Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 2

the break dawn


Ten pravý 2Isabella stráví se svými nápadníky den a už teď zjišťuje, že okolo vévodovy rodiny jsou jisté zvláštnosti. A není jich málo... Příjemné čtení.

Probudila jsem se do krásného rána. Z venčí jsem slyšela půvabný zpěv ptáků, cítila jsem jakési hřejivé teplo u srdce a doufala jsem, že tenhle moment nikdy neskončí. Posadila jsem se, protáhla si svaly ztuhlé od cesty kočárem a konečně otevřela oči. V tu chvíli jsem zkameněla.

Tohle není můj pokoj, pomyslela jsem si prvně a zmateně se rozhlédla.

Jistěže to nebyl můj pokoj. Vzpomínky se mi vracely tak rychle, jako krev proudí tělem, když se člověku příliš rozbuší srdce. A to mé právě bušilo tak rychle, až jsem se obávala, že mi vyskočí z hrudi.

„Dobré ráno, slečno Swanová. Pan Cullen už vás očekává,” pronesla Alison, které jsem si všimla teprve tehdy, když promluvila. Stála u toho ohromného okna a roztahovala závěsy. Připravila jsem se na ostré sluneční světlo zakrytím očí, jenž se ovšem nedostavilo.

„Musela byste mít veliké štěstí, abyste tu zažila prosluněný den,” řekla již zmiňovaná služebná, jelikož si všimla mého gesta.

„Pan Cullen?” vrátila jsem se raději k předešlému tématu. 

„Vévoda Carlisle vás již očekává na domluvenou snídani.”

Začervenala jsem se, neboť jsem na tuto schůzy úplně zapomněla. Ale nebylo se čemu divit... Včerejší večer mi vnesl do života tolik změn, že se dalo zapomenutí jedné snídaně přehlédnout.

Vstala jsem z postele, to už u mě stála Alison s připraveným oblečením. Sundala jsem si noční košilku a místo ní si oblékla lehké šaty, které se více podobaly té košilce, než čemukoliv jinému. Připadala jsem si velmi nepříjemně, když jsem na ten krátký okamžik spočinula před Alison nahá, doma jsme totiž neměli tolik služebnictva, abych mohla mít svou vlastní „pravou ruku”, proto jsem se o své věci - i oblékání - starala sama. Služebná vzala korzet a začala ho na mě uvazovat. Musela jsem se chytit postele, abych se vůbec udržela na nohou, tkaničkami trhala tak, až jsem si přišla jako hadrová panenka, jenž je jí bezmocně oddána. Málem jsem se nedokázala nadechnout.

„A co krinolína?” zeptala jsem se s pozvednutým obočím, když místo zmíněného kusu róby brala šaty.

„Vždyť vás pan Edward včera informoval o tom, že s ním půjdete do stájí... A věřte mi, že s krinolínou byste si na koni zajezdila vskutku nepohodlně,” odpověděla už mi přes hlavu přetahujíc překvapivě lehké šaty.

„Ne, ne... Určitě to říkal Jasper, jsem si zcela jistá,” namítla jsem.

„Včera to byl Jasper.”

Povzdechla jsem si. Proč si ta jména mění? napadlo mě, ale nahlas jsem nic neřekla.

Alison si mě posadila ke kosmetickému stolku a začala si pohrávat s mými vlasy a vzhledem. Byla jsem potichu a sledovala jsem v odrazu zrcadla její hbité a zkušené ruce. Skoro jako kdyby mne zhypnotizovala. Povšimla jsem si, že ruce měla opracované, samý mozol a zlámaný nehet. Pohlédla jsem výš a spatřila její útlý obličej. Když pominu křivý nos a oči divné barvy - byla to moc pěkná mladá dáma.

„Hotovo, slečno Swanová,” oznámila mi a já se mohla postavit a trochu poodstoupit, abych se v zrcadle spatřila co nejvíce.

„Páni,” vydechla jsem s úžasem v hlase.

Šaty, jenž jsem měla na sobě, byly smaragdové s rukávy pouze po lokty, měly velký, kulatý výstřih, který byl však překryt krajkou, aby nebylo odhaleno přílišné množství holé kůže. V oblasti břicha jsem si povšimla rozkvětlého květu na látce, jenž byl přeci jen krásný, ale ne příliš výrazný. Sukně byla obyčejná, lehce zvlněná. Alison mi na týlu vybudovala vskutku pevný drdol a jemně mě nalíčila. 

„Jsi skutečně šikovná,” musela jsem ji pochválit.

„Děkuju,” odvětila a bez dalších okolků mě vedla pryč.

Chodby si tu byly velmi podobné, z tohoto důvodu jsem se je ani nesnažila zapamatovat si. Čisté koberce, zdi s obrazy a občas nějaká ta váza nebo soška. Jídelnu, ve které jsme se momentálně nacházeli, jsem si však prohlédla a to velmi pečlivě. Tato místnost byla jen o kousek menší, než můj pokoj zde. Stěny byly obložené dřevem, což na mne působilo velmi zvláštním dojmem, přesto se mi to líbilo. Podlaha byla také pokryta dřevem, jenže tmavším a uprostřed byl červeno-vínový koberec beze vzoru, na jedné zdi byl zavěšený veliký obraz zobrazující obrovské hody, na vedlejší zdi byl také obraz, jenž se tomu předešlému podobal pouze svou velikostí a zlatým rámem. Na tento obraz totiž malíř přenesl velmi krásnou krajinu. Čiré jezero odrážející sluneční paprsky, okolo jehličnatý les a na bledě modrém nebi plulo pár bílých mraků... Člověku se při pohledu na ten výtvor tajil zrak. Vypadalo to tak skutečně... Tak opravdově. Dvě zbývající stěny nezdobily žádné obrazy, nýbrž dveře, které vedly kamsi... Prvnými dveřmi jsem spolu s Alison vešla dovnitř, ty druhé byly prosklené a vedly ven na rozlehlou zahradu, na jejíž konec bych nedohlédla, i kdybych se snažila sebevíc. Opět jsem se zaměřila na prostředek místnosti, které dominoval obrovský jídelní stůl s raz, dva, tři, čtyři... Napočítala jsem celkem dvanáct židlí. Pět a pět po straně, jedna v čele stolu a ta druhá přesně na druhé straně. Stůl byl zjevně z dubového dřeva, židle jsem nedokázala odhadnout...

Celý tento moment mi připadal jako věčnost, leč trval jen několik sekund.

Zavrzala židle a já svůj pohled opět upřela na stůl, z jehož čela se zvedal vévoda Cullen. Udělala jsem pukrle a pozdravila ho, ale až potom, co on pozdravil mě.

„Prosím, posaďte se,” pravil a ukázal na druhý konec stolu. 

Lehce jsem přikývla a odebrala se ke mně náležící židli. Okamžitě přispěchal nějaký mladý sluha a pomohl mi posadit se.

„Děkuji vám,” pípla jsem a dál mu nevěnovala pozornost.

Okamžitě nám začali na stůl nosit jídlo. Míchaná vajíčka, slanina, rohlíky, marmeláda a med... Ani jsem nestihla postřehnout všechny ty dobroty, když už se mě stejný sluha vyptával, co bych si ráda dala. Nepatrně jsem se nadzvedla a natáhla krk, poté jsem ho požádala o trochu polívky, jejíž název jsem neznamenala. Ale můžu říct, že byla vynikající...

Upřela jsem pohled na vévodu a všimla si, že ze své snídaně jen tak uždiboval, do úst si vložil snad jen kousek masa, nic víc.

„Vám nechutná, pane?” optala jsem se zvědavě a rychle dala lokty ze stolu.

„Ne, ne... Samozřejmě, že chutná, jen nemám po ránu hlad,” odpověděl s úsměvem na můj drzý dotaz a opět se mezi námi rozhostilo obrovské ticho.

Když jsme dojedli - nebo spíše, když jsem já dojedla, odvážila jsem se znovu promluvit. „Proč si vaši synové prohazují jména?” zajímala jsem se.

Vévoda pokrčil rameny.

„Jen tak z rozmaru. Ale pokud si to nejste schopna zapamatovat, Isabello, tomu blondýnovi, jenž se vám včera představil jako Jasper, říkejte Whitlock a tomu druhému Mason,” poradil mi a na jeho bledé tváři se rozlil milý úsměv.

„Omlouvám se za svou nechápavost, ale tomu nerozumím, pane.”

„Za to se neomlouvejte, Isabello, milerád vám to vysvětlým,” obdařil mě dalším úsměvem. „Mí synové mají různé matky. Nejdřív jsem měl ženu Amandu Whitlockovou, která bohužel zemřela rok po narození našeho syna - včerejšího Jaspera - na zápal plic. Pak jsem měl další manželku a s ní i druhého syna - Masona, který své druhé přijmení také zdědil po matce. Ta zemřela při porodu. Nemyslete si o mně, že jsem... jak to jen říct... sukničkář, ale jsem rád, že se stalo to, co se stalo. Jsem rád za své syny,” vysvětlil mi.

„Aha, už chápu... Velmi vám děkuju za vysvětlení a ujišťuji vás, že to bych si o vás nikdy nedovolila pomyslet.”

„To mě těší, na vašem názoru velmi záleží,” znovu se na mě usmál.

Kdyby na něm záleželo, tak tu teď nejsem, napadla mě uštěpačná poznámka, ale nahlas jsem nic neřekla.

„To je mi ale hodin, už budu muset jít. Doufám, že se vám tady líbí, a přeji hodně štěstí, snad vás synové neumoří. Hodně štěstí,” popřál mi, vstal a málem rychlostí blesku zmizel.

„Jste již řádně nasycena, slečno Swanová?” zeptala se Alison, která po celou dobu stála v koutě.

Přikývla jsem a též vstala od stolu.

Očekávala jsem, že mě Alison povede dalšími chodbami a já zapomenu, kde ta jídelna vlastně leží, ale nestalo se to. Naopak mi otevřela předtím zmíněné prosklené dveře vedoucí ven a následovala mě tam. Vzduch byl čerstvý, lehký, cítila jsem v něm déšť. Nejspíš v noci pršelo...

„Následujte mě, prosím,” řekla a vedla mě kamsi. 

„Kam to jdeme?”

„Pan Mason vás očekává v hudebním salonku, ale já znám zkratku, přes chodby uvnitř panství by to trvalo déle,” vysvětlila mi zrovna ve chvíli, kdy jsme došli k normálně velkým dveřím, které nebyly nijak zdobené, výrazné, krásné... Byly obyčejné.

Alison vytáhla z kapsy na bělostné zástěře svazek klíčů a začala se jím probírat. „Ten ne, ten taky ne...” mumlala si pro sebe, až se dostala k tomu správnému, strčila ho do zámku a jednou jím otočila. Dveře se s cvaknutím samovolně otevřely.

„Dávejte si pozor, slečno, je tam tma,” upozornila mě, ale bez dalších okolků mě pustila dovnitř a zavřela za námi dveře. Ještě předtím jsem si všimla schodů, po kterých jsem nyní bezpečně stoupala vzhůru. Jen jsem se modlila, abych nezakopla a nerozbila si koleno. I když jsem jednou škobrtla, ale jako pravá dáma to ustála, nic hrozného se nestalo. Brzy jsem došla až ke dveřím, které jsem po Alisonině vybídnutí otevřela.

Ocitla jsem se na jakési povědomé chodbě. Povědomé, přestože mi bylo jasné, že tady jsem ještě nebyla... Zde by se člověk vážně ztratil, jak si tu jsou chodby podobné. Nicméně mi Alison otevřela jedny z mnoha dveří a já vešla do hudebního salonku. Byla to velká místnost se dřevěnou podlahou, zeleně tapetovanými stěnami a spoustou hudebních nástrojů. V jednom rohu místnosti stála obrovská harfa, jenž mě kupodivu převyšovala, o kousek dál na stole ležel jeden pár houslí a zobcová flétna. Ale to nebylo zdaleka všechno, salonek toho ukrýval mnohem více, já však byla uchvácená temně černým klavírem uprostřed místnosti. Byl velký a statný, přesto působil neuvěřitelně elegantně a něžně.

„Pane Masene,” pravila jsem a udělala pukrle, když jsem spatřila onoho bronzovlasého muže, jenž příhodně seděl za zmiňovaným klavírem. 

„Slečno Swanová,” pousmál se na mě a vstal, „už jsem vás chtěl upozornit, že pro dnešek jsem se stal Jasperem já, ale vidím, že se otec rozpovídal. To je dobře.”

„Měl byste mi říkat jménem, když už si mne musíte vzít!” vyjela jsem, ale okamžitě mi došlo, jaká to byla opovážlivost, a tak jsem raději sklopila zrak a pípla: „Moc se vám omlouvám, nevím, co se to se mnou děje.”

Mladý pán se ovšem pouze pousmál a pokynul mi, ať se posadím ke klavíru, kam už sám opět usedl. Opatrně, abych nezakopla o nějaký ten stolek či instrument, došla jsem k němu a posadila se. I když se dotýkal jen kousek mé sukně s jeho nohavicí, cítila jsem z něj chlad, ze kterého mi naskočila husí kůže.

„Umíte na nějaký nástroj, Isabello?” zajímal se a já sledovala jiskřičky v jeho očích.

Lehce jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„V dětství jsem ovládala zobcovou flétnu, to už je ovšem dávno pryč.”

„No,” znovu mě obdařil úsměvem, až se jeho bíle zuby zaleskly a já přemýšlela, jestli jsou tak ostré, jak vypadají, „to nevadí. Mohl bych vás na něco naučit... Pokud byste o to stála,” navrhl mi a já s radostí přikývla. Ráda bych se naučila na nástroj, u kterého jsem zrovna seděla, anebo na tu pěknou harfu.

„To byste byl velmi laskav, když budeme mít tolik času...” poznamenala jsem a teprve teď si uvědomila, že tu s námi Alison není. To je dobře, špitl slabý hlásek v mé hlavě. 

Mason položil své dlouhé, bledé prsty na klaviaturu, a když je nechal roztančit, místností se rozezněl tak hravý a líbezný zvuk, jenž hladil mé uši. Jeho prsty mi přišly až příliš hbité, ale díky tomu se jim podařilo vykouzlit krásnější tóny. A kolik jich bylo... Kdybych zavřela oči, dokázala bych si představit tisíce tančících not na rozkvetlé louce. Jenže to nešlo. Byla jsem až příliš unešená samotným klavíristou, nemohla jsem z něj spustit zrak. Brzy bohužel nastala chvíle, kdy jeden z deseti prstů stiskl poslední klávesu a skladba utichla, vytratila se kamsi do neznáma.

„To bylo úchvatné,” šeptla jsem. „Škoda jen, že tak krátké.” 

„Krátké?!” nemohl mladý pán věřit vlastním uším.

Nechápala jsem.

„Proboha, Isabello, vždyť jsem vám tu vyhrával patnácti minutovou skladbu,” osvětlil mi situaci.

„Patnácti minutovou?” zopakovala jsem po něm, abych se snad ujistila, že jsem se jen nepřeslechla. Jenže nepřeslechla - přikývl.

„Není divu, že vám to tak rychle uteklo. Chvílemi jste vypadala tak nepřítomně, až jsem se obával, že mi tu omdlíte.”

„Moment,” zarazila jsem se na okamžik, „jak jste zvládl hrát a zároveň mě pozorovat?” zajímala jsem se. Jenže odpovědi se mi nedostalo. Dnešní Jasper na mě jen tajemně mrkl jedním okem a potutelně se usmál. Dál jsem se nevyptávala, nebylo by to příliš slušné.

„Prosím, zahrajte mi ještě něco!” požádala jsem místo toho a prosebně sepjala ruce.

„Dobře tedy,” přikývl a místností se opět rozezněla nějaká rozverná skladba.

Jak čas plynul, Masen mi hrál dál a dál, jenže já stále nebyla schopna zvyknout si na kouzlo jeho hudby, proto jsem se zapomněla zeptat na tolik otázek, kolik jsem jich zvládla vymyslet. A že jich bylo... Dávno mi došlo, že z tohohle se jen tak nevyvleču... Jednoho z nich si prostě vezmu za muže a budu s ním žít do konce svých dní, třebaže to nebude můj milovaný. Nepatřila jsem mezi lidi, kteří se snadno vzdávali, bohužel... Jako žena jsem si pusu příliš otevírat nemohla.

„To bylo nádherné,” vzdychla jsem.

Mason se zasmál. „To říkáte po každé skladbě, nechápu, jak vás to mohlo ještě neomrzet.”

„Tohle mě neomrzí nikdy. Miluji hudbu.” 

„Tak to jsme na tom zcela stejně,” usmál se na mě jako anděl a já pocítila, jak mi zahořely tváře. Stydlivě jsem sklopila zrak a lehce se na mladého pána též pousmála.

„Jste nádherná,” poznamenal téměř unešeně.

„A vy přeháníte,” opáčila jsem.

