Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 10

09.07.2015 (21:00) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1622×

Představte si, že plavete. Představte si ten pocit beztíže, který vám plavání nabízí. Přesně to jsem zažívala, jenže to nebylo krásné a uvolňující, nýbrž otřesné a svazující. Netušila jsem, kde je nahoře, kde dole, kde vpravo a kde vlevo. Očekávala jsem bolest a pocit na zvracení, avšak nebylo možné cítit nic. I má mysl byla otupělá. Věděla jsem, že jsem měla matku a otce a přátele a známé a nápadníky, dokonce jsem si dokázala vybavit jejich jména, ovšem tváře, ty pro mne zůstaly tajemstvím. Dokázala jsem si vzpomenout na okamžik z dětství, kdy jsem se svými vrstevníky dováděla u rybníka, a ačkoliv jsem skutečně věděla, v jakém období mého života se to odehrálo, přesný čas jsem určit nedokázala, navíc všechny děti z této vzpomínky pozbyly obličejů, ani svůj vlastní jsem si nedovedla vybavit. A když jsem zrovna nelapala po vzpomínkách, tápala jsem v temnotě zcela zbavena citu. Vůli probudit se jsem stále měla, ale kdykoliv jsem se o to pokusila, jeden cit se mi vrátil – cit vnímat bolest. Občas ovšem nastala i chvíle, kdy jsem dokázala být v polospánku, kdy člověk spí, ale částečně dokáže postřehnout jisté věci okolo sebe, především zvuky. A třebaže by se mohlo zdát, že tyto okamžiky se staly mými nejmilejšími, pravda byla taková, že jsem se jich děsila víc než bolesti. Protože vnímat jen malé části života a nemoct nijak reagovat, nemoct se zaměřit na určité věci, bylo zničující, snad horší než smrt. 

A když už momenty omezeného vnímání nastaly, bylo těžké vybavit si třeba jen ta jména. 

Jednou při této příležitosti jsem si skutečně nemohla vzpomenout právě na jména, věděla jsem však, že se spolu bavili mí dva nápadníci. Nebyli moc blízko, spíš dál, ale ne dost na to, abych je nezaslechla. 

„Proč se o ni na chvíli nepostaráš ty, bratře?“ tázal se jeden.

„Protože se jí to přihodilo kvůli mně!“ rozohnil se druhý. 

„Ne, ty za to nemůžeš, může za to ona a jedině ona.“ 

„Nepokoušej se mne utěšit, Edwarde, zakoukala se do mě, a kdybych si Isabellu nepřipustil k tělu, nic by jí neudělala.“ 

„Nechci se chovat puntičkářsky nebo snad sebestředně, ale líbili jsme se jí oba dva stejným dílem, vím to já a jsem si jist, že sis toho také všiml. A žádné kdyby... Stejně by k tomu jednou došlo, nemůžeme Isabellu střežit bez přestání.“ 

„Tobě to snad ani nevadí!“ vykřikl jeden z nich tak hlasitě, až jsem se málem zatoulala zpět do nicoty, ale podařilo se mi udržet. Tenhle rozhovor jsem si přála vyslechnout, pokud ovšem něco jako přát si v mém momentálním stavu šlo. 

„Ovšemže mi to vadí,“ nedal se jeho bratr. „Nejraději bych ji za to, co jí provedla, zabil vlastníma rukama, to ti přísahám. Já jen... Jen poukazuji na fakt, že by se to pravděpodobně stalo stejně, až by ses s Isabellou oženil.“ 

„Jak víš, že by se provdala za mne?!“ 

„Nehraj si na hloupého, Jaspere, sám moc dobře víš, že tě miluje.“ 

Zdálo se mi to anebo hlas jednoho z nich opravdu při vyřčení této věty byl zastřen závistí? 

„Cha! Do očí mi řekla pravý opak, když jsem se jí na lásku ptal, moc dobře jsi to slyšel, tak co mi to tu tvrdíš? Na rozdíl od tebe znám její city.“ 

„Ale občas spolu mysl s ústy nespolupracují a ze rtů vyjde lež.“ 

„Chováš se, bratře, jako bys jí byl schopen číst myšlenky. Jsi snad?!“ 

Zaslechla jsem jen povzdech a nastalo ticho, až jsem se ulekla, že se opět ztrácím, ale z omylu mne vyvedl hlas strůjce předchozího povzdechu. 

„Nemusím číst její mysl či snad probírat se jejími city, stačí mi podívat se jí do očí a vše je mi jasné. I obyčejný člověk by to dokázal poznat, ona je toho důkazem. A pokud mi nevěříš, což by mne po tolika letech zarmoutilo, přestaň lhát sám sobě, přestaň na sebe být tak přísný a ve chvíli, kdy to bude možné, znovu se podívej na její city.“ 

„Jestli to bude ještě možné...“ 

„Buď optimista, Jaspere. Já pevně věřím, že léky zaberou. Zavolali jsme přeci toho nejlepšího doktora, se kterým i Carlisle ve všem souhlasí, a považ, to už něco znamená. Pakliže nechceš uvěřit mně, doufám, že Carlisleovým názorem nepohrdneš.“ 

„Věru, někdy ani léky nedokážou pomoct... Co pak? Jen na ni pohlédni, já už to nedokážu. Celá se třese, ačkoliv její kůže hoří, a ta barva... Vždyť je tak bledá, jinak se jí tu a tam na tváři objeví horečkou způsobený ruměnec.“ 

„Inu... Kdyby ani medicína nezabrala, existuje tu ještě jedna možnost –“ 

„Ne!“ 

A posléze se ozvala rána, po které pro mě opět neexistovalo nic. Znělo to, jako by se srazilo kamení. 

Neuvěřitelně dlouhou dobu jsem tápala v prázdnu a myslela si, že to nikdy neskončí, když jsem najednou něco ucítila na čele! Bylo to... něco vlhkého - ne, přímo mokrého. A bylo to jemné, jemné jako... Jako látka! 

„Ach, Bello, má sladká Bello,“ promluvil někdo a já bez zaváhání poznala, že šlo o pana Masena. 

Na chvíli ta namočená látka z mé hlavy zmizela, a tak jsem se ulekla, že jsem ten moment vnímání ztratila, ale brzy se ona chladivá věc ocitla zpět na svém místě. Štěstím mi srdce poskočilo. 

A nějakou změnu nejspíš zaznamenal i můj opatrovatel, poněvadž zalapal po dechu a zvolal jméno svého otce:

„Carlisle!“ 

Pomalu, na nic jsem nespěchala, jsem otevřela oči a opatrně se rozhlédla kolem sebe. Vysoký strop, známé stěny, veliké okno schované za těžkými závěsy. To vše mi připadalo normální, normální na rozdíl od muže, který seděl na židli vedle mého lože a jehož chladná ruka studila tu mou. Poznala jsem Masena okamžitě, ale přeci jen jsem se ho v první chvíli ulekla. Jeho podivně zlaté oči a bledá tvář mě na vteřinu vyděsily. Až později mi došlo, že on tak vypadal odjakživa. 

„Uklidněte se, Isabello. Jen klidně ležte a nenamáhejte se,“ pověděl mi, stále svírajíc mou ruku, jakmile jsem ovšem zabloudila pohledem k místu našeho doteku, odtáhl se. 

Do místnosti vtrhl pan Cullen, jako by mu snad slušné vychování nic neříkalo, což u něj nebylo zvykem. A já byla stále zmatená, tudíž jsem mu neměla za zlé, že bez zaklepání vtrhl do pokoje dámy. 

Mimo jiné ke mně okamžitě přistoupil a položil mi svou ledovou dlaň na čelo a řekl:

„Horečka již ustupuje.“ 

Poněkud mi nešlo na rozum, jak to mohl poznat, když sám neměl normální teplotu, ale neptala jsem se. 

„Jak se cítíte?“ pokračoval ve vyšetření, aniž by byl doktorem. 

„Unaveně, slabě a zmateně,“ přiznala jsem značně mdlým hlasem. Masen mi okamžitě podal vodu. 

„Děkuji,“ zašeptala jsem a s jeho pomocí sklenici vyprázdnila. 

„Co se stalo?“ zajímala jsem se, sotva jsem mohla zase promluvit. 

Jenže vévoda se na mne pouze otcovsky pousmál, a kdyby se to slušelo, zajisté by mě i konejšivě pohladil po vlasech. 

„Máme čas, abychom vám vše vysvětlili, proto nebudeme na nic spěchat. Vy si nejdříve, má drahá, musíte odpočinout a nabrat síly, bezpochyby také zavoláme doktora. A až ten usoudí, že jste nadále v pořádku, všechno se dozvíte, o to se nemusíte bát,“ chlácholil mne můj budoucí tchán. 

„Nyní byste se měla vyspat a nabrat síly,“ dodal rychle můj bronzovlasý nápadník a nemusel mě zrovna dvakrát pobízet... 

Jakmile jsem se vzbudila, již v mém pokoji čekal doktor z města, což mne uklidnilo, poněvadž jsem ho znala. 

„Pane Fitzgeralde...“ 

„Dobré dopoledne, Bello,“ pozdravil mě a okamžitě se jal mne vyšetřit. Doktora Fitzgeralda jsem znala celý svůj život, kromě jiných k němu chodila má rodina, když jsem se však začala stávat ženou, místo mého jména mě oslovoval příjmením, díky dlouholeté známosti jsem ho ovšem požádala, aby mi říkal jménem. 

Pan Fitzgerald byl tělnatý mužík malého vzrůstu s hustým knírem a tmavými vlasy. Vždycky jsem ho považovala za toho nejhodnějšího člověka na světě a na to, jak měl silné prsty, byl velmi šikovný na ruční práce všeho druhu. Sotva skončil s prohlídkou, ptala jsem se, co mi vlastně bylo. 

„Víš, Bello, jako tvůj doktor bych ti to měl povědět, ale tohle je tak citlivá záležitost, že vysvětlení by ti měl podat pan Cullen,“ řekl pan Fitzgerald a nervózně si u toho mnul ruce. 

„Když je to tak choulostivá záležitost, neměl byste mne s ní seznámit právě vy?“ podivila jsem se. 

Jenže můj doktor se jen posadil na kraj mé postele, vzal mě za ruce a upřímně se na mě usmál se slovy:

„Věř mi. Až budeš vědět, oč tu běží, pochopíš, proč já nejsem ten pravý, kdo by ti měl prozradit příčinu tvé, ehm, nemoci.“ 

„Příčinu?“ Teď jsem byla ještě zmatenější. 

„Myslím, že jsem již řekl víc než dost. Dám vévodovi léky, které budeš brát, však on už bude vědět co a jak... To jsem nevěděl, že se pán s takovým titulem fušuje do doktořiny,“ zamumlal si poslední část spíš pro sebe, rozloučil se se mnou a následně odešel. 

Zmatená jsem se pokusila vstát z lože, ale nohy jsem měla podivně slabé, ne však přímo ochablé. V tu chvíli do místnosti vešel pan Masen. 

„Isabello, neměla byste ještě vstávat,“ nabádal mne okamžitě. 

„A vy byste měl klepat,“ opáčila jsem. 

„Och, promiňte.“ Stydlivě se zahleděl do země. „Během týdne jsem si navykl vcházet sem bez klepání, neboť by mi na něj nikdo neodpověděl.“ 

„Co jste tu pohledával?“ zajímala jsem se hned. Z pomyšlení, že si chodil do mého pokoje, kdy se mu zachtělo, a díval se na mne, mi nebylo zrovna nejlépe. 

„Pomáhal jsem služebnictvu starat se o vás a hlídal jsem vás. Nepřišlo mi správné, abyste tu zůstávala sama.“ 

„A co váš bratr, ukázal se zde?“ Jak jen jsem to vyslovila, nejraději bych si na místě nafackovala, ta otázka nebyla ani trochu vhodná. 

„Je mi líto, Isabello, ale bratr na vás nejspíš nepohlédne do doby, než budete opět zdravá a v plné síle.“

„Proč?!“ vyhrkla jsem zděšeně, okamžitě mě napadlo, že by se zase mohl chtít chovat, jako by se mezi námi nikdy nic nestalo. Podruhé bych to nejspíš nesnesla. 

„Myslím, že na to byste se měla zeptat právě jeho.“ Povzbudivě se na mě pousmál. 

Chvíli mezi námi zavládlo ticho, dokud jsem si nevzpomněla na doktorova slova, on totiž pravil, že příčinu mé nemoci mi má povědět pan Cullen, ale kdo se má vyznat v tom, kterého měl na mysli? A proto jsem doufala, že pan Masen by se se mnou mohl podělit o odpověď. 

„Ehm, Masene?“ oslovila jsem ho. 

„Ano, Isabello?“ odpověděl okamžitě. 

„Co se mi to vlastně přihodilo?“ 

Dost dlouho byl můj nápadník potichu a já se začínala obávat pravdy. Co když to je něco velmi vážného, dokonce smrtelného? Třeba je to pro náchylnější osoby nakažlivé a z tohoto důvodu mne Whitlock nechce vidět! 

A právě takové pesimistické myšlenky se mi honily hlavou a má panika narůstala s každým okamžikem, který Masen promlčel. Nakonec však řekl něco, co by mne nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. 

„Ach, Isabello... Alison vás otrávila.“

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 10: