Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství jménem život - Epilog 2 aneb Vysvobození přichází

07.11.2009 (16:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3576×

Většinu času jsem nevnímala, co se kolem mě děje. Od té doby, kdy zabili Cullenovi mě nezajímalo nic. Byla jsem chodící mrtvola. Jen prázdná schránka, která uchovávala značně poničenou duši, pokud se to tak tedy dalo nazvat. Většinou jsem ani neposlouchala, kdo mluví, ani když mluvili na mě, ale tenhle hovor mě zaujal.

,,Kdo je tady zavřený?´´ ozavlo se za dveřmi. Jako člověk bych nic neslyšela, ale jako poloviční upír ano. A tak mě překvapil hlas, který se ptal doktora. Hlas, který mi byl tak blízký a přitom tak vzdálený.

Pak už ale bylo ticho, které přerušovaly vzdalující se kroky. Takže už zase mám halucinace. Super.

Chtěla jsem se zase ponořit do svých myšlenek, když se ozval velice slabý hlásek Alice: ,,Vrátím se pro tebe.´´ Zamračila jsem se nad tím. Tak moc mi ubližovali. Všichni. A to jen tím, že jsem je slyšela a viděla naprosto všude.

Stal se ze mě blázen, který nedokáže rozumně uvažovat a myslet. Měl pravdu, když ten zatracený Aro Volturi tehdy řekl, že smrt pro mě bude jednoduchá, lehká. Tohle je horší, mnohem horší. Odrovnal mě psychicky. Všechno mělo účinek, jaký zamýšlel - svůj prodloužený život ztrávím výčitkami.

Upřela jsem svůj pohled na zeď a pozorovala chlupy štětce, které tam zůstaly z malování. Jak zajímavá a ušlechtilá činnost. Ale co se dalo dělat mezi těmi čtyřmi stěnami, které se pro mě staly vězením? Běhala jsem po lese a byla naprosto svobodná, volná. Potom přišli oni a moji svobodu zničili, ušlapali a smetli pod koberec. Další zavřená osoba, další vyřešený případ.

Nikdy nikomu nepřišlo divné, že Cullenovi a s nimi i moji rodiče umřeli. Nikdy po tom nikdo nepátral. Je smutné, že smrtí na nás všichni zapomenou. Naším odchodem odejdou i vzpomínky, které by měly být uchovány. A nejen pro výsrahu.



,,Ste si tím naprosto jisti? Třeba to není vaše příbuzná.´´ ozval se za dveřmi nejistý hlas muže, který mě tady zavřel. ,,Jsme si naprosto jisti, že je to ona.´´ odpověděl mu pevným hlasem další muž.

Normální člověk by tenhle rozhovor neslyšel, ale já nebyla normální. Byla - jsem poloupír a tak jsem to všechno slyšela dost dobře. Chvíli zavládlo ticho. Zamračila jsem se. Kdo to může být?

Dveře se pomalu ztěžka otevřely a mezi nimi stály dva andělé. Malá černovlasá elfka se na mě mile usmívala a její vysoký manžel se tvářil ustaraně, tak jako vždy. ,,Alice, Jaspere...´´ zamumlala jsem a složila hlavu mezi kolena.

Malé slzy mi pomalu skapávaly na tepláky a tvořili mokrou skvrnu. Chladná ruka mi dopadla na rameno a já před tím dotykem ucukla. Vždyť jsou jen v mojí hlavě, tak jak je možné, že ten dotek cítím?

,,Bello.´´ zašeptal Alicin hlas a její ruka mě pohladila po rameni. ,,Neboj se, jsme tu pro tebe, dostaneme tě z tohohle blázince.´´ šeptala rychle, aby ji náhodou někdo neslyšel.

,,Co jste mi to zase dali?´´ vykřikla jsem naštvaně a zuřivým pohledem si měřila doktora, který stál na chodbě a vyděšeně se na mě díval. ,,My...my vám...my vám nic nedali.´´ zakoktal, když se na něj Alice otočila. Nechtěla bych vidět teď její obličej. Ale jak ji může vidět i ten chlap, když není skutečná?

,,Bello, my jsme skuteční.´´ promluvil Jasper tichým naléhavým hlasem. ,,Jasně a já sem Sněhurka a hledám sedmýho trpaslíka. Neviděl jsi ho?´´ Odfrkla jsem si. Nepřijde jim to už trapné? Takhle mě vodit za nos.

,,Mohl by jste nás nechat o samotě?´´ zeptala se ho Alice a na tváři přitom vykouzlila zářivý úsměv. Nedůvěřivě se na ni podíval, ale nakonec souhlasil. Jasper s tichostí zavřel dveře a otočil se na mě. Dva páry zlatých očí se na mě dívaly tak pronikavě, že jsem se pod tím pohledem otřásla. ,,Co se děje?´´ zeptala jsem se jich a podívala se na sebe. Nic špatného na mě nebylo.

Alice zvedla tázavě obočí. ,,Jsi v pořádku?´´ ,,Jasně.´´ pokrčila jsem rameny. ,,Takže nás tady vidíš, že tady stojíme a mluvíme s tebou?´´ Protočila jsem oči. ,,Alice, já vás vidím pořád.´´ zamumlala jsem.

Oči ji málem vypadly z důlku, protože ji zřejmě něco došlo. ,,Bello, my nejsme mrtví.´´ řekl smířlivým tonem a pozorovala moji reakci. Zády jsem se přitiskla na zeď, až jsem si myslela, že projdu skrz.

,,Myslím, že ji děsíš, Alice.´´ zašeptal směrem k ní Jasper. ,,Prosím tě.´´ zavrčela na něj Alice a otočila se zpátky na mě. ,,Promiň Bello, ale je životně důležité, aby jsi nám uvěřila. Máme málo času. Jdou si pro tebe.´´ Mluvila rychle a naléhavě. Nedokázala jsem pochytit význam těch slov. Na co není čas? Kdo pro mě jde?

V tom se zprudka otevřely dveře a v nich stáli oni. Můj bratr se vecpal do dveří tak těsně, že skoro nebylo vidět ven. Zavrtěla jsem hlavou a párkrát zamrkala, abych zahnala slzy deroucí se do očí.

,,Bello, rád tě vidím.´´ usmál se na mě a pak probodl Alici pohledem. ,,Vím, že bych toho chtěl asi hodně, ale nemáme čas na vaše klábosení. Všechno si můžete říct, až budeme v bezpečí.´´

,,Ona nechápe, že žijeme, myslí si, že jsme přelud, vidina.´´ zamumlal hlas za Emmetovými zády a já ho okamžitě poznala. Byl to Edward.

Nějakým zázrakem se prodral dovnitř pokoje, překonal vzdálenost mezi námi a objal mě. Přitiskla jsem se na jeho hruď a vdechovala jeho vůni. Moje slzy pomalu smáčely jeho triko, ale jemu to zřejmě nevadilo. Jestli je moje rodina jen vidina, jsem ráda, že tu jsou se mnou.

Čas smutnění a výčitek je u konce. Všechno trápení tímhle končí. Tedy moje určitě. Není nejlepší umřít v náruči milované osoby? Samozřejmně, že je. Kdo by si tohle nepřál? Za svůj život jsem umřela už tolikrát. Je dobré vědět, že tentokrát je to už naposledy. Naposledy, co jsem ho mohla sevřít v náruči, naposledy co jsem se viděla svoji rodinu.

Běh na dlouhou trať tímhle končí. Smrt není konec pouze přechod.

Naposledy jsem ho pořádně objala a i když jsem do toho dala všechnu svoji sílu, nebylo to poznat. Moje tělo mě pomalu zrazovalo. Ochabovalo, všechny myšlenky se vytrácely. Konečně naleznu ten tolik vytoužený klid.


*****

Alice neviděla Bellinu budoucnost, protože její budoucnost už neexistovala. Umřela stejně jako ona sama. Alice si myslela, že po nich jde někdo mnohem mocnější než samotní Volturiovi a tak o své vizi řekla rodině, která ji chtěla odvést z blázince.

Rozhodli se Bellu nechat v nevědomosti, nechat ji žít bez nich. Už nikdy se nedozví, že ten kouř, který byl tehdy cítit na louce nebyl jejich, ale gardy Volturiových. Už nikdy se ji za to nebudou moci omluvit. Teď už jim zbývá jen jediné - proklínat se za to, že si pro ni nepřišli dříve. Kdyby to bývali udělali, neležela by teď Bella mrtvá v Edwardově náruči. Zemřela kvůli bolesti a žalu, který v sobě musela celé ty roky držet...

Shrnutí povídek

Předchozí

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství jménem život - Epilog 2 aneb Vysvobození přichází: