Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tančit mezi kapkami krve - 9. Moje podstata

22.01.2011 (08:45) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1577×

„Je tu nějak ticho, ani ptáci nezpívají,“ zašeptala jsem, už jsem to ticho mezi námi nemohla snést. „Mě se tak nebojí… Možná protože mi tluče srdce, možná protože…“ V krku jsem měla sucho, naprázdno jsem polkla. „Možná protože já je nelovím, nemůžu.“ Poslední slovo jsem šeptala.

„To je přirozené,“ řekl smířeně.

„Není! Já jsem jiná.“ Musela jsem ven s celou pravdou o mé podstatě. Musel to pochopit. Musela jsem mu dát možnost volby. „Já nedokážu zvířecí krev ani pozřít.“ Každé slovo mě tížilo na jazyku.

„Já tak taky žil,“ přiznával, nevšímaje si mé poslední poznámky.

„Žil.“

„Jsou i jiné možnosti než zvířecí krev, třeba od dárců…“

„To nic neřeší… Já jsem jiná!“

„Tak mi to pomož pochopit, slyším být tvoje srdce, vidím tvoje lidské oči, slzy. Vidím tvůj soucit a svědomí…“ Zastavili jsme se mezi zelenými stromy, kus od vyšlapané stezky. Položila jsem mu dlaně na hruď a vážně mu hleděla do očí.

„Oči, slzy… to se změnilo až teď. A nemění to nic ostatního.“

„A co je to ostatní?“

„Opravdu to chceš vědět?“

„A mám na vybranou?“ Lehce se usmál.

„Ne, asi ne.“

„Tak?“

„Slib mi…“

„Co?“

„Že si to vyslechneš až do konce.“

„Slibuji.“

Nechtěla jsem se vracet k těm vzpomínkám, ale nešlo to jinak. Bez emocí, jen pravdu. Nenimrat se v tom… Nemělo smysl to oddalovat. Hluboký nádech mi dodal odvahy a já se pustila do odhalování, kdo… ne, vlastně co jsem.

„Kdysi dávno mě stvořila velmi mocná upírka. Její dar neměl téměř hranic, kdyby jej v pravé podstatě pochopila a dokázala plně ovládnout, možná by stále chodila po našem světě a ten by byl zřejmě jiný.“ Nikdy jsem tuhle část pravdy nikomu nepověděla. „Jejím darem byla schopnost manipulovat s chemickými vlastnostmi látek. Umění přeměny písku v zlato stálo na spodním stupínku hranice její schopnosti. Možná snad dokázala změnit i víno v krev...“ Zamyslela jsem se. „Ale její cíly byly vyšší, možná ani neměla jiné volby.“ Ten příběh zněl tak podivně z mých úst. „Nevím, jestli jsi někdy přemýšlel, čím vlastně upíří jed je. Většinou je považován za něco magického, přinejmenším záhadného. Ale není to nic jiného než látka s chemickými vlastnostmi.“ Pozorně poslouchal každé mé slovo, místy se mi zdálo, že mi je chce ukrást ze rtů, dřív než se tam objeví. Přivřela jsem oči, nadechla se a pokračovala dál. „A když dokážeš ovlivnit, změnit jakoukoliv látku na Zemi v něco jiného, pak co ti brání si zahrát s tou možná nejzáhadnější látkou světa, s upířím jedem?“

Mlčky jsem na sebe hleděli, zpracovával, to co jsem mu zatím řekla. Jenže to byla teprve špička ledovce.

„Takže proto jsi více člověkem?“ Upřeně mi hleděl do tváře.

„Ne, tak to není,“ povzdechla jsem si. Pohladil mě po tváři a povzbudivě se usmál. Pokračovala jsem dál. „Ona se nikdy nesnažila stvořit lidštějšího upíra. Nic jako nesmrtelného člověka. Neděla to ani z plezíru. Byla k tomu donucena svým způsobem.“ Teď jsem ji chápala mnohem víc, než když jsem hleděla na hranici z jejího těla. Na okraji oka se mi pro ni zaleskla slza. „Vlastně ještě donedávna se vedly neustálé boje o území.“ Edward lehce přikývl.

„A v takových bojích je dovolené si brát vše. Nejen lidské životy, upírům věčnost ale je dovoleno brát a ničit i duše…“ Napjatě mě sledoval.

„Znáš mocnější a vhodnější zbraň než upíra, upíra jako jsi ty? Takových, co dnes po zemi chodí stovky?“

„Ne.“ Zazněla po chvíli odpověď.

„Jak moc jsi si jistý?“ Nedalo mi to, se nezeptat.

„Docela dost.“

„Možná tě vyvedu z omylu. Má stvořitelka poznala tvora silnějšího, odolnějšího, dokonalejšího a nenápadnějšího na vlastní kůži a nejen ona. Ona nechtěla stvořit lidského upíra, ale zbraň. Zbraň tak nebezpečnou, že to ani nechápala. Zkoušela to několikrát. Lidé však pod jejíma rukama umíraly po dnech bolesti přeměny.“ Tady se mi hlas začínal chvět. „Ale nakonec se jí to podařilo.“ Nechápavě mi hleděl do tváře.

„Stvořila mě! Isabellu Luvitro.“ Ta slova jsem vyřkla jako rozsudek. Nevěřícně mi hleděl do očí, někde jsem v nich zahlédla bolest. Viděla jsem v nich nevyřčené otázky, které tam navždy mínil skrýt i ty, které ho svrběly na jazyku.

„Ty nejsi zbraň, jsi jen zraněná duše, jako anděl bez křídel.“

„K andělovi mám tak daleko jako noc k dni,“ odporovala jsem.

„Ale Bello…“

„Ty to pořád nechápeš,“ vyčetla jsem mu. „Srdce mi bije, abych lépe splynula se svou kořistí a aby mě mí druhové podcenily. Mám dokonalé instinkty. Lepší sluch než ty, asi dvě míle od sut usedl motýl na květinu… Vidím lépe, jsem silnější a rychlejší. Nejdůležitější však je, že moje tělo jedná instinktivně, bez mého rozhodnutí. Proto já nemůžu nelovit!“ Přiznávala jsem se čekající na rozsudek. „Zkoušela jsem to, ale mé tělo chce, potřebuje, lov a když mu jej nedám,“ vzpomínky mi vehnaly slzy do očí, „tak se mě už neptá.“

Chtěl mě obejmou, ale já ho nenechala. Ještě pár důležitých slov muselo zaznít.

„A nejpodstatnější věc, já jsem zbraň proti upírům, to jim jsem nejvíce nebezpečná.“ S tou větou vzduch kolem nás zhoustl. Nabral podivnou hutnou konzistenci.

Mlčela jsem, teď už nebylo co říct. Nedovolila jsem si pohnout. Přimražená na místě. Ruce mi stále ležely na svalnaté hrudi. A mé oči sledovaly ty jeho. Snažila jsem se dýchat zhluboka. Tvořili jsem sousoší. Jen oči jsme měli živé. A čas nebyl důležitý. Plynul v podivném tempu kolem nás. Snad moc rychle? Pomalu? Ne na tom nezaleželo…

„Ale mě neroztrháš na kousíčky?“ Šerem zazněla tichá otázka.

„Ne,“ přiznala jsem, netušíc proč.

„Tak s tím dokážu žít.“

„Jsi si jistý?“

„Jsem.“

„A co…“ Nestačila jsem to doříct, umlčel mě sladkým polibkem. Potvůrky mé ruce už známým pohybem doputovaly do jeho vlasů a přitáhly mě k němu blíž. Tála jsem pod jeho dotekem. Přesto jsem po chvíli odtrhla svá ústa od jeho. Ve snaze najít vnitřní rovnováhu jsem udělala krůček vzad. Následoval mě. A já udělala další a další. Mezera mezi našimi těly ne a ne se zvětšit. A další. Zády jsem narazila na strom. Silný a statný. Skončila jsem svůj ústup. Dlaní jsem přejela hrubou kůru, měkký mech na ní mě hladil po bříškách prstů.

„A nečeká na tebe někdo?“ zašeptala jsem, než se už tak malá mezírka přeměnila na nic.

„Nikdo, kdo by nemohl počkat.“

„Máš někoho?“ ptala jsem se vzrůstající panikou v hlase.

„Nevím.“ Oči mu potemněly.

„Jak nevíš?“ Srdce mi bilo jako zběsilé.

„To mi musíš povědět ty.“ V černých očích mu hrály ohníčky. Srdce se rozeběhlo sprintem, teď úplně z opačného důvodu.

„Jaké mám oči?“

„Černé.“

„Já si to myslela…“ A teď už bez pocitu, že dělám něco špatně, jsem Edwarda políbila. A ta neexistující mezera se stala ještě menší. Po nesmělosti se slehla zem. To za mými zády se zdálo být chladnější a chladnější, jak mě pohlcovala horkost. Levou rukou bloudil po mém těle. Od boků nahoru přes bříško, ňadra, krk až k tváři. Prsty pravé ruky propletené s mými nad mou hlavou. Klouby ruky mi klouzaly jemně po kůře porostlé mechem. A když jsem zvedla nohou a zahákla ji za jeho, levá ruka mu sklouzla dolů. Až na mé stehno a mně unikl sten. Lačně si vzal mé rty.

„To mělo být ano?“ Políbil mě na ušní lalůček.

„To snad bylo jasné, ne?“ zašeptala jsem škádlivě.

„Takže ano.“ Nedokázala jsem odpoutat zrak od jeho rtů.

„Ano.“ Na tváři se mu objevil nádherný úsměv. Natáhla jsem se pro další polibek. Pomalu jsem začala ztrácet hlavu, když se lesem rozezněla svižná smyčcová skladba. Jakmile se mi mozek vzpamatoval, našla jsem původ toho zvuku v Edwardových kalhotách.

„Alice,“ zaklel a omluvně se usmál. Odtáhl se ode mě a přijal hovor. Ani nestačil říct slovo a nazlobený hlásek na něj spustil. „Proč jsi mi neodepsal?“

„Alice, mně nic nepřišlo.“

„Ale jo přišlo.“

„Co se děje?“

„Přečti si tu zprávu, ahoj.“

„Ahoj.“

„A pozdravuj Bellu.“ Telefon ztichl. Jeho naštvaný výraz se změnil na udivený. Tázavě mi pohlédl do očí. Pokrčila jsem rameny.

Za vteřinu mi podával svůj mobil. Na bílém podkladu svítila černá písmenka. Bello, mohla bys prosím stáhnout ten štít? Alice.

Až teď mi došlo, že stále štítem pokrývám i Edwarda. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem ho z něj sejmula.

Na mobilu zablikala nová zpráva. Od Alice. Stálo v ní – Děkuju.

„Alice je pro tebe…“

„Sestra,“ doplnil mě.

×střípky minulosti×

Čtyři z nejmocnějších upírů hleděli s obavami dívku před nimi. Jejich vůdce vystoupil z řady a pohlédl dívce do očí. Zatnul pěsti, čelo se mu nakrabatilo. Vztekle si odfrkl.

„Nejde to, má moc nepůsobí,“ štěkl k upírům za nimi.

„Jsme přátelé, rodina. Neublížíme ti.“ Vystoupila z řady Luna.

Dívka stále zaujímala útočný postoj, avšak její výraz se uvolnil.

„Nám můžeš věřit.“ Luna udělala další krůček k ní.

„Máš žízeň?“ Dívka přikývla.

„Neboj, pojď za mnou. Najdeme ti něco k pití.“ Zářivě se usmála. Jediná z upírů se tvářila spokojeně. Podařilo se jí to. Její úkol. A dokonce ještě lépe než očekávala.

Dívka se však stále krčila v rohu nemínící jej opustit. Luna se otočila a poručila: „Doveďte jí sem nějakou svačinku.“

Poté opět svůj zrak stočila k novorozené upírce v rohu místnosti. „Za chvilku to bude v pořádku.“

Sotva to dořekla, chodbou se rozezněly lidské kroky, jestli se to tak dalo nazvat. Nebyly dobrovolné, někdo jej táhl. Srdce toho člověka zběsile bilo.

„Necháme ti soukromí, ano?“ Novorozená upírka pouze přikývla. Upíři vycouvali z pokoje a záhy Isabella poprvé okusila lidskou krev.

Děkuji všem, co mi vyjadřují podporu. Bez té by se ten příběh nejspíš nikdy nedostal do podoby písmen, slov, vět...

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tančit mezi kapkami krve - 9. Moje podstata :