Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 16. kapitola

13.08.2010 (08:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4284×

Jeho postel mi přišla větší  a podstatně děsivější. V tomhle mám spát? S ním? Možná, že je dokonce i menší, než se mi zdá. Nebo dokonce úzká. Tohle nepůjde. Vůbec.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně a preventivně nechal dveře otevřené.

„Jasně,“ lhala jsem.

„Nevypadáš tak. Vážně ti nic není?“

„Neboj. Jsem v pohodě.“

„Dobře. Tady si můžeš uložit věci. Očividně to chvíli potrvá, než budeš moct jít domů, ale snad se tu spolu nějak zmáčkneme.“

Při jeho posledním slově se mi sevřelo hrdlo. Jo mačkat. Žádné mačkání!

„Potřebuju vodu,“ vyhrkla jsem.

„Máš žízeň?“ vyhrkl a chystal se mi pro pití dojít.

„Ne, potřebuju si ji nalít na hlavu,“ vyhrkla jsem.

„Necítíš se tu, viď,“ zašeptal zklamaně.

„Trošku mě to děsí.“

„Rory mi o tom říkala, ale netušil jsem, že to bude až tak moc. Lure, lásko, neboj. Nechystám se tě hned teď znásilnit, nebo tě tu přivázat k posteli. Věř mi.“ S jeho slovy se mi motala hlava. Jen ta představa, že mě váže k posteli a já se nemůžu pohnout – br!

„Jsem v pohodě,“ lhala jsem urputně.

„Lure!“ zavrčel podrážděně nad mými slovy.

„No vážně. Věř mi trošku. Já to zvládnu. Jen ne želízka,“ prosila jsem.

„Nechám tě tu, ať se zabydlíš. Budu dole v obýváku. Má samá okna, tak to snad nebude tak děsivé.“

„Ne, počkej. Buď tu se mnou. Musím si zvyknout na celý inventář pokoje,“ usmála jsem se a Josh zalapal po dechu.

„Já jsem inventář?“ vyhrkl šokovaně.

„Jistě. Ten nejdůležitější,“ mrkla jsem na něj. Josh přimhouřil oči a zabouchl za sebou dveře. Spolkla jsem vyjeknutí a držela na své tváři tupý úsměv. Přibližoval se pomalými kroky a já v obranném gestu zvedla tašku do vzduchu ve chvíli, kdy po mně chtěl skočit. Ve výsledku se svalil na zem a objímal si břicho.

„Jsi v pořádku?“ vyjekla jsem.

„Dostal jsem kufrem…“ skučel.

„Kam?“ panikařila jsem. Zahodila jsem zavazadlo a sehnula se k němu.

„Ehm, tam!“ zašeptal a prudce vymrštil ruce, které se mi omotaly kolem těla. Stáhl si mě do náruče a ignoroval mé vyjeknutí.

„Nevypadáš raněně,“ vyčítala jsem mu, když jsem se pokoušela vyprostit z jeho sevření.

„Bolí to,“ skučel.

„Můžeš si za to sám. Neměl jsi mě lekat a skákat po mně,“ bránila jsem se.

„Bolí to,“ zopakoval a podíval se na mě psíma očima.

„Hodně?“ roztála jsem.

„Jo, moc.“

„Promiň, ale vážně jsem se tě lekla,“ omlouvala jsem se.

„Ale nemusela jsi mě hned praštit kufrem, ne?“ vyčítal.

„Vystartoval jsi po mně.“

„Jen maličko.“

„Lekla jsem se.“

„Bolí to,“ začal znovu.

„No, tak pokud jsi raněný, měl bys jít do postele. Přinesu ti ehm… obklad na inkriminované partie,“ blekotala jsem a vstala. Sama jsem potřebovala vodu. Hodně vody a pokud možno ledové.

Josh se do postele dosoukal. Očividně ho to vážně trošku bolelo. Nedivila jsem se. Dostat rohem kufru do rozkroku… Chudáček!

Se skučením se svalil do polštářů a já zmizela v jeho koupelně. Byla jsem tu prvně. Byla velká a krásná. Někdo si vyhrál, protože měla neobvyklý tvar. Byla černo-zlatá a jedna ze zdí byla celá zrcadlová. Dvě umyvadla, oddělený záchod, sprcha a velká masážní vana. V každém rohu koupelny byla jedna reprobedna a nad umyvadlovou skříňkou se tyčila velká hifi věž.

„Páni,“ vydechla jsem. Chvilku jsem se kochala pohledem, než mi došlo, proč tu jsem. Namočila jsem bílý ručník a podívala se na sebe do zrcadla.

„Vypadáš jak blb,“ konstatovala jsem. Rozpletla si vlasy a znovu je smotala do copu. S menším uspokojením jsem kývla a vyšla z koupelny. Když jsem viděla Joshe, jak leží na posteli a má zavřené oči, znejistěla jsem. Usnul?

Co nejtišeji jsem přešla pokoj až k němu a naklonila se k jeho tváři.

„Spíš?“ zašeptala jsem. Vteřinu jsem vyčkávala a poté se chtěla stáhnout z pokoje.

„Ne!“ vyhrkl nečekaně, až jsem šokem zaječela, a opět mě uvěznil v náruči. Myslela jsem, že mě to zabije. Motala se mi hlava z leknutí a jeho sevření.

„Tohle nebylo pěkný,“ vrčela jsem.

„Já vím, ale tohle už je pěkný, ne?“ zašeptal a přitiskl mi rty na krční jamku. Zatajila jsem dech, dokud se neodtáhl. Jeho rty jsem na klíční kosti stále cítila, jako kdyby tam vypálil znamení.

„Lepší?“ zavrněl mi u ucha. Musela jsem si připomenout, jak se mluví, ale než jsem to zjistila, zopakoval to. Instinktivně jsem natočila hlavu, aby měl lepší přístup. Zaslechla jsem z povzdálí tichý a pobavený smích. Josh se mi smál?

Podstrčil mi ruku pod záda a stočil si mě pod sebe. Konečky prstů mi přejel po boku a po jeho doteku zůstala jen hořící linka.

Pomalým a sotva postřehnutelným pohybem se přemístil k mým rtům. To už jsem nedokázala být pasivní a propletla jsem mu prsty do vlasů. To samé místo, ten samý muž a přitom jiné myšlenky. Vlastně žádné myšlenky, jen pud. Něco mě hnalo kupředu a cosi mi naopak bránilo v pokračování. Přitiskl své tělo k mému a tiše mi zasténal do ucha, když jsem mu přejela dlaní po holých zádech. Byl jako suchý led. Pevný, hebký a přitom neuvěřitelně pálil. Brnělo mě celé tělo a na těle mi naskočila husí kůže, když jsem přišla o tričko. Jeho košile zmizela stejnou ladností. Když se opět přitiskl, nahé tělo na nahé, zavzdychala jsem.

„Studím?“ zeptal se udýchaně a tváří mu probleskl šibalský úsměv.

„Ne, stejně celá hořím,“ zavrtěla jsem hlavou a objala ho ve snaze přitisknout se k němu ještě blíž.

V očích mu zaplály plamínky vášně, přiblížil ke mně rty a tiše mi šeptal mezi polibky: „Jsi celá jako oheň sám, takovou víckrát nepotkám…“

„Ten oheň ve mně probouzíš, když hladíš mě a políbíš,“ pokračovala jsem zadýchaně a další slova mi vzal z úst těmi svými.

Rozpouštěla jsem se.

„Když dotkneš se mně, jako vích shořím tu celá v rukou tvých,“ běželo mi hlavou. Plápolal ve mně takový žár, že jeho ledová náruč mi připadala horká a žhavá.

„Vstanu jak fénix z popela, kde láskou tvou jsem shořela.“ Jeho dlaň se sunula po mém boku vzhůru a…

„Lásko?“ ozval se najednou Joshův vyděšený hlas. „Hoří nám postel.“

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co říká. Rozhlédla jsem se a uviděla kouř. Vytřeštila jsem oči a hledala něco, čím to uhasit.

„Vodu,“ vyjekla jsem.

„Máš žízeň?“ zasmál se pobaveně, když běžel do koupelny. „Neboj, jen vtip,“ dodal.

Vrátil se s kelímkem a já se musela smát.

„To nestačí!“ vyjekl v předstírané hysterii. Já mezitím házela kusy věci na vzniklý požár.

„Lásko, jen ten oheň živíš, nech toho!“ nabádal mě. Zrudla jsem.

Celá jsem se třásla. Postel byla v plamenech a já zaboha nevěděla, jak!

Voda! Voda!

„Teď tvoji lásku kouzlem svým

já  okamžitě  uhasím,

a žár těch žhavých plamenů

já sprchou deště zaženu.

Deště a mraky, honem sem,

my požár spolu zaženem,

a jak ten liják začíná,

ohníčky vášně zhasíná.“

Sypala jsem z rukávu a ani netušila, co dělám. Můj třes se znásobil, když se strop pokoje proměnil v zatažené nebe a začalo krápat.

„A jé,“ zavyla jsem a přikryla si hlavu rukama.

„Zázraku, proč mi prší v ložnici?“ vyzvídal Josh a strhl závěs z okna, aby jej přes nás přehodil.

„To nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Ehm, nechtělo by to odvolat?“

„Chtělo,“ souhlasila jsem a sledovala tu vodu, jak se ze stropu snáší k zemi a tam se mění v páru.

„Tak to udělej,“ vybídl mě.

„Teď?“ vyhrkla jsem šokovaně.

„Jistěže, jinak vytopíme přízemí.“

„Nevytopíme, ono to nedopadá na zem, vidíš?“ukázala jsem na úplně suchý koberec.

„Zázrak,“ vyhrkl a začal se smát. „Mimochodem, co ty verše? Jestli ses mě chtěla zbavit, tak máš smůlu,“ dodal a vyplázl na mě jazyk.

„Co?“

„No poslouchala ses? Uhášela jsi lásku a ne postel, jenže tu mojí neuhasíš, ani kdybys měla k dispozici celý hasičský sbor,“ trval si na svém. Opět jsem se rozhlédla po té vodě okolo. Ono jemné mrholení se měnilo ve větší a větší liják. Mlha pomalu mizela a já si všimla prvních kapek na koberci.

„Ou,“ sykla jsem.

„Co ou?“ vyzvídal.

„Ou!“ zopakovala jsem jak retardovaná a ukázala na zem.

„Lure, zruš to!“ prosil, ale nepřestával se smát.

„Jak?“

„Nevím, nějak.“

„Co to tu je, proboha?“ vyjekl hlas od dveří.

„Ahoj Rose,“ ušklíbl se omluvně Josh, když vykoukl z našeho stanu. Vystrčila jsem hlavu a všimla si krásné blondýny s rozzuřeným výrazem. Přilákala tím ostatní členy, kteří přišli s ní.

„Hustý!“ rozesmál se svalovec s černými vlasy.

„Děsně vtipný, Emmette! Máme ložnici pod nimi!“ vrčela Rose. Instinktivně jsem se přikrčila. Šel z ní strach.

„Lásko, já myslel, že jsi chtěla jet k vodopádům a teď je budeš mít doma,“ tišil ji, ale blondýna ho zpražila pohledem.

„Zázraku, něco zkus,“ prosil mě Josh a jemně políbil mou tvář.

Nedalo se soustředit, když tu byl takový povyk. Emmett přilákal Rory s Taavettim.

„Bomba! To ty, Lure?“ vyzvídala Rory.

„Ne, já ne,“ lhala jsem i když mi bylo jasné že mi to neuvěří. Tentokrát se začala smát i blondýna.

„Sedíte tam jak dvě zmoklé slepice,“ řehtal se Emmett.

„Na, puťa puťa,“ zablekotala Rory. Josh vedle mě zavrčel, až mi naskočila husí kůže. Vytřeštila jsem oči.

„Děsíš ji, blbečku!“ vyhrkl Taavetti a ukázal mým směrem.

„Lure, jsi v pořádku? Nechtěl jsem tě děsit, promiň,“ blekotal a očividně mě chtěl obejmout, jen se bál mé reakce.

„V pohodě,“ vydechla jsem stále s husinou na zádech a jen ve spodním prádle.

„Polezte vy dva,“ vybídla nás Rose.

„Nemůžeme,“ oponoval Josh.

„Proč?“ vyzvídala Rory.

„Nemají oblečení?“ nadhodil Taavetti.

„No jo, mají jen spodek, hustý!“ tlemil se Emmett.

„Lure, udělej něco, umíš kouzlit ne?“ nabádala mě Rory.

„Jste všichni hrozně vtipní, fakt. To nikdo z vás nemá solidní nápad?“ vyštěkla jsem.

U vchodu do našeho stanu se objevila ruka, ze které kapala voda a v ní můj deník.

„Ehm, dík,“ kuňkla jsem a začala listovat.

„Mám to!“ vyjekla jsem během chvilky a kolem mě to zašumělo nadšením a úlevou.

„Jestli chci kouzlům stavět hráz,

s prázdnou myslí to půjde snáz.

Necítit nic, být jako hrob,

zastavit. Konec. Dost a stop.“

Zavřela jsem oči a modlila se, aby slova zabrala.

„To je spoušť,“ syčela Rose.

„Hlavní je, že už neprší a ani nehoří,“ oponoval Taavetti.

Konečně jsem otevřela oči. Veškerá voda, co visela ve vzduchu zmizela. Jen to nebe zůstalo. Strop se rozzářil se sluncem a trojice upírů ve dveřích se začala blyštit.

„Ty kráso!“ vyjekla jsem. Josh se zachumlal víc do deky.

„Oni svítí,“ vydechla jsem.

„Spíš září, ale to je fuk,“ opravil mě Josh se smíchem.

„Vidíš to?“

„Pořád. Moc na ně nekoukej, budeš je pak vidět celou hodinu, věř mi,“ nepřestával se smát. Rose, Emmett i Taavetti se stáhli a s nimi přestal i ten třpyt.

„Kde budou spát?“ vyzvídala Rory.

„Na zemi, kde jinde? Když si to zničili… Zajímalo by mě, čím škrtli,“ spekuloval pobaveně Emmett a mě neunikl jeho dvojsmysl.

„Teď mě napadá, jak podpálila Lure svůj dům,“ zvažoval Josh, který mezitím vylezl z úkrytu a zvedl ohořelý polštář.

„No dovol!“ osopila jsem se dotčeně, zamotaná v závěsu, aby bylo co nejméně vidět. Samozřejmě jsem si jej přišlápla a roztáhla se jak široká, tak dlouhá.

„Neublížila sis?“ vyhrkl Josh a dusil se smíchy.

Ha, ha, ha, fakt vtipné!

Au!

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 16. kapitola: