Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - šestnáctá kapitola

17.09.2011 (20:30) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2982×

Strejda vlkodlak – Nenávidím milovat

„Teď vážně. Doopravdy už bychom se měli zvedat,“ zamyslela jsem se a přidušeně se zachichotala nesouhlasnému zamručení od osoby ležící vedle mě. Otočila jsem se na záda, hlavu si opřela do polštářů a zvědavě se rozhlédla po místnosti. Před tím jsem moc času na prohlížení okolí neměla. Bylo to poprvé, co jsem v Jakově pokoji byla. Byla to, kromě kuchyně propojené s obývákem, ta největší oddělená místnost v bytě a moje malá ložnička by se sem vešla dvakrát. A to nepočítám obrovské francouzské okno vedoucí na terasu. Někdy se tam budu muset jít kouknout. „No ták, zvedej se,“ drcla jsem do něj a co nejrychleji se pokusila vymanit z jeho blízkosti, abych si mohla na hodně dlouhou dobu zabrat sprchu.

„Proč?“

„Nebo se už nechceš ženit?“ Snažila jsem se znít dotčeně, ale můj zrádný obličej zářil jako sluníčko, což Jacoba strašně bavilo. Na krátký okamžik jsme se podívali do očí, než mě s rezignujícím pohledem pustil a já odcupitala ven z místnosti. Dala jsem si horkou sprchu a se stále lehkým úsměvem na rtech se konečně odhodlala udělat si snídani. Teda vlastně oběd, protože už bylo tři čtvrtě na dvanáct. Bezstarostně jsem si broukala a z ledničky vyndala plastovou misku se včerejší čínou, kterou si Jake původně koupil před Katiinou večeří, a dala jsem ji do mikrovlnky.

Hlavou mi probleskovaly vzpomínky smíchané s obavami, jak dneska všechno dopadne. Svatba s Jacobem, setkání s Cullenovými… Broukala jsem si čím dál tím hlasitěji, jak jsem se snažila zahnat všechny myšlenky, ale nešlo to.

Dobře, fajn. Ujasníme si to. Svatba je dobrý nápad, s tím jsem souhlasila už před nějakou dobou.

Poslední události mezi mnou a Jacobem…

Jeho rozpálené tělo, měkké a poddajné rty, doteky a pohyby takové, které má jen člověk s praxí… kousla jsem se do rtu a pocítila horko ve tvářích. Dobře, poslední události mezi mnou a Jakem - schváleno.

Člověk by řekl, že v den svatby se bude zabývat svojí vizáží, tím, jak to dopadne, jak si užije první noc se svým protějškem. To jen já musela myslet na jediného člověka, na kterého bych nejradši zapomněla. Jak se bude Edward tvářit? Ne, na tom mi nezáleželo. Spíš, jak se postaví k tomu, že má dceru?

„Nemysli na to.“ Musela jsem nadskočit aspoň pět centimetrů, když mi na zátylek dopadla teplá ruka a do ucha mi dolehl tlumený naléhavý hlas.

„Na co?“ chtěla jsem vědět s úšklebkem. Už jsem se naučila přetvařovat, troufám si říct, že skoro stejně dobře jako Jake. Viděla jsem, jak se mračí, ale zachmuřený výraz nedosáhl očí. „Myslím, že jsem trochu ráda, že tam budou,“ uvažovala jsem nahlas a cvrnkla Jaka do nosu, když mi věnoval pohled jako pro blázna. „Chtěla bych mu říct, že mu Renesmé klidně ukážu a že nemám nic proti tomu, aby se s ní stýkal. Víš, ale chci, aby věděl, že už ho nepotřebuju, to je všechno.“

„Jsi blázen. Měla bys ho nenávidět.“

„Jo, to tebe taky,“ vyplázla jsem jazyk a pokusila se uhnout před polibkem, který mi chtěl věnovat. Neunikla jsem mu, takže jsem ho jen provokativně kousla do rtu. „Nech toho. Není to tak, že bych ho nenáviděla, asi.“

„Říkám, jsi blázen.“

S úšklebkem jsem se zvedla a odešla ke dveřím, otevřít své nové šéfové, kterou Jacob kdoví proč zavolal, aby mi pomohla s přípravami. Původně mi měla pomoct Katie, ale ta zůstala s Elenou a dětmi. Další věc. Renesmé jsem neměla vidět dřív jak na svatbě a já netušila ani kdy ta sláva začíná, ani kde.

„Kat,“ pozdravila jsem ji s lehkým úsměvem. Potykaly jsme si včera dopoledne. Než jsem zašla za Jakem do kanceláře, odchytla mě a všechno ohledně toho, kdy přijede a pomůže mi, mi řekla. No, připadalo mi to všechno trochu zrychlený, ale lepší kamarádku jsem neměla. Bohužel. Maximálně bych mohla říct Emily, ale tu jsem neviděla skoro čtyři měsíce a z mého vyprávění musí být skálopevně přesvědčená, že Jacoba k smrti nenávidím.

„Do háje, co to máš s očima? Tos vůbec nespala?“ sjela mě kritickým pohledem a zamračeně si prohlížela můj obličej. Pokrčila jsem rameny a pro jistotu se zadívala do země. Ne, nespala. Jacob si významně odkašlal, což v Katrině vzbudilo záblesk pochopení.

„Aha. A co ty tady děláš? Máš být na cestě… ty víš kam,“ vyjela ostře. Jacob se jenom zasmál, ale už si oblíkal džíny a prošel kolem nás ven.

„Tak pojď, ať z tebe uděláme princeznu, kde máš šminky?“

„Ty mně budeš líčit?

„Ne, sednu si na záchod a budu chytat zlatou rybku.“

***

Bella stála napůl schovaná za dlouhým světlým závěsem v okně ve třetím patře a ostýchavě, s prázdným výrazem, hleděla dolů do zahrady. Její žaludek si vyjel na dobrodružnou plavbu na moře, srdce jí bušilo jako o závod a na levé ruce jí mravenčily prsty, což byl nezvratný důkaz jejich strašných nervů.

Když Jacoba viděla naposledy, byla si ještě jistá vším, co dělá. Když ho potom neměla na očích přes půl hodiny, začínaly v ní vzkvétat jisté pochybnosti a jistota zvolna odplouvala. Ale když zahlédla jeho, Edwarda, ten zbytek jistoty doslova s křikem utekl. Vypadal, jako by byl socha. Jako kdyby bůh právě dokončil své nejlepší umělecké dílo vytesané do toho nejlepšího mramoru a vytesal do něj nádhernou sochu s černýma očima vypalující Belle díru až do hloubi duše. A byla to pěkně nasraná socha, mimochodem.

Jacob stál dole před hlavním vchodem, v obleku. Všude, kam se podíval, viděl jen bílou. Sníh, bílé dekorace, uvnitř haly bíle prostřené stoly, vaječně bílý krém, alabastr, perly a slonovina a zelenkavé mašličky a květiny a spousta a spousta děsivě bílých a optimistických věcí.

A pak se trochu uvolnil, když uviděl zelenou postavu pozvolna a elegantně přibližující se k němu. Tvářila se, jako by snědla citron.

„Úžasná sláva, nemyslíš?“ zeptala se Katrina bezbarvě a skepticky přejela pohledem po hostech, které z velké části ani neznala.

„Taky tě rád vidím. Kde je Bella?“

„Zalezlá v pokoji a pravděpodobně se brzy předávkuje prášky na uklidnění,“ zašklebila se. „Vážně. Proč si ji bereš?“

„Protože ji miluju,“ odvětil rychle a záměrně se Katrině nedíval do očí, aby nemohla vidět jeho neupřímnost. Teda, ne že by se mu poslední noc nelíbila, ovšem svatbu si představoval spíš s někým, koho bude doopravdy milovat – v jeho případě do koho se otiskne.

„No paráda, ale jestli takhle vypadá zamilovaný pár těsně před svatbou… právě jsi mě připravil o chuť se někdy s někým usadit. Vážně, šílený obrázek,“ zavrtěla hlavou a její výraz jasně říkal, že ona má Jacoba moc dobře přečteného.

„Jaký obrázek?“ zeptala se Katie ode dveří. V těch žlutých šatech vypadala přesně jako pohádková víla.

„Žádný, Katie,“ odpověděl Jacob otřele. Shovívavě se usmál k právě přicházející ženě, kterou si zařadil do chlívku Belliiných kamarádek. „Přišla jsi zkontrolovat ženicha, nebo jsi tu jen, abys mě mohla okukovat?“ zamrkal.

„No, docela ti to sluší,“ přiznala stroze. Na to jak byla nivní, do rozpaků ji jen tak někdo nepřivedl, což se Jakovi moc nelíbilo. „Všechno je připravené. Hosté jsou tu všichni, jídlo je přichystané, oddávající právě dorazil a… panebože! Bella vypadá úchvatně, skvěle, bravurně, bezvadně, výtečně, dokonale! Skoro jsem brečela, když si oblékala ty šaty. Ach, skvěle se k sobě hodíte. A tobě jde ten oblek k očím a Bella se tvářila taky tak šťastně a usmívala se, jako by byla duchem mimo, asi u tebe a… ach, to je tak romantické, podívej, začíná sněžit!“

„Už jsi skončila?“ nadzvednul obočí a záměrně ignoroval Katrininu tichou poznámku o tom, že nepřítomný úsměv patří k prvním příznakům předávkování.

„Nebuď tak umíněný,“ zamračila se Katie a vyplázla na něj jazyk. „Teď pohni tím svým zablešeným zadkem a koukej se přemístit do salónku. Pan Stewart už je tady a má všechny papíry připravené a nemá rozhodně čas a rozdávání. A, bože, Bella se mi nezmínila, jak má nádherné příbuzné! Chci říct, ten kluk mi sice věnoval neuvěřitelně chladný a opovrhující pohled, ale vypadá tak neuvěřitelně v tom tmavém obleku. A ta blondýnka? Nebyla modelka? Teda, není modelka? Zabíjela bych, abych dostala její tělo a vlasy!“

„Dobře, Katie. Víš, proč se nejdeš podívat po dětech? Jsem si jistý, že Zane už si stihnul odstřihnout kravatu, takže bys to mohla dát do pořádku. A buď tak hodná a dohlídni na Ness,“ řekl Jacob a dostrkal mumlající přítelkyni svého kamaráda dovnitř domu. Otočil se ke Katrině, která se prohýbala pod zadržovaným smíchem. „Jestli s ní ten pablb vydrží, budou mít ty nejotravnější děti v historii – už se nemůžu dočkat,“ řekl ironicky na Sethův účet, kterého právě uviděl mihnout se mezi několika ledovými sochami, které byly Katrininým nápadem. Vlastně byl Kat neuvěřitelně zavázaný, protože mu poskytla to nejlepší místo na konání svatby, které mohl mít. Nechtěl zbytečně utrácet polovinu svého jmění za pronájem kostela nebo hotelu nebo čehokoliv jiného luxusního, ale zároveň nechtěl mít jen průměrnou svatbu.  Tahle vila patřila Katrině a její sestře Julii, která před dvěma měsíci odjela na cestu do Austrálie.

„Tahle holka je úžasná,“ kuckala Katrina a opatrně si otírala pečlivě nalíčené oči. „Ta svatba bude ještě legrace.“

„Jo, tuny děsné legrace,“ odpověděl bez emocí. „S blonďatou palicí a zrzkem na scéně, pojďme už, ať je to za námi,“ zamumlal si spíš pro sebe a vešel do domu. Vadilo mu, že je tu někde pět pijavic a on je nevidí. Trochu je cítil, to jo, ten závan aspoň trochu zkrotil tu nechutnou optimistickou a slavnostní čistotu. Ale už proto, že tu někde Cullen byl, musel držet své myšlenky na uzdě, dohlížet na Bellu a zároveň na Renesmé, kterou by byla ta blonďatá pijavice schopna unést.

Jasně, miluje Bellu. Miluju ji, miluju ji strašně moc. Nic na světě nemiluju víc… a ona miluje mě, vyspala se se mnou a sténala moje jméno… jak se ti to líbí, zrzavá hlavo, co?

Snažil se myslet hlavně na dnešní noc a nějak nenásilně tam komponoval své fantasmagorické prvky o kterých věděl, že dostanou Edwarda Cullena do varu. A to bylo to, co chtěl. Naštvat ho a zničit.

Procházel kolem slavnostně oblečených lidí a usmíval se a přijímal gratulace a znovu se usmíval a myslel při tom na Bellu a včerejší noc a doufal, že ho Edward slyší. Prošel prosklenými dveřmi do zahrady a rozhlédnul se po přichystaném prostranství. Ledové sochy decentně lemovaly připravovaný prostor a židle byly omotané zelenými mašlemi a hosté – bylo jich přesně dvaatřicet – se trousili na svá místa. A pak nasadil vítězný úsměv a zrychlil chůzi, když uviděl svůj cíl.

„Rád tě vidím, pijavice,“ ušklíbnul se a byl si jistý, že Edward ještě o trochu zblednul. Napínal čelist a Jacob slyšel skřípot deformovaného kovu, jak křečovitě Edward svíral opěradlo jedné ze židlí. A tak si řekl, že je vhodný čas na rekapitulaci té nejlepší části noci.

„Nech toho,“ zaskřípal Edward zuby. Jen se ještě víc usmál a pokračoval ve vzpomínání. Byl jedině rád, že nikomu nepřipadá divné, jak tam tak osamoceně stojí, beze slov, s vraždícími se pohledy a atmosférou, která by byla schopná zabíjet. „Kde je?"

„Bells?“ natočil hlavu ke straně. „Neslyšíš ji? Právě schází dolů ze schodů, Elena ji uklidňuje a Renesmé… no ano, už ses seznámil s mojí novou dcerou? Je moc krásná, říkám jí Nessie.“

Další vzpomínka. Bella leží Jacovi na hrudi a s blaženým úsměvem mu šeptá slovíčko lásky.

Byla to jedna z těch přikrášlených, ti dva si nikdy nevyznali lásku, ovšem dnes ráno mu Bells doopravdy ležela na hrudi a kvůli něčemu si ho dobírala. To, už ale Edward nevěděl - jenom divoce zavrčel, takže se mu po boku vynořil další blonďatý upír a sevřel ho za rameno. Edward se uklidnil.

„Je jako nádherná vidina… přísahám,“ vydechl ženský hlas za jejich zády. Byla to Katie a řekla to tak nadšeně a procítěně zároveň, že se Jacob i Edward odvrátili a naprosto paralyzovaní chvíli pozorovali tu bytost.

Jacob se musel hodně soustředit, aby nezačal divoce mrkat jako při epileptickém záchvatu a aby nezačal myslet na nic, co nebylo určeno Edwardovi. Kdo mohl tušit, že Bella dokáže vypadat tak úžasně? Neusmívala se, ani se nemračila. Byla éterická a hrdá a smyslná a půvabná, nezapomněla obdařit drobným úsměvem každého, kdo jí popřál štěstí a šla tiše a rozvážně, spíš jakoby plula po kamenné dlažbě. Vůbec to nebyla ta nemotorná Bella, kterou před lety nenáviděl.

Vzhlédla a podívala se přímo na něj, aby mu mohla věnovat úsměv, ale zamrzla uprostřed pohybu. Vytřeštila oči a klopýtla, než se jí podařilo nabrat ztracenou rovnováhu a už jen s nuceným úsměvem se vydala dál.

Jacoba trochu štvalo, že má oči je pro něj, ale snažil se na to nemyslet a raději prostě jen přemítal o jejím nádherném těle a o tom, co budou dělat dnes v noci.  Upravil si oblek a vydal se k ní.

„Vypadáš nádherně, ovšem bez těch šatů by to bylo ještě lepší,“ ušklíbnul se a tiše jí zašeptal do ucha, když jí nabídnul rámě, které přijala. Viděl, jak zčervenala a zrychlilo se jí už tak běsnící srdce.

„Nech toho,“ šeptla mu nazpátek pohoršeně. Děkoval bohu, že jí ta pijavice nevidí do hlavy a dál myslel na to, jak se milují.

Postavila se k němu co nejblíž a snažila se dostat pod kontrolu své tělo. Do očí se jí hrnuly slzy, dech zrychloval, srdce bušilo jako by se chtělo vydrat ven a toužila se znovu podívat do očí Edwarda Cullena, který ji pozoroval zároveň nenávistně a zároveň tak, jako by byla ten nejdražší poklad světa. Přemýšlela nad tím, jestli už mu Jacob řekl to, co ona jemu ráno. Že jí nevadí, když se bude stýkat s Renesmé a taky tak nějak doufala, že mu řekl pravý důvod té svatby.

Místo prstů už ji mravenčila celá ruka a nervozitou neměla daleko k mdlobám, které nepřicházely pravděpodobně jen díky prášku na uklidnění, který jí dala Katrina.

Nádech, výdech. Nádech, výdech. Není na tom nic složitého. Nádech…

„Tito dva se zde sešli, aby spojili vzájemnou lásku a respekt. Skombinovali své zbožňování se  svazkem manželským, který...“ Bella slyšela, jak oddávající mluví, ale ve skutečnosti jej nevnímala, ani obsah jeho slov nechápala. Cítila horkou Jacobovu dlaň, která ji nutila zůstat při vědomí a soustředila se na dech. „… Pokud je zde někdo, kdo s tímto svazkem manželským nesouhlasí, ať promluví teď, neb ať mlčí navždy…“ Slova k ní doléhala jako z velké dálky, ale překvapivě jí došel jejich smysl. Vrhla panický pohled nejdřív na Jacoba. Díval se upřeně před sebe a stisk dlaně na okamžik zesílil.

Vrhla další pohled za sebe. Edward stál pořád na tom stejném místě. Viděla jak drtí opěradlo židle a na tváři má výraz člověka spalovaného na hranici. Zachytil její pohled.

Ha. Vy víte, že chcete komentovat. Ale já nevím, co na to říkáte. =)

předchozí ♣ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - šestnáctá kapitola: