Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotná?! - 1. kapitola

11.11.2012 (15:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3016×

 Stál přede mnou a v očích mu zase pohrávaly ty hloupé dětské jiskřičky pobavení. Chvilkové překvapení, které se ho zmocnilo, když mě měl možnost na první vteřinu spatřit, bylo to tam a už zase se šklebil jako pomatenec.

Nádech, výdech.

Jenže proč musel být zrovna tento člověk otcem mého dítěte?! Musela jsem se za něj provdat. Tady a teď. Proč se mi ale tedy hlavou právě honily myšlenky, že nemusím? Že to dělat nemám, že to není správné? Zamyšleně jsem dál zkoumala jeho obličej, zatímco jsem kráčela úzkou chodbou mezi svatebčany a ty příšerné svatební šaty, co se mi tolik nelíbily, mi drásaly holá záda. Jako by v tu chvíli rozhodlo, že se na mě nedívá zamilovaně, tak jak měl jako budoucí manžel. V mých dětských představách se měl tvářit jinak. Měl být nadšený z toho, co nás právě čekalo, stejně jako já. Měli jsme se radovat, že nás čeká společná budoucnost po boku toho druhého. Tak to však nebylo, cítili jsme k sobě slušně řečeno odpor. Nebo ještě výstižněji - nemilovali jsme se. Nebyla mezi námi ani špetka toho vášnivého citu, kterému se říkalo láska. Vzájemná přitažlivost, kterou však často střídaly hádky a odsekávání, rozhodně nebyla to, co bych si představovala pod pojmy vzájemná úcta a tolerance k partnerovi na celý život. Zvláště pak, když byl upír. Upír, se kterým jsem čekala poloupíří dítě. Trhavě jsem se nadechla a zůstala stát.

Tohle je v prdeli.

Neměla jsem všechny ty přípravy nechat zajít až natolik daleko, abych musela nakonec zdrhat ze své svatby. Měli jsme tomu zabránit. Ať já nebo on, byla to chyba. Neměli jsme se do toho zatáhnout jako poslušní beránci se svěšenýma ušima. To na tom bylo to nejhorší. Když se nepočítá to, že jsem se právě v tu chvíli rozhodla, že to do úplného konce nepodstoupím. Ne.

Povytáhl na mě provokativně jedno obočí a přiblble civěl, co se bude dít.

Měla jsem chuť na něj zakřičet, ať se jde bodnout, abych celý výstup pěkně odstartovala. Ovšem to, že jsme byli v kostele, pro mě mělo váhu a já se rozhodla na to vykašlat. Nepodívala jsem se nikomu z přihlížejících do tváře. Nikomu jinému než jemu, který se do poslední chvíle tvářil tak, že jsem svého nového chvilkového rozhodnutí nelitovala. Vzpurně jsem zvedla hlavu a povýšeně se na něj usmála. Nečekala jsem na jeho reakce, náhle jako bych přestala dýchat, jak moc rychle jsem toužila být pryč, venku z této bryndy.
Otočka trvala překvapivě i natolik krátce, aby nikdo ze šokovaných svatebčanů včetně mé matky nezakročil. Neohlížela jsem se, kdo vstane a bude se snažit jako první mě zastavit, aby se předešlo úhoně obou účtů našich rodin. Na to nebyl čas.

Při těch rychlých krocích, kterými jsem zdolala to, co jsem před pár sekundami prošla jiným směrem, jsem dokázala nějakým zázrakem zachytnout sukni, aby se vyhrnula výš a umožnila tak mým nohám běh. Proto jsem se taky musela rozloučit s kyticí, kterou jsem si jedinou směla vybrat pouze já sama. Alice s Esmé vyřizovaly tyhle hnusné šaty až v New Yorku a matka byla na kapačkách v nemocnici, protože se samým stresem při zařizování svatby zhroutila. To byl můj den, kdy jsem přikazovala, co chci já, proto mi v tu chvíli, kdy jsem se jí vzdávala, bylo rozpačitě. Pokud jsem chtěla něco ztratit, pak to byly ty šaty a ne kytice. Musel být však komický pohled na to, když ji někdo zachytil – a já upřímně doufala, že se tak stalo, protože by to byl pro dotyčného zážitek. Kdo může říct, že sice chytil kytici nevěsty na svatbě, ale přitom, když ona utíkala od oltáře?

Okamžitě, co jsem se dostala opravdu ven, jsem nad tak bláznivými nápady přestala přemýšlet. Ještě jsem neměla vyhráno, stále mě kdokoliv mohl chytit a donutit se vrátit, přestože jsem to nechtěla. Věděla jsem, že by mě tam obzvlášť mí rodiče dotáhli klidně i bez mého souhlasu.

