Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný konec - Prolog a 1. kapitola

Tak trochu jiný konec - Prolog a 1. kapitolaTak po ANGELS přicházím s novou povídkou. Vím, že jsem vám slíbila něco jiného původně, ale tenhle nápad mě víc nadchl, tak doufám, že se zalíbí. A jelikož se mi nejlíp píšou pesimisrtické povídky, nedivte se, že tahle skončí špatně. Odehrává se po tom, co Edward v NM opustil Bellu. Upozornění: Už se nedají dohromady! Ale i přesto se setkají :D Tahle kapitolka je zřejmě docela nudná, až v těch příštích to rozjedu, tak doufám, že se zalíbí a pište komentáře!!!

Moje pozn.: Povídka se odehrává po skončení 3. kapitoly (která se jmenuje „Konec") Nového měsíce. To je ta kapitola, kdy Edward Bellu opustí. Moje povídka navazuje na tuhle kapitolu, avšak má zcela zvrácený děj, stejné je jen to předtím. Námět k téhle povídce mě napadl, když jsem měla dost pochmurnou náladu a představovala jsem si, jak by to mohlo jinak skončit. Co kdyby to neskončilo tím úchvatným „Happy Endem"? Co kdyby se Edward a Bella prostě už nedaly dohromady? Snažím se, co nejlépe vystihnout tuhle situaci. Doufám, že se vám povídka zalíbí :D I když končí špatně...

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Prolog

Kdo odchází, své místo... nikdy neztratí. V mém srdci ne.

Pozdě chyby napravovat, příliš, příliš pozdě...

 

Kapitola první

...

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

LEDEN

***

Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Čas ubíhá, ač každá vteřina mi zasazuje ostrou bodavou ránu, každá vteřina znamená další střep v mé už tak prázdné hrudi. Po mém srdci nezůstal ani kousek. Samozřejmě, obrazně řečeno. Cítila jsem prázdnotu, jen černá díra uprostřed hrudi. Černá díra, která se snažila zvětšit s každým nádechem, s každou vzpomínkou, s každou bolestí.

Už to bylo téměř pět měsíců, ale mě se zdálo, jako by to bylo včera. Zcela jasně jsem viděla jeho, jak mi říká to nejbolestivější slovo, po tom, co jsem mu položila tu otázku, kterou jsem radši nikdy neměla vyslovit.

Ty... mě... nechceš? Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

To slovo mě bodalo jako rozzuřený roj sršňů, znovu a znovu. Stále se vracelo a nedalo mi pokoj. Ne. Ne. Ne. Ne.

„Už dost!" zařvala jsem a vyhrkly mi slzy. Podlomila se mi kolena a zhroutila jsem se k zemi, obličej v dlaních. Utápěla jsem se ve svých vzlykách. Nesmím na to myslet. Nesmím na něj myslet.

Překvapilo mě, když jsem uviděla Charlieho, jak vchází ke mně do pokoje. Už dávno si zvykl na mé „výjevy", takže když jsem něco řvala, ať už to bylo ze spaní nebo ne, už nepřišel, aby mě zkontroloval.

„Tati?" zachraptěla jsem šeptavě k němu. Tvářil se tak napůl rozčileně a napůl zkroušeně. Něco mi přišel říct, a nebyl z toho zrovna nadšený. Viděla jsem to a něm.

„Bello," zadrhl se na chvíli, asi nevěděl co říct. „Já už to nesnesu. Ne, já nesnesu pohled na to, jak se trápíš, za chvíli to bude půlrok a ty jsi se ani trochu nezlepšila. Je to stále každý den stejné. Všechno ti to tady připomíná jeho." Věděl, že nedokáži unést, když někdo řekne jeho jméno. Okamžitě mě to skolí k zemi a rozbrečím se. Ale byla jsem trochu překvapená, nevěděla jsem, co bude následovat, ale vyrazilo mi to dech.

„Rozhodl jsem se, Bello, že, že..." zastavil se na chvíli. Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Že se přestěhujeme." Oči měl sklopené k zemi a já byla ráda, že nevidí můj výraz v obličeji.

„Char-Teda tati, já-já nemůžu se odstěhovat, vždyť musím tady dodělat školu a-a-a..." začala jsem koktat, ale nevěděla jak pokračovat.

Jeho výraz se změnil v neoblomný. Pochopila jsem, on to už zařídil. Sakra. Ani nevím, proč tu chci zůstat, prostě chci...

„Už si odhlášená ze školy, Bello. Zítra se stěhujeme." Zítra? Cože? Zítra?! Tak... brzy? „Nechápu, že jsi si toho nevšimla dřív, Bello, téměř polovina věcí a nábytku už je pryč." Kousla jsem se do rtu. Jasně, jak bych si mohla něčeho všimnout? Vždyť jsem byla myšlenkami jen ve svém světě. I kdyby mi spadl balvan na hlavu, já nehnu ani brvou...

„Jo, fajn... já, začnu si balit." Odpověděla jsem mu. Chvíli na mě hleděl strachujícími se oči. Pak se opravdu jen jemně usmál a objal mě. Přitiskla jsem se k jemu hrudi a vyronila pár slz.

„Mám tě moc rád, Bello. Chci, abys byla šťastná. Aspoň se pokus." Zašeptal mi do ucha. „Taky tě mám ráda, tati. Budu se snažit. Slibuji." Objala jsem ho ještě víc. Bylo to tak uklidňující, choulit se v jeho náruči. Jako bych byla ta malá holka, co potřebuje pofoukat bebínko na koleně. Zas ta malá holčička, co se schovává tatínkovi v náruči.

„V Algomě se ti bude líbit." Přerušil náhlou chvíli ticha Charlie. „Algoma?" Povytáhla jsem jedno obočí. „Ve státě Wisconsin." Dodal. Zarazilo mě to, v hlavě jsem si představila mapu USA a snažila se určit vzdálenost mezi státem Washington a Wisconsin. Zalapala jsem po dechu. Vždyť je to téměř na druhé straně Států! Musím se odívat na internet a najít to město. Jsem zvědavá, kde to je.

„Letadlo nám letí zítra v 16:40 ze Seattlu. Do Milwaukee je to dlouhý let." Milwaukee, to už jsem věděla, hlavní město Wisconsinu. „A co tvoje práce?" neklidně jsem se ho zeptala.

„No, upřímně, to mě právě pomohlo k definitivnímu rozhodnutí. Přeložili mě." Usmál se na mě. „Mám tam nastoupit rovnou jako náčelník policie, ten předchozí už šel do důchodu, prý tam nemají nikoho schopného k povýšení... tak se obrátili na mě." Viděla jsem na něj, jak září jako sluníčko. Nemohla jsem mu to zkazit.

***

Charlie měl pravdu. Algoma je nádherná, přímo u moře. Není o moc větší než Forks, ale i tak tu je mnohem víc možností. Nejvíc se mi tu líbí pláž. Každý den se chodím po ni projít, ředí mi to myšlenky a mám alespoň malý pocit štěstí.

Samozřejmě, černá díra se ani trochu nezmenšila, stále mě pohlcovala prázdnota. Ani sny se nezměnily. Stále jsou to ty stejné sny. Tedy ten jeden stejný sen, pořád ten samý, dokola a dokola... V mém snu, nebo spíš noční můře, se mi stále přehrávala ta strašná situace v lese. Jak mě odmítl, opustil, odešel navždy... Každou noc jsem se budila, každou noc jsem křičela ze spaní. Každou noc jsem se válela ve vzlykách a bolestných vzpomínkách. Každou noc jsem byla ta stará Bella. Zato každý den jsem už prožívala o poznání lépe...

Můj první den v nové škole nebyl špatný, dokonce i na můj vkus ušel. Zdejší studenti nejsou moc zvědavý, takže se po mě téměř nikdo neohlížel. Taky do této školy chodí asi 600 lidí, což je pořád dvakrát víc než ve Forks.

První hodinu jsem měla angličtinu. Sedla jsem si na jediné volné místo, vedle vcelku sympatického kluka. Poslední volné místo, sympatický kluk... něco mi to připomínalo, ale já jsem na to nechtěla vzpomínat, protože při každé takové vzpomínce mě píchlo v hrudi tam, kde by se mělo nacházet srdce, které jsem já už hojnou dobu postrádala.

„Ahoj," pozdravila jsem ho. Snažila jsem se být milá. Opravdu.

Nadzvedl obočí, asi mu bylo divné, že jsem ho jen tak oslovila. „Čau," zašeptal, přičemž se obrátil zpátky k učiteli a psal si poznámky z výkladu. Měla jsem štěstí, protože Havrana od Poea jsme už probírali ještě ve Phoenixu, takže jsem si v podstatě nemusela psát poznámky. „Já jsem Bella," pokračovala jsem. Připadala jsem si divně, nikdy jsem to nebyla já, kdo začínal konverzaci.

„Thomas, těší mě," zamumlal a víc na mě nepromluvil. Nevěděla jsem, co si mám myslet, proč byl tak odtažitý? To mi připomnělo další vzpomínku, která mě jako ostrý nůž okamžitě bodla do srdce. Zatřepala jsem hlavou, abych ji odpudila.

Najednou se ke mně otočil. „Ty jsi nová, že? Nechceš provést třeba po městě nebo tak?" Super, konečně začíná komunikovat. „Jasně, moc ráda, tak po škole?" „Jasně, počkám na tebe."

Připadala jsem si divně. Proč z ničeho tak najednou? Nestihla jsem to zjistit - právě zazvonilo a já se musela přesunout na další hodinu. Hlodalo ve mně černé svědomí.

Ale co? Cožpak mi on sám neříkal, abych začala nový život? Abych si našla někoho jiného? Jedno jsem věděla jistě, nikdy nebudu nikoho milovat tak jako jeho, protože mé srdce odešlo s ním, a já už nemám možnost ho vrátit. Odešel, navždy odešel...

Věděla jsem, že kdyby teď přišel a prosil o odpuštění, s radostí bych se mu vrhla kolem krku a vše mu odpustila. Jenže on už nepřijde, opustil mě a má láska už nebyla opětována. Nový začátek, nový život.

Další kapitola >>

 

>> Shrnutí mých povídek <<

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný konec - Prolog a 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!