Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 3. kapitola

06.03.2012 (11:30) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1501×

Na přistání jsem čekala jako na spásu. Julie totiž komentovala každý sloupek v každém pitomém módním časopise. Neuniklo jí zhola nic. A to prosím nebylo vše. Já jsem se k tomu měla vyjádřit! Co měla, musela!

Onen vytoužený moment přišel – sice pozdě, ale přeci. Vylezly jsem z letadla, vyzvedly jsme si onen úděsný kufr a plánovaly jsme, tedy Julie plánovala, kam se vydáme. Mé neblahé tušení ohledně nikdy nekončících nákupů se pomalu, ale jistě potvrzovalo. Než jsem se nadála, seděly jsme obě v přivolaném taxíku.

„Do hotelu Astoria, prosím,“ zatrylkovala má rusá ničitelka a taxikář poslušně sešlápl plyn. Ani mě nepřekvapilo, že ví, v jakém hotelu se máme ubytovat. Dívala jsem se z okna a obdivovala jsem to velké, slunné město kolem mě. Od výloh se odrážely sluneční paprsky a po ulicích proudily davy pestře oblečených lidí. Všichni byli dohněda opálení a usměvaví – jak diametrální rozdíl proti pobledlým, nerudným obyvatelům deštivého Forks.

Musela jsem se smutně usmát, když jsem na ulici uviděla zamilovaný pár. Dvojici, která se držela za ruce a nic jiného než jejich láska pro ně neexistovalo. Já jsem byla, snad jen prozatím, beznadějný případ. O jakémkoli romantickém vztahu jsem si mohla nechat tak akorát zdát. Pravděpodobnost, že bych někoho vhodného potkala u Blacků, byla více než mizivá. Jistě, kdybych zatoužila po někom staršího data, měla bych široký výběr. Ono totiž téměř veškeré služebnictvo překročilo hranici čtyřicítky.

Co se Jacoba týče, můj názor na jeho osobu byl už pěkných pár let zcela jasně vyhrazený. Ne že by nebyl hezký, o tom žádná, ale naše společné zájmy neexistovaly. Když jsem si s ním měla o něčem popovídat, tak bych mohla mluvit jen o počasí nebo o jeho milovaném jídle. To jsem rozhodně za naplněný vztah nepovažovala.

Dalo by se ještě dodat, že jakožto člověk (myšleno povahově) bych pro něj nebyla nejlepší společnicí. Rozhodně nesdílím jeho vášeň pro dvoukolé pojízdné rachotiny, ve kterých se vyžívá, a ony smysluplné rozhovory jeho smečky nemohu poslouchat déle než pár minut.

Znovu jsem se začala věnovat ubíhají ulici za okýnkem. Při pohledu na všechny ty rozmanité obchody a obchůdky jsem zaúpěla. Jestli jsem dosud tak nějak naivně doufala, že se prostě projdu po pár obchodech a konec, tak jsem teď ztratila i poslední naději.

V momentě, kdy mou pozornost upoutala nezvykle bledá, vysoká blondýna ve slunečních brýlích, stojící před výlohou obchodu s botami, taxík prudce zastavil.

„Jsme tu, dámy,“ oznámil bodře náš řidič a poslušně hlásil, kolik nás budou jeho šoférské služby stát. Protože mi bylo jasné, že peněžní otázky se mě vůbec netýkají, radši jsem vystoupila. Vyndala jsem z kufru auta naše lehoučké, šedivé zavazadlo a rychle jsem se uklidila na chodník.

Přeci jenom nemusí mě hned něco přejet. Zvedla jsem oči od země, abych si prohlédla místo, kam nás Julie svým rozhodnutím dostala a málem jsem otevřela pusu údivem. Přede mnou se tyčil minimálně pětihvězdičkový hotel Astoria, ze kterého luxus přímo sálal. Já jsem stála na malém náměstíčku před ním, kousek od velké tryskající fontány, která k němu zřejmě patřila.

Hotel Astoria měl asi okolo patnácti pater a byl z části prosklený. Ta malá neskleněná část byla namalovaná na bílo. Nad vchodem visely vlajky a veliký zlatý nápis pyšně hlásal název hotelu. Celou halu s recepcí jsem viděla díky celé skleněné stěně úplně bez problému. Dokonce jsem i na tu dálku rozeznala výtahy. Nikdy jsem neviděla něco takového.

„Tak jsme tu,“ ozvalo se mi těsně u ucha, v ten moment jsem měla chuť drahou Julču vlastnoručně uškrtit. Jediné, co jsem jí odpověděla, pokud se to tedy dá považovat za odpověď, bylo tiché zavrčení. Ona mě odměnila pohledem à la Miss sympatie a ladným krokem dle vzoru modelek zamířila ke dveřím do hotelu.

Já jsem za ní táhla kufr a v duchu jsem jí z plných plic nadávala. Moje počáteční nadšení značně rychle vyšumělo. Čím dál víc jsem si připadala jako nějaká služka. Ne že bych jí doteď nebyla, ale tohle bylo pomalu i na mé sebeovládání moc.

Když jsem dovlekla ono šedé monstrum do recepce, madam už s hrdým výrazem stála uprostřed oné haly s kartou do pokoje v ruce. Zářila jako sluníčko a vypadala navýsost spokojeně.

„Kde se couráš, Bello?“ zeptala se mě hloupě a nasadila nevinný kukuč. Její otázku jsem přešla bez komentáře.
Budu trpělivá, opakovala jsem si v duchu. Když se jí z mé strany nedostalo odpovědi, zakroutila pobaveně hlavou a vyrazila k výtahům. Aniž by se obtěžovala na mě čekat, nastoupila a zmáčkla číslo deset. No, evidentně ji ani nenapadlo, že nejsem super žena a že mě její kufroidní monstrum dost zpomaluje.

Už jsem byla málem jednou nohou ve výtahové kabině, když se bez jakéhokoli zvuku zavřely stříbrné posuvné dveře a Julie i s informací o číslu do pokoje mi zmizela z očí. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem přivolat druhý výtah. Než jsem ale stačila zmáčknout šipku dolů, zadržel mi někdo ruku.

Zvedla jsem oči, abych pohlédla do tváře mírně naštvanému hotelovému zřízenci v červené uniformě. Díval se na mě dost nevraživě a evidentně se mě chystal vyhodit.

„Madam, smím se zeptat, kam právě teď míříte?“ otázal se s mírným britským přízvukem.

„Za svojí -“ V tom momentě jsem se zarazila, co je mezi námi vlastně za vztah? No, pro obyčejné lidi bychom mohly vypadat jako, hm, zřejmě kamarádky. No ale to, že se známe, by mohlo být zřejmé. Podívala jsem se na něj a pokusila jsem se o rozhodný tón.

„Za svojí nejlepší přítelkyní, která mi přímo před nosem nechala ujet výtah!“ pronesla jsem. Zřejmě to vyznělo dost komicky, ale co, zpátky už to vzít nejde.

„Obávám se, že tu nemáte co dělat,“ oznámil mi stroze. Tvářil se, jako by mluvil s někým hodně podřadným. Chtěla jsem se nadechnou k odporu, ale přerušil mě rázným mávnutím ruky a naznačil mi, že mám vypadnout dřív, než se rozzlobí. Já jsem se ale nehodlala vzdát tak snadno.

„Proč bych tu neměla mít co dělat?“ zeptala jsem se ho, ale bylo to míněno čistě jako řečnická otázka.

„Nehodlám se sem přece vloupat, jen jdu do -“ Ovšem než jsem stačila doříct svůj sice ne moc pádný argument, zřízenec lehce zbrunátněl.

„Já vám povím proč,“ málem na mě zaječel. „Vy tu prostě nemáte co pohledávat, jednoduše vypadněte, tohle není místo, kde byste si mohla dovolit zůstat déle než půl minuty!“ Bylo mi značně nepříjemné, že na mě úplně cizí člověk bezdůvodně zvyšuje hlas, ale na řev jsem byla zvyklá. Nehodlala jsem ustoupit ani o krok a provokativně jsem si přivolala výtah. V tuhle chvíli jsem byla ráda, že jsem tu s Julií, ona zdržování rozhodně tolerovat nebude.

Toto gesto ale evidentně definitivně zbavilo livrejovaného hulváta posledních zábran. Popadl mě za paži tak silně, že jsem málem zaječela, a chtěl mě odtáhnout ke dveřím. Taky se mu to dařilo. S mojí maličkostí ani s kufrem neměl problém a po pár smýknutí jsme byli v půli recepce.

„Smím se zeptat, co se tu děje?“ zeptal se nějaký zpěvavý ženský hlas. Nejdřív jsem si myslela, že je to Julie, ale ona měla přeci jenom jiný hlas a intonaci. Tenhle působil dost chladně a mírně rozčileně. Jakmile ho ten pitomec zaslechl, trhl sebou a pustil mé rameno tak náhle, že jsem ztratila rovnováhu a upadla jsem na zem.

„Madam, já -“ snažil se něco vykoktat, ale byl rázně přerušen.

„Ticho! Co si to vůbec dovolujete? Jak můžete takhle zacházet s dívkou?!“ Pokusil se něco namítnout, ale hlas neúprosně pokračoval. „Něco takového jsem od někoho vašeho formátu nečekala.“
Pomalu jsem se začala zvedat. „Nestůjte jak solný sloup, pomozte jí vstát!“ popoháněla ho blondýna, která nevypadala o moc starší než já. K mému překvapení to byla přesně ta, které jsem si všimla z taxíku, jen už neměla brýle. Hrdě jsem odmítla ne moc ochotně nabízenou ruku a se zvědavým pohledem jsem si svou zachránkyni pohlédla.

Byla vysoká asi jako Julie, měla příjemný, trochu ostřeji řezaný obličej a vypadala dost přísně, nebo spíš smutně? Na sobě měla celkem krátké, světle modré šaty a po ramenou jí stékaly krásné, světlé, vlnité vlasy. Na krku měla jednoduchý řetízek, na kterém se houpal jakýsi malý černý erb. To, co upoutalo moji pozornost, byly její oči. Oči jako tekuté zlato.
„Já jsem Rosalie Haleová,“ představila se mi s možná upřímným úsměvem. Dost zaraženě jsem se na ni taky usmála, v ten moment mi totiž něco s naprostou jistotou došlo.

Děkuji všem, kteří pokračují v četbě. Moc se omlouvám za dlouhou odmlku, vynasnažím se dohnat, co jsem zameškala. Velký podíl na kapitolce mají jak moje netpělivá kamarádka, tak hodná ségra.

Myf, děkuji ti nastotisíckrát, bez tebe by tu pokračování nebylo.

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 3. kapitola: