Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 4. kapitola

14.03.2012 (11:15) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1451×

Ta osoba, co se tu na mě usmívá, rozhodně není člověk – touhle informací jsem si byla víc než jistá. Takovéhle oči už jsem kdysi viděla, stejně zlaté, hlavou mi prolétla vzpomínka.

Než jsem ji stačila zachytit, zase mi vyklouzla. Možná, že to byla právě ta vzpomínka – jedna z těch, které mi chybí. Upírka se dál usmívala a vypadala naprosto neškodně. No co, aspoň si natrénuji používání svého nového jména.

„Já jsem Isabella Swan,“ představila jsem se svojí špiónskou přezdívkou a přihodila jsem další široký škleb. Škoda, agent nula nula sedm zní líp. No co, snad se to časem spraví…

„Těší mě.“ Dál se na mě zubila a vypadalo to, že moje krev je prozatím v bezpečí. Zvědavě jsem si ji prohlížela, on se upír s kontaktními čočkami hned tak nevidí. Trapné ticho, které se na chvíli rozprostřelo recepcí, přerušila jakási mírně zakulacená dáma ve vínovém kostýmku, která se hlasitě dožadovala pomoci. Hlavní aktér celého incidentu se omluvil a rychle se pustil do řešení nastalé situace. Jeho klidné a skoro až přátelské vysvětlování mě značně překvapilo.

„Slečno Swanová,“ oslovila mě náhle slečna, nebo paní Haleová rozpustile, „měla byste chvilku? Pozvala bych vás na nějaké bolestné.“ Nebyla jsem blázen, odmítnout něco upírovi mě ani nenapadlo. Ostatně, ona si přece myslí, že si myslím, že je normální člověk.

„Proč ne,“ souhlasila jsem tedy opatrně, „pokud se mohu zeptat, proč jste se mě zastala?“ Přešla jsem k tomu, co mě zajímalo nejvíc. Nevypadala moc překvapeně, pořád se široce usmívala.

„Můj dlouholetý přítel je,“ vesele mrkla, „no, řekněme nejvyšší šéf.“ Opsala rukou ve vzduchu kruh. „Má to tu všechno na povel a já jsem tu poslední dobou jako jeho host celkem často.“ No, zřejmě se znají už nějakých pár desítek let, kdo ví.

„Aha,“ zareagovala jsem ne příliš inteligentně. Rozhodně jsem nechtěla působit příliš vlezle a přitom jsem naprosto netušila, o čem bych měla mluvit.

„Bello!“ ozvalo se od výtahů a tentokrát to byla Julie, kdo se tvářil naštvaně. Já jsem se po prožitém smýkání ze vzteku nějak vyléčila. Celá rudá se hrnula z výtahu, nedívala se ani napravo, ani nalevo. Nakráčela přímo přede mě. Popadla mou ruku a bez jakéhokoli varování mnou začala smýkat. Shodou okolností naprosto stejně jako ten neurvalec před ní. Stihla jsem k upírce vyslat omluvný pohled a už jsem jela výtahem nahoru. Směr desáté patro.

„Nechápu, co tě tak zdrželo,“ soptila má rusovlasá společnice a značně připomínala malou Etnu. Kdyby to šlo, vycházela by jí z uší pára a z nosu by jí tekla láva. Jako bych za nastalé zpoždění mohla já. Vždyť mohla počkat těch pár vteřin a ve výtahu bychom jely obě. Ale to ona ne, prostě všechno je stejně moje chyba.

„Kdybys minutku počkala, tak by mě nechtěli vyhodit z hotelu,“ zabrblala jsem tedy, alespoň abych si zachovala jakousi osobnost.

„Co že tě chtěli?“ zeptala se mírně šokovaná Julie. No, konečně nějaká normální reakce. Rozhodla jsem se toho náležitě využít.

„Vyhodit,“ dramaticky jsem se politovala, „víš, jaké to bylo?“ Nasadila jsem zoufalý výraz. Tedy, rozhodně nejsem nejlepší herec, ale i přesto se mi povedlo dostat ji do rozpaků. Jako by nevěděla, jestli si z ní střílím nebo jsem upřímně šokovaná. Celé své minivystoupení jsem podtrhla zkroušeným, smutným kukučem, který jsem jen tak mimochodem odkoukala od ní. Používá ho vždycky, když něco chce. A zabírá to.

„Ehm,“ řekla pořád dost nerozhodně a přešlápla z nohy na nohu. Bod pro mě. Konečně jsem měla štěstí. Zdatně jsem maskovala radostný výraz. Výtah s tichým zavrčením zastavil a obě jsme vystoupily, pardon všichni tři jsme vystoupily. Ten pitomý kufr jsem pořád táhla za sebou.

Julie pomalu došla ke dveřím a s pomocí karty je otevřela. Vztek z ní definitivně spadl a vypadala spíše nejistě. Dokonce mi podržela dveře. Zázraky se dějí. Jediné, co tuhle památnou chvilku rušilo, bylo ticho. Ani já, ani ona jsme nechtěly nic říct.

Pokoj, nebo spíše apartmán, na mě udělal obrovský dojem. Stěny byly světle modré a jedna stěna byla celá prosklená. Naskytl se nám výhled do korun stromů hotelového parku. Závěsy byly tmavě modré a koberec krémově bílý. Vlastně jsme vešly do obývacího pokoje, protože ve středu místnosti byla světlá pohovka, kovově lesklý konferenční stolek a plazmová televize. Kromě knihovničky, pár obrazů a několika zajímavě vypadajících květin, byl pokoj prázdný. Co bylo v dalších místnostech jsem netušila, protože se skrývaly za zavřenými dveřmi.

„Julie,“ začala jsem odvážně, ticho mi už začalo lézt na nervy, „nechtěla jsi jít nakupovat?“ Doufala jsem, že ji tahle otázka probere a povedlo se. Trhla sebou a na tváři se jí opět objevil nadšený výraz.

„Jasně.“ Ach jo, asi začnu mít z těch až moc usměvavých lidí kolem sebe tik. Tolik úsměvů za den, na to doopravdy nejsem zvyklá. Dřív jsem si sama pro sebe pořád stěžovala, jak se pořád všichni mračí, a teď? Lidé s problémy a smutnými obličeji, kde jste? Že by sluníčko dělalo z lidí šklebící se pitomce, tomu se mi moc nechtělo věřit.

„Hm, kde začneme?“ položila si Julie řečnickou otázku a na chvíli se upřeně zahleděla do prázdna. „Kadeřník, to je ono!“ vyhrkla náhle. Uf, aspoň něco, u čeho se nemusím angažovat víc, než je nutné…

(O několik hodin později…)

„Ne, Julie!“ zoufale jsem se snažila protestovat. Všechno jsem zatím zvládla, ale co je moc, to je moc. Kadeřník byl sice mírně netaktní, když mé vlasy nazval... No, radši ani nebudu říkat jak. Když jsem se usadila do křesla, dle vzhledu evidentně nejdražšího a nejlepšího kadeřnictví ve Phoenixu, moc nadšený z toho nebyl.

Ze začátku to dokonce vypadalo, že bude už druhý člověk, co mě dnes odněkud vyhodí. Julie si ale nehodlala ponechat žádný svůj postřeh pro sebe a nebožák se nezmohl na odpor. Měla jsem nervy na pochodu, protože z jedné strany komentoval vznikající účes on a z druhé ona. Br, takovou situaci už doopravdy nikdy nechci zažít. Ovšem musím podotknout, že po jeho úpravě jsem doopravdy vypadala líp.

V prvním obchodě na mě koukali jako na radioaktivní odpad, ale to se dalo přežít. Pak už jsem se zařadila do davu, protože jsem vyfasovala nové oblečení. Teď jsem Julii sloužila jako věšák na nákupní tašky všech velikostí a tvarů. Nikdy mě ani nenapadlo, že je tak hyperaktivní – kvůli vyhlédnutému kousku oblečení se byla schopná do krve pohádat a klidně by za něj i bojovala.

Ani jsem se nepokoušela zapamatovat si názvy všech obchodů, které jsme navštívily. Spíš jsem se dívala po prostředí okolo sebe. Občas jsem si dokonce všimla i nějaké pamětihodnosti. Párkrát jsem dokonce mohla vybrat barvu svého budoucího oblečení, což jsem doopravdy nečekala. To by šlo přežít, kdyby si Julie neusmyslela takovouhle pitomost. Zatvrzele jsem odmítala se na ni byť jen podívat.

„Bello, no tak,“ zkoušela to už asi po stopadesáté, „vždyť na tom není nic špatného!“ snažila se mě přimět udělat tu nehoráznou pitomost. Byla jsem si jistá, že dokud jedna z nás neustoupí, nehneme se odsud. Představa, že bych tu stála až do večera, mě děsila. Obtěžkané paže se dost ozývaly a já jsem taky nebyla zrovna nabitá energií.

„Podívej se,“ začala znovu vemlouvavě, „když je budeš nosit, budeš vypadat mnohem líp!“ Ha, ha, ha a to mi ještě tak před měsícem říkala, že mi už nic na světě nepomůže. Zvedla jsem oči k těm bílým obludám, co držela v ruce. Živě jsem si dokázala přestavit, jakou bolest dokážou způsobit. Bylo mi jasné, že jestli jí teď ustoupím, už se jich nikdy nezbavím. Jich ani jim podobných.

„Já si je na sebe prostě nikdy v životě nevezmu,“ prohlásila jsem, tedy spíš jsem procedila mezi zuby. Můj odpor začínal ochabovat, prostě jsem slabá povaha. Můj kat si toho všiml a hodlal toho využít. Protentokrát jsem byla rychlejší.

„Půl na půl,“ řekla jsem pevně a snažila jsem se v duchu smířit s oním děsivým kompromisem. Ale zřejmě to byla má jediná záchrana.

„Ale no tak,“ zabrblala Julie, ale evidentně byla sama se sebou spokojená, dokazovalo to tiché zabrblání, „aspoň, že tak!“ Takže jsem bez možnosti budoucího odvolání odsouzena na doživotí. Možná, že s trochou štěstí za rok uteču někam do Evropy. Třeba Anglie, to by bylo místečko pro mě. Ach, krásný to sen…

„Tu normální polovinu svého botníku si vyberu sama,“ oznámila jsem jí rychle, přeci jenom, člověk si nemůže být nikdy jistý, a když se jedná o vlkodlaka, tak obzvlášť.

„Stejně nechápu, co máš proti botám na podpatku,“ zkonstatovala Julie a smutně se zahleděla na bílé střevíčky, na kterých bych se asi přizabila. Evidentně se jí líbily víc, než by bylo zdrávo. Já jsem si ale mohla na chvíli úlevně vydechnout.

V onom obchodě jsme zatvrdly asi tak na další hodinu a já měla ukrutnou žízeň. Nakonec jsem dostala dočasnou propustku a mohla jsem s velkou lítostí zanechat boty a další blbosti v jiné společnosti. Zakotvila jsem v nejbližší cukrárně a s chutí jsem si objednala jahodový koktejl. Přesně to jsem potřebovala. Prošla jsem na útulnou venkovní terasu a posadila jsem se k opuštěnému stolu v rohu. Konečně jsem si mohla na chvíli protřepat ruce.

„Ehm, mohu si přisednout?“ ozval se měkký mužský hlas.

Další dílek je na světě, děkuji všem, co pokračují ve čtení. Lví podíl na kapitole má moje ségra a za zpoždění zodpovídá škola, nějak se přitvrzuje. :-)

Děkuji Myf, bez tvé trpělivosti by tu kapitola nebyla.

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 4. kapitola: