Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství - 5.kapitola


Tajemství - 5.kapitolaTak jsem konečně dokončila další kapitolu s názvem Henry a ti druzí. Doufám, že se bude líbit a napište mi, co si o tom myslíte. Dozvíte se zde něco o Henrym a Isabella se poprvé a možná naposled ve svém životě potká s vlkodlaky...

Henry a ti druzí

Řítila jsem se lesem a obratně kličkovala mezi stromy. Ten pohyb byl pro mě tak přirozený, že jsem tomu nemusela věnovat moc pozornosti a za běhu jsem přemýšlela. Byla jsem vážně vděčná, že Cullenovi byli na lovu a já si mohla tuto záležitost vyřídit sama. Tohle byl můj boj! Jestli se Henrymu něco stalo, chtěla jsem si to s vlkodlaky vyřídit, ale nechtěla jsem, aby do toho byl zapletený někdo z Cullenů. Měla jsem takový pocit, že by se mi asi pokusili rozmluvit můj nápad a zastavit mě. Běžela jsem a spoléhala se na své instinkty, že mě vedou správným směrem. Výborný orientační smysl se mi teď celkem hodil. Po nějaké době jsem se dostala až k mýtině, kde jsem před pár dny zachytila vlkodlačí stopu. Teď už zde nebyla skoro patrná. Rozhodla jsem se pokračovat ve směru, jakým se před tím to prašivé stvoření vydalo pryč. Skoro už jsem tu ten pach necítila a brzy jsem ho ztratila úplně, jako se mi to stalo posledně. Zastavila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Les zde byl hustý a byla zde skoro tma, i když bylo brzy dopoledne. Pro mé oči však tma nebyla vůbec žádnou překážkou. Další výhoda toho, být predátor. Bezradně jsem si prohlížela své okolí, jako bych snad najednou někde měla vidět nějaké znamení, kudy se vydat. Ale to se samozřejmě nestalo. Lehce jsem zavrčela znepokojením. Budu holt muset zkusit nějaký směr naslepo. Znovu jsem se dala do pohybu. Teď už jsem běžela pomaleji, a co chvíli nasála zhluboka okolní vzduch a doufala, že konečně zachytím nějakou stopu.

Asi bude nejlepší, když se vrátím do Forks a prostě se někoho zeptám, kde ta zpropadená La Push leží, pomyslela jsem si poraženecky. Byl to určitě jednodušší způsob, i když pro mě potupnější. Otočila jsem se a naposledy se zhluboka nadechla a větřila, než vyrazím do města pro radu. V tom se mi rozšířilo chřípí. Ano! To je ten smrad! Někde tady v okolí se ten smrdutý vlkodlak určitě vyskytoval. Vzrušeně jsem se rozběhla za stopou. Postupně se ten pach zintenzivňoval. Konečně jsem snad zachytila ten správný směr. Lesem projelo táhlé zavytí a ten zvuk mě přinutil zastavit se. Výborně, vypadá to, že už o mně vědí. „Tady jsem! Chci si s vámi něco vyříkat.“ zařvala jsem do prostoru před sebou a čekala, co se bude dít. Určitě by mě našli i bez toho, ale chtěla jsem to urychlit. Byla jsem tak blízko tomu, abych se konečně dozvěděla, co je s Henrym! Zaslechla jsem velmi tiché našlapování a vzápětí uviděla, jak ze stínu stromů přede mnou vystupuje obrovský vlk. Byla jsem ohromená jeho impozantní velikostí, i když navenek jsem to nedala znát. Hleděl na mě velmi obezřetně a z tlamy se mu dralo tiché vrčení. Najednou jsem dostala strach, že možná nedostanu šanci se ho vůbec na něco zeptat. Musím zjistit, co je s Henrym, než se strhne boj. „Co jsi udělal s Henrym? Určitě víš, koho myslím! Je to můj známý. Musel se tu před nějakou dobou objevit. Co s ním je? Chci to vědět!“ věty jsem ze sebe rychle chrlila, než se ten prašivý vlk stihne vzpamatovat ze šoku, že po něm něco chci. Krátce se na mě podíval a měla jsem dojem, že zvažuje, co má udělat. Najednou se obrátil a zmizel v houštině přede mnou. Už jsem ho chtěla pronásledovat, když jsem zaslechla šustění kroků a z lesa se vynořil muž jako hora. Na sobě měl jen kalhoty, vypadal tak na pětadvacet a měřil hodně přes dva metry. Ve tváři měl tvrdý a zároveň posměšný výraz. Působil méně děsivě než ve své vlčí podobě, ale rozhodně ne o moc. Překvapilo mě, že se přede mnou vůbec do lidské podoby přeměnil. Moc jsem v to popravdě nedoufala. Vypadá to, že jsem tedy dostala svoji šanci si promluvit.

Stáli jsme jen pár stop od sebe a jeden druhého si obezřetně měřili. Cítila jsem jeho pach, i když zdaleka nesmrděl tolik, jako ve své vlčí podobě. Proto jsem asi v lese před tím ztratila jeho stopu – musel se přeměnit. „Tak mluv! Co s ním je!“ vyjela jsem na něj ostře. Nervozita mnou cloumala a já už ztrácela trpělivost. „Tak Henry se jmenoval ten tvůj kamarádíček?“ řekl a v hlase mu byl slyšet výsměšný podtón. Nemohla jsem si nevšimnout minulého času v jeho větě. To nemohla být pravda! „Co tím myslíš - jmenoval? Co jsi s ním udělal?“ při těch slovech jsem lehce zavrčela a probodávala ho pohledem. „Co asi. Zabili jsme ho! Chtěl se nám pomstít a vyvraždil v naší oblasti pár nevinných lidí, jen aby nás k sobě přilákal. Nemusel nás prosit dvakrát. S radostí jsme ho rozcupovali na kusy.“ Při jeho slovech se mi lehce zatmělo před očima. Někde tam, kde bylo mé kamenné srdce, jsem pocítila ukrutnou bolest nad ztrátou svého přítele. Je mrtvý! To, čeho jsem se v podvědomí obávala, se tedy vyplnilo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Několik posledních let jsem byla jenom s ním a najednou byl navždy pryč. Měla jsem chuť lehnout si na zem a poddat se svému žalu. Chtělo se mi brečet a poprvé od mé přeměny mě zamrzelo, že už nejsem schopná uronit ani jednu jedinou zatracenou slzu. Jak můžu truchlit bez pláče? Opravdu už se moc nepodobám té lidské bytosti, kterou jsem dřív byla. Ta myšlenka mi připomněla, že tu musím nejdřív něco dořešit s tím smradlavým vlkem! Zeptala jsem se na něco, co mě v jeho odpovědi zaujalo. Můj hlas zněl podivuhodně klidně vzhledem k tomu, jak jsem se cítila. „Jak to myslíš, že se vám chtěl pomstít?“ Nechápala jsem, co tím mohl myslet. Copak Henry už se s nimi někdy dříve setkal? Ten muž se na mě podíval s mírně pobaveným pohledem. Užíval si mou nevědomost. „Asi se chtěl pomstít za to, jak jsme mu před pár lety roztrhali tu jeho krvežíznivou družku, když si spolu s ní z téhle oblasti udělali hodovní tabuli.“ V obličeji se mi objevil překvapený výraz, který jsem nedokázala skrýt. Nedávalo mi to smysl. Henry měl družku? Ale to bych přece musela vědět, ne? „Copak, copak? Ty jsi snad netušila, že ten tvůj Henry měl přítelkyni? Tenkrát měl sakra štěstí, že nám utekl. Ona už takové štěstí neměla. Jen nechápu, proč ji nepřišel pomstít už dřív? Na co čekal? A proč se rozhodl zrovna teď, že je čas na vyřizování účtů? Hlupák! Měl se od nás radši držet dál. To si vážně myslel, že se mu podaří nás zabít?“ zachechtal se té myšlence, ale díval se na mě s otazníky v očích. Čekal, jestli mu budu schopná na některou z jeho otázek odpovědět. Stála jsem tam dokonale zmatená. Byla to pravda, co mi tu ten smrdutec vykládal? Jak je možné, že mi to Henry nikdy neřekl?

Myšlenky mi divoce vířily v hlavě a já se snažila přijít na smysl toho všeho. Co mi tu unikalo? Přítomnost vlkodlaka kousek před sebou jsem si uvědomovala jen nejasně. Pozoroval mě a čekal, až něco řeknu. Najednou se mi rozšířily oči, jak mou myslí projelo poznání. V hlavě mi vyskočila vzpomínka na jeden večer asi týden před Henryho výpravou na tento poloostrov. Seděla jsem v křesle a Henry se povaloval na pohovce před televizí v přízemí našeho domu. Jeden z těch nudných večerů, kdy se nám náš věčný život opravdu vlekl. Všimla jsem si, že mě pozoruje. „Co je?“ vyjela jsem na něj lehce podrážděně. Neměla jsem ráda, když mě takhle zkoumal. Pousmál se nad mou nevrlostí a s předstíraným nezájmem pronesl. „Ale nic. Jen jsem se na chvíli zamyslel nad tím, že je až neuvěřitelné, jak silně z tebe cítím, že jsi jiná než ostatní. Tak moc jsem to u někoho ještě nepoznal. Jak je možné, že někdo s takovým potenciálem, má tak ubohý talent, jako je dokonalé sebeovládání. K čemu ti je, že dokážeš nelovit lidi? Naprosto nepoužitelná schopnost.“ To byl celý on. Zhnusený mým stylem života. „Mně to tak vyhovuje a ty to moc dobře víš. Je mi líto, že nemám žádnou super úžasnou schopnost, která by byla podle tebe víc použitelná, ale tak to prostě je! Už se s tím smiř a neunavuj mě pořád.“ Odsekla jsem přísněji, než bylo nutné. Nevěděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. Co by asi dělal, kdyby znal pravdu? Smutně si povzdechl a se smířlivým úsměvem pronesl. „Nedá se nic dělat. Zkusit jsem to musel.“ Mávla jsem nad ním rukou. Někdy jsem těm jeho řečem opravdu nerozuměla. „Mimochodem, někdy v brzké době se chystám lovit na Olympijském poloostrově. Výlet by se mi neměl protáhnout. Jen se dostatečně nasytím a budu zpátky dříve, než postřehneš, že jsem pryč.“ Zasmál se nějakému svému vnitřnímu vtipu a já se zhnuseně zvedla a odešla do svého pokoje. Na rozprávění o jeho loveckých aktivitách jsem ten večer opravdu neměla náladu. Naše konverzace pro ten den byla u konce.

Otřásla jsem se pod tíhou mého zjištění. Je možné, že Henry celou dobu čekal, jestli přece jen nebudu mít výjimečnou schopnost? Copak doufal, že mu pomůžu v boji proti vlkodlakům? Bylo jasné, že sám se jim postavit nechtěl. To proto mě přeměnil? Vybavilo se mi, jak byl rozzuřený, když zjistil, že nechci zabíjet lidi. Byla jsem pro něj moc „hodná“. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ten večer, kdy jsem mu opět zopakovala, že jsem „obyčejná“, jsem nad ním podepsala rozsudek smrti. Proč jsi mi nic neřekl, Henry? Mohla jsem ti pomoct. Mohla jsem se pokusit ti vymluvit ten tvůj šílený nápad. Byla jsem zničená myšlenkou, že teď už nemůžu udělat vůbec nic. Bylo příliš pozdě! Z úvah mě vytrhlo lehké odkašlání, které znělo spíše jako zavrčení. Můj společník se mi nenápadně připomněl. Snažila jsem se zkoncentrovat myšlenky a konečně mu nějak odpovědět na jeho otázky. „Je mi to líto, ale netuším, co ho k tomu vedlo. Do teď jsem o ničem z toho vůbec nevěděla.“ Bolest z Henryho ztráty mě přemohla a z mého hlasu už úplně zmizely stopy dřívějšího vzteku a odhodlání. Chtěla jsem už jenom být sama. K čemu by mi teď bylo, kdybych se pokusila zabít toho smrdutého vlka? Henryho by mi to nevrátilo a navíc jsem někdo hluboko v sobě věděla, že oni nedělali nic jiného, než že chránili lidi z okolí, které Henry bez slitování zabíjel. Tohle poznání bylo ale skoro pohřbené pod tíhou všeho ostatního - bylo těžké přiznat si pravdu a zůstat objektivní, když mi žal svazoval mysl i tělo. „Myslím, že je na čase, abych už šla.“ Tiše jsem pronesla a vzhlédla k tomu muži. Skoro jsem se lekla, když jsem mu pohlédla do očí. Byly tvrdé a dívaly se na mě s pohrdlivým výsměchem. Z úst mu unikl drsný smích. „Tak v tomhle se myslím neshodneme. Ty rozhodně nikam nepůjdeš! Nenecháváme upíry, aby se nám potulovali po revíru. Neboj, už brzy se setkáš s tím svým Henrym.“ Znovu se zasmál a začal pomalu couvat. „Nechci s vámi bojovat. Nikomu nic neudělám. Jsem jako Cullenovi. Já nezabíjím lidi.“ zoufale jsem se snažila mu to vysvětlit. Přestával se mi líbit vývoj událostí. Cítila jsem, že začíná jít do tuhého. Pořád ještě couval a při tom prohodil. „S Cullenovými máme smlouvu. Kdyby vstoupili do naší oblasti, tak bychom jim taky dali co proto. Měla sis to pořádně rozmyslet, než ses rozhodla nás vyhledat.“ S těmito slovy se otočil a zmizel mezi stromy. Byl to sotva mžik.

Než jsem se stihla pohnout nebo jakkoliv zareagovat, uslyšela jsem z prostoru před sebou temné vrčení. Ze stínu stromů se ke mně plížili tři obrovští vlci. V prostředním z nich jsem poznala svého starého smrdutého známého. Tak proto se přeměnil beze strachu. Ti zbylí dva mu celou dobu kryli záda, kdyby se něco přihodilo. Působili impozantně. I když chránili lidi přede mnou, určitě by každého člověka vyděsili k smrti, kdyby je viděl. Jejich ladné pomalé našlapování nahánělo hrůzu i mně. Pokusila jsem se ještě naposledy něco říct, abych odvrátila blížící se katastrofu. „Vážně si myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste mě nechali jít. Už mě nikdy neuvidíte. Zmizím z této oblasti a nikdy se sem nevrátím. Nechci s vámi bojovat. Chtěla jsem jen znát pravdu o svém příteli.“ Odpovědí mi bylo jen další zavrčení. Všichni tři měli ohrnuté pysky a cenili zuby. Srst na hřbetu měli naježenou. Blesklo mi hlavou, že to vůbec nevypadá dobře. V mysli se mi zjevil obličej Edwarda. Překvapilo mě, že moje možná poslední myšlenka patří jemu. Najednou mnou projela lítost, že jsem se Cullenům nesvěřila. Všechno možná mohlo dopadnout jinak. V tu chvíli se prostřední vlk napjal ke skoku a než jsem stihla cokoliv udělat, zaútočil…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství - 5.kapitola:

 1
1. Ceola
19.01.2012 [21:58]

Emoticon Emoticon Emoticon To je skvělé... ;) krása ;)))

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!