčila jsem volnou ruku, abych rozsvítila. Světlo zalilo chodbu, která byla úplně prázdná. Ušklíbla jsem se. Já jsem vážně magor. Nejspíš si někdo spletl zvonek. Zavrtěla jsem hlavou a chtěla se vrátit do postele, ale pohledem jsem zavadila o rohožku.

Co to tu dělá?

Sehnula jsem se pro panenku s dlouhými tmavými vlasy, která měla potrhané oblečení a červené šmouhy po těle. Izolepou měla na hrudníku přilepený nápis.

Jako pohled do zrcadla.

Rozbušilo se mi srdce.

Podívala jsem se na temné schodiště, ale nikoho neviděla.

Strach, který mě náhle přepadnul, se okamžitě proměnil na zlost.

„Tohle už přestává být vtipný!“ zamumlala jsem a s třísknutím dveří zapadla do bytu.

Šla jsem k oknu. Možná jsem doufala, že na ulici někoho uvidím. Zbytečně. Kdo by se taky potuloval venku v… Podívala jsem se na hodiny. O půl čtvrté ráno?! Skvělý.

Nejradši bych si zalezla do postele a na těch pár hodiny, které mi zbývaly do vstávání, ještě usnula, ale věděla jsem, že by se mi to nepovedlo. Takže jsem následující dvě hodiny seděla a zkoumala dost neobvyklý dárek.

Zpráva byla jasná. To já byla ta panenka. Mělo mě to vyděsit a to se taky povedlo, ale na druhou mě to rozčílilo. Proč prostě nepřijde a neřekne, co mu vadí? Tohle schovávání se už mě přestávalo bavit. Jestli si myslí, že zalezu do koutku a budu se třást strachy, tak je na omylu.

Váhala jsem, co udělat. Kdybych vzala panenku ukázat Louovi, akorát bych ho zbytečně vyplašila. Nechtěla jsem, aby se o mě bál, takže jsem se rozhodla, nechat si to prozatím pro sebe. Doufala jsem, že když ukážu, že mě nezastraší, dá mi pokoj, ať je to, kdo je to. Nějaký ubožák. Zastrašování jsem jinam než mezi ubohosti ani počítat nemohla. Schovala jsem tedy panenku do skříně. Možná by neškodilo trochu zapátrat a zjistit si o ní nějaké podrobnosti. Třeba by mě mohly dovést k tomu člověku.

Haha, zasmála jsem se v duchu. Ve městě je spousta hračkářství, které prodávají stejné panenky, určitě jich denně několik prodají, tudy cesta nepovede.

Povzdychla jsem si. Vypadalo to, že mi zbývá jen jedna možnost.

Nebyla jsem hysterka, abych na policii běžela hned. Usoudila jsem, že když už to počkalo do teď, počká to do odpoledne.

Nebála jsem se. Teda ne tak jak bych čekala, že budu. Spíš jsem měla vztek. Někdo mi začal otravovat život právě ve chvíli, kdy v něm došlo ke změně. Velmi příjemné změně. Která byla ovšem odsunuta do pozadí, kvůli tomu zbabělci, co se mi ani nedokáže podívat do očí.

 #####

Marge si mě starostlivě prohlížela. Dělala jsem, že ji nevidím. Od rána jsem si připadala jako nějaké exotické zvířátko, všichni na mě koukali, ptali se jak mi je, jak se to stalo a tak dále. Bylo to maličko otravné.

„Myslíš, že mi na čele vyroste roh?“ zeptala jsem se ledabyle a povolovala tkaničky na botách, abych si je mohla pohodlně nazout.
„Roh?“ zamračila se nechápavě a vrátila se k česání vlasů, které si stáhla gumičkou.
„No že mě tak hypnotizuješ.“
„Jen přemýšlím, jakou barvu tam budeš mít zítra,“ ušklíbla se.
„Myslíš, že bych si podle toho měla sladit oblečení?“

Obě jsme vyprskly smíchy.

„Měla sis to zakrýt,“ řekla.
„Neudělala jsem to úmyslně, chci, aby to viděli. Dohodla jsem se s Louem, že jim teď nastolíme přísnější režim. “
„To nebudou rádi,“ konstatovala suše.
„Nebudou, ale mají smůlu, však oni to ten týden vydrží a aspoň se trochu srovnají.“

Nazula jsem si vysokou bohu a začala pečlivě zatahovat tkaničky.

„Můžu se na něco zeptat?“ Zvedla jsem k Marge pohled.
„Copak ses někdy neptala?“
„Máš pravdu, ale tohle je asi hodně osobní.“ Povytáhla jsem obočí vzhůru. Co může být osobnější, než intimní život, který s Marge občas rozebíráme?
„Ven s tím,“ vybídla jsem ji a ustala v zavazování.

Marge si sedla na lavičku vedle mě.

„Víš, Lou se mě ptal na takový zvláštní věci… jestli jsem si nevšila, že tě někdo sleduje a tak… chce ti snad někdo ublížit? Neměla jsem ti nic říkat, ale mám o tebe starost.“ Marge byla milá. Byla to nejen moje kolegyně, ale taky dobrá kamarádka, takže jsem jí to všechno vyklopila. Pověděla jsem jí i o svém rozhodnutí navštívit odpoledne místní policejní stanici, s čímž víc než souhlasila.

„Musíš si dávat pozor, Bello.“
„Neboj, jsem opatrná,“ usmála jsem se na, i když mi moc do smíchu nebylo.
„To doufám.“ Marge se zadívala na hodinky na svém zápěstí. „Musíme jít.

Rychle jsem si došněrovala boty a vyrazila za ní.

 „Tento týden budete míst zpřísněný dozor. Zkracují se vám vycházky na polovinu a to samé doba návštěv,“ oznámila jsem při ranním nástupu.
„Cože?“
„To je nespravedlnost.“
„My nic neprovedli.“

Ze všech stran se ozývaly předem očekávané protesty.

„Uklidněte se,“ zvýšila jsem hlas. Zmlkli, i když ne úplně.

„Je třeba předejít dalším rvačkám. Doufáme, že si uvědomíte, že to nic neřeší. Pokud máte s někým problém, můžete přijít za mnou nebo kterýmkoliv jiným dozorcem a společně se to pokusíme vyřešit. Samozřejmě bez rvaček a zbytečných problémů,“ dodala jsem.

„To je jako ve školce,“ prsknul někdo.
„Archie s Potterem jsou na samotce, tak proč za to musíme pykat my?“
„To není trest, spíš varování,“ zakončila jsem to a šla si sednout ke stolu, kde už čekal Reed, který mi měl pomáhat, i když jsem doufala, že to nebude potřeba.

#####

„Máte nějaké nepřátele, slečno Swanová?“

Seržant Syders mi pokládal běžné otázky, jeho hlas byl pevný, tón profesionální, zájem malý. Vzhledem k tomu, že se mi zatím nic nestalo a zůstávalo jen u pouhých výhružek, nebyla jsem prioritou číslo jedna.

„Nemyslím. Nevybavuju si, že bych se s někým dostala do konfliktu.“
„Jak vycházíte s kolegy?“
„Dobře,“ pokrčila jsem rameny. Nedovedla jsem si představit, že by někdo z mých kolegů byl schopen něčeho takového. To je blbost.
„Od koho máte tu modřinu na tváři?“ Syders na ni zíral už od začátku, ale teprve teď se zeptal.
„Pracovní úraz. Dostala jsem se do potyčky mezi vězni,“ vysvětlila jsem a bezděčně se dotkla stále citlivé kůže.
„Napadli vás?“
„Spíš to byla nehoda, chtěla jsem je od sebe odtrhnout. Tohle se při mé práci občas stává.“ Několikrát pokýval hlavou a něco si zapsal.
„A co přítel?“ Při té otázce jsem zaváhala. Mám přítele? Možná…
„Scházím se s jedním mužem,“ řekla jsem. „Známe se jen krátce.“ Zamračila jsem se. Představa, že by měl Edward něco společného s tímhle, byla zcestná, on by se takovému zastrašování určitě nesnížil.
„Budu potřebovat jména, slečno. Napište mi seznam všech lidí ve vašem okolí, přátele, kamarádi, rodina, kolegové, prostě všechny.

Chtěla jsem namítat, že ani jeden z nich tohle nedělá, ale nakonec jsem si vzala propisku, kterou přede mě položil, a sepsala jména, která po mě chtěl.
„Dobře, slečno, podíváme se na důkazy, které jste nám donesla, a uvidíme, co nám prozradí. Je možné, že budeme mít ještě pár otázek. Kdybychom na něco přišli, ozveme se vám.“

A bylo to. Přesně jak jsem očekávala. Ale aspoň bude mít Lou klid a já trochu taky. Obrátit se na policii byl dobrý nápad.  Komu jinému bych se s tím měla svěřit?

#####

Edward zaparkoval v podzemní garáži vysokého domu v centru města.

„My jedeme k tobě?“
„Chtělas přece, abych ti uvařil,“ zazubil se.
„To byl vtip.“ Nikdy by mě nenapadlo, že to vážně udělá.

Mé poznámky si nevšímal, vystoupil, oběhl auto a otevřel mi galantně dveře. Vystoupila jsem a na nepatrný okamžik stála v jeho těsné blízkosti.

Dneska mě ještě nepolíbil. Zřetelně jsem cítila to napětí, které mezi námi panuje. Ale nebylo to nepříjemné. Spíš naopak. Plné příslibů a očekávání.

„Pojďme.“ Vzal mě za ruku a vedl k výtahu.
„V kolikátém patře bydlíš?“ vyzvídala jsem.

V té plechové krabici plné zrcadel bylo nějak málo místa. Je možné, abych cítila teplo jeho těla na vzdálenost půl metru? Tak daleko ode mě stál, už se mě ani nedotýkal. Díval se na mě takovým pohledem, až mi srdce bilo jako v nějakém kresleném filmu. Divila jsem se, že to není vidět skrz halenku, kterou jsem si oblékla.

Při oblékání na dnešní večer, jsem byla neskutečně ráda, že jsem s Holly na ty nákupy zašla. Úzké černé kalhoty a volná halenka v tmavočervené barvě se vzorem byly to pravé. Kdo ví proč, jsem místo do šuplíku se svým obyčejným bavlněným prádlem sáhla do tašky, kde byly schované dosud nevybalené kousky hedvábí.

Prostě jsem jen měla chuť vyzkoušet něco nového. Temně fialové prádlo s černou krajkou bylo sice sexy, ale měla jsem ho jen kvůli sobě a svému dobrému pocitu. Ze stejného důvodu jsem si pečlivě oholila nohy a to jsem v případě dlouhých kalhot často nedělala, byla jsem líná. Modřinu jsem zamaskovala makeupem a trochu víc se nalíčila. Prostě jsem si jen chtěla připadat hezky, toť vše. Nebylo třeba hledat v tom skryté významy.

„Až úplně nahoře. Tam je to nejlepší,“ odpověděl Edward. Zhluboka jsem se nadechla. Očima jsem popostrkovala blikající čísla, která určovala, v jakém patře se právě nacházíme.

Výtah šplhal celkem rychle, ale i přesto se to zdálo jako celá věčnost.

Kabina se s cinknutím zastavila a dveře se rozjely od sebe. Ocitli jsme se přímo v bytě.

„Páni,“ vydechla jsem.

Vešli jsme do haly, ze které se přímo otevíral obývací pokoj a k němu přilehlá kuchyně. Co mě však zaujalo nejvíc, byl výhled. Celá jedna stěna byla prosklená od podlahy až ke stropu. Pomalu jsem přistoupila ke sklu a opatrně se ho dotkla.

„Nejlepší,“ zašeptala jsem a pochopila, jak to myslel.

Pod námi se rozkládalo město se spoustou světel. Viděla jsem šňůry aut na silnici, osvětlené ulice, které takhle ze shora vypadaly jako lemované vánočními světýlky, okna bytů zářila do dáli. Skoro by se zdálo, že jsme na celém světě úplně sami a pod námi je světélkující moře.

Zasmála jsem se. Byla to krása.

Na rameno mi dopadly Edwardovy ruce. Maličko jsem se lekla, neslyšela jsem ho přijít. Přejel mi dlaněmi přes paže dolů a položil je na mé boky. Cestička, kterou za sebou jeho doteky zanechávaly, byla horká. Přála jsem si cítit jeho dotek na holé kůži.

Srdce mi dunělo v hrudi, žaludek se stahoval nervozitou a napětím.

Opřela jsem se zády o jeho hruď. Zavřela oči a hlavu položila na jeho rameno.

Obejmul mě v pase. Chvíli jsme stáli úplně nehybně. Vychutnávala jsem si jeho blízkost, teplo, které z něho proudilo, pohodu a klid, které přinášela jeho přítomnost.

Dotyk rtů na rameni. Polibek na krk. Zvedla jsem levou ruku a zajela mu s ní do vlasů. Líbal mě po straně šíje, a když mezi rty zachytil ušní lalůček, neudržela jsem se a zavzdychala nahlas.

Otevřela jsem oči a otočila se k němu čelem. Ruce jsem mu volně položila na ramena. Dívali jsme se vzájemně do očí.

Edwardův pohled se byl plný touhy, jeho oči se zdály hluboké a doutnající. Viděla jsem v nich svůj odraz, protože moje oči byly stejné. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem cítit jeho doteky, jeho rty na mých, kůži na kůži.

Sklonil se a vzal si mé rty. Líbal mě hladově a nenasytně. Dlaněmi bloudil po mých zádech. V prstech jsem svírala klopy jeho saka. Tiskla jsem se k němu, co nejvíc to šlo.

Roztřesenýma rukama jsem mu začala stahovat sako z ramen a rozepínat titěrné knoflíčky na košili. Proč se nedělají košile se zipem, napadlo mě, když se mi nedařilo.

Halenka přistála u mých nohou. Popadl mě do náruče a někam mě nesl.

„Nejdřív jsem plánoval večeři,“ zamumlal mezi polibky. „Pak jsem tě chtěl dlouho svádět…“
„Nemám nic proti změně programu,“ řekla jsem udýchaně a rukou mu vjela pod košili. Pod dlaní jsem cítila pevné svaly.
„To je dobře, protože tě strašně moc chci. Už od prvního dne.“ Usmála jsem se mu do krku. Tohle se hezky poslouchalo.

Hodil mě na postel. Pokrývky zašustily. Než jsem se nadála, ležel vedle mě.

Ústy i dlaněmi objevoval tajná a dosud nepoznaná zákoutí mého těla. Jeho dotyky mě přiváděly k šílenství.

Když jsem ležela jen v prádle, zastavil se.

„Jsi nádherná,“ zašeptal a políbil mě s takovou něhou, až se mi v břiše rozlétlo hejno motýlů. „Nádherná.“

Prohnula jsem se pod ním, když odstranil ten kousek látky z mého hrudníku. Jeho laskání nabíralo na intenzitě. Škubla jsem za pásek jeho kalhot a zkoušela mu je stahovat z boků, ovšem ne moc úspěšně.

Pak jsem zapomněla úplně na všechno. Edwardovy dlouhé obratné prsty se vetřely pod hedvábí kalhotek. Zadržela jsem dech a pak se prudce nadechla.

„Já už to nevydržím.“ Slast, kterou mi způsoboval, byla nesnesitelná.
„Poddej se tomu. Nech se vést,“ řekl a políbil mě na ústa. V tu chvíli jsem došla vrcholu. Vykřikla jsem jeho jméno. Prudce jsem oddechovala. Líbal mě. Nekonečně dlouze, nádherně vzrušivě.
„Chci tě,“ špitla jsem. Toužila jsem cítit ho v sobě, chtěla jsem s ním splynout. „Teď.“

Vstoupil do mě opatrně, ale přesto s naléhavostí touhy a vášně, která nás spalovala. Objala jsem ho nohama kolem boků, nehty mu zatínala do ramen. Mé tělo odpovídalo na každý jeho pohyb. Pod dlaněmi se mi vlnily svaly jeho zad. Hrály jako struny houslí tu nejkrásnější píseň, kterou jsem mohla slyšet jen já.

Brzy mě začaly zalévat vlny slasti. Jedna za druhou, každá další vyšší a vyšší.

Dívala jsem se Edwardovi do očí a sledovala, jak jdou každou vteřinou temnější. Chytil mé ruce do svých a propletl si se mnou prsty.

Řítili jsme se ke srázu. Jeho pohyby se zrychlovaly, až se ve mně úplně utopil. Pak jsme padali. Naše těla se stala jedním. V hlavě mi v ozvěnách zněla naše jména.

Padala jsem do černé bezedné hlubiny, ale nebála jsem se. Věděla jsem, že Edward tam jde se mnou.

Dneska jsem to zakončili trochou romantiky a příště budeme pokračovat. ;-)

Děvčata moje milá, chtěla bych Vám neskutečně moc poděkovat za hlasy v povídce měsíce! Opravdu mě ani nenapadlo, že bych se mohla dostat na bednu. Jsem Vám moc a moc vděčná za to nádherné třetí místo. Velmi si vážím Vaší podpory a snad Vás nezklamu. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 11. kapitola: