Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo ve stínech - 7. kapitola

Světlo ve stínech - 7. kapitolaPodívala jsem se do Arových ustaraných očí a krátce se podivila nad tím vroucím pohledem. Nemusel se ani vyslovit, nemusel cokoliv říkat. Vždyť už jen poloha, ve které jsme se nacházeli, mluvila za vše: Aro by mě chránil svým životem, bez sebemenšího ohledu na svoje zdraví.

A/N: Děkuji za všechny hlasy, které tato série obdržela, ani nevíte, jak moc si jich vážím. :) :) Zároveň se omlouvám za delší zpoždění, ale zkouškové na mě zaútočilo několika předtermíny a velmi nečekaně. Tato část příběhu rovněž nebyla zrovna snadná na sepsání, takže doufám, že se vám bude opět líbit. Hezky se bavte, vaše Pecka :)


7. kapitola: Paralela

Druhý den v deset hodin dopoledne jsem stanula před trojicí našich králů. Aro na sobě měl svůj tradiční dokonale vyžehlený oblek s vestou a rudou kravatou a přes jedno rameno nedbale shrnutý jednoduchý černý plášť. Usmíval se jako chlapec v očekávání narozeninové oslavy. Dnes měl mimořádně dobrou náladu.

Je to hezký muž, napadlo mě znenadání, když jsem se zastavila a pohlédla na něj se slabým úsměvem. Ta myšlenka mě zarazila a já ji oplátkou zarazila zase pěkně zpátky do hlubin své mysli. No a co, že je hezký muž? Každý upír je.

Arovi bratři seděli na svých trůnech a shlíželi na mě. Marcus vypadal nezaujatě, zakalené oči nesoustředěné, a oblečený byl do zdobeného pláště, pod nímž měl jen černé kalhoty a šedou košili, jako by se nestaral o svůj vzhled, oblékl si to nejbližší po ruce a zabloudil sem jen tak mimochodem.

Krátce jsem ho sledovala a soucítila s jeho bolestí a utrpením, které z něj tak palčivě vyzařovalo. Respektovala jsem jeho sílu, jeho schopnost zlomeně, ale přece pokračovat dál. Byl to obdivuhodný muž.

Caius se na mě díval pozorně a s mírným pohrdáním, jako by nebyl spokojený s tím, co vidí. Byl oblečený v moderním obleku a velmi zdobném a ceremoniálním černém plášti, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli se má přizpůsobit postupujícím časům anebo zůstat tradicionální.

Caius měl rozhodně potíže se změnou a jeho ohnivý pohrdavý výraz ve mně nevzbuzoval mnoho nadšení, ani strachu. Působil jako naštvané trucovité dítě – a jeho velmi mladistvá tvář to jen prohlubovala.

Stráž ve slavnostním stála v půlkruhu podél zdí s Demetrim kousek ode mě.

„Moji milovaní bratři, drazí přátelé!“ zvolal Aro a zvedl se z trůnu, ruce rozpažené ve všeobjímajícím gestu, na tváři ten jeho znepokojivý široký úsměv.

„Dnes mezi sebou v naší veliké rodině oficiálně přivítáme další členku,“ pokračoval a vyrazil ke mně. Vzal mě za ramena a obrátil napůl bokem ke stráži. „Isabello, usměj se na nás!“

Komediant.

Rozpačitě jsem se pousmála a zavrtěla hlavou nad jeho teatrálností. Aro se široce zakřenil a přejel rukou po mém nadloktí v chlácholivém gestu. Znal mě natolik dobře, že musel jednoduše odhadnout, co si myslím.

„Jak všichni víte, toto je naše Isabella,“ prohlásil, ačkoliv podle zacukání jeho levého oka chtěl použít trošku jiné zájmeno. Moje. Na krátkou chvíli mě napadlo, že v několika ohledech jsem vlastně byla – pracovala jsem v jeho stráži, bývala jsem jeho siréna, přeměnil mě jeho jed.

„Přivítejme ji tu!“ Nařídil pak a jako první začal tleskat, jeho pohled zběsile jiskřící. Ostatní, kromě jeho bratrů, se zdvořile přidali. Felix se na mě široce zubil a Alec ukázal zvednutý palec. Jane mi věnovala zabijácký pohled a Heidi mrkla. Demetri se tajemně usmál.

„Všichni jsme s napětím sledovali tvůj pokrok a mohu říct, že za tu krátkou chvíli, co jsi s námi, jsi prokázala úžasné kvality. Na základě tvých schopností jsem se rozhodl přiřadit ti zvláštní místo v naší společnosti,“ usmál se na mě Aro, když potlesk utichl.

Očkem jsem zahlédla Demetriho přitakat, zatímco ostatní se tvářili skoro stejně zaraženě, jako já se cítila. Caius vypadal nepříjemně překvapen a Marcus se na nás zahleděl s něčím, co připomínalo chabý záblesk zájmu.

„Mistře?“ zeptala jsem se nejistě. Stále mě držel za nadloktí a vteřinku na mě hleděl.

„Tvůj talent je velmi unikátní,“ zašeptal se starou známou fascinací. „Neviděl jsem takový potenciál od dob, kdy jsme našli Jane a Aleca, a aby nikdo z nás nepochyboval, jak významnou a důležitou částí naší rodiny jsi, chci, abys přijala tento plášť…“

S těmito slovy si Aro z ramene stáhl svůj vlastní černý plášť a obmotal jej kolem mě. Jeho paže setrvaly kolem mého krku o okamžik déle, než bylo vhodné, a jakmile se vzdálil, zůstala jsem obklopená jeho vůní, která skrz naskrz prodchnula tmavou látku. Musel ten plášť nosit nejméně týden, aby takového efektu dosáhl.

Zahlédla jsem Marca se slabě usmát a Caia nadzvednut nevěřícně obočí. Nedívala jsem se na reakce zbytku rodiny, protože jsem si byla téměř jistá tím, co bych viděla. Šok. Ničím neředěný šok.

Pohledem jsem se zaměřila na svého mistra a jeho samolibý výraz – bylo nemožné jej přehlédnout. Líbilo se mu, že několik následujících dní s sebou ponesu jeho vůni, budu cítit jako on. Líbilo se mu, jaký nárok si na mě právě vznesl, aniž by cokoliv řekl. Proto měl tak dobrou náladu.

Černý plášť. Věnoval mi svůj černý plášť! Pane bože. Takový hluboký odstín černé nenosil nikdo kromě králů samotných – nebo jejich žen. ‚Pane bože‘ bylo slabé vyjádření chaosu, který ve mně rozpoutal.

„A tento znak,“ dokončil a hbitě vytáhl z náprsní kapsy nad srdcem zdobný znak ve tvaru písmene V. Nebyl to nicméně stejný design, který nosili členové stráže; byl o něco menší a trošku delikátnější s drobnými rytinami lístečků po obvodu a jeho rudý kámen měl přesně tu samou hlubokou barvu jako moje oči – o něco sytější, než u ostatních. Zdobností rovněž připomínal spíše znak, který nosil Aro a jeho bratři.

Slabě jsem sklonila hlavu a nechala Ara mi jej připnout. Levou dlaní mi nejprve odrhnul stranou vlasy a poté, když si hrál se zapínáním, se úmyslně dotkl kůže na mé šíji. Když se vzdaloval, jeho prsty letmo přejely po linii mé čelisti v intimním zalaskání a přitiskl mi ruku k líci.

Na okamžik jsem zůstala bez dechu s nevysvětlitelnou touhou sklonit hlavu a zapřít se tváří o Arovu dlaň. Nicméně jsem pouze zvedla oči a zahleděla se na něj. Tohle nebylo to nejvhodnější místo podlehnout takovému nutkání, ačkoliv v soukromí bych se nejspíše nebránila.

„Nádhera,“ zamumlal a naklonil se ke mně. Cítila jsem Arův dech a téměř vnímala pohyby jeho rtů, když mi těsně u ucha zašeptal: „Vítej mezi Volturiovými, tesoro mio.“

Potom rychle políbil moje líčko a vzal mě za ramena, natáčeje mě znovu naplno směrem k trůnům: „Bratři.“

Marcus ladně vstal a doplachtil k nám jako první. Jeho obličej byl opět pasivní, jako smutná maska z kamene, ale jeho pohled v sobě držel něco dalšího. Jakési skryté pobavení, když těkal očima ze svého bratra na mě a zpět.

„Piccola,“ pronesl hlubokým nakřáplým hlasem a vztáhl ke mně ruku.

Aro mírně ztuhl nad tím, jaké jeho bratr zvolil familiární oslovení, ale sklonil hlavu a přejel paží z mých ramen ke kříži a jemně mě popostrčil kupředu, zatímco zůstal sám stát krok za mnou. Úkosem pak pozoroval, jak jsem přijala Marcovu nabídnutou pravici – cítila jsem mravenčení z jeho pronikavého žárlivého pohledu.

Stiskli jsme si ruce a poté se ten velký truchlivý upír uklonil a svou druhou dlaní přikryl tu moji. Bylo to vřelé, konejšivé gesto na uvítání, a ačkoliv se na mě neusmíval, nějak jsem věděla, že navzdory všemu mě skutečně rád poznává osobně.

Cítila jsem v ten moment žár Arova pohledu, když hleděl na naše spojené ruce, a Marcus vytočil skoro nepostřehnutelně jeden koutek vzhůru a věnoval mi jakýsi slabý pobavený pohled. Věděl, že to bude jeho bratra iritovat – a proto to udělal.

Musela jsem mít Marca ihned v oblibě: měl tak mírnou povahu a utrápenou jemnou duši… a očividně šibalský smysl pro humor.

„Vítej,“ zašeptal slabě vzápětí a vzdálil se. Při cestě si vyměnil krátký pohled s Caiem, neboť blonďatý upír se na Marca zašklebil a pohotově zaujal jeho místo.

„Takže,“ protáhl a začal se dravě usmívat – převážně na Ara, který postoupil kousíček kupředu a zastavil se na mé úrovni. Nezdálo se, že by jednal vědomě – prostě přišel blíž ve snaze mě zaštítit před Caiem.

„Takže,“ zopakoval a začala jsem vnímat napjetí mezi oběma bratry. „Tohle je ta tvoje nejnovější obsese. Konečně jsi ji přestal schovávat!“

Nadzvedla jsem na vteřinku obočí. Aro mě neschovával, vždyť jsem Caia několikrát zahlédla… ale na druhou stranu, nikdy se ke mně nepřiblížil – ani on, ani Marcus. Je možné, že jim Aro zakázal mě kontaktovat?

Jeden pohled na Arův nebezpečně podrážděný úsměv a tmavnoucí oči mi poskytl dostatečnou odpověď. Opravdu jsem neměla ráda jeho strašidelný úsměv, kterým maskoval svoje temnější stránky.

„No, mohlo to být horší,“ pronesl pak Caius a přejel mě odshora dolů hodnotícím pohledem. Bylo to značně nepříjemné – jako by úmyslně vzbuzoval dojem jezdce, který si vybírá klisnu na divokou jízdu. Doslovně.

„Hm,“ zapředl. Caiovy emoce nikdy nebyly polovičaté – v jeho očích zahořelo. Byla jsem si ovšem naprosto jistá, že to dělá úmyslně. Jestli ovšem s úmyslem vyprovokovat mě nebo svého bratra, to už jsem nebyla schopná říct.

„Caie,“ řekl Aro nízko položeným hlasem, poněkud výhružně, a téměř okamžitě se dostal těsně ke mně. Znovu přiložil svou dlaň k mému kříži a druhou rukou mě zachytil za rameno. V jediném plynulém pohybu mě najednou držel za pas a než jsem se nadála, stáhl mě o dva kroky zpět. Jeho paže zůstaly kolem mě.

Chybělo málo a začal by vrčet – a já měla chuť se otočit a proplesknout ho. Stáli jsme uprostřed trůnní síně a téměř každý, kdo v klanu něco znamenal, postával kolem a díval se. Byla jsem zvyklá na Arovu blízkost, až příliš zvyklá, ale nikdy ne na veřejnosti a všem na očích. Přesto jsem se nesnažila nijak od něj odstoupit.

Líbilo se mi přesně tam, kde jsem se nacházela, to za prvé. Za druhé jsem si byla stoprocentně jistá, že bych vyvolala scénu, kdybych od něj zkusila poodstoupit, protože by mě nehodlal pustit. Nicméně podle jeho výrazu se scéna stejně blížila…

Abych zabránila Arovu výbuchu, dlaní jsem přikryla hřbet jeho pravice, kterou měl přitisknutou na mém žaludku. Palcem jsem začala pohybovat sem a tam, abych jej rozptýlila a uklidnila. Nenápadně jsem postřehla, jak se mírně uvolnil, a potlačila jsem úsměv.

Caius se na nás zadíval a pak se hlasitě uchechtl a zvedl ruce na znamení porážky, blýskaje po mě ošklivým pohledem: „Klid, bratře, klid! Všichni víme, že si nemáme brát tvoje hračky.“

Opravdu jsem si nedokázala pomoct, ale Caius čímsi v sobě dokázal velice rychle iritovat svoje okolí – a já byla značně iritovaná. Připomínal mi tak trošku Jane a dostala jsem neskutečné nutkání jej usadit. Byla jedna věc, když si mě dobrácky dobírali kluci, a naprosto rozdílná, když mě nadutí blonďatí upíři zkoušeli urazit a degradovat ve snaze mě vyprovokovat k útoku.

Inu, vyprovokovat Ara k útoku v tomhle případě. Co jsem slyšela, Caius rád vyhledával střety a nemohl se nabažit faktu, že se mu konečně dařilo svého bratra vytáčet. Aro nebýval vůbec snadno vyprovokovatelný a přišlo mi od blonďáka nefér, že toho využíval pro svoje pobavení.

Tentokrát jsem proto ztuhla já a trhla jsem hlavou. Nelíbilo se mi, ale opravdu vůbec se mi nelíbilo, o co mu jde – ne potom, kolik úsilí já vynakládám, aby Aro zůstal v klidu.

Aro to samozřejmě ucítil a přejel svou volnou dlaní k mým lopatkám, pěkně pod plášť, a začal mírně prohmatávat moje ztuhlé svaly. Jak říkám, snažil se všemožně vyhnout střetu, který by mi poskytl důvod odejít. Zlostně zazíral na svého bratra ztemnělým pohledem.

„Nejsem ničí hračka,“ pronesla jsem poklidně, než stačil Caiovi něco říct, a zadívala se na blonďáka. Hleděla jsem mu přímo do jeho jasných očí, aniž bych cítila sebemenší kapičku strachu.

„Krom toho je neslušné mluvit o mně přímo přede mnou, jako bych tu vůbec nebyla,“ dodala jsem. Podle všeho mě tak jako tak neměl v oblibě, tak mu mohu dát rovnou i důvod.

Zalapal po dechu jako ryba na suchu a zkřivil horní ret. Na vteřinu jsem si myslela, že se přikrčí a zaútočí. Aro reagoval opět podvědomě a cítila jsem, jak změnil polohu a jak se jeho svaly napjaly – nepochybně byl připravený mě strčit za sebe bez ohledu na to, že já jsem měla být jeho bodyguard.

Caius si nás oba znovu prohlédl a samolibě se zašklebil, načež se znovu uchechtl a sklonil krátce hlavu.

„Chápu, co tě tolik fascinuje, bratře,“ řekl a pak pohlédl znovu na mě. Mírně se uvolnil a z tváře mu zmizela ta otravná trucovitost. Dokonce se ušklíbl ne zrovna nepohledným způsobem, ačkoliv pořád arogantně, a nabídl mi ruku se slovy: „Zkusme se hned nezabít, drzoune.“

Zacukaly mi koutky, když jsem ji stiskla, a Caius na chvilku vypadal docela spokojeně – jako bych prošla jeho testem. Ne každý den mu někdo jiný než jeho bratři odporuje. Možná, jenom možná, že ani tenhle bratr nebude tak špatný – ačkoliv jeho druh humoru byl zhruba tak jemný jako rána kladivem.

Aro začal vykreslovat kolečka na mých zádech, a když jsem k němu vzhlédla, hřejivě se na mě usmál. Rovněž byl spokojený s vývojem událostí a jeho pohled byl k mé radosti opět jasný.

Jak přirozené bylo stát v Arově objetí a téměř se o něj zapírat? Poté, co jsem se špičkovala s jeho hrůzostrašně krutým bratrem? Jak normální bylo myslet si, že je to přitažlivý muž? Jak prosté bylo chtít…

V tu chvíli jsem si najednou přála mít tu samou odvahu, s níž jsem čelila Caiovi, a tu samou houževnatost, pro kterou jsem se dostala až sem. Přála jsem si mít jasno, jako Aro měl. Vždyť kromě toho, aby se konečně vyslovil, dal snad všemi možnými způsoby najevo, co ode mě chce, co ode mě potřebuje.

Jediný důvod, proč nepromluvil, jsme znali oba.

Nemohla jsem mu dát, co žádal. Moje odpověď by byla ne a zničilo by nás to. Byla jsem příliš velký zbabělec, příliš velký slaboch.

Nechtěla jsem riskovat naše přátelství pro lásku. Milovat mistra Ara by bylo o tolik komplikovanější, o tolik nebezpečnější, než milovat kohokoliv jiného. Měl tolik nepřátel, existovalo mezi námi tolik překážek, tolik důvodů, proč nesmíme tohle cítit.

Nechtěla jsem ho milovat. Nic dobrého z toho nemohlo vzejít. Neměla jsem strach o sebe – bohové a všechny další entity tohle věděli. Měla jsem strach o něj, a v ten moment mě to uvědomění zasáhlo jako rána do hrudi a musela jsem se o něj mírně zapřít.

Ale bylo už pozdě, že ano? Cítila jsem stejný strach, s jakým se musel potýkat Aro. Každý den, znovu a znovu. A jen pomyšlení na to, že by jednoho dne neexistoval, neskutečně bolelo.

V tu chvíli jsem perfektně rozuměla Edwardovi, když odešel, aby mě ochránil. Jakou oběť učinil. Nehledě na to, jak moc mě tím ranil, byla to správná věc pro nás oba. Chtěl a musel mě uchránit.

Kdyby se mi něco stalo, ublížilo by mu to. Kdyby se jemu něco stalo, ublížilo by to mně.

Teď jsem se nacházela v prakticky totožné situaci.

„Tesoro, jsi v pořádku?“ zašeptal Aro a vnímala jsem, jak jeho ruce změnily polohu, aby byl připravený mě zachytit. Cítila jsem se fyzicky špatně, ačkoliv upíři by neměli. Cítila jsem se mizerně a bylo mi slabo a zle. Uvědomovala jsem si, kde jsme a kdo všechno se dívá a co vidí.

Podívala jsem do Arových ustaraných očí a krátce se podivila nad tím vroucím pohledem. Nemusel se ani vyslovit, nemusel cokoliv říkat. Vždyť už jen poloha, ve které jsme se nacházeli, mluvila za vše: Aro by mě chránil svým životem, bez sebemenšího ohledu na svoje zdraví. Zuřivě mě střežil jako svůj skutečný poklad. A nesměla jsem dovolit, aby to bylo znát, aby to bylo dál vidět. Aby to pokračovalo.

Vždy jsem věděla, že já jsem zdrojem jeho nesoustředěnosti, jeho nezdravé fascinace. Teď jsem si uvědomila, že já jsem jeho slabina.

Ale já jsem byla jeho stráž, já jsem měla chránit jeho, svého krále. Ne naopak. Nikdy ne naopak. Kdyby se mu něco stalo, nedokázala bych žít s vědomím, že je to moje vina, že já jsem toho přímo či nepřímo příčinou – bez ohledu na pravou podstatu emocí, které se mezi námi začaly formovat.

Nedokázala bych žít sama se sebou, kdyby se kvůli mně stalo něco zlého komukoliv, koho znám. Zhluboka jsem se nadechla a zavrtěla hlavou, odstupujíc z bezpečí jeho objetí. Byla jsem stále obalená jeho vůní jako hřejivou přikrývkou a dodalo mi to trošku potřebné síly.

Nejsem zbabělec nebo slaboch, říkala jsem si neustále v hlavě, když Aro rozpustil shromáždění a nabídl se, že mě doprovodí do mého pokoje. Pokaždé mě rád eskortoval až ke dveřím jako gentleman.

Nejsem zbabělec nebo slaboch, opakovala jsem si neustále, když mi věnoval zaražený pohled, jelikož jsem nepřijala jeho rámě. V jeho tváři se objevily obavy a nejistota. Věděl Aro snad, cítil, že jsem dospěla k rozhodnutí? Že už nebude cesty zpět?

Několik okamžiků jsme vedle sebe kráčeli mlčky, dokud jsme nedosáhli vzdálenější chodby vedoucí směrem k mému pokoji.

„Isabello,“ zamumlal naléhavě a natáhl se pro moji dlaň. „Co se děje?“

Ucukla jsem. Zachytil mě za loket. Zastavili jsme se.

„Nechci…“ zašeptala jsem, neschopná pohlédnout mu do očí.  Musela jsem si držet odstup.

Nejsem zbabělec nebo slaboch, vydechla jsem pro sebe, když jsem koutkem oka pozorovala jeho reakci. Nejprve ztuhnul, následně svěsil ramena a hlavu a potom se znovu narovnal. Snažil se zachytit můj pohled, ale odvrátila jsem tvář.

„Už takhle dál nechci pokračovat,“ dodala jsem.

Necítila jsem nutkání se rozslzet – ani jsem nemohla – a necítila jsem uvnitř žádnou prázdnou díru. Prostě to jen bolelo jako rána tupým předmětem do hrudi a ta bolest se šířila jako vlny na vodní hladině a zaplavovala mě.

„Pochopitelné,“ odvětil Aro hlasem, který zněl dutě. Stále jsem nebyla schopná k němu zvednout oči.

„Nemůžu takhle dál, Aro.“

Ta slova jsem vyslovila téměř bez dechu. Bylo najednou velmi těžké, skoro nemožné, uvažovat jasně. Nejhorší bylo, že jsem už vážně nemohla a nechtěla. Nejhorší bylo, že jsem mu vlastně ani nelhala a ta pravda nás oba očividně velmi bolela.

Koutkem oka jsem viděla, že chce pronést ještě něco dalšího, ale nakonec nepromluvil. Upustil můj loket a uhladil si sako s jakýmsi zmateným a zranitelným výrazem ve tváři, jako kdyby nevěřil, že tohle je skutečnost – a nevěděl, jak reagovat, jestli je.

Při pohledu na Ara jsem měla dojem, jako bych se začala rozpadat na kusy. Cítil se stejně Edward, před všemi těmi měsíci, když mě odvedl do lesa? Za tou zdvořilou maskou jen roztřesený rozbolavěný uzlíček nervů?

Viděla jsem teď všechny ty souvislosti a spojitosti tak jasně, tak otevřeně – a jestli ještě nějaká moje část mého zlatookého přítele odsuzovala, teď naplno umlkla.

Aro ke mně naposledy napůl vztáhl dlaň, ale o krok jsem odstoupila vzad. Jeho paže klesla a briskně se otočil na patě, abych neviděla jeho tvář. Přesto jsem zachytila záblesk ublížení v jeho pohledu.

Okamžik tam stál s rameny mírně svěšenými a já potlačila nutkání jej obejmout. Nesměla jsem to udělat. Potom beze slova vyrazil pryč, zanechávaje mě v chodbě samotnou.

Můj vztah s Arem byl podivnou a překroucenou paralelou mého vztahu s Edwardem – ovšem s podstatným rozdílem.

Byla řada na mě učinit oběť.

   ---

piccola – maličká

tesoro – poklade (bez mio)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve stínech - 7. kapitola:

 1 2   Další »
17. nim
22.05.2013 [0:32]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. petra
09.05.2013 [18:28]

nádhera Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. nikebiela
08.05.2013 [17:04]

nevím se dočkat další kapitolky tahle povídka je tak skvelá :33333 mooooc moc moc moc se teším už dlouho jsem takhle dobrou povídku nevidela a doufám že už nebudeš mít tolik skoušek a budeš moct psát časteji :) :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Gia
08.05.2013 [8:28]

Súper kapitola, ale nemohla by si PLS častejšie pridávať kapitoly. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.05.2013 [21:57]

GabrielaVespucciKrasa. Ja nenachazim slova. Je to bomba. Takze jako ostatni....
Prikaz pro vsechny: Nasadit psi kukuc a pekne prosit tuhle bajecnou autorku

12. Mell
07.05.2013 [20:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. ema
07.05.2013 [20:12]

umíš tak dobře psát je to BOMBA!!!!! doufam že Aro a Bella budou spolu a ta hádka fakt super. PROSÍM CO NEJRYCHLEJI DALŠÍ!!! Emoticon Emoticon Emoticon

07.05.2013 [20:11]

ÁÁÁÁÁ, ty mě zabíjíš! Kapitola je perfektní Emoticon, ale z toho konce jsem měla málem infarkt! Emoticon Takhle mu ubližovat... to se nepoučila sama u sebe, když Edward odešel... stejně akorát z toho budou oba zničení a tím pádem Aro bude víc zranitelný, ještě skončí jako Marcus, pouze u přežívání... nesnáším tyhle její mesiášské sklony (u upírů je to obecně častý jev)... někdo by je měl poučit (nebo aspoň jí), že základem vztahu je komunikace. Bojím se, že nejdřív spolu budou až ve 3. dílu. Emoticon Prostě tvojí povídku zbožňuju, jenom nevím, jestli ji ve zdraví přežiju. Emoticon Přidávám se k všeobecnému přání, ať jsou spolu, pěkně prosím... dělám psí oči. Emoticon

9. denula
07.05.2013 [19:41]

Milujem tu tichu komunikaciu,,,teda,len jednostrannu medzi Bellou a Arom,Bella v nom cit ako nic a Aro,ten cita tiez z Belli ale ma obrovsky strach ze ju strati...a poviem ti ak Bella opusti Ara alebo mu ublizi,on sa asi od bolesti zblazni...dufam!ze mu to neurobis...a mohla by si pridavat prosim castejsie??? Skvela kapitola a prijimanie medzi gardu a a predanie cierneho plasta samotneho krala,tato druha seria je smutna a zakazdym ma boli z nich srdce,a ak teraz Bella podla jej myslienok urobi blbost,no neviem co s nimi bude... Mala by si brat ohlady na moje a Arove city Emoticon

07.05.2013 [19:21]

NatalieVolturiA tá hádka s Caiom bola perfektná :DDD

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!