Jenže můj společník jen zakroutil pobaveně hlavou a ve zlatých očích se mu záhadně zablesklo. V tu chvíli se ozvalo zaťukání a poté sotva slyšitelně vrzly dveře.

„Je čas oběda,” oznámila nám Alison.

„To už?” podivila jsem.

„Ten čas ale letí...” doplnil mě Mason.

Postavil se a mě samotné pomohl na nohy. Věděla jsem, že s ním mám strávit oběd, ale nyní, když ta chvíle měla nastat, se mi stáhl žaludek a dech zadrhl. Snídat s jeho otcem bylo něco úplně jiného... On měl být pouze mým budoucím tchánem. Ale Edward... Vlastně dnes Jasper - to už bylo něco zcela jiného. On byl mým nastávajícím. Možná. A při představě, že budu ještě večeřet se svým druhý nápadníkem, se mi udělalo mdlo, přesto jsem na sobě nedala nic znát. I tak se na mě můj nynější společník starostlivě zadíval.

Mladý sluha, tentýž, který mě obsluhoval při snídani, přede mne položil hluboký talíř se zeleninovou polévkou. Byla opravdu moc dobrá, a kdybych poztrácela vychování, vylízala bych talíř. Ovšem můj dopolední společník ji vynechal se slovy, že polívkám moc neholduje. Přešla jsem to bez mrknutí oka, ale pak nám na stůl přinesli druhý chod. Pečená husa - musím upozornit, že já měla jednu celou husu jen pro sebe a pan Masen taktéž - s bramborami a červeným jablkem nakrájeným na měsíčky. Přestože jsem byla plná k prasknutí, s chutí jsem se pustila i do tohoto pokrmu. Ale co se nestalo... Pokradmu jsem zabloudila pohledem k Masenovi, jenž se v jídle pitval stejným způsobem jako jeho otec. 

„Pane, mohu se na něco zeptat?” zajímala jsem se a rychle dala lokty ze stolu.

„Samozřejmě,” pousmál se.

„Proč tolik vyvařujete, když vám ty pokrmy stejně slouží spíše jen na okrasu?” zeptala jsem se a mírně u toho naklonila hlavu k pravé straně. Tázaný na mne překvapeně pohlédl, párkrát zamrkal, odkašlal si a napil se vody. Dle jeho výrazu jsem usoudila, že ani ta mu dvakrát nechutnala. Ale jak je to možné, když voda snad žádnou chuť ani nemá? Pozvedla jsem obočí.

„No, Isabello... Můj otec má... jisté... návyky a já s bratrem držíme dietu.”

„Cože? Dietu?!” zhrozila jsem se.

Přikývl a nechápavě pozvedl jedno husté obočí, přitom se znovu napil.

„Copak chcete skončit jako kost a kůže?”

„Ne, samozřejmě, že ne. Ta dieta je nařízená doktorem,” osvětlil mi jejich počínání.

Připadalo mi to zvláštní a nechtělo se mi tomu věřit o to víc, když jsem na tváři mladého sluhy spatřila pochyby a... co to bylo? Znechucení? Jakmile však zachytil můj nechápavý pohled, odvrátil svou hezkou tvář a světle zelenýma očima se zadíval na Alison, jenž mu stála po boku.

Nesnědla jsem druhý chod celý, přece jen toho bylo moc, a když jsem odložila příbor, mladý sluha ke mně okamžitě přiběhl a počal sbírat nádobí.

„Mladý muži, jak se jmenujete?” optala jsem se ho. 

Sluha ztuhl a rychle na mne pohlédl, poté odvrátil zrak a nejspíše nervozitou se mu rozklepaly ruce, přesto všechno odpověděl klidným a vyrovnaným hlasem: „Theo, paní.”

Slečno,” opravila jsem ho.

Dokud jsem ještě slečna, hodlám na to upozorňovat, neboť paní mi budou říkat po zbytek mého života.

„Jistě, slečno,” znovu se na mě podíval, tentokrát se mile usmál - jeho rty byly plné a ústa široká, „jak si přejete.”

„Nechci vás vyrušovat, Isabello, ale můj bratr čeká,” přerušil náš kratičky rozhovor zrzek na druhém konci stolu.

„Ach, jistě.”

Mason vstal a přispěchal ke mně, aby mi pomohl. Vděčně jsem se na něj usmála. Poté mi s poděkováním za dnešní dopoledne políbil hřbet pravé ruky, rozloučil se a předal zpět Alison, která měla za úkol odvést mě za zmiňovaným mužem.

Má to být ve stáji, doufám, že nebudeme jezdit na koních, problesklo mi hlavou.

„Už tam skoro jsme,” poznamenala Alison vedoucí mě přes nádhernou, rozkvetlou zahradu. Chtělo se mi tam zůstat a přivonět si ke každé té nádherné rostlině, co se tam vyskytovala, bohužel má služebná spěchala.

Vskutku netrvalo dlouho a dorazili jsme na určené místo. Mé obavy se však naplnily - před stájí byli čtyři holomci a připravovali na vyjížďku dva od pohledu starší koně. Jeden byl světle hnědý s tmavou hřívou a ten druhý dočista černý jako uhel. I přes značné stáří byli oba dva nádherní a já se neubránila a oba dva pohladila nad nosem. Ten černý ovšem při mém doteku trhl hlavou vzhůru a já úlekem uskočila o několik kroků zpět.

„Nebojte se, ten kůň vám neublíží... Je to starý dobrák,” ozval se známý hlas za mými zády.

Otočila jsem se a spatřila pana Whitlocka, dnešního Edwarda. Měl na sobě vysoké, černé boty a jezdecké kalhoty světlé barvy - trochu od bláta, přesto však jeho hruď zdobila modrá košile se zlatými knoflíky a krajkou na límečku. Blond zvlněné kadeře mu díky mírnému větru vlály kolem obličeje, ale nedbal jich.

„Jenže já se nebojím,” zalhala jsem a nevědomky vypjala hruď.

„Jak myslíte, ale já vím své... Nůže, na kterém koni se chcete svézt? Kalypso nebo King?”

„Na tom černém rozhodně ne!” odpověděla jsem, jelikož jsem neměla nejmenší ponětí, který kůň je který, ale později se ukázalo, že King je ten černý a Kalypso je hnědá. 

Holomci dali na Kalypso sedlo a pomohli mi nasednout. Nebylo to poprvé, co jsem seděla na koni, přesto mě však pokaždé nazačátku přepadla jistá nervozita, ale pokaždé - i dnes - jsem se jí dokázala rychle zbavit a jízdu si užít.

Chtěla jsem si s dnešním Edwardem promluvit, jenže mi k tomu neposkytl jedinou příležitost. Přestože Kalypso a King měli svá nejlepší léta za sebou, ještě něco v nich pořád bylo, a tak jsme si dali pár kratičkých závodů. Mezi nimi jsme jim dávala i pauzy, při kterých mi Whitlock popisoval, kolik hektarů jejich louky mají, a jaké stromy jsou v jejich lesích, o zvířatech nemluvě. A zpátky ke stájím jsme se vrátili vyvětraní, vysmátí a já osobně trochu ztuhlá... Také jsem si během jízdy všimla jedné maličkosti - a to té, že se koně ve Whitlockově přítomnosti zřejmě necítili nejlépe, ale očividně byli zvyklí. Rozhodla jsem se chopit své šance na pořádný rozhovor při večeři, ale opět jsem tomu nemohla věnovat pozornost. Zaujala mě Whitlockova nechuť k jídlu. Zase. Jako kdybych se s ní dnes již nesetkala...

Tentokrát při jídle Alison v místnosti nebyla, proto jsem při jejím příchodu očekávala odchod, také už začínala být venku tma a Theo v jídelně zapaloval svícny, ale ona mne překvapila.

„Promiňte, slečno Swanová, ale musím ještě něco zařídit... Trefíte do svého pokoje i bez mé pomoci?”

„Och,” vydala jsem ze sebe tiše, „och, jistě, samozřejmě. Zvládnu to...” odkývala jsem.

„V tom případě dobrou noc,” šeptla, uklonila se a zmizela kdesi.

„A já se s vámi už taky rozloučím... Byl to vydařený den, jste skvělá společnice. Děkuji,” řekl můj odpolední společník a udělal to samé, co jeho bratr. Vstal a mně samotné pomohl na nohy a něžně políbil hřbet mé pravačky.

„To já děkuji vám. I vašemu bratrovi,” špitla jsem a na tváři se mi objevil ruměnec.

„Jistě, vyřídím mu to... Nashledanou.”

„Počkat! To mi ani nesdělíte, jaký je zítřejší program, jako jste učinil včera?” zarazila jsem ho právě včas, když už byl skoro pryč. On se však jen zastavil na místě a řekl: „Nechte se překvapit.”

V jídelně jsem nakonec zůstala jen já a Theo, na chvíli jsme se na sebe navzájem bez mrknutí zadívali, poté jsem odvrátila pohled a vydala se do labyrintu chodeb najít svou komnatu. Očekávala jsem, že budu bloudit poměrně dlouho, opak byl však pravdou. Ale kdybych tvrdila, že jsem uspěla na první pokus, lhala bych. Nicméně jsem vešla do svého pokoje, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Přišlo mi hloupé o této obří místnosti přemýšlet jako o svém pokoji, bohužel to skutečně byl můj pokoj. Teď už ano. A já jsem si musela zvykat.

Zničehonic jsem přes dveře zaslechla šustění oděvu, někdo byl zřejmě na chodbě. Ale jak to, že jsem neslyšela kroky? Kdo by mohl chodit tak tiše? Na tyto otázky jsem odpovědi neznala, ale skoro jsem nedýchala, jak bedlivě jsem poslouchala probíhající rozhovor. Rozhovor mezi Jasperem a Edwardem!

„Bratře, říkám ti svatou pravdu... Celou dobu jsem se snažil, ale neslyšel jsem nic. Zhola nic.”

„Klid, já ti věřím, jen... Jen je to zvláštní, stále si nemohu zvyknout. Vždyť tohle se nikdy předtím nestalo! Nebo snad ano?”

„Ne, nikdy... A co ty? Cítíš ji?”

„Ano.”

„A co jsi cítil? Mluv.”

„Různě... Například se bála Kinga.”

„Aspoň, že jeden z nás v ní dokáže číst. I když jen trochu. Ona je vážně kouzelná.”

„V tom s tebou souhlasím, bratře. To ona vskutku je.”

„Slyšíš? Je tak klidná, nejspíš už spí...”

„Zřejmě.”

Co to má znamenat?! pomyslela jsem si zmateně, neboť jsem rozhovoru za dveřmi rozhodně nerozuměla. A přestože mladí páni zřejmě odešli, dalších deset minut jsem se neopovážila hnout z místa.


Strašně moc se vám omlouvám za prodlevu. Pokud jste se stavili na mém shrnutí, víte, že jsem psaní odkládala kvůli soutěži Zamilovaný červen. A po jejím skončení jsem se snažila užít si trochu toho sluníčka, když ještě bylo hezky... Což teď rozhodně není, alespoň u nás ne. :( Tak či tak se budu snažit, aby už taková prodleva nenastala a moc, moc, moc vám děkuji za komentáře k minulé kapitole. Doufám, že i tuto okomentujete, ať už kladně, záporně, jedním smajlíkem nebo pár větičkami. :)

KateDenali11


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 2:

 1
8. Petronela webmaster
08.10.2016 [8:44]

PetronelaDocela zajímavá povídka. Stále nechápu ten ´rozmar´ měnit si jména, podle mě je to naprostá blbost Emoticon. Ale co se dá dělat.
Rozhovory jsou... No, Bella by podle mě měla být schopna konverzovat na trochu vyšší úrovni, než předvádí, ale tak budiž.
Trochu mě překvapit fakt, že když ty dva poslouchala za dveřmi, tak byla natolik v klidu, že si dva upíři mysleli, že už spí. Copak to jde, aby se člověk takhle uklidnil i při špehování?

7. misule
03.08.2014 [20:43]

naprosto úžasná povídka Emoticon Emoticon

6. BabčaS.
16.07.2014 [21:44]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. forever
15.07.2014 [11:40]

Nádherné.Další prosím. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. emam
14.07.2014 [19:32]

emamZajímavé a velice pěkně vykreslené. Jen ty rozhovory jsou trochu rozpačité. Těším se na pokračování, protože variant, který je ten pravy může být víc než ty dvě Emoticon Emoticon Emoticon

3. Dommy1
14.07.2014 [13:03]

Emoticon Rýchlo ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Terka
14.07.2014 [8:58]

Bylo to skvěle ,těším se na další díl.Děkuji Terka

1. Pinka25
14.07.2014 [8:51]

Krása, rychle další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!