Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 35. kapitola

26.10.2011 (22:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4015×

Alex:

Sotva se znovu zavřely dveře, neubránila jsem se smíchu. A při pohledu na Martinův zamračený výraz jsem se rozesmála ještě víc.

„Co... co to mělo být?“ vypravila jsem ze sebe mezi smíchem.

„Opět se pletl do věcí, do kterých mu vůbec nic není,“ vyštěkl Martin a zlověstně se mu přitom zablesklo v očích.

„Ale teď se tím staříkem nebudeme zabývat... Kde jsme to skončili?“ zeptal se s milým úsměvem a znovu si mě k sobě přitiskl. Neprotestovala jsem...

Ráno jsem se probudila na jeho chladném rameni s pohledem upřeným na jeho tvář. Usmála jsem se , a když mi úsměv opětoval, zachichotala jsem se.

„Snažil se zbytečně, co? Chudák...“

„Chudák? Pche. Nejsem povinen poslouchat všechny jeho příkazy, jen ty, co se týkají bezpečnosti jeho královského pozadí...“

„Nemluv tak. Je docela fajn...“

„Fajn? To se ti jen zdá, počkej, až ho poznáš lépe... Je necitelný a neoblomný. Chce všechny ovládat, přesně jako loutky, se všemi si jen hraje. Tohle je jeho pravá tvář. Pro to, aby se cítil důležitý a mocný, udělá cokoliv. Když mu jeho sestra začala překážet, zbavil se jí – a nemyslel přitom na Marcovy city. Velmi ji miloval, víš... Ale to už je minulost. Žijeme přítomností – a hlavně pro budoucnost. Je čas se připravit na tvou první a nejspíše nejdůležitější misi...“

Poté, co mě Martin opustil se slovy, že se brzy uvidíme, jsem se převlékla do jednoduchých černých šatů. Nezkrotnou hřívu rusých vlasů jsem stáhla do pevného uzlu, avšak o jeho trvání jsem neměla pražádné iluze. Ty zrádné vlasy si odjakživa dělají, co chtějí. Prsten se znakem Cullenovic klanu jsem si provokativně upravila na hrudi. Ještě poslední pohled do zrcadla a povzdech, že lepší už to nebude, a byla jsem připravena jít vstříc svému prvnímu úkolu.

Martin na mě čekat na chodbě před mým pokojem. Okamžitě se na mě obdivně usmál, avšak pohled, který vrhl na můj účes, zrovna lichotivý nebyl.

„Nemám rád, když si sepínáš vlasy. Je to, jako bys potlačovala svůj pravý charakter – nezkrotnost, divokost, odhodlanost. Ale nevadí,“ protáhl a vesele se zazubil na pramínky, které už se stihly z uzlu vymanit, „stejně budeš muset mít plášť a nasazenou kápi. Tady,“ řekl a podal mi nedbale složený plášť.

„Snad ti bude, vzal jsem ho z Janina šatníku, než pro tebe necháme ušít vlastní.“ Neochotně jsme vklouzla do cizího pláště. Byl o něco menší, než bych potřebovala, takže zdůrazňoval všechny nedokonalosti mé postavy, ale jinak mi seděl. Podle malé velikosti jsem určila majitelku pláště - malou upírku se světle hnědými vlasy, která předtím Martina zbožně sledovala. A mimo jiné také majitelku toho krásného hlasu, který se ho tehdy na jachtě hlasitě dožadoval. Žilami se mi začala rozlévat žárlivost.

„Sluší ti,“ pochválil mě Martin, čímž mě vyrušil z myšlenek na to, jak ji od něho dostat dál. „Ostatně jako všechno. S tvou postavou se nemusíš bát, že by ti něco nepadlo. Je dokonalá, stejně jako ty…“ Ihned jsem se zapýřila a on mě jemně pohladil po zčervenalých lících.

„Byl bych strašně rád, kdybychom tu mohli stát třeba věčnost, ale musíme jít, ostatní už čekají,“ řekl lítostivě a s povzdechem mě vedl přes spletité chodby a následně přes recepci ke garážím.

„To je dost, že jste se uráčili přijít,“ vyštěkl Caius, který stál vedle černého Mercedesu. Martin zlobně přivřel oči, ale nic neřekl. Vzdorně jsem se na něj zadívala a stroze kývla hlavou na pozdrav.

„Varuji tě, ty malá ryšavá žábo. Jak to pokazíš, postarám se o to, aby to mimo tebe odnesl i on,“ kývl na Martina, „a samozřejmě tvá rodina. Celá. Tak si dej záležet,“ vyřkl výhrůžně a nečekajíc na mou reakci se otočil a s vlajícím pláštěm odešel.

„Protiva,“ zamumlala jsem a nasedla na zadní sedadlo Mercedesu, načež se mi k boku natiskl Martin.

„Vítej, krásko,“ zazubil se na mě Demetri z čestného místa řidiče a rozjel se za temně modrým autem, ve kterém jela Jane s Felixem a Santiagem.

„Jsem Demetri, ale říkají mi Čmuchal. Pro tebe však miláček,“ řekl hlasem sladkým jako med, mírně se otočil a mrkl na mě. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, zatímco z místa po mé levici se ozvalo tiché zavrčení.

„Jdi si brázdit jiné vody, Demetri,“ napomenul ho Martin hlasem s náznakem potlačovaného vzteku a majetnicky si mě přitáhl do náruče, což mi nadmíru vyhovovalo. Uvelebila jsem se v ní a zavřela oči.

„Proč? Tyhle vypadají tak poklidně…“ škádlil ho upír dál.

„Věř mi, nechtěl bys, aby tě potkaly vlny…“ odsekl Martin úsečně.

„No tak, Alecu, nerozdělíš se?“ Zmateně jsem se rozhlédla kolem, na koho to mluví. Teprve poté mi došlo, že to je vlastně Martinovo jméno. Nějak jsem si na to nemohla zvyknout. Pro mě bude vždycky Martinem, mým milovaným Martinem. Spokojeně jsem zamručela, na chvíli zapomenouc na úkol, který mě čeká.

„Sklapni! A věnuj se řízení, nebo nás vybouráš!“

„No jo,“ zamručel Demetri, přestal ho popichovat a upnul pozornost k řízení. Pootočila jsem se v Martinově objetí, abych mu viděla do obličeje. Když se na mě podíval, vroucně jsem se na něj usmála. Sklonil ke mně hlavu.

„Drž se od něj dál,“ pošeptal mi do ucha a pak mě do něj lehce kousl. Zamručela jsem a otřela se tváří o tu jeho.

„No tak, děcka, nedělejte mi chutě!“ ozvalo se z přední části auta rozmrzele. Martin se pohotově otočil k Demetrimu, který se na nás rádoby pohoršeně koukal přes rameno, udělal na něj obličej a pak se stejně rychle sehnul k mému obličeji a vtiskl mi na rty dlouhý polibek.

„Nemůžete si to nech-“ začal Demetri, ale byl okamžitě umlčen Martinem.

„Nemůžeme. A prosili bychom trošku soukromí, kdyby ti to nevadilo…“ Vesele jsem se na Demetriho zazubila, schovala si obličej do Martinova pláště a zavřela oči. Byla před námi dlouhá cesta a mě se pomalu, ale jistě začala zmocňovat únava.

„Vstávej, Plamínku, jsme na místě,“ promlouval ke mně něžný hlas. Rozespale jsem otevřela oči a ihned je zase zavřela, to když mě prudké denní světlo na chvíli oslepilo.

„Jsme u severních hranic Itálie. Pár kilometrů odtud je jedno poměrně velké seskupení novorozených upírů, kteří mají v plánu zaútočit na hrad. To se jim však nepovede, protože je dnes zničíme. Všechny. Nesmíš si s tím dělat hlavu, jsou to nepřátelé, musíš je zničit, je to tvé poslání. Musíš být nemilosrdná a rychlá, jinak zničí oni tebe. Je nás tu dost, nemělo by se nic stát, takže žádné strachy. Připravená?“ Martinova slova mě mírně vyděsila, co když to nezvládnu? Ale poté, co jsem se zadívala do jeho očí plných důvěry, jsem nemohla jinak než kývnout. On mi věří, taky si musím věřit i já.

„Jdeme na to,“ přitakala jsem a vydala se za Demetrim, který už kráčel k lesu. Prodírali jsme se mezi křovisky, pařezy a malými stromy, než jsme konečně došli k malé mýtině. Ostatní se rozestoupili tak, aby se dostali na mýtinu z více stran, ale já si netroufla se od nich příliš vzdálit, tak jsem se držela po boku Martina.

„Zlom vaz,“ šeptl. „Nebo radši ne,“ zhrozil se a s úsměvem mě políbil na tvář. „To zvládneš,“ ubezpečil mě, než stočil svůj pohled vlevo a čekal na signál od Felixe. Ten přišel pár okamžiků na to.

„Jdeme,“ pobídl mě a v rychlosti ještě dodal: „Nedrž se moc blízko mě, ať si nezavazíme, ale ani nechoď moc daleko, ať tě neobklíčí. Zkrátka poslouchej svůj instinkt. Hodně štěstí.“ A pak se vrhl na prvního z nich. Rozhlédla jsem se vpravo, pak vlevo. Boj se rozpoutal. Pokud jsem to dobře postřehla, novorozených bylo asi dvacet, ale to proti zkušeným bojovníkům nebyla žádná přesila, brzy už se většina z nich válela na zemi, roztrhaná na několik kusů.

„Co stojíš!“ obořila se na mě Jane, když se v rvačce s novorozenou dostala poblíž. „Takhle si svůj život nezískáš!“ Zrudla jsem a vyřítila se z přítmí lesa. Blonďatou novorozenou upírku, se kterou bojovala, jsem několika šikovnými pohyby zneškodnila a poté odtrhla její hlavu od těla. Nedaleko se mladý upír chystal zezadu skočit na Felixe, rozutekla jsem se k němu a znehybnila ho.

„Milost,“ zachrčel. Na okamžik jsem zavřela oči, abych zahnala slabost, a pak jsem, prostá emocí, zničila jeho šance na další bytí. Právě jsem zabila druhou bytost – a ani to se mnou nezacloumalo. Zamyslela jsem se nad vlastní bezcitností a chladnokrevností, se kterou jsem tyhle dva hříchy spáchala – a to se mi stalo osudným.

„Aleeeeex!“ zakřičel Martin varovně, táhlým pohybem zlomil svému protivníkovi vaz a rozběhl se ke mně. Ale už bylo pozdě. Jeden z upírů se mi dostal za záda a prudce mnou škubl. Ochabla jsem v jeho sevření jako hadrová panenka. Poslední, co jsem si pamatovala, než jsem omdlela, byly chladné a ostré zuby, přejíždějící po mém tak zranitelném krku…

S koncem jsem velmi spokojená, i když s kapitolou moc ne. Ale i tak je to pokrok, ne?

Abychom předešli spekulacím - upíří jed Alex nepřemění, ale zabije.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 35. kapitola :