Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 6. kapitola

30.03.2012 (13:30) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1470×

Ráno mě probudila Julie, která mi s úsměvem oznámila, že dnes letím zpátky do Forks. Celá rozlámaná jsem se vyhrabala z postele a se zaúpěním jsem si uvědomila, že jsem se před spaním neobtěžovala ani převléct ani odlíčit.

Málem jsem se sama sebe lekla. Po pořádné sprše mě v obýváku čekal další šok. Na gauči seděl Vigo a listoval nějakou knihou, což samo o sobě bylo dost zvláštní, jednak mě ani nenapadlo, že se přijde rozloučit nebo co tu vlastně dělá (ani jsem nedomýšlela) a jednak jsem se s existencí nějakého bratra ještě moc nesžila. Při troše štěstí mohl být celý včerejšek jen výplod mé fantazie. Ale jeho přítomnost tuto alternativu okamžitě vyloučila.

„Dobré ráno, Is,“ pozdravil mě s úsměvem a zvedl oči od knihy. Usmála jsem se, ostatně kdo ví, kdy budu mít zase příležitost si s ním v klidu popovídat?

„Nápodobně,“ zamumlala jsem a přisedla jsem si k němu. Celá rozespalost najednou opadla a vystřídala ji zvědavost. Vigo se na mě vyčkávavě díval, jako by tušil, že dnes budu zvědavější než opice.

„Jak se jmenuješ celým jménem?“ zahájila jsem výslech. Nevím, jak mě to napadlo, možná jsem přeci jen nebyla úplně probuzená.

„Hm, hezká otázka,“ posmíval se mi a já jsem krvavě zrudla. No dobře, zkusím to jinak. Teda chtěla jsem to zkusit, ale přerušilo mě urputné klepání na dveře. S pořádně zamračeným obličejem jsem šla otevřít. Naskytl se mi doopravdy zajímavý pohled. Před dveřmi stál zřízenec ze včera a vezl s sebou pojízdný nákupní koš, či co to bylo, naplněný obrovskou hromadou nákupních tašek.

„Julie!“ zavolala jsem do apartmánu a po pár minutách se volaná doopravdy objevila. Při pohledu na tašky se nadšeně usmála a spolu se mnou začala překládat všechno, co jsme nedonesly včera večer. Zřízenec se snažil pomoct, ale potom, co upustil už druhou tašku s botami, mu bylo nařízeno, aby se držel dál. Celou nastalou situaci doplnil ještě Vigo, který svými velmi vtipnými (jen pro něj) poznámkami dráždil jak mě tak Julii k nepříčetnosti. Ještě se tomu pochechtával. Kdybych právě nenesla tašku s velice křehkou bižuterií a nějakými voňavkami, dostal by přes ústa. Je až podivné, jak se ti dva bez problémů spřátelili, tedy dá-li se to tak nazvat.

Sice jsem si chtěla se svým povedeným bratrem ještě promluvit, ale jakmile jsme převzali poslední extra křehkou tašku, tak jsem byla nucena přihlížet balení všech těch nových zbytečností. Ani by mě nenapadlo, že bude Julie trvat na tom, abych znala každý kousek svého oblečení. Pf, copak zamýšlím módní přehlídku spojenou s kompletní prohlídkou mého šatníku s dechberoucím popisem každého kusu?

„Julie, prosím, už dost,“ zoufale jsem škemrala. Další tričko, kalhoty nebo cokoliv spadající pod nadřazené slovo oblečení bych už nesnesla. Julie mě zpražila ledovým pohledem a dál trpělivě skládala oblečení do úhledných komínků, a to dokonce podle barev. Se značně hlasitým zaskučením jsem si přitáhla kolena pod bradu. Nějak jsem nebyla úplně ve své kůži. Přeci jenom mě čekala diametrální změna. Nová škola, spolužáci… Brr, kde se ve mně ten sentiment bere?

Asi potřebuji trochu rozproudit krev. Olízla jsem si suché rty, žízeň se mi zdála docela vhodnou výmluvou. Chvíle svobody! Toto přání evidentně nemělo být nikdy vyslyšeno. Před obličejem se mi objevila sklenice s jakousi zřejmě jablečnou šťávou.

„Nemá tu někdo žízeň?“ ozvalo se vedle mě. Ach jo, tohleto je na houby. Jako by tušil, co jsem měla v úmyslu. Místo poděkování jsem se na něj zamračila, ale jemu to bylo evidentně šumák. Nebo se bavil na můj účet. No, asi oboje. I přes stále mírně naštvaný výraz – došlo mi, že záchod mi přinést nemůže – jsem si od něj skleničku vzala. Stejnou skleničku nabídl i Julii, která to na rozdíl ode mě ocenila milým úsměvem.

Tihle dva jsou tak nenápadní. Život je nespravedlivý! Sotva zjistím, že mám bratra, už se zakouká a já jsem zase opuštěná. Já vím, přeháním, ale co, aspoň se můžu trochu vymáchat v sebelítosti. S povytaženým obočím jsem chvíli těkala pohledem mezi Julií a Vigem. Tohle byla šance! Tihle, zřejmě zamilovaní, si mě vůbec nevšímali. Tiše jsem se vyplížila s náhradní kartou. Málem jsem nahlas vykřikla „svoboda“, ale obezřetnost mi to nedovolila. Rozhodla jsem se prozkoumat park. On byl totiž prozatím jen kulisa pro výhled. Ještě jsem v takovém parku nebyla, takže hr na to.

Sjela jsem výtahem do recepce a bez problému jsem se vymotala ven z hotelu. Hned jak jsem vyšla taktéž prosklenými dveřmi, udeřila mě do nosu exotická sladká vůně. Jediné, co mě trochu zarazilo, byla vlhkost vzduchu. Cítila jsem se jako v tropickém pralese. Mírně nejistě jsem vkročila na pískovou pěšinku a s tichým křup, křup jsem se vydala objevovat Ameriku. Obdivovala jsem krásné květy ibišku, kouzelné palmy a tu hromadu květin, které jsem ještě nikdy neviděla. V poslední době jsem nabývala dojmu, že jsem vlastně ještě nebyla nikde a nezažila nic.

„Isabello!“ ozvalo se přede mnou, když jsem se došourala na malé prostranství s jezírkem. Vstříc mi vyšla Rosalie. Mírně mě překvapilo tykání, tedy jestli to mělo být tykání. Po opatrném porozhlédnutí, kdy jsem zaznamenala, že nikde v okolí není živá duše, která by slyšela na mé jméno, jsem jí tiše opětovala pozdrav.

„Taky vás ráda vidím,“ zakoktala jsem, pro jistotu jsem jí dále vykala. Ach jo, takhle by to nešlo, sotva se zbavím jednoho upíra, tak se na mě nalepí jiný. Rosalie byla oblečená v černých přiléhavých šatech nad kolena a s úsměvem superhvězdy se ke mně blížila na značně vratkých černých botách, asi tak na metrovém podpatku.

„Páni, značně jste změnila image,“ pochválila mé oblečení, tedy spíše Juliin vkus. Dnes jsem na sobě měla jen jednoduchou černou sukni, bílou blůzku a šedou vestičku. Naštěstí jsem si alespoň boty vybírala sama, takže to byly jen jednouché balerínky. Make up byl pro mě pořád tak trochu španělská vesnice, ale co, od čeho mám s sebou Julii?

„Co tu vlastně děláte?“ zeptala se mě, jako by jí nebylo jasné, co se v takovém parku dělá. Pokrčila jsem rameny, jiná adekvátní odpověď mě nenapadla.

„Neměla byste chvilku?“ zeptala se, evidentně jí nebylo moc příjemné, že většinu rozhovoru obstarává ona a já mlčím jako zařezaná. Tohle byla přímo položená otázka, teoreticky bych sice mohla zavrtět hlavou, ale to bych považovala za zbabělost.

„No, ehm… snad ano,“ vyrazila jsem ze sebe tentokrát už celkem klidným hlasem. Ani jedna z nás se nehnula z místa. Šance pro mě trochu si napravit reputaci. Nádech, ano, všechno je v pořádku.

„Vy jste odtud?“ Kloudná věta se konečně koná, volejte sláva a tři dny se radujte. Nebyla jsem si jistá, jestli to nebyla moc osobní otázka. Naštěstí Rosalii nevadila, spíš vypadala potěšeně.

„No, je to trochu složitější,“ usmála se tak trochu spiklenecky, „momentálně ale žiji ve Forks.“ Aha, tak to se ještě uvidíme. Mírně jsem zvedla koutek.

„Tam bydlí i můj táta,“ snažila jsem se o co nejlhostejnější tón. Klídek, hlavně jsem si dávala pozor na zrychlování tepu. Toho si upíři všímají nejvíc.

„Doopravdy?“ podivila se a mírně se pousmála. Vypadala dost zvědavě a ve vzduchu visela nevyslovená, přesto zřetelná otázka: Kdo je to?

„Charlie Swan,“ šeptla jsem. Hodlala jsem otestovat, jak starým upírem je má společnice. Podle odpozorovaných vlastností to jde určit skoro úplně přesně. Novorození mají sklony využívat své schopnosti, jako by byly běžné. Čím starší a zkušenější upír, tím vyvinutější schopnost totožně kopírovat lidské chování. Rosalie se zarazila.

„Omlouvám se, moc jsem nerozuměla,“ nezklamala a kamuflovala bez sebemenšího zaváhání. Tak tahle asi nebude novorozená…

„Můj táta je Charlie Swan,“ zopakovala jsem, když mi bylo jasné, že to slyšela, „dělá u policie, asi ho znáte?“ Půl jsem se ptala, půl jsem konstatovala. Na chvíli nasadila zamyšlený výraz.

„Myslím, že už jsme se viděli.“ Konstatování, ovšem vyznělo spíš jako totální souhlas. No, budu se muset Charlieho zeptat, jak je na tom s rodinou Cullenových. Vůbec, poznám ho ještě? Radši ani nemyslet!

„Nejsem si jistá,“ začala jsem skutečně mírně opatrně, „jestli jsme se někdy potkaly.“ Rozhodla jsem se vsadit na jednu kartu. Jak říkají hazardéři, risk je zisk.

„Ne, určitě ne,“ prohlásila s naprostou jistotou, „přistěhovali jsem se teprve před rokem,“ svěřila se mi a přihodila další drobný úsměv. Ve svém imaginárním zápisníku v imaginární špiónské kanceláři v mé imaginární hlavě, ne dělám si srandu, prostě jsem si mohla odškrtnout první, pro mě důležitou soukromou informaci.

„Páni, že se mi Charlie nezmínil,“ podivila jsem se popravdě, ale po chvíli mi došlo, že jsem tátu oslovila křestním. No nic, jsme moderní a demokraticky smýšlející společnost, tak proč ne. Použila jsem tedy mnou právě pojmenovanou fintu – alias já se nikdy nepletu, jestli se tedy nepletu. Prostě poker face.

„No, nevím, s Carlislem se docela spřátelili a o tobě evidentně napadlo ani slovo,“ zamyslela se nahlas. Pak si uvědomila, že mi přestal vykat a připlácla si ruku na pusu. Docela vtipně vypadající moment, jen co je pravda.

„Nevadilo by přejít na tykání?“ pokusila se rychle napravit svůj společenský přestupek. Jelikož byla nabídka vyslána od ní, jakožto od starší z nás dvou a já jsem zavětřila studnici drbů a klepů, napřáhla jsem k ní ruku.

„Tak já jsem Bella.“ Nikdy jsem ještě podobné představování nezažila, tak jsem využila typickou filmovou větu. Oficiální základní kámen našeho jednou možná přátelství byl, že jsem se mohla dozvědět něco víc. Ten soukromý byl, že mi byla i přes to, že je upírkou, sympatická.

„Rose,“ sladkosladký úsměv, zase achich ouvej, jak dál? Dobře, postupujme Sherlockovskou metodou, uvažovat striktně logicky a cíleně. Takže, odkud jsou – momentálně nepotřebuji, kolikačlenná je jejich upíři banda – bodlo by vědět, kdo je Carlisle – že by velký šéf?

„Rose,“ oslovila jsem ji tedy na zkoušku, „nevadilo by popojít někam do stínu?“ Má otázka byla ryze praktická, ještě jsem totiž neměla zformulovanou žádnou jinou a bylo mi dost horko.

„Jasně,“ souhlasila moje blonďatá společnice. Popošly jsem k lavičce schované ve stínu jakéhosi stromu a posadily jsme se. Bylo by celkem příjemné jen tak v přátelském tichu sedět a relaxovat, ale mně bylo jasné, že i přes Juliin momentální zamilovaný defekt nebude trvat dlouho a já budu nucena navrátit se zpět do společnosti svého kufru.

„Hm, je mi skoro líto, že dnes odlétám. Emmett psal, že ve Forks teď lije jako z konve,“ prohodila jen tak mimochodem Rose a precizně mi nahrála. Získala jsem dalšího člena jejich gangu a navíc jsem dostala informaci, která mohla mít dost velký význam. Samozřejmě, že pravděpodobnost toho, že by právě na Port Angelské letiště, kde mě měl můj momentální otec vyzvednout, poletí odpoledne více než jedno letadlo, byla mizivá. Pro zjednodušení, prostě na devadesát devět procent poletíme stejným letadlem a to znamená, že můj špiónský zápisník by mohl při troše štěstí získat pár dalších informací.

„Teda,“ vydechla jsem se směsicí překvapení a neskrývané radosti, kterou si člověk, který nevidí do mé hlavy, prostě nemohl správně vyložit. „Je docela možné, že poletíme spolu!“ dodala jsem, možná trochu moc nadšeně.

„Ty teď cestuješ do Forks?“ zeptala se mě a vypadala značně šokovaná. Copak je to špatně? No snad ne, evidentně je s mluvením a vysvětlováním zase řada na mně. Výhodou dvojí identity bylo, že se dle mínění nic netušících civilů svěřujete úplně naivně skoro se vším, ale ve skutečnosti je krmíte snůškou výmyslů.

„Mamka se chystá znovu vdát,“ reprodukovala jsem celkem věrně Cecilčina slova. Samozřejmě jsem nezapomněla přihodit Juliin zkroušený výraz „připadala jsem si jako páté kolo u vozu“. Tentokrát jsem použila pocity ze včerejší večeře těsně před mým odchodem z restaurace. Ach, drahý Romeo, proč mi spolu s Julií způsobujete doživotní traumata?

„Aha,“ vypadlo z Rose spolu se soucitným zašeptáním „to je mi moc líto“. Skoro jsem ji podezřívala z pokusu poklepat mě po zádech a začít mi říkat malá chudinečka. Na tvář jsem si přišpendlila zarmoucený a mírně stydlivý výraz. Správná hodná holčička, pochválila jsem se.

„Dík,“ usmála jsem se, pořád mírně zdeptaně. Myslím, že jsem právě našla své pravé já, vyžívání se v sebelítosti, to je mé pravé ořechové. Prohrábla jsem si vlasy a zadívala jsem se na rybníček. Ach jo, budu si muset trošku pospíšit, jestli nechci být sežrána jednou velice rozzuřenou vlkodlačicí.

„Nechtěla jsem o tom mluvit,“ pronesla jsem mírně zdravěji znějícím hlasem, „s kým žiješ ty?“ zeptala jsem se jí. Konečně, hercem mohu být také, ale dnes je primární špionáž.

„Bydlím s přítelem u adoptivních rodičů,“ řekla tiše a já se v tu chvíli zastyděla za své chování. Ona je na tom podobně jako já včera ráno. Tedy pokud nemá nějaké velmi milé adoptivní rodiče. Nemít nikoho, to rozhodně není nic příjemného. S pochopením jsem se na ni povzbudivě usmála. V tuto chvíli jsem měla pocit, že jsem našla spřízněnou duši. Někoho, kdo zažil něco jako já. Mlčely jsem a obě jsem se na sebe trošku smutně, ale značně přátelsky usmívaly. Tušila jsem, že její minulost asi nebyla procházka růžovou zahradou, ale také mi bylo jasné, že ať se bude dít cokoli, bude, tedy jsem alespoň doufala, že bude chtít být mojí přítelkyní.

Tuhle krásnou chvíli ticha přerušilo pípnutí jejího mobilního telefonu. Po tom, co si přečetla zprávu, která jí přišla, se s milým úsměvem rozloučila a rázným krokem se vydala po pískové cestičce kamsi pryč.

„Isabello!“ ozvalo se za mnou a já jsem málem vyletěla z kůže. Se zčásti afektovaným a zčásti skutečně oprávněným gestem jsem se chytila za srdce a zpražila jsem Viga pohledem.

„Správný gentleman dámu zásadně neleká,“ poučila jsem ho, ovšem ne zcela vážně. Klepla jsem rukou na volné místo na lavičce. Můj bratříček se s širokým úsměvem usadil vedle mě.

„Co ty tady?“ zeptala jsem se ho zvědavě. „Kde je Julie?“ rýpla jsem si. Můj společník ale vypadal značně klidně, jako by ho ani nenapadlo, co tím myslím.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit,“ řekl měkce a vypadalo to, že se o něm konečně něco dozvím. Se značně smíšenými pocity jsem se na něj usmála.

„O čem?“ moc se mi z jeho obličeje nezdálo, že to bude něco, co bych chtěla slyšet. Jeho zlatavé oči se trochu zvláštně leskly, ale čím, to jsem zatím nebyla schopná identifikovat.

„O budoucnosti,“ řekl klidně, ale ve tváři měl otázku, „víš, napadlo mě, že by ses mohla...“ zarazil se, jako by se nedovedl přesně vyjádřit, „asi se vdát.“ Vyvalila jsem na něj oči. Nepřeskočilo mu? Vždyť mi bude teprve osmnáct! Zatím jsem nedostala ani pořádnou pusu, ach jo. Píchla jsem ho alespoň řádně smysluplným pohledem – ty jsi vážně cvok!

„Měla bys vědět o možném riziku,“ pokračoval, aniž by bral v potaz můj šokovaně naštvaný pohled. Počkat, jaké riziko? Jasně, svatba sama o sobě je velký risk, ale to snad musí posoudit každý sám.

„Na,“ strčil mi do ruky bílou obálku a tvářil se dost vážně. Otočila jsem ji a podívala jsem se na její zadní stranu. Jemným, úhledným písem tam stálo mé jméno. Ale vlastně nebylo tak úplně mé. Těkala jsem pohledem z Viga na obálku a z obálky na Viga.

„Je od rodičů,“ zamumlal na vysvětlenou tak tiše, že jsem mu to spíš odečetla ze rtů. Zase jsem byla zmatená. Co je s nimi? Kdo vlastně jsem? Takové a stovky dalších pomatených myšlenek mi proudily hlavou. Vigo nic neříkal, jen tiše seděl a chytil mě za ruku. V tom gestu byl jasně zřetelný pokus o utěšení a podporu.

Pomalu jsem přejela prsty po zalepeném dopise. Nechtěla jsem ho otevřít, ne teď. Opřela jsem si hlavu o bratrovo rameno a tiše jsem se ho zeptala:

„Vigo, proč až teď?“ Bylo mi jasné, že ví, na co se ptám. Bála jsem se větších objevů. Nemohla jsem si být jistá ani tím, že ustojím jeho odpověď.

„Cesty osudu jsou různé,“ řekl a odtáhl se ode mě, „já jsem tu k tobě našel až teď.“ Přesto, že mi vlastně řádně neopověděl, rozhodla jsem se to teď přejít. Chtěla jsem se trochu rozptýlit. Začít zase existovat bez potřeby přemíry divných a smutných pocitů.

„Kde je Julie?“ přešla jsem na úplně jiné téma. Na jeho tváři se opět objevil úsměv, snad pobavený. Vyskočil a nabídl mi galantně pomocnou ruku. Musela jsem se i přes mírnou podivnost situace pousmát.

„Myslím, že říkala něco o obědě,“ oznámil mi se spikleneckým mrknutím. V tom momentě mi došlo, že jsem kromě nedopité sklenice jablkového džusu dnes nepozřela ani sousto. Můj přítel žaludek zabručel na souhlas s mou představou velkého talíře s nějakým chutným krmivem.

Společně jsme se vydali k hotelu. Bylo mi jasné, že mi Julie dá dlouhou přednášku na téma odchody a příchody bez ohlášení jsou naprosto nevhodné a neomluvitelné, ale to snad nějak přežiju. Hlavně že budu moct něco zakousnout. Mírně jsem se usmála, musím se řádně posilnit na následující let. Držím si palce, už teď mohu počítat s jedním sice ne člověkem, ale jinak přátelskou bytostí. To je víc, než jsem kdy měla!

Děkuji vám za čas, který strávíte čtením a krásné komentáře! Je pro mě trochu těžké odhadnout konečný rozsah kapitol a jejich délku. Vynasnažím se omezit večné prodlužování. Doufám, že tu chvilku vydržíte a nevzdáte to!

Myf, tvá trpělivost mě nikdy nepřestane udivovat!

Děkuji!

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 6. kapitola: