Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo ve stínech - 5. kapitola

Světlo ve stínech - 5. kapitolaSe svými ostrými smysly jsem ho slyšela se blížit dlouho předtím, než jsem ucítila jeho přítomnost. Kdybych bývala člověk, znervózněla bych, začaly by se mi potit ruce a patrně bych zčervenala. Nemluvě o zvýšeném srdečním rytmu.

A/N:

Děkuji moc za hlasy, které mě dostaly do tabulky o nejlepší povídku :) :) Velmi si takové pocty vážím a tato kapitolka je tedy srdečně věnováva všem, kteří si oblíbili tento příběh. Ještě jednou díky, vaše Pecka. :)

 

5. kapitola: Nepodstatné drobnosti

„Alec říkal, že ještě pořád potřebuješ do města,“ ušklíbla se Jane druhý den ráno, jakmile bez klepání vtrhla do mého pokoje.

Posadila jsem na posteli, stáhla deku z hlavy a jen na ni nechápavě hleděla. Posledních pár hodin jsem strávila zbaběle zachumlaná pod přikrývkami ve své posteli, a kdyby bylo po mém, vesele bych v tom pokračovala dál.

V hlavě jsem si totiž projížděla opakovaně všechny svoje schůzky s Arem a hleděla na ně s odstupem – tentokrát se snahou nalézt v jeho chování něco víc. A našla jsem, vždy jsem našla v jeho očích a gestech a výrazu hlubší emoce. Pokaždé.

Jane byla oblečená ve staromódních černých šatech a s drdolem. Dívala se na mě posměšnýma, pobavenýma očima a na rtech jí pohrával slabý úsměv.

Mohla jsem se jen dohadovat, jak rychle se novinka o Arově výbuchu – jehož jsem byla příčinou – rozlétla palácem. Kolik dalších členů stráže se asi teď ještě chvělo při pomyšlení na mistrův hněv. A kolik dalších mrňavých a zlomyslných potvor se bavilo.

„Chelsea a Heidi se nabídly, ale nakonec jsem je uprosila, ať mohu místo nich,“ zatrylkovala a neměla jsem sebemenších pohyb o tom, jakých metod použila.

Měla jsem nutkání zahrabat se pod hromadu polštářů a už nikdy, nikdy nevystrčit nos, protože to, jak Jane mluvila, dávalo jasně najevo další věc. Všichni nejenže vědí, že mistr Aro vybuchl kvůli mně, ale také si dali poměrně dobře dohromady proč.

Bylo to zahanbující. A Jane si to užívala, samozřejmě.

„Och, Alec se nezmínil, že ti mistr nechal vyříznout jazyk za tvoje prostopášné chování!“ pronesla pak otráveně, když jsem nereagovala na její popichování.

Dobře, neměla jsem náladu být na ni dnes přátelsky milá. Opravdu použila slovo ‚prostopášné‘? Prostopášné znělo z úst zdánlivě třináctileté holčičky vážně staromódně.

„Žasnu nad tím, jak někdo tvého věku a postavení může postrádat základy slušného vychování,“ odpověděla jsem jí klidně tónem, na který by byl náš učitel společenských věd hrdý. Všechno to bylo v rozdělení poměru mezi zdvořilostí a výsměchem.

Jane vytřeštila oči a zamračila se: „Co-“

„Zkus to znovu, mladá dámo. Vyjdi na chodbu a zaklepej na dveře.“ Rukou jsem jí naznačila, ať se pohne.

„Ty…!“ zasípala, neschopná procedit skrze zaťaté zuby další slovo, a zlostně na mě zírala se vzteky svítícíma očima. Zkoušela na mě svůj dar, opět. A opět bezvýsledně.

„Slibuji ti, Jane, že pokud se okamžitě nepohneš, přehnu tě přes koleno a uštědřím ti takovej výprask, na kterej nezapomeneš do konce věčnosti,“ zavrčela jsem a ostře vyštěkla: „Za dveře, hned!“

Jane naprázdno zahýbala ústy, nevěřícný výraz ve tváři. Potom se pohnula a oddupala pryč. Jakmile jsem na chodbě už neslyšela její kroky, začala jsem se smát na plné kolo. Bylo dobré se smát a pokračovala jsem v tom značnou dobu. Po včerejšku a mém malém osvícení jsem si to určitě zasloužila.

Skrze otevřené dveře jsem slyšela lehké kroky, a proto mě nepřekvapilo, když do nich vzápětí strčil hlavu Alec.

„Co je tu tak k smíchu?“ zajímal se pobaveně a přistál na něm polštář. „Au, za co to bylo?!“

„Poštval jsi na mě svoji hryzající sestru! Zrádce!“ vyčinila jsem mu a hodila po něm druhý polštář.

„Co? Ne!“ začal se bránit a mrskl ho zpátky. „Jestli tu byla, přišla z vlastního popudu. A vůbec, přestaneš po mě už házet ty polštáře? Nesu ti snídani!“

Vyhnul se dalšímu letícímu polštáři a ukázal vakuovaný balíček s AB negativní. Moje oblíbená, myslím. Rozhodně lepší než nula.

„Snídaně do postele?“ zavrtěla jsem hlavou. „To je od tebe milé, Alecu.“

Široce se zazubil a zamrkal: „Po noci, jako byla ta naše…“

Přesunul se ke mně a hodil sebou na postel, zatímco jsme pokračovali v bláznivém hihňání.

Vtipkovali jsme po zbytek mé snídaně, načež mě Alec neochotně informoval, že reakce mistra Ara nenechala nikoho příliš na pochybách o tom, že se ke mně nesmí nikdo příliš přibližovat – nikdo mužského pohlaví alespoň.

Vzhledem k tomu, že upíři byli ohledně svých druhů značně, ehm, ‚teritoriální a ochranitelští‘, polovina paláce byla v šoku a druhá popírala možnost, že by si mě mistr Aro takto… nárokoval. No, sám Aro podle všeho trpěl nějakým druhem popření či co.

Můj plán akce? Strčit hlavu do písku před emocemi a pokračovat v soustředění se na trénink a pak se uvidí. To je ono, Bells, prostě zavři oči před pravdou o tom, co to mezi tebou a Arem je…

„Jak to bude s mým tréninkem?“ zeptala jsem se pak Aleca.

„Obvykle to má na starosti Demetri,“ odvětil a zatvářil se zkroušeně. „Hádám, že o to měl zájem mistr… no, ale teď…“

Ano, ale teď, když si mistr Aro prošel žárlivou scénou a od včerejška jsem ho nepotkala a nechtěla ani potkat – to by bylo tak trapně nepříjemné – a Demetri se ke mně ani nepřiblíží… Nemám co na práci.

Určitá moje část mi našeptávala, ať zkusím Ara najít a vyjasnit si aspoň tyhle bezpečné věci. Bez tréninku jsem ve Volteře zbytečně. Ale moje podstatně silnější část pokračovala v kopání písečné jámy dost velké, aby se tam moje dutá hlava vešla.

Vybavila jsem si Jane a její návrh jít do města, kam jsem ještě potřebovala pro oblečení. Zatímco se mi nechtělo do města a nesnášela jsem nakupování, bylo to daleko lepší než celý den sedět v pokoji a nedělat nic jiného než znovu přemýšlet nad ironickým humorem osudu. Krom toho, když půjdu nakupovat sama, nikdo mi nebude kecat do toho, co si koupím. Po všech zážitcích s Alice to bude velká úleva.

O několik hodin později jsem se vrátila a začala vybalovat a skládat svoje nové věci. V případě oblečení jsem všechno pečlivě roztřídila a pověsila do šatny, nebo poskládala do šuplíků. V případě knih a dalších drobností jsem začala plnit police.

Se svými ostrými smysly jsem ho slyšela se blížit dlouho předtím, než jsem ucítila jeho přítomnost. Kdybych bývala člověk, znervózněla bych, začaly by se mi potit ruce a patrně bych zčervenala. Nemluvě o zvýšeném srdečním rytmu.

„Isabello,“ zamumlal téměř neslyšně a krátce jsem zavřela oči. Stála jsem k Arovi zády a v ruce měla jednu ze svých knih. Opatrně a pomalu jsem ji dala na její určené místo a se snad normálním výrazem ve tváři se obrátila ke svému králi.

Aro stál ve dveřích mého pokoje, opět v černém obleku, tentokráte ale i s černou kravatou. Vypadal jinak, než jsem u něj byla zvyklá. Kravatu měl uvolněnou a několik horních knoflíčku u krku rozepnutých, jako kdyby potřeboval volněji dýchat. Vlasy měl mírně neupravené, musel si je několikrát prohrábnout prsty. Jeho temně rudé oči rovněž dávaly tušit, že něco není v pořádku; byly značně uštvané a značící, že jejich majitel procházel těžkým vnitřním bojem. V jeho obličeji se podivně mísila úleva a nejistota.

„Mistře,“ odtušila jsem slabě. Přišlo mi nesmírně těžké na něj jenom pohlédnout, když jsem věděla, že… Cítila jsem se provinile, že já jsem nejspíše důvodem Arova stavu.

„Chyběla jsi dnes na krmení,“ promluvil po krátké chvíli, během níž se snažil zachytit můj pohled. Vešel dovnitř a začal se pomalu blížit ke mně, dlaně natočené dopředu a ruce od sebe, jak signalizoval, že nemá v úmyslu mi ublížit.

„Jakkoliv jsem reagoval… nepatřičně, není to důvod zanedbávat stravu,“ zašeptal a zastavil se metr přede mnou.

Prudce jsem k němu zvedla pohled a zachytila jeho útrpný výraz. Aro se domníval, že se vyhýbám krmení kvůli němu? Teď to byl on, kdo uhnul očima a zahleděl se do strany.

„Měl jsem obavy, když tě nikdo celý den neviděl,“ pokračoval pak a rozhlédl se kolem. Ploše, skoro zlomeně dodal:  „Myslel jsem, že jsi odešla.“

To vysvětlovalo jeho rozpačité chování. Jestli mě hledal a strávil část dne čtením většiny obyvatel paláce, nepochybně narazil na jejich myšlenky ohledně nás dvou. A jestli přečetl taky Aleca, narazil i na náš ošemetný rozhovor. Načež patrně – dle jeho slov a vyčerpaného výrazu soudě – strávil zbylou část dne uvažováním, jestli jsem vyděšeně neutekla.

Tolik k mé pískové taktice.

„Tesoro mio, přísahám, že pro tebe nebudu v žádném ohledu hrozbou,“ zaprosil. Skutečně zaprosil. „Jen… nikam neodcházej, aniž bych… aniž by alespoň někdo věděl, kde se budeš pohybovat. Kdokoliv – Alec, Jane, dokonce i Felix…“

Odmlčel se a postřehla jsem, že má ruce znovu zaťaté v pěst a obě paže se mu slabě chvějí. Byl napjatý a zdálo se mi, že bojuje s nutkáním mě obejmout, aby se osobně ujistil, že jsem naprosto v pořádku a v jednom kuse, že jsem tady. Snažil se však zachovat si odstup – ačkoliv to vypadalo, že cítí téměř fyzickou bolest, když se snaží se nepřiblížit.

To pomyšlení mě zabolelo. Jsem toho já příčinou? Opravdu se domníval, že… že o něm smýšlím jako o nebezpečném a vyšinutém násilníkovi? Že bych před ním a jeho náklonností byla schopná utéct?

Inu, ten štít včera byl docela výmluvný, to je pravda – a občas bylo vážně snadné zapomenout, jak Aro dokáže být nebezpečný. Jeho drahý oblek, uhlazené chování a jemný hlas skrývaly šelmu, skrývaly chaos a temnotu. Ale přesto jsem z něj neměla strach. Nemohla jsem mít.

Copak si Aro vážně neuvědomoval, že kromě něj a Aleca nikoho jiného v tomto stínovém světě nemám? Copak si neuvědomoval, že jej jednoduše potřebuji? Ne v tom ohledu, v jakém se zdá, že on potřebuje mě, ale přesto…

Určitým způsobem jsem ho milovala a bylo by hloupé to popírat.

„Ach, Aro,“ povzdechla jsem si a k mému i jeho překvapení dvěma kroky překonala vzdálenost, která nás dělila. Nelíbilo se mi, v jakém stavu mysli se nachází, jak rozervaně vypadá. Naprosto bez varování jsem jej objala.

Cítila jsem, jak se okamžitě uvolnil a slyšela jeho hluboký, úlevný povzdech. Byl očividně v šoku, ale to mu nezabránilo, aby mě okamžitě pevně nezmáčkl. Zdálo se, že stačí málo, aby byl upokojen. Jak sobecké by ode mě bylo, kdybych odpírala svému blízkému úlevu?

V ten okamžik jsem si rovněž uvědomila, jak mně samotné chyběl tenhle kontakt, ta důvěrně známá blízkost a pocit bezpečí, který jsem měla v jeho náručí. Nechtěla jsem o ten pocit přijít, ztratit z jakéhokoliv důvodu tuhle blízkost.

Jen při tom pomyšlení jsem měla dojem, že se mi najednou hůře dýchá a v místech, kde tlouklo dřív moje srdce, mě cosi bolí. Jako ostré zabodnutí.

„Nechci se s vámi přít o nepodstatné drobnosti, mistře.“

„Nepodstatné drobnosti,“ zopakoval jako prázdná ozvěna a okamžitě mi došlo, že to možná nebyla ta nejvhodnější slova, která jsem si mohla vybrat. Zabořila jsem tvář do jeho hrudi a zavrtěla hlavou. Jistěže bude trochu přecitlivělý po celém dni, kdy si myslel, že jsem utekla a byla to jeho vina. Je to mistr Aro – pokaždé reaguje jako pětiletý.

„Co se včera stalo, to nebylo nic. Nejednalo se o nic. Nebylo to podstatné – Felix a Demetri, ani to, co jste řekl,“ objasnila jsem spěšně a povzdechla si: „Jen drobnosti.“

„Isabello…“

„Nebudeme se už nikdy hádat kvůli nedorozumění, platí?“ navrhla jsem slaboučce a zvedla hlavu. „Pokaždé mě to tak mrzí. A je to tak zbytečné. Prosím?“

Aro mi hleděl dlouze do očí a jeho pohled byl zjihlý a otevřený. Mohla jsem vidět v těch tmavých krvavých hlubinách vířit emoce, kterým jsem se ale bála dát jméno. Potom se jeho pohled přesunul níže a přísahala bych, že zatěkal k mým rtům.

Na vteřinu, jednu kratičkou vteřinku jsem si myslela, že se skloní a políbí mě. Potom ale se slabě pousmál a pravou dlaní mě zachytil za týl a přitáhl znovu k sobě, takže jsem měla tvář opět zabořenou v látce jeho drahého saka.

„Jak si přeješ, tesoro mio,“ pronesl Aro měkce a vtiskl mi ten polibek do vlasů. Téměř neslyšně dodal: „Per te faccio di tutto.“

---

Per te faccio di tutto. – Udělal bych pro tebe vše.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve stínech - 5. kapitola:

 1 2 3   Další »
30. ema
13.04.2013 [19:38]

dýl Emoticon

29. ema
13.04.2013 [19:36]

Kde je dalsi kapitola je to tak napínavé každý den čekám a pořád se nemužu dočkat.Tvuj talent bych chtěla mít píšeš užasně!!! Tak šup at už díl nemusíme čekat!!!!!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.04.2013 [12:30]

GabrielaVespucciKde to vazne???? :-) sup sup sup :-).

27. Gingi
09.04.2013 [22:14]

Naozaj dobrá kapitola. A tá piesková taktika. Rychlo daj ďalšiu časť. PLS... Pls. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. Adriana Channel
09.04.2013 [18:20]

krutě! ale už by to chtělo pokračování... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. petra
02.04.2013 [20:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. Chica
01.04.2013 [18:44]

Waw úžasné. Píšeš naozaj preciosa .Už sa teším na ďalšiu kapitolu, dúfam, že bude čo najskôr. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. Ella
01.04.2013 [17:34]

Nádhera!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Mell
01.04.2013 [14:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.04.2013 [11:31]

Agule99Wow! Úžasná, boží kapitolka! To, jak Bella odkopla Jane bylo skvělý, vážně jsem měla co dělat, abych se nerozesmála nacelý kolo Emoticon Emoticon Emoticon Škoda, že se tohle vážně nestalo, protože vidět nasupenou jane musí bejt něco... Emoticon Fakt píšeš úžasně a za tvojí povídku stojí hlasvat (což jsem taky udělala, už i na tenhle měsíc Emoticon)! Emoticon
*A.99*

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!