Ovšem nestalo se tak. Jako bych v té situaci měla štěstí. Štěstí sice tolik neočekávané, zato však přijaté s otevřenou náručí.
Před kostelem však bylo nespočet najatých taxíků, které čekaly na to, až obřad skončí a ony odvezou všechny svatebčany ke Cullenům, kde se měla konat hostina. Chyba lávky – ta byla zbytečně nachystána. Ovšem teď se mi hodilo, že mě má kdo odvézt domů, a tak jsem naskočila do nejbližšího auta a vykulenému řidiči nakázala, kam mě má odvézt.

Nevěděla jsem, co teď budu dělat. Jestli mám zdrhnout bůhví kam nebo tomu čelit a stát si za svým, přestože slíznu miliony nadávek a ponížení.

Před dvěma týdny

„Jsem těhotná. Těhotná, těhotná, těhotná!" ječela jsem to příšerné slovo několikrát po sobě, kdyby to snad jeho mozek velikosti hrášku nechtěl pobrat hned napoprvé. Pořád se na mě usmíval, očividně mu to došlo až po třetím opakování – já přece věděla, že bude potřeba!

„Cože jsi? Rosie, neblbni," hypnotizoval moje rty, jako by snad čekal, že z nich pak hned na požádání vypustím, že jsem si dělala jen srandu.

„Neříkej mi pořád Rosie! Kolikrát ti mám opakovat, že mě vytáčí, když mě vůbec nějak oslovuješ?!" vyjela jsem na něj. „O těhotenství bych si srandu nikdy nedělala a v poslední době jsem spala jenom s tebou."

„Ale vždyť to bylo jenom jednou!" snažil se bránit. „Víckrát už jsi nechtěla," dodával sklíčeně a připomínal tak, že by do toho šel, kdykoliv bych si řekla. Fuj.

„Víš, asi ses přece jen sexuální mašinou stal příliš brzo," narážela jsem tak na jeho děvkařskou pověst, která byla naprosto pravdivá. „Když ani nevíš, že hned napoprvé může holka otěhotnět!" znovu jsem zvyšovala hlas, a tak se na nás taky znovu všichni začali otáčet. Co na tom, že jsme byli v restauraci, kde jsme si dali sraz? Měli si všímat svého!

„Takže jsem tě zbouchl, Rosie?" vyhrkl nadšeně a mě začala pravačka svrbět ještě víc. Co si to ksakru dovoluje?

„Ne. To bohužel znamená, že jsi budoucí otec a já matka," vyplivla jsem s pořádnou dávkou nevole.

„Jůůů," zahřměl nadšeně podivně vysokým hláskem a nahnul se přes stůl, který nás bezpečně dělil od sebe, až byl pár milimetrů od mého obličeje. Fuj. Na druhou stranu tu ale už zase byla ta proradná přitažlivost, která mě naváděla se na něj vrhnout. Teď už jsem však měla naštěstí nač to všechno svádět. Těhotenské hormony. Protože jeho obličej a tělo bylo... Víc než dobré. Kazil to ale pokaždé, když otevřel pusu.

„Znamená to, že teď mě budeš muset vídat pořád? Když jsem otec toho mrněte, tak mám přece právo ho vídat, že? A to, i když bude zatím jenom v břichu," zamrkal vesele a našpulil rty – pravděpodobně čekal na polibek. Fuj.

„Jo, to asi jo," povzdechla jsem si, zatímco jsem se sbírala k odchodu. On měl stále zavřené oči a našpulené rty. Znovu fuj. Otevřel je konečně až potom, co jsem kolem něj procházela a jeho tak ovál lehký vánek, který jsem chůzí vytvořila.

„Kam jdeš, Rosie?! Počkej na mě přece!" volal za mnou, ale já jeho slovům nevěnovala pozornost a dál se od něj vzdalovala.
Vyšla jsem ven a napravo od místa, kde jsem stála, začala hledat pohledem mé auto, než jsem se k němu vydala. Byl to Range Rover, mazlík, kterého jsem si vždycky přála a dostala ho teprve před půl rokem. Chtěla jsem odjet a schovat se do své postele, kde jsem se vždycky cítila nejlíp a taky v bezpečí od všech průserů. Jenže ten největší měl bohužel nohy. A to dost dlouhé a svalnaté, takže byl poměrně dost rychlý.

„Rosie!!!" hulákal tak, až mi to rvalo ušní bubínky, protože byl jen pár metrů za mnou. Grrr.

Budu se ho muset zbavit... Mohli by v tomto případě pomoct nájemní vrazi?

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotná?! - 1. kapitola: