Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - sedmá kapitola

07.08.2011 (14:15) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2954×

Strejda vlkodlak - Nepřiměřeně moc laskavostí

Tiše jsem za sebou zaklapla dveře a očekávala záplavu dětského pláče, nebo minimálně krvelačného smíchu, ale nic z toho se ke mně – kupodivu – nedoneslo. V devět mi volal Seth s tím, že se musí okamžitě vrátit na svou kolej, protože Fred, jeho spolubydlící, je blbec a při nějakém pokusu podpálil polovinu pokoje. To by mi samo o sobě vrásky nedělalo, horší bylo, že Renesmé přirozeně zůstala doma jen s Jacobem. Samozřejmě že jsem hned spěchala domů, ale i ta nevinná půlhodinka se v tomto případě mohla obrátit v naprosto katastrofickou.

„Zvíře?“ Slyšela jsem promluvit Jacoba.

„Fretka!“ odpověděla sebevědomě Renesmé a ukázala svým dlouhým hubeným prstíkem na slovo napsané na papíře. Písmo bylo trošku nejisté, jen lehce zavánějící budoucí elegancí a podle Jacobova svraštění obočí také s chybou nebo nečitelné, ale nakonec se jen poddaně usmál a kývnul.

„Dobře, máš jeden bod,“ potvrdil uznale. Stále si mě ani jeden z nich nevšimnul, i když už jsem dávno stála mezi dveřmi a spokojeně pozorovala dvojici sedící na koberci před televizí. Na tvrdých prostíráních měli rozložené papíry a po celé podlaze poházené pastelky a fixy.

„Teď ty. Zvíře od F?“

„No… Filé?“ zkusil to Jacob opatrně, než se stal terčem posměchu jak ode mě, tak od tříletého děcka.

„Mamí!“ zavřískla Ness a radostně se ke mně rozeběhla. „Ty už jsi zpátky!“

„Jsem zpátky,“ potvrdila jsem a dala jí na každou tvář pusu. „Jak jste se měli se strejdou Sethem?“

„Nijak,“ pokrčila rameny. „Stlejda Seth usnul a pak, když mu zazvonil telefon, tak odešel. Nejdřív mě tady nechtěl nechat samotnou, ale já tady přece byla i se stlejdou Jakem! A hráli jsme spolu tu hru, kterou mě naučil děda! Ale Jakovi to moc nejde, mamí. Skoro vždycky jsem vyhrála…“ usmála se Renesmé svým typicky roztomilým úsměvem svého otce a sebevědomě pohodila hlavou, což zdědila po nevím kom.

„Díky,“ artikulovala jsem tiše rty a podívala se vážně na Jacoba. Ještě pořád dřepěl na zemi a prohlížel si Renesmé takovým tím zvláštním nechápavým pohledem, který jsem u něj poslední dobou vídala celkem často.  Jen tupě zavrtěl hlavou a tiše se odebral do své ložnice.

Chvíli jsem přemáhala nutkání za ním jít a poděkovat mu znovu a pořádně, ale nakonec jsem to uznala za hloupý nápad, a raději jsem se co nejrychleji převlékla a vysprchovala, aby ze mě nemohl cítit pach Rose. Ze zcela očividného a zároveň nesmyslného důvodu by se nehodilo, aby o tom věděl.

Když se už neobjevil, rozhodla jsem se následovat Renesmé do pokoje. Vypnula jsem televizi, vyčistila si zuby a tiše vklouzla do postele hned vedle spící poloupírky, která spala stejně rozvalená, jako spávám já. Ušklíbla jsem se. Ještě že je ta postel tak velká.  A Nessie tak malá.

Pomalu se mi začala klížit víčka, i když mi hlavou vířilo tisíce nezodpovězených otázek. Hlavě okolo Rosalie. Zavolat jí, nezavolat. Co po mně chce? Co po ní chci já? Proč je tady? Proč mě to zajímá...

***

Mohla bych přísahat, že jsem byla ještě před minutou v autoservisu u Blacka a pozorovala, jak tam dvounohý vlk v kalhotách tančí tango s velkým žlutým slonem jménem… sakra, jak se jen… Denny? Dobby? Donn… Donny! Ano, Donny! Ale ne, plavala jsem v obrovském jezeře a prchala pomocí kraula a oranžových nafukovacích rukávků před Lochneskou příšerou…

„Mamí?“ pronikl mi do prapodivného snu hlas mé dcerky. „Mamko, vstávej!“ Jedno oko jsem otevřela a spatřila Renesmé, jak klečí vedle mě na posteli, a je hlavou opřená o velkého slona jménem Donny.

„Běž ještě spát, Ness,“ zamumlala jsem a opět toužila připojit levé oko k tomu zavřenému.

„Ale už musíme vstávat, ručička ukazuje pět třicet!“ hulákala a neodbytně mi prst zarývala do odhaleného ramene. Otráveně jsem si protřela oči a zamžourala na budík, celá udivená, že ještě nezvonil.

Pět dvacet devět.

A já mohla mít ještě jednu úžasnou minutu osvobozujícího spánku. Ach jo, mohla jsem mít o úžasnou minutu delší spánek, ale to už bylo nenávratně pryč. Za pár okamžiků se budík na stolku rozdrnčel a Renesmé se usmála. Fakt senzace.

„Vidíš? Je čas vstát.“ Hluboce jsem vyfoukla vzduch, a jakmile jsem uvolnila snad jen milimetr místa ve vyhřátých přikrývkách, zalezla do nich Ness. Já se odebrala do koupelny. Bytem se linulo kromě nepříjemného přítmí a lezavého chladu jedině mrtvolné ticho. Jistě, v úterý si Jacob vyspává do osmi. Jak povzbudivé. Rychle jsem si odbyla ranní rutinu, jako je čištění zubů, učesání, lehké líčení a podobně. Pak jsem se vrátila do ložnice, abych tam našla Renesmé spící na mé polovině postele. Klasika. Nahnula jsem se nad ni, abych jí dala pusu na čelo. Jen lehce zamžourala a obdařila mě úsměvem.

„Je čas vstávat, mami!“ Dlaní jsem prohrábla její vždycky upravené bronzové lokny. Dneska jsem se cítila totálně nevyspale a připadala si jako chodící mrtvola, tudíž jsem neměla náladu ani na tak banální věc, jako byla sprcha.

„Tak se pohni a vyber si ze skříně oblečení, které si chceš dneska vzít,“ pobídla jsem ji a sama se začala oblíkat do černé formální sukně s vysokým pasem a širokým páskem, pod níž jsem měla jen vypasované bavlněné tričko se tříčtvrtečními rukávy. Bylo to pohodlné a skvěle se to hodilo do mého zaměstnání, kde jsem musela být slušně oblečená.

Když jsem v šest deset startovala náklaďáček, byla má nálada absolutně u bodu mrazu. Podporované tím, že jsem přišla o jednou úžasnou minutu spánku.

„Dneska ukážu Melanii svoji novou skleněnku,“ řekla náhle Renesmé. „Mám ji v kapsičce.“

„Kdo je Melanie?“ ptala jsem se. „A kdes vzala skleněnku?“

„Melanie je moje nejlepší kamarádka ze školky. Říkala jsem ti to už v pátek. Je to moje nová nejlepší kamarádka a moc si spolu rozumíme. Ona tvrdí, že je její maminka čarodějka, a že kdyby chtěla, mohla by mi věštit budoucnost z ruky. Stejně jako Edwardova sestra Alice, že jo?“ Přikývla jsem. „Ale Melaniina mamka čaruje pro lidi a může ji každý vidět. Tak jsem jí řekla, že Alice nikdo vidět nemůže, protože je odtud moc daleko. A Melanie mi ukázala nějaký kouzlo s kartami, mamí. Tak jsem jí chtěla ukázat to kouzlo s obrázky, které ti umím posílat do hlavičky, jenže pak jsem si vzpomněla, že to nesmím nikomu říct. Stejně jako všechno ostatní, že je to tak?“

„Je to tak. Chytrá holka. Nikdy nesmíš nikomu prozradit to tajemství.“ Díky bohu, že se to dítě netouží předvádět, měla bych průser.

„A tu skleněnku mám od strejdy Jaka. Včera jsem jí našla u něj v pokoji… jé!“ vypískla najednou Ness a plácla se rukou přes pusu. Podívala jsem se na ni a vytáhla obočí.

„Co jsi dělala u Jacoba v pokoji?“

„Nic.“ A byla ticho. A to se mi nelíbilo.

„Renesmé, co se stalo?“

„Vůbec nic.“

„Renesmé Swanová, okamžitě mi řekni, co se stalo, nebo mi tu skleněnku dáš a už ji nikdy neuvidíš,“ zamračila jsem se přísně. Mohla si za to sama, kdyby mě nepřipravila o minutu spánku, bylo by mi to jedno. „Pokud mi chceš říct, že jsi bez dovolení vlezla k Jacobovi do pokoje, máme z toho obě dvě pěknej průšvih. Copak jsem to neříkala nejmíň tisíckrát?!“

„Ale já jsem nic nevzala!“ bránila se okamžitě a já si uměla živě představit, jak identicky teď vypadáme. Rty jsem měla stažené do úzké nazlobené linky, protože Ness něco provedla. Ona měla rty stažené do totožné úzké nazlobené linky, protože jsem jí z něčeho nařknula.

„Tak co jsi dělala u něj?“

„Slejda Jake mě tam sám vzal, když… když jsme si hráli. Říkal, že mi něco dá. A když to nemohl najít, vzal mě s sebou do pokoje a tam našel tu skleněnku,“ mumlala uraženě a nepokrytě se mračila.

„Dobře. A nemrač se.“ Šťouchla jsem ji do tváře a pokusila se o úsměv.

„To nejde, protože jsem teď porušila slib. A strejda Jake na mě bude naštvaný.“

„Proč by to dělal?“

„Protože jsem mu slíbila, že mu nic neřeknu. On totiž nechce, abys věděla, že se spolu bavíme. Ty jsi proti tomu, abychom se spolu bavili?“

„Já? Já bych ze všeho nejvíc přála, abychom se spolu bavili všichni tři!“

„A proč…“

„Nemám ponětí, Nessie. Ale teď to neřeš, musíme do školky,“ ušklíbla jsem se a zaparkovala u silnice přímo před starou cihlovou budovou, s obrovskou cedulí nad vchodem.

Slíbila jsem, že se pro ni stavím, jakmile mi skončí směna v práci, a rozloučila se posledním polibkem na čelo, než jsem s deprimovaným povzdechem naskočila zpátky do auta. A tou největší možnou rychlostí, kterou můj náklaďáček zvládal, jsem vyjela do práce. Poněvadž pracovní doba mi začínala za deset minut. Díky bohu to bylo možné stihnout, protože vedlejší ulice vedoucí od Renesméiny školky vedla přímo k zadnímu parkovišti firmy C-times,ve které jsem si vydělávala. A protože byla vedlejší, byl v ní řídký provoz.

***

V jedné ruce jsem držela poloprázdný kelímek od kafe, ve druhé žmoulala telefonní číslo na Rosalii Cullenovou. Byla to už dobrá půl hodina, co jsem se rozhodla tu šanci nepromarnit a jednoduše jí zavolat. Dilema ale přišlo až pak. Zavolat teď? Nebo až jindy?

Krucinál, byla jsem ubohá.

Periferně jsem pokukovala po telefonu a rozhodovala se co udělat, než mě zastínila čísi vysoká silueta a já otráveně zvedla oči v domnění, že mě začne otravovat další z těch stupidních stvoření bez mozku. Teď! Když na to nemají právo a já mám možnost si užívat polední pauzu! Ty vysoké hubené kozy za mnou přicházely a minutu se ptaly, když už přijde ten fotograf. Jak já to měla do hajzlu vědět? A málem mi vypadly oči, když se na mě svrchu zubila Renesmé s Jacobem za zády.

„Probůh, co tu vy dva děláte?“ zhrozila jsem se a už byla na nohách.

„Ahoj mamko! Měli jsme ve školce koupaliště!“ zapištěla odvázaně s úsměvem ve tvaru banánu.

„Boha se ptát nemusíš,“ utrousil jízlivě Jacob a nasupeně mě probodával pohledem. Aha, zase jedna z jeho nálad.

„Dobře, fajn, Jacobe, co se stalo? Co děláš u mě v práci, a proč máš s sebou moji dceru?“

„Ještě bys mě mohla obvinit z únosu, ne?“ odfrknul si. „Užívám si takhle pauzu v práci, těším se na oběd. Najednou mi volá nějaká uřvaná káča ze školky, že jim praskla voda a že si mám dojít pro Renesmé,“ syknul. Nevěřícně jsem naprázdno zavřela a znovu otevřela pusu. „Taky jsem se divil, kde vzali moje číslo. Ale údajně jsi jim ho dala ty, smím vědět proč?“

„Melanii se moje skleněnka moc líbila, ale potom mi ji vzal Jeremy a utekl s ní do umýváren! A potom už přiběhla jenom ta zlá paní vychovatelka s krátkými vlasy a začala ječet, že jsme banda nehorázných… blbců,“ ztišila při posledním slově hlas Renesmé.

„Pak mi to všechno povíš, Nessie, ale teď chvilku počkej, ano?“ mrkla jsem a zamračeně se obrátila na Jacoba. „No… protože jsem jim musela dát svoje, a alespoň jedno další číslo pro případ, že by se něco stalo a mě by nemohli sehnat. Charlie bydlí moc daleko a Seth je příliš mladý, takže…“

„Neznáš žádného člověka, který by se pro zachránce tvé dcery hodil lépe než já, výborně,“ konstatoval drsně a s obočím na vrch hlavy. „Každopádně, jsem po desetiminutovém naléhání té pisklavé kozy uvolil, že se tě pokusím sehnat.“

„Jo, no, zapomněla jsem mobil doma.“

„Všiml jsem si,“ přitakal se sladkým popuzeným úsměvem a já jen žasla, co za náladu zase jednou má. „Snažil jsem se sehnat aspoň Setha, ale ten je na přednášce. Takže mi nezbylo nic jinýho, než zbrzdit celý den v servisu, zpřeházet si rozvrh a jet skrz polovinu města pro tvou dceru a sem za tebou. Očekávám, že benzín mi neproplatíš.“

„Jo, mamí! Koupíme si taky takový dobrý auto, jako má strejda Jake?“ vypískla Ness. „Má velký kola a tmavý skla, za kterýma tě nikdo nevidí! A sedačky v jeho autě hřejí!“

„Pokud tě to udělá šťastnějším, zaplatím ti i za ztracený čas!“ odsekla jsem uraženě a vrhla milý a usměvavý pohled po Nessie, které jsem se díky nastalé situaci vážně nedokázala věnovat.

„Díky, není třeba. Zatím se měj,“ zabručel a otočil se k odchodu.

Cože? A co já mám teď s Ness dělat?  Nemůžu si ji tady nechat dřepět na pultě! Zbývají mi ještě dvě a půl hodiny do konce pracovní doby! „Počkej!“ Chňapla jsem ho na poslední chvíli za manžetu u saka a přitáhla ho zpátky. „Nemůžu si ji tady nechat!“ kývla jsem hlavou ke straně.

„A co já s tím?“

„Nemohl bys ji pro dnešek pohlídat? Byla bych ti moc vděčná…“ Jeho obočí – které za uplynulých pár minut už mimochodem předvedlo přímo olympijský výkon – znovu vylétlo ostře na horu.

„Ne?“ odmítl skoro udiveně.

„Prosím! Stačí, když ji odvezeš domů a zůstaneš tam s ní.“

„Sakra, Bello, co po mně chceš? Tos zapomněla na… na… na všechno?“ rozhodil zaraženě rukama. „To nejde!“

„Včera ses k ní choval hezky, dal jsi jí tu kuličku, nebo co!“ Jeho tvář se stáhla a mě bylo jasný, že jsem narazila na něco, co jsem vlastně neměla vědět. „A nehraj si, že ne! Renesmé mi to řekla. Takže tě nezabije, když prokážeš mně i jí laskavost tím, že ji odvezeš.“

„Žádnou kuličku jsem jí nedal.“

„Lžeš sám sobě a navíc bezdůvodně. Je přece dobře, že vy dva se…“

„Nemám zapotřebí, abys na mě viděla kladný věci, Bello!“ štěknul.

„Prosím! Ber to jako odplatu za tu čůzu, které jsem tě zbavila tuhle ráno!“

„Byl jsem na tebe dvacet minut hodný,“ odvětil pohotově a já věděla, že mám vyhráno. Byl už zpracovaný jako kus modelíny.

„Jaku…“

„Ale budu u tebe mít zatraceně hodně laskavostí!“ zavrčel a čapnul Renesmé za ruku.

„Díky, jsi zlato!“

„Začneme s tím, že pro tebe nejsem zlato. A nikomu to neřekneš.“

„Nevidím důvod, proč zamlčovat to, co je na tobě dobré… ale jak myslíš. Vděčná ti budu i tak.“

„To doufám,“ vydechnul podrážděně a chvíli ještě sledoval, jak s vděčným úsměvem zvedám zvonící telefon. Bohužel už bylo po půl jedné, tudíž po mojí polední pauze. Telefon se znovu aktivoval a já byla opět zapojená do všech těch rozhovorů.

„Dobrý den, Swanová, firma C-times. Přejete si?“ Jacob se otočil a Renesmé mi na rozloučenou zamávala.

„Bello! Byl tam Jacob?!““

„Jo,“ přitakala jsem mrzutě, když jsem poznala Setha. „A budu mu muset být nadosmrti vděčná, protože mi dneska dělá chůvu.“ Ze sluchátka na mě dolehl uvolněný smích.

„Ha, ha, ha… vážně k pokukání,“ zavrčela jsem.

Protože se povdíka blíží ke své třetině, chtěla bych vás poprosit o názory. Jak by podle vás měla skončit? Chcete tam Edwarda? Chcete Bellu s Jacobem? Nebo Jacoab a Bellu, jako kamarády? Nebo jakoukoliv jinou možnost, která by se vám zamlouvala? Sice to téměř vymyšlený mám a netvrdím, že bych na vás dala, ale za názor budu i tak vděčná. ;)

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat skvělé autorce pod přezdívkou ada1987, aby měla chuť do vlastního psaní. ;)

předchozí ♣  další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - sedmá kapitola: