Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula rasa - 9. kapitola

04.08.2010 (10:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4090×

V kapse se mi rozdrnčel mobil. Už po třetí jsem odmítla přijmout hovor. S tou rodinou jsem definitivně skončila. Nevěděla jsem, jak daleko od města jsem, nebo kolik mi chybí, abych došla domů. Věděla jsem jen, že se blíží noc a já se sama procházím po silnici mezi stromy. Uprostřed lesa. Má fantazie si se mnou začala nebezpečně hrát. Ve tmavých zákoutích u silnice jsem několikrát viděla blyštivé oči velkého zvířete, nebo v dáli siluetu člověka, která poté co jsem mrkla, zmizela. Pálilo mě na hrudi z rychlé chůze a studeného vzduchu kolem mě. Možná tomu pomohl i ten strach. Kdesi po mé pravici zakřupala větev. Zrychlila jsem. V hlavě se mi objevila tvář nějaké příšery, která jen čekala na to, až půjdu okolo.

Pokoušela jsem se uklidnit. S takovým přístupem moc daleko nedojdu. Nemluvě o tom, že nic neslyším přes to tepání v uších.

Tepání?

Prudce jsem se otočila a s hrůzou se mi z hrdla vydral řev. Černá silueta běžce se ke mně blížila s děsivou rychlostí. Nohy se mi zamotaly jedna do druhé a zřítila jsem se do příkopu.

„Co blbneš?“ vysmál se mi chlap a proběhl kolem mě. Zavřela jsem oči, abych si v duchu nafackovala. Měl pravdu, blbnula jsem. Od té doby, co jsem byla ve Forks jsem nepoznávala samu sebe. Vše kolem mě bylo divné.

„Hele, jsi v pořádku?“ Zařvala jsem znovu. Silueta se nade mnou skláněla a natáhla ke mně ruce.

„Jsi divná, ale přesto polez,“ prosil mě mužský hlas.

„Pojď, ty blázne, nebo tu nastydneš!“ zesílil hlas. Trucovitě jsem si strčila ruce do kapes. Měl by mi spadnout kámen ze srdce, ale místo toho mi cosi šeptalo, že bych měla zmizet. Očividně má vzpoura byla k ničemu. Ten chlap se po mně natáhl a během sekundy jsem stála proti němu na asfaltu. Byl vysoký a ramenatý. Nejspíš bych neměla nejmenší šanci.

„Máš jméno?“ zeptal se a ze zad mi oprášil trávu. Zavrtěla jsem hlavou.

„To je jedno. Na co jméno, že? Kde bydlíš?“ Tentokrát jsem vytřeštila oči a znovu nesouhlasně pohnula hlavou. To určitě. Tobě budu říkat, kde bydlím.

„Dobře, tak nemluv. Ehm, no zavolám ti taxík. Odveze tě domů,“ navrhl a vytáhl z kapsy telefon. Proč to nenapadlo mě? No jasně, už vím. Vždyť nemám ani vindru!

„Čau, hele mám tu ztracené ptáče, potřebuju přepravu,“ zašeptal do sluchátka.

„Je divoká, tak dělej!“ dodal a zavěsil.

„Půjdeme mu naproti, co ty na to?“ vybídl mě. Nohy jsem měla zkamenělé strachy.

„Jdi sám,“ vyhrkla jsem tiše. Nechtěla jsem s ním jít.

„Nebuď zlá. Vezmeme tě do tepla, neblázni. Co by za to jiná dala?“ Jeho slova přestávala být milá.

„Vážně ne. Dík. Zvládnu to. Pokračuj v běhu,“ vyzvala jsem ho.

„Jdu s tebou a ty pak půjdeš se mnou.“

„Ne, dík. Stejně nemám prachy, abych tu cestu zaplatila,“ napadla mě skvělá výmluva.

„Kdo řekl, že budu chtít prachy? Vyberu si to jinak, kočko.“ Po zádech mi přejel mráz. Je to tu. Teď mě praští a zítra budu v novinách, jako zamordovaná holka. Díky, Joshi!

„Nemám nic, co bych ti dala. Promiň, musím jít,“ vyhrkla jsem a vydala se po své cestě dál.

„Kam si myslíš, že jdeš? Myslíš, že tu stojím v té zimě jen, abych ti dělal společnost? Pojď sem,“ křikl, když jsem nezastavila. Letmo jsem se na něj otočila přes rameno a jeho tiché zaklení mi vehnalo sílu do nohou. Rozeběhla jsem se. Uteč! Jenže jakou jsem měla šanci proti běžci? Les! Prudce jsem zatočila a ladně přeskočila příkop u silnice. Namířila jsem si to přímo do tmy. Když nic jiného, alespoň se tam schovám. Nikdo nevidí ve tmě, ne?

„Mrcho!“ ozval se za mnou hlas a v zápětí se mezi stromy objevilo kuželovité světlo.

Baterka! Uvědomila jsem si a teprve teď jsem vážně začala šílet. Vůbec mi nepomohlo to, že mi opět zazvonil mobil v kapse. Světlo se okamžitě stočilo mým směrem.

„Pomoc,“ vzlykla jsem do mobilu. Víc jsem nedokázala.

„Lure? Co je? Kde jsi? Jsi v pořádku?“

„Rory! Já… Je tu chlap a… Jsem v lese… Jde po mně, pomoz mi!“ panikařila jsem a přitom se pokoušela pořád utéct.

„Nezastavuj!“ sykla a telefon ohluchl. Zaúpěla jsem. Mobil jsem stále svírala v dlaních. Možná to způsobila křeč, nebo jsem se ho nechtěla jen vzdát. Proč to položila? To byla její pomoc? Říct mi, ať nezastavuju? Sama jsem se pokoušela utéct. Píchalo mě v boku a za zády jsem stále slyšela jeho kroky. I kdyby ne, jeho baterka mi hlásila přesnou polohu.

„Stejně tě dostanu!“ křikl do lesa a mně se zamotaly nohy, jak jsem se lekla. Plácla jsem sebou do suchých větví.

„Do prčic!“ sykla jsem a pokoušela se vstát. Čí idiotský nápad byl les? Nadávala jsem si v duchu. Chtěla jsem se z toho křoviska dostat co nejrychleji, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem opětovně padala. Světlo sílilo stejně jako moje panika.

„Před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí stát,“ ozvalo se nade mnou a já se znovu zhroutila na zem. Uhnaná srna, napadlo mě.

Konec. Pokoušela jsem se nabrat sílu, abych ho mohla alespoň kopnout, nebo kousnout. Jenže když budu zády k němu, moc toho nezmůžu. Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. Přes světlo baterky jsem stejně nic neviděla. Zaclonila jsem si oči. To světlo bolelo.

„Neboj, když budeš hodná, nebude to ani bolet,“ sliboval s úšklebkem.

„Nech mě, prosím,“ zkusila jsem to. Žaludek se mi stahoval a chtělo se mi jen z té představy zvracet.

„Nebude to bolet,“ zopakoval a já uslyšela zvuk rozepínajícího se zipu.

„Prosím,“ vzlykla jsem a pokusila se znovu vstát.

„To si piš, že to bude bolet!“ zavrčel hlas za světlem a mě jen letmo napadlo, že nás našel ten druhý. Horší. Chtěl mi ublížit! Z hrdla se mi ozval řev do chvíle, kdy světlo z baterky zmateně zakroužilo vzduchem a spadlo na zem. Běžcův hlas jen tlumeně skučel a jeho nohy šoupaly o zem. Pro boha! Co to tu je? Sebrala jsem sílu a vystřelila z toho místa pryč. Pokoušely se o mě mdloby. Někdo tu byl! Něco tu bylo! Něco, co něco provedlo jemu! Mé myšlenky nedávaly smysl. Před očima jsem viděla jen můj pokoj, mou postel. Chtěla jsem do své postele!  Musela jsem běžet v kruhu, protože jsem se vyřítila z lesa. Přeskočila jsem opět příkop a vletěla přímo do silnice. Kus ode mě ve stejnou chvíli zastavilo auto. Ach ne!

Z vozu vylezla postava a já se dala na útěk.

„Lure!“ zařval hlas.

„Lure! Stůj!“ prosil. Ne! Počkat, já ho znám!

„Lure! To jsem já! Rory!“ Zatavila jsem se. Srdce mi tlouklo až v mozku. Nohy mě bolely a píchání v boku bylo nesnesitelné.

„Rory?“ vzdychla jsem, než se moje tělo ponořilo do klidného nevědomí.

„Spí?“ Slyšela jsem otázku nad sebou. Co se dělo? Vybavila se mi ta hrůza v lese. Jenže jsem se složila na silnici a teď jsem cítila med a květiny. Ležela jsem v něčem měkkém. Rozhodně ne silnice. Ani můj pokoj ne.

„Počkejte venku, je zmatená,“ vybídl někdo někoho.

„Už vnímá?“ Třetí hlas?

„Jděte,“ ozval se ten druhý, co je posílal pryč. Tiché cvaknutí dveří mě upozornilo, že odešli. Otevřela jsem opatrně oči.

Pokoj byl velký a světlý. Z oken dovnitř vnikalo světlo, byl už den. Vše bylo moderní a vkusné. Postel byla široká, pohodlná a já byla živá.

Matně se mi vybavilo, že mě odtamtud dostala nejspíš Rory, jen mi nešlo na rozum, jak mě to křehké tvoření mohlo unést. Vzpomněla jsem si i na běžce. Nejen na něj. Něco v tom lese bylo.

„Les!“ vyjekla jsem.

„Klid, Lure. Jsi už v bezpečí. Není se čeho bát.“ Hlas byl konejšivý a povědomý. Otočila jsem se po jeho majiteli.

„Edwarde?“ vyhrkla jsem.

„Jak ti je? Nebolí tě nic?“ vyzvídal.

„Jsem v pořádku, díky. Jak jsem se sem dostala? On mě honil a pak tam cosi bylo a já utekla a Rory mě našla…“ blekotala jsem.

„Utiš se. Už jsi v bezpečí.“

„Kde jsem?“ Konečně mi došlo, že se nacházím jinde, než u sebe doma, nebo dokonce v nemocnici.

„Jsi u nás doma, Lure.“

„U vás?“ Tep se mi opět zrychlil, když jsem pomyslela, že pod touhle střechou je i Josh a Jacob. Cítila jsem v puse příchuť žluče, která mi bránila v dýchání. Nejen, že mi zabili rodiče, ale dokonce to chtěli svalit i na mého otce.

„Lure, chtěl bych s tebou o něčem mluvit, můžu?“ začal opatrně. Pokusila jsem se posadit na posteli a jemně kývla na znamení souhlasu.

„Jde o tu nehodu a o vinu. Prosím, nech mě teď mluvit, ano?“ dodal, když jsem se nadechovala ke vzpouře. Spolkla jsem odseknutí a vyčkávala.

„Jde o to, že Josh měl na jednu stranu pravdu. Nebyla to jejich vina. Ne úplně. Já chápu, že tě rozčiluje, že ti o tom neřekl dřív a trápí tě, že oni žijí, kdežto tvoje rodina je nezvratně pryč, ale věř mi, že i kdyby ti to vysvětlil, nepochopila bys to.“

„Jo, jasně, jsem úplně blbá,“ sykla jsem.

„To rozhodně nejsi.“

„Ne, nejsem. Myslíš si, že jsem si nevšimla těch vašich vztahů? Toho, jak jste si moc podobní, přestože nejste z jedné krve? Myslíš, že jsem nepostřehla vaše prořeknutí? Jen to pokaždé padlo ve chvíli, kdy mě zajímala jiná témata. Kdy se od vás konečně dozvím pravdu?“ sypala jsem slova jedno po druhém a Edward byl víc a víc překvapený.

„Jsi bystrá.“

„Říkávali to o mně. Jenže ať dělám, co dělám, nějak mi tu cosi uniká a nelíbí se mi to. V tom lese něco bylo. Něco toho běžce…“ nedokázala jsem dokončit tu větu. Vždyť jsem ani nevěděla, jestli je to slovo správné. Zabilo ho to? Zneškodnilo?

„Pak se tam objeví drobounká Rory a dopraví mě sem. Jak mě dostala do auta?“

„Lure, nech to být,“ vyhrkl hlas od dveří. Kdybych neseděla, nejspíš by to se mnou seklo. Stál tam jako bůh pomsty. Mračil se a byl napjatý. Zlobil se? Proč?

„Bál se o tebe,“ zašeptal Edward.

„Fajn, tohle bylo co?“ štěkla jsem.

„To bylo čtení myšlenek,“ vrátil mi stejnou mincí Josh.

„Hnus, co?“ dodal a ušklíbl se.

„Joshuo, myslím, že to nebylo nutné,“ zavrčel Edward.

„Měla by jít domů,“ odsekl a odešel. To já měla být vytočená. Ne on! Cože to vůbec říkal? Čtenář myšlenek? Otočila jsem svou pozornost Edwardovým směrem.

„Malý dárek do vínku,“ usmál se. Prvotní reakce mi napjala svaly v těle, ale během chvilky jsem jen překvapeně vydechla.

„Takže jsi slyšel vše, na co jsem kdy pomyslela?“ Děs!

„Jen to, na co jsi myslela v danou chvíli.“ Uf!

„Čteš všem?“

„Kromě Belly a Skylar, ano.“ Ví nejspíš hodně. Víc než by sám chtěl, chudák. Ví i…

„I Joshovi?“ dokončila jsem svou myšlenku.

„Nepovím ti, co si o tobě myslí, nezlob se,“ zasmál se tiše.

Svraštila jsem smutně obočí. Bylo by fajn vědět, jestli zuří a proč.

„Zuří,“ ujistil mě Edward už s vážnou tváří.

No, tak to ti tedy dík, pomyslela jsem si.

„Není zač,“ zasmál se opět Edward.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula rasa - 9. kapitola: