Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » System of a down - 8. kapitola

16.06.2012 (21:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 5568×

Bella

Pevně jsem svírala volant a drtila si zuby, jako kdybych trpěla silným bruxismem. Takhle se spolehlivě zbavím zubů, ale stresu ne, což jsem ale pořád nemohla pochopit, a tak jsem jimi skřípala dál.

Uvolnila jsem jednu ruku a zapínala si pás. To brzo. Jak jsem byla nervózní, nemohla jsem trefit do správné díry… Což zní divně.

Takže teď udělám něco pořádně sebevražedného a doufám, že mě pak nebudou čekat návštěvy psychologa, protože někdo přijde na to, že jsem se chtěla zabít. Tedy, já se nechtěla zabít. Aspoň ne tou definitivní a konečnou smrtí.

Jsou totiž tři možnosti, jak to skončí. V tom nejlepším možném případě si způsobím těžký otřes mozku – a pár dalších zlomenin, ale to není důležité – a můj mozek se tím paradoxně spraví a bude zase fungovat špatně jako předtím, takže Edward už nebude slyšet moje myšlenky. Ta druhá taky nebyla špatná – byla dokonce velmi lákavá a mně napadlo, proč jsem to neudělala už dávno. Budu na tom tak špatně, že mě Carlisle promění a bude – a žili šťastně, dokud byli oba živi. V zápalu adrenalinu a rozčílení jsem nepřemýšlela nad tím, že jsem se nerozloučila s Charliem a mou matkou. Já se to zrovna chystala napálit do stromu a tím pádem vím, že se vám před očima nepromítne celý život, ale v hlavě máte totálně vymeteno.

Jo, a ta třetí možnost byla celkem… zlá. A to, že se zabiju a žádná, navěky krásná zakonzervovaná nemrtvá ze mě nebude.

Ale pro lásku mého života jsem to ochotná risknout.

Dupla jsem na plyn a motor zaprotestoval.

„Drž trubky a jeď!“ pobídla jsem ho a zhluboka se nadechla. Není to žádná legrace najet zcela vědomě do stromu, i když jste k tomu pevně rozhodnutí. Začal mi vyzvánět mobil. To určitě. Teď se mám tak čas vybavovat, když se jedu zabít.

Tak jo. Který strom vypadá lákavě? Přece nenajedu do toho samého. To by nebylo dost cool.

„Tři, dva, jedna… Teď!“ zařvala jsem a stočila volant do prava. Ječela jsem celé ty dvě vteřiny, které jsme vnímala díky adrenalinu zpomaleně. Přišel prudký náraz, kdy se snad moje ledviny vydaly na procházku a změnily pozici. A pak se mi zatmělo před očima… The end.

„Tak Bella se chtěla zabít. To je masakr. Máme v rodině vyšinutou osobu… Edwarde, to sis nemohl najít někoho normálního?“

„Rose si taky našla šaška.“

„Bella otevře oči za osmnáct vteřin.“

„Myslíš, že už nás slyší? Nepoznám to. Má dech pořád stejně mělký.“

„Aby ne, když se tak zřídila.“

Nemohla jsem poznat, komu, který hlas patří, protože jsem měla v hlavě střepy. Ztěžka jsem otevírala víčka, jako kdybych na nich měla zavěšená závaží.

„Edward,“ šeptla jsem okamžitě to nejdůležitější jméno. Bylo to jako reflex.

Každý jiný by nejspíš přísahal, že mě za to, co jsem provedla, zabije.

„Jsem tady lásko.“ Jéj, já ho miluju. „Když jsem tě vystříhal z toho auta, myslel jsem, že tě zabiju.“ Ne! Ne“ Nic se nezměnilo. Moje jízda byla úplně zbytečná. „Nejradši bych tě ještě za ten nerozumný nápad nechal dusit…“

„Edward tě už neslyší. No, tak to máte za sebou,“ přerušila ho Alice netrpělivě a sehnula se ke mně, podle té bílé skvrny. Když jsem konečně zaostřila, Edward ji odstrčil a sehnul se ke mně on. S viditelnými obavami a nakrčeným obočím si mě měřil, jako kdybych měla IQ bublajícího potůčku a šumící trávy.

„Co?“ hlesla jsem ztěžka.

„Ale nic.“

„Takže mě neslyšíš?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Ne.“

„Nelžeš mi?“ podezřívala jsem ho.

„Ne. Přísahám, že tě neslyším.“ Upír mi přísahá. Tak to je jako přísaha od samotného papaže.

Mike Newton je nejkrásnější chlap pod sluncem a pravidelně si s ním představuji sex.

To samozřejmě byla lež jako věž, ale čekala jsem na Edwardovu reakci. A nic. Oddechla jsem a přivřela spokojeně oči. Pak mi něco docvaklo.

„Já jsem člověk,“ uvědomila jsem si zklamaně.

„No, to sis všimla brzo,“ poznamenal Emmett. Edward naklonil hlavu a zamračil se. Myšlenky mi sice číst nemůže, ale zná mě.

„To nemyslíš vážně? Tys to udělala, abych tě proměnil?“ Zakroutila jsem hlavou. Ne moc věrohodně.

„To mohl být jen bonus,“ šeptla jsem. Dva v jednom…

„Já ti dám bonus, že…“

„Máme pro tebe, Bello, dárek,“ přerušil ho otráveně Emmett a ohnul se, aby něco zvednul z podlahy. Ani jsem nestačila začít nadávat, že mi koupili dárek a už mi strkal pod nos velkou, červenou krabici ovázanou honosnou, zlatou mašlí. Hádám, že obal vybíral sám.

„Edwarde,“ zakňučela jsem. Nechci dárky. A už vůbec ne od nich.

„Rozbal to. Bude se ti to hodit,“ přispěchala mu na pomoc Alice. Jasně, že se postavila na jeho stranu, když jde o dárky.

To budou zase šaty nebo nějaká jiná, drahá kravina, kterou – podle nich – určitě potřebuju.

Natáhla jsem k balíku ruce a strhla z něj mašli. Potom jsem odklopila víko a podívala se dovnitř.

„Co to je?“ zeptala jsem a vzala do ruky černou, neidentifikovatelnou věc.

„Víš, kdo je Petr Čech?“ chtěl vědět Emmett.

„Fotbalista? Hraje za tu… Barcelonu…“

„Chelsea, ale to není důležité. Podstatné je, že mu jednou tak nějak skoro vykopli mozek z hlavy. Od té doby nosí na zápasy tuhle roztomilou helmičku a ty se, Bello, teď musíš do tvojí proměny hlídat, protože máš vzácný dar třískat hlavou o všechno možné a my bychom neradi zase sledovali vaše hádky,“ vysvětloval a nasadil mi ji opatrně na hlavu, aby nepoškodil obvaz na mém čele. Zapnul mi ji pod krkem a odstoupil, aby si mě prohlédnul.

„No, tak to je boží. Škoda, že máš tolik tržných ran a Jasper nemohl přijít,“ rozplýval se. Alice se rozkašlala, jak zakrývala smích. Směšná kamufláž.

„Alice, upíři nekašlou! Dejte mi někdo zrcadlo!“ prskla jsem a Emmett pohotově sundal ze zdi zrcadlo a postavil ho před mě. Vykulila jsem oči. Vypadala jsem ještě hůř, než jsem si představovala. Jedno oko podlité krví, ale to by bylo ještě dobré, kdybych neměla na hlavě tu věc.

„Někoho mi v tom připomínáš,“ řekl Emmett. „No jasně! Jsem jenom stroj! Terminátor!“

„Sundejte to ze mě!“

O dva měsíce později jsem se plně zotavila a už jsem běhala po domě bez točení hlavy a závislosti na berlích.

„Bello, máš návštěvu,“ zavolal na mě Charlie z obýváku, když si všimnul Edwardova auta v okně. „Jeden napomádovaný manekýn se nese,“ dodal šeptem, ale já ho slyšela, protože to díky opojení z piva neodhadnul.

„Ten manekýn má ty vlasy takhle od přírody,“ opravila jsem ho, když jsem šla kolem. „Jdeme na večeři. Tvoje je v lednici,“ řekla jsem mu a strhla z věšáku kabát.

„Nevěděl jsem, že jdete na večeři,“ utrousil si pod nos.

„Ale už víš, že jsem plnoletá… Neboj, tati. Bude řídit Edward,“ slíbila jsem zahanbeně. Stejně mi sebrali řidičák. Jako kdybych byla nesvéprávná. To se občas prostě stává, že holka najede do stromu, aby její upíří přítel neslyšel její myšlenky.

„To je dobře. Jinak by to tu dopadlo jako v Amazonských pralesích, kdybys dál pokračovala v…“

„Chápu! Užij si večer, tati,“ odbyla jsem ho a zavřela za sebou dveře. Milion keců zase okolo, ale nějaké jasné poselství žádné.

Zamkla jsem a už jsem spěchala k autu. Když jsem se otočila, stál můj milovaný přímo přede mnou, a protože si dával extrémní pozor, abych se nebouchla do hlavy, zachytil mě dřív, než jsem to do něj napálila.

„Bello, dávej pozor, kam jdeš,“ upozornil mě a já se zamračila. Ještě před chvíli tam přece nestál. Vyhladil mi studeným prstem čelo a já se natáhla k polibku.

„Tak moc tě miluju,“ zašeptal sametově a já se začervenala. Tohle bylo nejen dokonalé vyznání lásky, ale od Edwarda to znělo ještě jako kompliment. Zrovna on – Edward Cullen – mě miluje. Mám prostě víc štěstí, než rozumu, ale s tím se vyrovnám.

„Víš, že spolu překonáme všechno?“ zeptala jsem se.

„No, překonali jsme to, že jsi člověk a já upír. Takže ano.“

„Já myslela hlavně tu telepatii.“ Zakroutil očima a otevřel mi auto. „To bylo co?“ chtěla jsem vědět, když jsem viděla jeho výraz.

„Jen jsou zvláštní ty priority… To, že jsem mrtvý kus kamene, ti přijde sexy – to už vím. Ale za čtení myšlenek si zasloužím shořet na hranici,“ vysvětlil a strčil klíčky do zámku.

„Tohle sis přidal. Nikdy jsem na žádnou hranici nemyslela.“

„Ale neměla jsi k tomu daleko… Ale i když budeš asi protestovat, jsem rád, že jsem tě slyšel. Konečně totiž nežiju v nejistotě a vím, co pro tebe znamenám. Je to sobecké, ale ten pocit je k nezaplacení,“ prozradil mi šeptem a já se snažila nenahodit otrávený obličej, když vzpomínal na to, co slyšel.

„Teď bych měla slyšet já, co si o mně myslíš. Aby to bylo fér. Jestli tě nějak… přitahuju?“ vykoktala jsem a on se pokřiveně usmál. „No, co?“

„Na irelevantní dotazy neodpovídám,“ oznámil a vycouval z příjezdové cesty.

„Už zase prší,“ šeptla jsem po chvíli poeticky, když se z nebe začaly snášet tlusté provazce deště. Vždycky když jsem pronesla takhle zasněně nějakou bezvýznamnou kravinu, Edward se mohl přetrhnout, aby to zanalyzoval a aby věděl na co myslím. Ale on mlčel a sledoval cestu.

„Nechceš vědět na co myslím?“ zeptala jsem se zmateně a on se mi podíval do očí.

„A víš, že ani ne?“

Povídka končí tak brzo, protože to tak bylo plánovaný. Neni to kvůli komentářům, jak to tak u některých autorů bejvá. To vůbec nehraji roli, protože vaše komentáře jsou skvělý a já jsem vám za ně moc vděčná. Ale takhle ta povídka prostě měla bejt. Jen oddechovka bez nějakýho velkýho dramatu... Na to mám ostatní. S někym se budu vídat dál u Sladkejch snů a s jinym zase u další povídky, co vypustim do světa. A bude to velký! :D Navštivte mý shrnutí. Pěknej den.:) domcamerci.

Odkaz na shrnutí zde.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek System of a down - 8. kapitola: