Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství jménem život - 5.kapitola

22.10.2009 (20:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2556×

5. Přiznat chybu je těžké


,,Co si myslíte, že tam najdete?´´ zeptala se starší paní muže, který plul v loďce po malém rybníčku.

,,Pohřešujeme jednu ženu, je možné, že se utopila.´´ odpověděl ji a podíval se na potápěče, který se právě potopil do vody.

Malá dívenka pozorovala na břehu svého otce, jak pluje po vratké loďce a neklidně se ošívá.

,,Tatínku, hlavně opatrně!´´ křikla na něj. ,,Neboj.´´ uklidnil ji otec a pořád se díval po hladině rybníka.

,,Už jednou se tady někdo utopil a nenašli ho, tak nechápu, proč si myslí, že tentokrát tomu bude jinak.´´ zamumlala žena, stoupla si vedle dívenky a chytila ji ruku, aby ji uklidnila.

,,Nic není vidět. Nejspíš tady ani nikdo není.´´ řekl muži potápeč, když se vynořil. Muž se zamračil a pohledem zase přejel rybníček.

,,Někde tady musí být.´´ procedil skrz zuby a nahl se nebezpečně nad hladinu.

Loďka se naklonila společně s ním a to byl ten nebezpečný pohyb. Muž přepadl přes okraj a spadl do vody. Jako by neviditelné provazy ho stáhly pod hladinu.

Chvíli bylo ticho a klid.

,,Tati? Tatínku?´´ zavolala na muže dívenka a udělal pár kroků k vodě. Starší žena ji zachytila a zamračila se. Čekala, jestli otec dívenky vyplave, ale nestalo se. Dívenka začala hystericky volat svého tatínka, zatímco potápěč se vrhl pod vodu.

Muž se najednou vynořil, ale něco ho stáhlo zpátky pod vodu. ,,Tatíííííí!´´ zakřičela dívenka.



Pomalu jsem se probouzela. Hlava mě nesmírně bolela, v uších mi hučelo a sucho v krku bylo teméř nesnesitelné. K tomu ještě ten sen. Nevím přesně, co se mi zdálo, přesto jsem věděla, že to nebyl obyčejný sen.

Otevřela jsem oči a podívala se kolem sebe. Vedle na židli seděl Emmett a starostlivě si mě prohlížel. Jakmile si všiml, že jsem při vědomí, ulevilo se mu. Hned na to se ale v jeho očích objevila potlačovaná zloba.

,,Co jsi si jako myslela, že děláš?´´ procedil skrz zuby a bylo vidět, jak moc se musí přemáhat, aby mi jednu nenatáhl. Já si jeho zloby ale nevšímala. Ulevilo se mi, že je v pořádku.

Vůbec nevím, co se včera večer dělo, nic si nepamatuji. Je to docela síla. Asi jsem to přehnala s alkoholem, tedy asi určitě.

,,Ehm omlouvám se?´´ zakuňkala jsem spíše jako otázku a čekala, jestli mi ke včerejšímu večeru něco řekne. A taky že ano.

,,Co jsi to proboha prováděla?´´ zašeptal a složil hlavu do dlaní. ,,Jako by jsi to nevěděl.´´ zamumlala jsem otráveně. Zvedl hlavu a probodl mě pohledem. Raději jsem zavřela oči a snažila se dýchat. Začínalo mi být nevolno.

,,Proč jsi musela tolik pít?´´ zeptal se znovu. Nevím, jestli čekal odpověď, ale já mu ji poskytla.

,,Že by to bylo ze smutku, samoty nebo snad z toho, že nevím kdo jsem? Néé, to nemůže být možný.´´ řekla jsem sarkasticky a udělala u toho obličej.

Už otevíral pusu, aby zase něco řekl, když do pokoje vstoupil Carlisle.

,,Bello, jsi vzhůru. To je dobře.´´ povzdechl si a na tváři se mu usadil něco jako spokojený úsměv. Nechápave jsem se na něj podívala. ,,Ehm jo.´´ odpověděla jsem.

,,Alice viděla, že se otrávíš alkoholem a tak tě Emmett musel dopravit k nám. Mimochodem, to jak jsi mu pozvracela tričko, bylo vážně hezké.´´ usmál se Carlisle. Emmett si odfrkl a já sklopila pohled na deku, pod kterou jsem ležela. Pak mi ale došlo, co Carlisle říkal.

,,Promiň, ale říkal jsi, že Alice viděla?´´zeptala jsem se ho nechápavě. ,,Ty to nevíš?´´ povzdechl si a já jen zakroutila hlavou.

,,Alice vidí budoucnost - v obrázcích. Víš, někteří upíři mají určitý talent - nadání, říkej tomu, jak chceš.´´ odpověděl mi Emmett otráveně a moje sebevědomí se dotklo bodu mrazu. Tak nejen, že existují upíři, ale oni mají i nějaké čarodějnické nadání. Já nejen že nejsem upír, ale ani nemám dar. Vážně skvělé.

,,Aha a ještě je v téhle rodině něco neobvyklého?´´ zeptala jsem se spíše sama sebe, ale Carlisle mi odpověděl.

,,No Edward a Jasper mají také určité dary.´´ odpověděl vyhýbavě. ,,Jaké?´´ zeptala jsem se se zájmem a podívala se na Emmetta. ,,Edward čte myšlenky a Jasper cítí emoce. Je to takový náš malý empatik.´´ zahihňal se Emmett. Z nějaké části domu se ozvalo zavrčení.

,,No Bello, měla by jsi se ještě prospat.´´ řekl Carlisle a podíval se na brášky, aby mě i on nechal odpočinout.

,,Už nechci odpočívat. Poslední dobou nedělám nic jiného, než jen ležím.´´ řekla jsem dotčeně a pokusila se stoupnout si. Usmála jsem se, když jsem zjistila, že mi to nedělá problémy.

Carlisle se vypařil z pokoje, ale Emmett na mě počkal. ,,Takže když už jsi při vědomí, můžeš mi vysvětlit, o co jsi se to včera pokoušela?´´

,,Opít se do němoty, už jsem ti to říkala a teď když dovolíš, půjdu pozdravit ostatní.´´ protočila jsem oči a obešla ho.


,,Nemůžeš pro příště počkat, až tam budu s tebou?´´ zamračila se na mě Alice, když jsem vešla do obývacího pokoje, kde byli všichni z rodiny.

,,Pro příště? Pche, žádný příště nebude!´´ vykřikl za mnou Emmett a hlas mu přitom vyskakoval o otkávu výš. Vylekaně jsem povyskočila a podívala se na něj. Jeho výraz nešel pořádně popsat. Vypadal legračně a zároveň strašidelně.

Svěsila jsem ramena a hlavu sklonila k zemi a pomalu šla k sedačce. Vedle Edwarda bylo místo a tak jsem si tam nejistě sedla. Přivřela jsem oči a čekala, kdo z nich mi začne nadávat dřív.

Esme se na mě usmála a zmizela za dveřmi v kuchyni. Nechtěla jsem, aby mi chystala nějaké jídlo a tak jsem otevřela pusu k protestu, ale Alice mě přerušila.

,,Je to zbytečný.´´ zamumlala nepřítomně a dál sledovala televizi. Pozorně jsem se na ni podívala a vzpomněla jsem si na to, co říkal Emmett o jejím taletnu. Je možné, aby viděla budoucnost? Jak to vlastně funguje? A co ostatní? Umí Edward číst moje myšlenky?

Jmenovaný si vedle mě povzdechl, položil mi ruku kolem ramen a přitáhl blíž k sobě. Obličej zabořil do mých vlasů.

,,Nic? Žádný kázání nebo tak něco?´´ zeptala jsem se ohromeně a podívala se na něj. ,,Myslím, že to nemá cenu.´´ zamumlal.


,,Omlouvám se, jak jsem minule utekl. Nečekal jsem, že se něco takového stane. Promiň.´´ zašeptal a pohladil mě po tváři. ,,Nemáš se za co omlouvat.´´ zakroutila jsem hlavou. To já bych se ti měla omluvit, jak jsem se na tebe vrhla. Dodala jsem si v duchu.

Alice nad námi jen kroutila hlavou.

Napadlo mě, jak vyzkoušet, jestli Edward slyší mé myšlenky. ,,Edwarde?´´ oslovila jsem ho v duchu a čekala na reakci. Když se po dvou minutách nic nedělo, nechala jsem to být. Třeba si ze mě Emmett jen vystřelil.

,,Bello? Nachystala jsem ti oběd.´´ ozvala se z kuchyně Esme a následně se její hlava objevila ve dveřích. ,,Pojď si to sníst, dokud je to teplé.´´

Zvedla jsem se a šla za ní. V kuchyni to vonělo po rajčatech. Usmála jsem se na Esme. Rukou mi pokynula, abych si sedla a předemně položila talíř se špagetami s rajčatovou omáčkou.

S chutí jsem se do toho pustila a ani si nevšimla, že Esme odešla a místo ní je tady Edward. Se smutným výrazem si sedl vedle mě a pozoroval, jak jím.

Po chvíli jsem to nevydržela a podrážděně na něj vyjela, jestli se na mě musí dívat, když mi to je nepříjemné. S tichým promiň se otočil k oknu a smutně se díval ven. Jeho pohled ale ukazoval, že není duchem přítomný. Tentokrát jsem si povzdechla já, odsunula talíř a otočila se k němu čelem.

Nezaregistroval to a tak jsem chytila jeho obličej do dlaní a donutila ho tím, podívat se na mě. V jeho očích se zračila nesmírná bolest, zklamámí a smutek. Ten pohled mi vehnal do očí slzy.

Jakmile si toho všiml, odtrhl moje ruce ze svého obličeje a přitáhl si mě k sobě takovou silou, až jsem přistála na jeho hrudi. Začal mě hladit po vlasech.

Vzlykla jsem a pár slz mi steklo po tvářích. ,,Proč jsi tak smutný?´´ zeptala jsem se ho a utřela slzy. Celé jeho tělo se napjalo. ,,Nejsem smutný. Jsem zhnusený. Jsem zhunesý ze sebe, protože jsi málem zemřela. Málem jsi se upila k smrti a já tam nebyl, abych ti v tom zabránil. Měl jsem...´´ stiskl zuřivě rty a nepokračoval.

Nad tím tonem jsem se otřásla. Myslel si, že mi je zima a tak mě pustil. Ale já se ho nechtěla vzdát. Chytila jsem jeho límeček od košile a odmítla se od něj odtáhnout. S tichým povzdechnutím mě k sobě přivinul zpátky.

,,Všechno jsem podělal.´´ zamumlal. ,,To není pravda a nech takových řečí. Vadí mi, když takhle mluvíš a ještě víc, když bereš vinu na sebe za moje sebevražedný pokusy.´´ řekla jsem mu naštvaně.

Překvapeně se na mě podíval. ,,Takže to byl pokus o sebevraždu?´´ zeptal se ohromeně. ,,Ne! Tak jsem to nechtěla říct! Nemyslela jsem to tak!´´ ohradila jsem se, nadechla se a pokračovala. ,,Ja jen, že...že to prostě není tvoje vina, když nejsi u mě a já udělám nějakou blbinu.´´ Myslím, že je nejvyšší čas být ticho a přestat to vysvětlovat.

Otevřel pusu a chtěl něco říct, ale v tom vtrhla do kuchyně Alice a za ruku mě násilým odtáhla do svého pokoje s tím, že mě musí nějak upravit.

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství jménem život - 5.kapitola: