Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu (jiná) realita - 7. kapitola

honeymoon


Tak trochu (jiná) realita - 7. kapitola Doufám, že si kapitolu užijete a dozvíte něco nového o Emmině světě.

Někdy jsou těmi nejhoršími zrůdami sami lidé.

 

„A nevíš, kdy se Carlisle vrátí.“ zeptala jsem se Rose. Chtěla jsem to mít už za sebou.

 

„Ne. Je všechno v pořádku?“ optala se starostlivě. V pořádku? Jak jen něco z toho, co se tady dělo mohlo být v pořádku? Vždyť nic nedávalo smysl. Připadala jsem si jako blázen.

 

„Jo, jen bych s ním chtěl mluvit.“ natáhla jsem se pro jeden z časopisů ležících na stole. Vogue. Jak překvapivé. V životě jsem neměla štěstí tenhle časopis držet v ruce ani ho číst. Seděla jsem schoulená v rohu gauče a nečinně listovala stránkami časopisu, ani jsem nevnímala o čem je a občas se zastavila u nějaké fotografie. Po dlouhé době jsem se cítila celkem příjemně a uvolněně. Byla jsem najedená a cítila jsem se dobře. Ani nevím jak, ale moje oči začaly těžknout.

 

Tiché hlasy se ozývaly z povzdáli, a to mě donutilo otevřít oči. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, rozmrkala světlo, které se mi ne příjemně zařezávalo do očí a uvědomila si, kde jsem. Pořád v tom samém rohu na gauči, přikrytá lehkou dekou. Sice byl červen, ale tady na severu nebylo až takové teplo, obzvláště večer. Za okny se stmívalo a televize byla pořád zaplá, ale ztlumená. Asi bych si ani nevšimla, že je zapnutá, kdybych se na ní nepodívala a nedošlo mi, že dokonce můžu slyšet její tichý šum. Můj pohled padl na křeslo, na kterém předtím seděla Rose. Pořád tam byla, ale tentokrát i s Emmettem, který ji držel ve svém náručí. Při pohledu na ně mě zabolelo u srdce. Záviděla jsem jim, co měli. Dala bych cokoliv za to mít to také.

 

„Hele, Šípková Růženka je vzhůru.“ usmál se na mě Emmett spolu s Rose.

 

Esmé seděla v druhém křesle a v ruce držela knihu, když do pokoje vešel Carlisle, a to mi okamžitě připomnělo, co jsem chtěla udělat. Proč jsem tu byla. Carlisle nás všechny pozdravila věnoval mi krátký úsměv. Zřejmě byl rád, že jsem se konečně vyhrabala z postele a potěšen, že mě vidí s ostatními. Přešel ke křeslu, ve kterém seděla Esmé a krátce jí políbil na rty. Skvělý, další zamilovaný pár. Podívala jsem se jinam, prošlo mi blbé na ně tak zírat. 

 

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě Carlisle a usadil se na opěrku křesla, ve kterém Esmé seděla.

 

„Lépe.“ odpověděla jsem a on si pro sebe přikývl. Skoro jako by si dělal nějakou poznámku.

 

„Jsem rád, že tě vidím tady dole mezi námi.“ to věřím. Alespoň jim nebudu přidělávat další starosti.

 

„Už jsme si začínali myslet, že jsi tam zapustila kořínek.“ doplnil ho Emmett s úšklebkem.

 

Na to jsem neměla co říct, tak jsem se alespoň pokusila o chabý úsměv. A to mě opět dovedlo k tomu, proč jsem přišla sem dolů. Musela jsem to dořešit. Musela jsem se na to zeptat, ale tak strašně moc se mi nechtělo a já věděla, že se snažím vyhnout nevyhnutelnému.

 

„Carlisle?“ Dotyčný se na mě podíval a čekal, co dalšího řeknu. Tohle bude těžké. Chvíli jsem hledala slova a přemýšlela, jak z nich utvořit smysluplnou otázku.

 

„Co...co se mnou teď bude?“ Konečně, otázka, která změní můj život a která za posledních několik dní zazněla nezdravě častokrát. I když se na jeho výrazu nic nezměnilo, viděla jsem, jak jeho oči zvážněly. Podíval se na ostatní, než se podíval na mě a odpověděl mi.

 

„Víš, mluvili jsme o tom a chtěli jsme se ti nabídnout, pokud bys chtěla, mohla bys prozatím zůstat s námi. Budeme se stěhovat na nové místo, nikomu by nic nepřipadalo divné a stejně o nás pravděpodobně víš víc než my. Samozřejmě tě do ničeho nenutíme a je to čistě na tobě.“ a usmál se na mě. Páni, tak tohle jsem nečekala, i když to Rose už předtím nadhazovala, tohle byla oficiální nabídka od Carlislea. Vím, že to říkám pořád dokola, ale pořád mě překvapovalo, jak milí a štědří ke mně byli. Tohle by jen tak někdo neudělal. Mlčela jsem. Nebyla jsem si jistá svou odpovědí a nechtěla jsem se unáhlit a říct nějaký nesmysl.

 

„Já, nevím, co na to říct. Nechci vás obtěžovat a zatěžovat ještě víc než doteď. Už teď se mnou musíte mít spoustu problémů a starostí a nechci vám přidělávat další. Navíc-“ byla jsem přerušena.

 

„Jaké problémy. Kdybychom tě tu nechtěli, tak ti to přece nebudeme nabízet.“ přerušila mě Esmé. 

 

„Máme před sebou celou věčnost, alespoň tu budeme mít nějaké zpestření. Málokdy se stane, že nás něco, nebo spíš někdo překvapí, ale ty? Ty seš číslo, sestřenko.“ Kdo jiný než Emmett.

 

„To byste vážně udělali?“ Nikdo nic neřekl, ale jejich výrazy odpovídaly za vše. Udělali. Stejně jsem neměla na výběr, neměla jsem kam jít, žádná rodina, žádný domov nic. Tohle byla má jediná možnost, jak úspěšně přežít v tomhle světě. Měla jsem i jiné možnosti, vždy máme jiné možnosti, ale ty už nebyly tak světlé. Byla jsem v Americe. Amerika byla země plná možností, ale nikdy to nebylo místo, kde jsem chtěla žít. Navštívit Ameriku, zůstat tu nějakou dobu a mít nové zkušenosti? To ano, ale zůstat tu navždy? To ne. Když jsem byla malá, chtěla jsem se sem nastěhovat, ale čím starší jsem byla, tím méně mi všechny ty americké filmové trháky připadaly tak krásné a pohádkové. Všechno tu bylo tak levné, umělé, a přesto bylo velice jednoduché spadnout do chudoby, ze které by se člověk jen tak nedostal, a ze které by mu stát, který ho měl chránit, nepomohl dostat se. A všechna ta videa na sociálních sítích? Pokud nemáte dobré pojištění, což většina lidí nemá, protože si ho nemůže dovolit a většina zaměstnání ho nehradí a pokud ano, tak sotva pokryje náklady za zlomenou ruku, a srazí vás auto a vy, pokud jste při vědomí, jediná věc, která vás zajímá je, aby někdo nezavolal záchranku, protože to by vás stálo víc, než si můžete dovolit, takže si mnozí raději volají Uber. Bylo to velice smutné. Už jsem Ameriku nepovažovala za slunný americký sen, nemluvě o tom, že mi inteligence Američanů také nepřipadala moc vysoká a teď jsem tu měla zůstat? Jakou jinou vhodnou možnost jsem měla. Vrátit se do Evropy? Co mě tam čekalo? Vlastně jedna věc by se našla. Za předpokladu, že bych si bez dokladů zvládla vydělat tolik, abych si zvládla koupit letenku do Itálie a za předpokladu, že bych se tam i mohla dostat bez dokladů, tak jsem mohla jsem jet do Volterry. Ale i když jsem pro Volturiovy vždy měla slabost a pochopení, reálně jsem si myslela, že můj osud tam, by byl rychle zpečetěn. A pokud jsem chtěla umřít, myslím, že kdybych hledala na správných místech, i tady v Americe bych dřív či později byla schopná najít upíra, který by to rád udělal. A jaké další možnosti zbývaly? Konzulát? No ovšem. Mohla jsem přijít na český konzulát, ale co bych jim řekla, že jsem se objevila v lese na druhé straně země a nevím jak? A co by bylo dál? Prověřili by mé doklady, ale nemyslím si, že konzulát by měl větší úspěch než Cullenovi a co by bylo dál? Na českém konzulátu v Americe by se objevila dívka, která by tvrdila, že je z České republiky a objevila se v Americe nevědíc jak, ale podle dokladů neexistuje? Na druhou stranu, ty doklady nebyly padělané, i když v téhle době jsou padělky dost dobré, možná by mě tohle mohlo zachránit, anebo naopak dostat do ještě větších problémů za padělání dokladů. Wow, to by byl hit. Kdo ví, co by se mnou udělali? Jaká byla pravděpodobnost, že mě pošlou zpět do Česka, co kdybych byla terorista, nebo tak něco, že? Pravděpodobně by mě vyslýchali, možná by mě dali i na nějakou dobu do zadržovacího vězení, protože co jiného by s někým jako jsem já měli dělat. Kdybych měla štěstí, tak by mě možná poslali zpět do Česka, ale pořád, co tam? Žádná rodina, žádný domov nic. Byla jsem nezletilá a za předpokladu, že alespoň to by mi uvěřili, tak bych možná skončila v dětském domově. Nebo by mě nechali zde v Americe, ale pravděpodobně se stejným osudem. Sociální systém v Americe byl příšerný a ani si nechci představit, co by se mi stalo a kam bych se dostala. V Česku bych byla alespoň doma.

 

Tohle byly mé možnosti, má budoucnost byla vážně šťastná.  Ale ještě mi zbývala poslední možnost. Mohla jsem zůstat s Cullenovými. Mohla jsem mít někoho, kdo se o mě postará, bude mu na mě záležet a zajistí mi střechu nad hlavou.

 

Trvalo mi, než mi došlo, že v pokoji bylo ticho a všichni mě sledovali a čekali na mou odpověď. Bylo mi nepříjemné, jak mě všichni sledují, tak jsem se podíval na své ruce, které se kterými jsem si nevědomě hrála. Byl to zlozvyk, který jsem dělala už od dětství, vždy když jsem byla nervózní. Pohled mi utkvěl na stříbrném prstýnku, který jsem měla na prsteníčku. Musím to udělat pro ni a doufat, že se ještě někdy uvidíme. 

 

„Ráda s vámi zůstanu.“ odpověděla jsem nakonec. Nejistě jsem zvedla pohled a podívala se na Esmé, protože u ní jsem si byla jistá, že vždy najdu podporu. Její obličeje byl rozzářený a usmívala se na mě. Ani jsem jí nestihla opětovat úsměv, protože jsem se ocitla ve vzduchu. Dvě silné paže mě svíraly, zatímco mé nohy visely ve vzduchu a měla problém se nadechnout. 

 

„Věděl jsem, že s námi zůstaneš! Budu mít další sestřičku! Joooo!“ Radoval se Emmett, zatímco mě pevně svíral nad zemí a aby toho nebylo málo začal se se mnou točit.

 

„Emmette, to stačí! Musíš být opatrný.“ Kárala ho Rose, ale Emmett ji vesele ignoroval a dál se se mnou točil. Moje hlava se točila a v žaludku jsem pocítila svou večeři.

 

„Emmette, jsem ráda, že máš radost, ale prosím přestaň.“ ale nic „Emmette, varuji tě, pokud nepřestaneš pozvracím se a vsadím se, že to ti Jasper nikdy nepřestane připomínat.“ a jako na povel přestal. Zastavil se, zatímco jsem mu bezvládně visela v rukou a svět kolem se točil. „Děkuji a teď mě prosím postav zpět na zem.“ pod nohama jsem cítila pevnou zem, naštěstí za mnou byl gauč, na který jsem se bez váhání posadila. Chvíli jsem koukala do prázdna a snažila se potlačit pocit zvrácení. 

 

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Esmé starostlivým hlasem. 

 

„Jo, jen potřebuji chvilku, než se přestanu motat.“

 

Do pokoje vešel Jasper držící ruku Alica a mně až teď došlo, že tu s námi celou dobu nebyli. Jak jen mi to mohlo ujít?  

 

„Takže?“ vyhrkla Alice a já se na ní nechápavě podívala. 

 

„Zůstane s námi.“ odpověděl Carlisle a Alicin obličej se rozzářil.

 

„Věděla jsem to!“ zatleskala si a přitančila ke gauči. 

 

„Musíme toho tolik udělat. Musíme ti vybavit pokoji, a sehnat něco na sebe. Musíme na nákupy! Přece pořád nemůžeš chodit v tom samém!“ začala plánovat a já se začala děsit. Čemu jsem se to upsala? Dříve jsem nákupy měla celkem ráda, ale čím starší jsem byla tím méně jsem je měla v oblibě a o Alice jsem věděla dost na to abych věděla, že nákupy s ní budou vše jen né rychlou a jednoduchou záležitostí. Na jednu stranu jsem na to byla zvědavá, na druhou jsem na to absolutně neměla náladu a další věc byla, že jsem neměla žádné peníze a nechtěla jsem, aby za mě kdokoliv cokoliv platil. 

 

„Alice, obávám se, že s nákupy budeš muset počkat musím přece šetřit nohu.“ připomněla jsem a výmluvně se podívala se na svou nohu v sádře a snad poprvé byla ráda, že jí mám zlomenou. Alice se na mě zamračila a věnovala mi nesouhlasný pohled.

 

„Carlisle?“ zeptala se a já doufala, že mě v tom jmenovaný nenechá. 

 

„Ještě jí dej tak týden, dva, než bude zlomenina alespoň trochu srostlá.“ Alice se zřejmě nelíbilo, co slyšela, protože se zamračila ještě víc až se jí mezi obočím objevila drobná vráska a elegantně se posadila na gauč vedle mě.

 

„Tak zatím alespoň můžeme vybrat něco na internetu.“ Obličej se jí rozzářil poznáním a já si povzdechla. Pokojem se ozval smích, ale mně do smíchu moc nebylo. Jsem ráda, že jsem všechny pobavila. 

 

„Máš se na co těšit ségra.“ pronesl Emmett posměšně. Myslím, že se tu vážně nebudu nudit.

 

„A když už jsme u tebe Emmette, to mi připomíná, že tvoje oblečení už je také několik kolekcí staré a potřeboval bys něco novějšího, abys brzy nezačal vypadat jako z minulého století.“ mrkla na něj. Na obličeji jmenovaného se objevil čirý strach. Nemohla jsem toho nevyužít a posměšně na něj vyplázla jazyk. 

 

„Asi v tom nebudu sama, bráško.“ Další smích a já se k nim musela přidat. Možná to s nimi nakonec nebude zas tak špatné. Pomyslela jsem si. Zbytek večera jsme řešili budoucnost. Ukázalo se, že Cullenovi mají téměř sbaleno a jsou připraveni během pár dní zahájit nový život. Když jsem se zeptala proč už neodjeli ukázalo se, že čekali, jak to dopadne se mnou, za což jsem se jim omluvila, ale všichni mě ujišťovali, že je to v pořádku. Nakonec se rozhodlo, že za dva dny odjedeme. Už byl nejvyšší čas. V průběhu večera se mě Esmé snažila přesvědčit, že mi uvaří nějakou večeři, ale po několika odmítnutí to vzdala. Neměla jsem hlad, byla jsem plná z předchozího jídla, které jsem považovala za večeři. Neměla jsem hodinky ani nic podle čeho bych mohla měřit čas. Ale když jsem šla spát, za okny už byla opět neproniknutelná tma a já byla pořádně unavená. 

 

 

Druhý den jsem se probudila před obědem, jak mi později napověděly hodiny v kuchyni. Během cesty do kuchyně jsem si nemohla nevšimnout kolik krabic po domě přibylo. Esmé se mi opět snažila nabízet snídani, ale tak nějak jsme si vyjasnily, že není potřeba, aby mi pořád vařila. Sice mi řekla, že jí to baví a má to ráda, ale nebylo mi to příjemné, obzvláště teď, když balili a já je nechtěla zdržovat ještě víc. Během dne jsem Esmé poprosila, jestli by mi mohla půjčit notebook. Potom, co odmítli mou nabídku s pomocí balení jsem zbytek dne jsem strávila tím, že jsem hledala na internetu různé informace. Informace o historii, politice, různých celebritách a tak podobně. Ukázalo se, že tenhle svět je celkem stejný jako ten můj. Všechno, co jsem znala, tady taky existovalo, stejná hudba, filmy, umění, vědci, historici, herci a celebrity. Vše až na Twilight. Jako by se po Twilight slehla zem. Bylo to velice zvláštní, protože většinu herců a lidí co na twilight pracovali, na jejichž jména jsem si vzpomněla, jsem byla schopná dohledat. Někteří šli najít lépe a někteří hůře, nikdy se nedostali do slavných filmů a neměli, jak prorazit a já to přikládala za vinu toho, že nikdy nehráli v Twilight a neproslavili se tak moc. Když jsem teď viděla obličeje mně tak povědomých herců, nemohla jsem pochopit, že jsem, kdy mohla vidět podobu mezi Nikki Reed a Rose, ani s make-upem by si nikdy nebyly podobné. Nikki byla nádherná, ale Rose byla upírka a Nikki by ani ten nejlepší stylista nepomohl dosáhnout takového vzhledu, a to platilo pro všechny. A o Stephenii jsem nenašla ani slovo, protože žádnou knihu nikdy nenapsala. Rozhodně jsem s hledáním informací neskončila, pořád jsem měla dost věcí, které mě zajímaly, ale ty jsem si prozatím nechala na jindy.

 

Carlisle šel naposled do práce dozařídit nějaké věci a rozloučit se s kolegy. Přišlo mi to zvláštní, ale vzhledem k tomu, že oni nic jako spánek nepotřebovali a byli velice rychlí, mohli si zabalit vše během večera a noci. Koneckonců já se nikdy nestěhovala a nevěděla jsem, co všechno to obnáší. Těch pár věcí, co jsem měla pořád ležely nevybalené z batohu z předchozího výletu. Pár drobností se nacházelo v koupelně, jako například léky a kartáček s pastou, ale nebylo to nic, co bych nezvládla během pár minut dát do batohu. Vzhledem k tomu, že mou nabídku na pomoc odmítli, což jsem chápala, nezbylo mi nic jiného než přepínat mezi jednotlivými kanály v televizi. Později jsem si z Carlislovi pracovny jsem si vypůjčila jednu z knih a strávila čas čtením. Nemohla jsem si nevšimnout, že se balí jen některé věci. Například z obývacího pokoje zmizely artefakty, které, předpokládám, si přivezli Carlisle a Esmé z různých výletu. Po nějaké době mi došlo, že balí pouze věci, které pro ně měly hodnotu, nebo mohly lidem dat podezření. Zeptala jsem se na to Esmé, která zrovna ze zdi sundávala obraz krajiny a ta mi to potvrdila a dodala, že zbytek věcí tu zůstane, protože dům, do kterého se stěhujeme má jiné vybavení a kdyby sem někdo potřeboval přijet, tak bude dům alespoň připraven, což dávalo naprostý smysl.

 

Zatímco jsem sem povalovala okolo a nevěděla do čeho šťouchnout, Carlisle se stihl vrátit z práce a pomohl s balením. K večeru už to bylo klidnější. U dveří, které vedly do garáže, byla nachystaná hromada krabic a pár tašek a jak mi bylo řečeno, tohle byly věci, které jely s námi a o zbytek se postará stěhovací firma. Seděla jsem venku na terase na lavičce a četla si knihu od Carlislea. Sice tu nebylo až takové teplo jako by bylo v Česku touhle dobou, ale že bych mrzla se říct nedalo. Venku slunce nesvítilo, ale pro jednou tu nepršelo, obloha byla šedá a pomalu začala tmavnout a z pod mraků vykukovaly červánky. Foukal tu příjemný vítr a cítila jsem se tu dobře. Ani nevím jak, ale uvědomila jsem si, že sotva vidím na písmenka v knize, a to pro mě bylo znamení k návratu do domu. K večeři jsem si připravila cornflakes, neměla jsem velký hlad a tohle bylo jednoduché na přípravu, a tak akorát na jídlo.

 

Seděla jsem u kuchyňského ostrůvku, když mě navštívil Carlisle, který mi řekl, že vyjdeme kolem třetí ráno. Když jsem se zeptala proč, řekl mi, že cesta bude dlouhá kolem čtyřiceti hodin a prý pojedu s ním a Esmé. Netěšila jsem se na tak dlouhou cestu. Většinou jsem měla cestování autem celkem ráda, ale teď jsem na to vůbec neměla náladu navíc jsem si nedokázala představit, co tak dlouho budu dělat. Nechápala jsem, proč tam rovnou neletíme, ale nepletla jsem se do toho a nechala to být. Což mě dovedlo k myšlence, že vlastně ani nevím kam pojedeme. Zeptala jsem se ho na to. 

 

„Dawson city.“ zmateně jsem se na něj podívala. „Je to město v Kanadě, v Yukonu.“ dodal. Takže přece jenom nezůstanu v Americe.

 

„Kanada?“ Jedna věc byla být v Americe, ale další přesunout se do Kanady. Možná proto jsme neletěli, protože hranice mezi USA a Kanadou byly hodně hlídané a cesta letadlem by mohla přivést nechtěnou pozornost, ale to nedávalo smysl. Na druhou stranu, předtím jsme letěli až do Evropy a zpět, já byla bez dokladů a nikdo se o to nezajímal a vše bylo v pořádku. Navíc pozemní hranice byly také hlídané, možná ještě více.

 

„V Americe už jsme moc dlouho, a to není bezpečné. Navíc Edwardova rodina žije Summersville v Západní Virginii a už je nás tu moc.“ To dávalo smysl. 

 

„Můžete jít kamkoliv, proč vůbec zůstávat v severní Americe, když už to tu není tak bezpečné.“ musela jsem se zeptat. Usmál se na mě. 

 

„Máš pravdu, ale po tolika letech se Amerika stala naším domovem. Neříkám, že tu zůstaneme navždy, třeba se za pár let rozhodneme přesunout do Evropy, nikdy nevíš, co tě čeká v budoucnosti,“ a usmál se na mě. „ale máme tu rodinu a přátele a sice pro nás není problém cestovat, ale má to své výhody zůstat tu.“ opět měl pravdu. Vsadím se, že jedním z důvodu, proč ještě nejsou v Evropě bylo, že si drželi odstup od Itálie.

 

„Ale Alice ví, co vás čeká.“ namítla jsem.

 

„Kéž by to takhle fungovalo, ale Aliciny vize jsou subjektivní, a i když je obrovským přínosem do naší rodiny a pomáhá nám v hodně ohledech, její vize nefungují, tak jaksi přejeme a né vždy tak přesné.“ to jsem věděla, ale lehce se na to zapomínalo, i přesto se mi vybavil Nový Měsíc, když Bella seděla s Alice v letadle do Florencie a jely zachránit Edwarda a Alice si stěžovala na to, jak moc na její vize všichni spoléhají.

 


 

Konečně další kapitola!!! Jsme už u sedmé kapitoly a já jsem pokažde před zveřejněním nervozní, jako by to byla má první kapitola a vše musím kontrolovat pořád dokola, aby to bylo perfektní. Přijde mi, že příběh najednou začal strašně rychle utíkat a já se začínám bát kolik kapitol před sebou nakonec máme, vím, že jich bude minimálně patnáct, ale stejně mi to přijde jako, že jsme u konce, a přitom před sebou máme ještě pořádnou jízdu!!!

Doufám, že jste si kapitolu užili a že tu necháte i nějaký komentář. Budu se těšit u další kapitoly a hezkou neděli, K.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu (jiná) realita - 7. kapitola :

 1
06.06.2024 [10:43]

KethrinPro Selen18 taky už se těším na další kapitolu, ale ta nebude minimálně ještě týden, mám zkoušky a potřebuju se soustředit na školu. Updates jsou a budou na mém profilu. Děkuji za pochopení.

2. Selena18
01.06.2024 [18:52]

Emoticon Emoticon Emoticon

1. Selena18
17.05.2024 [14:36]

Super díl už se těším na další Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!