Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - první kapitola

26.07.2011 (15:00) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 5566×

•••

Ano. Edward je pryč a opustil Bellu, když byla těhotná!

Strejda vlkodlak - Ne, to v žádném případě!

„Můj život je v troskách,“ oznámila jsem zhrzeně Sethovi, sedícímu naproti mně na židličce v kavárně na rohu pětadvacáté a sama se na té své sesunula o deset centimetrů níž.

Se zájmem pozvedl obočí, odložil knihu a posunkem brady mě vybídl. Uvědomila jsem si, že vidět devatenáctiletého Setha s knihou v ruce je samo o sobě zázrak, ale očividně ne tak velký, aby jakkoliv zasáhnul do mého života. Naprosto katastrofického, nutno dodat.

„Sesadili mě.“

„To je opak povýšení?“ řekl, nadzvedl obočí ještě výš a zašklebil se.

„Ano, Sethe, to je opak povýšení. Lutze vyhodili a já, jakožto jeho sekretářka, letěla s ním. A milovaný pan ředitel mi velkoryse nabídl práci na recepci,“ prskala jsem zuřivě a nevědomky přitom ohýbala zaletované listy jídelního lístku. Sethovi zářily oči, ale zároveň v nich byl soucit.

„To není tak zl-“

„Zlé?“ skočila jsem mu do řeči, „nechtěl jsi snad říct, že to není to zlé, že ne? Práce na recepci v téhle stupidní firmě vyžaduje nástup do zaměstnání už v půl sedmý. Ne o hodinu později. Práce na recepci v téhle stupidní firmě mi vydělá sotva polovinu toho, co jsem měla pod Lutzem. A práce na recepci mi pravděpodobně zadělá na celoživotní trauma, až se budu dohadovat se všemi těmi stupidními zákazníky. Namouduši, ještě, že jsem vzteklá, jinak bych propadla klinické depresi – nebo co to je, o které se tak schovívavě učíš,“ vyštěkla jsem nakonec a bezradně a energicky lístek odsunula pryč od sebe.

„Uklidni se,“ řekl a pohladil mě po ruce Seth a snažil se zadržet smích, zatímco já rudla ještě víc. „Zase tě povýší, uvidíš. Nástupce Lutze určitě bude potřebovat schopnou sekretářku.“

„Ne, nepovýší. Nástupce Lutze je ten idiot Barrents a jako sekretákřu si sebou všude vodí tu malou vychrtlou blondýnu, co za ním cupitá jak pes – všude! Samozřejmě hlavně do postele! A i kdyby mi někdy chtěli dát milosrdně lepší místo, s tím platem je to na dvě věci. Už teď mi peníze vystačí sotva na to, abychom se s Ness měly dobře. Jestli budu mít poloviční příjem, budu se muset vystěhovat z bytu a najít si něco menšího…“ Založila jsem ruce na prsou a povzdechla si tak zhluboka, až mi zavlály vlasy. Přicházející servírku jsem probodla mrzutým pohledem a svoji objednávku na ni skoro zakřičela. „Dám si colu. A vodku.“ Servírka se zatvářila zmateně, protože nebyla zrovna zvyklá nalévat v téhle – luxusnější – části města tvrdý alkohol ještě před polednem.

„Já si dám kafe,“ upoutal na sebe pozornost Seth, u kterého jeho chování naopak působilo nezvykle formálně. Na rozdíl od jeho širokých džínsů, dlouhého trika a sportovního batohu, ve kterém měl jistojistě nepřehledně poházené všechny důležité učebnice. Sethovi bylo devatenáct a zrovna nastoupil na medicínu. Nevypadal na to, ale jako svému nejlepšímu příteli, jsem mu tuhle skvělou budoucnost přála. Neproměňoval se už ve vlka, a tak stárnul a mohl si skvěle užívat své budoucí doktorské kariéry. „A jí - prosím - přineste velkou vodku, vážně si ji zaslouží,“ řekl a obdařil servírku milým úsměvem. Když odešla, seděli jsme naproti sobě nějakou dobu tiše. Seth očividně přemýšlel a já se mračila a sčítala své možnosti.

„Je na téhle situaci něco k smíchu?“ zeptala jsem se s přimhouřenýma očima, když jsem na jeho tváři spařila úšklebek.

„Počkej,“ zarazil mě.

„Protože já na tom nic k smíchu nevidím. Ode dneška mám mizernou práci. Nebudu mít na nájem, takže se společně s Renesmé budeme muset odstěhovat, v tom lepším případě do něčeho obytného. Nedokážu si ani představit, jak se o to dítě postarám. Zvlášť, když budu půl dne v práci a ta malá bude trpět ve školce tu nejdelší možnou dobu.“

„U mě zůstat nemůžeš, jsem na koleji,“ začal Seth, jakoby si vůbec nevšimnul, že mu tady vylévám srdce a dělám si starosti o svou dceru. „U Charlieho taky ne, protože máš svojí hrdost,“ zakoulel pobaveně očima.

„Kam tím míříš?“ přerušila jsem ho rychle.

„Zvažuju tvoje možnosti. Nikdo z tvých přátel taky nepřichází v úvahu, protože k nikomu nemáš tolik blízko, abys mu mohla zazvonit u baráku s kufry…“

„Díky, že mi to připomínáš,“ odfrkla jsem jízlivě.

„Za poloviční plat si očividně můžeš bez problémů žít akorát tak na ulici…“

„Doufám, že mi to pití přinesou rychle a ty mě přestaneš deprimovat ještě víc. Moje dítě je skoro upír, mohlo by tě zabít,“ zavtipkovala jsem ponuře a nevnímala tu světélkující část, která se rozsvítila, když jsem si vzpomněla na tu nechutně bohatou rodinu, co by mohla uživit malou zemi. Na tu rodinu, do které patří otec mého dítěte. Samozřejmě, že by se Edward o Ness postaral, jenže, jak už se Seth zmínil, jsem až moc hrdá na to, abych si zrovna jemu o něco říkala. Navíc nemám páru, kde je. Zatím jsem tiše vyčkávala, až se můj nejlepší přítel dostane k jádru věci.

„Řekněme, že znám někoho, kdo shání spolubydlícího,“ odmlčel se a významně povytáhl obočí, zatímco mně se oči roztáhly poznáním a začala jsem vehementně kroutit hlavou.

„No to ani náhodou. To ať mě radši přepadnou, raději budu bydlet pod mostem, než být v blízkosti toho prašivého psa, co mu říkáš kamarád!“

„Bello, no tak. Je ti dvacet dva. Jsou to už víc jak tři roky, a předtím jste si skvěle rozuměli. Mohlo by to jít…“

„Rozuměli jsme si před tím, než mému dítěti řekl nestvůro a o mně prohlásil, že by mě raději viděl mrtvou. A ještě pořád se o Renesmé vyjadřuje jako o pijavici?“ vypálila jsem jízlivě.

„Jenom když pije,“ přiznal Seth a okamžitě ho začal bránit. „Ale to proto, že ji nezná… A když jsme střízliví, nemluvíme o vás.“ Protočila jsem oči a rychle od kolemjdoucí servírky vzala skleničku s vodkou. Celou jsem ji do sebe obrátila a myslela, že umřu, jak to pálilo, což Setha neuvěřitelně rozesmálo.

„Víš, je s tebou zábava, když jsi vytočená,“ zazubil se a smál se a sám si diplomaticky nalil mlíčko do hrnku s kávou. Tvářila jsem se kysele, obdařila ho sarkastickým úšklebkem a řekla si o dalšího panáka, jen abych z hlavy dostala ty malicherné otázky, co se mnou a s Nessie bude.

„Nechtěla bys se mnou dnes večer jít k Jenně? Bude tam i Jacob. Aspoň byste se znovu seznámili, začali nanovo…“

„Šance, že bychom spolu já a Black vycházeli - nulová. Nebudu s ním bydlet. Ani omylem. Navíc…“ podepřela jsem si bradu a lokty se opřela o stůl, „k čemu potřebuje spolubydlícího? Já myslela, že z toho svého servisu má peněz dost.“

„To má, mohl by mít klidně tucet rodinných domů za to, co mu vynáší auta, ale řekl bych, že je spíš neuvěřitelně líný. To proto ti to nabízím, nemusela bys platit žádný nájem, nic.“

„Takže nepotřebuje spolubydlícího, ale služku. Hm… Ne, služka nebudu,“ usoudila jsem.

„Ale Bello! Mohl by ti pomoct! Třeba bys zase povýšila, měla bys zázemí, našla bys svého starého přítele…“ Do očí se mi nahrnulo pár slz a já dostala neuvěřitelnou chuť Sethovi vrazit. Věděl, jak silné je pro mě tohle téma. Jasně, že mi bylo líto, že mi nic nevyšlo, ale… Ale? Došla jsem k závěru, že brečím jenom kvůli působení alkoholu smíchaného s nastávající periodou. Odhodlaně jsem si utřela nos a zavrtěla hlavou.

„Ne,“ zněla má definitivní odpověď. „Já a Black – ne.“

„Nechceš si to promyslet?“

„Promyslela jsem si to. A fakt nechci.“

***

(O dva týdny později)

Zastavila jsem se před velkými dubovými dveřmi a zhrzeně a zároveň znechuceně si povzdechla. Tak takhle si ten prašivák teď bydlí? V bohaté čtvrti, v novém domě… Drahé masivní dveře hned na začátek. Vedle mě stál Seth a pobaveně se pochechtával.

Poté, co všechny alternativy na bydlení ztroskotaly, jsem musela přijmout tuhle. Věděla jsem, že k tomu dojde, ale být tady bylo daleko horší, než si to jen představovat.

S Jacobem jsme se definitivně pohádali dva týdny před tím, co jsem porodila Renesmé. Nebyla to hezká hádka a o to horší bylo, že jsem za ním původně přišla prosit, zda by mne u sebe na nějaký ten čas neubytoval.

Déjá vu.

„Je to psisko někde poblíž?“ vyštěkla jsem a opatrně se rozhlédla po bytě, který Seth právě odemkl. Snažila jsem se nedat najevo, jak moc na mě ten moderní, extravagantní, velký a především krásný nový byt působí.

„Jake je v práci. Myslel jsem, že tě sem propašuju bez jeho skučení…“

„Vida, taky ti vadí,“ popíchla jsem ho, ale dál jsem stála mezi dveřmi a neměla se ke vstupu.

„Jasně, že jo. Rozbil mi nový iPhone, když jsem mu tu novinu o tobě oznamoval,“ řekl a zašklebil se, a když jsem ho probodla pohledem, dělal, jakoby nic.

„Jak se ti vlastně povedlo ho přemluvit?“

„No… Vím na něj pár věcí. A kdybych je někomu – kupříkladu novinám – prásknul, asi by mu všechny ty jeho slavný servisy zavřeli.“ Seth se zatvářil jako svatoušek a z ruky mi sebral držadlo od kufru, který následně odtlačil do mé nové ložnice. Mrkla jsem na hodinky. Bylo půl dvanácté a já se skoro zhrozila, protože jsem Renesmé slíbila, že pro ní budu chodit každý pátek hned po obědě, jenže pak mi došlo, že je má dcera až do neděle u Charlieho. Říkala, že se na nový domov těší, ale že si není jistá, jak to strejda Jacob vezme.

Ano, vyprávěla jsem jí už všechno o její minulosti. I o té své. O Edwardovi, Jacobovi, nadpřirozených bytostech i o tom, proč má tak ráda krev, proč je jiná než ostatní děti, a proč mi může ukazovat vlastní myšlenky.

A ano, žasla jsem nad tím, jak je ve svých skoro čtyřech letech neuvěřitelně inteligentní. A ano, občas mě docela štvalo, že jí nedokážu zavřít pusu jako naprosto normálnímu tříletému děcku. Chtěla jsem jí dát plyšovou hračku nebo lízátko, jen aby mi dala pokoj, jenže na tohle všechno ona byla moc dospělá. Chtěla znát fakta, která dokázala chápat. Neuvěřitelné a iritující. Ještě pár let a to dítě bude chytřejší než já. Samozřejmě, kdo ví, jestli není už teď…

„Tak, já se musím vrátit zpátky do školy. Hezky si vybal, ubytuj se, uveleb. Já se zítra odpoledne zastavím a zkontroluju, jestli jste oba naživu. Zatím se měj, Bells,“ políbil mě na čelo a prosmýknul se kolem mě ke dveřím. A než jsem stačila jakkoliv zareagovat, byl pryč. Paráda.

Když jsem si v ložnici vybalila všechny základní věci a srovnala je na své místo, bylo stále ještě něco kolem dvanácté, což znamenalo, že nemám, co dělat. Prošla jsem celým bytem. Moje ložnice, jeho ložnice (bez nadsázky - tam měl další místnost a minimálně terasu), kuchyň s jídelnou, obývák, koupelna, předsíň a komora. Všechno bylo neuvěřitelně moderní a drahé a nové… Jenom jsem žasla nad tím, jak si Jacob žije. A to jen díky několika ubohým autoservisům, které se prohlašovaly za nejvýdělečnější v Seattlu. No fakt, i televizní reklamy to tvrdily…

V kuchyni jsem si uždíbla několik kuliček hroznového vína a v obýváku si sedla na pohovku. Velká širokoúhlá televize zavěšená naproti na stěně na mě toužebně koukala, a tak jsem usoudila, že neuškodí si ji zapnout. Byla jsem sice dost nesvá, ale když se po deseti minutách nic nezměnilo, došla jsem k závěru, že se nic nestane. Lehla jsem si na smetanově bílou pohovku, hlavu složila na opěradlo a aniž bych si to uvědomila, ztěžkla mi víčka.

Pak jsem jen slyšela tiché pípání elektronického zámku a pár kroků, doprovázených už jen pomalu a velmi sarkasticky proneseným: „No skvělý.“

Okamžitě jsem se probrala a vystřelila do sedu. Párkrát jsem si protřela oči, ale když mi došlo, že se nejedná o žádnou nepovedenou noční můru, začalo mi být neuvěřitelně trapně. Když jsem se ale dostatečně zaměřila na muže před sebou, přestalo to. Jacob stál ve dveřích, sako přehozené přes předloktí a rukávy košile vykasané k loktům. Měřil si mě povýšeneckým výrazem a přimhouřenýma očima.

Ani v nejmenším nevypadal jako ten můj Jacob, kterého jsem dřív znala. A taky to on nebyl. „Ráda tě vidím, Jacobe,“ pozdravila jsem ho odměřeně, zatímco jsem si stoupala, jednou rukou si uhlazovala vlasy a druhou držela před ústy, jak jsem zývala.

„Dlouho jsme se neviděli, Bello,“ deklamoval tvrdě a když vyslovil mé jméno, připadalo mi to ještě stokrát tvrdší, než kdyby mě oslovoval Isabello. Zamračila jsem se. „Nenapsalas, nezavolalas… Skoro mi to bylo i líto,“ pokračoval, zatímco kolem mě procházel. Měla jsem dojem, že mě obchází obloukem, ale nekomentovala jsem to. „Slyšel jsem, žes přišla o místo, hm… Takže jsi chudá – mimochodem, to tě nepřijel zachránit žádný pan dokonalý s miliardami na kontě? Asi jsi měla být chytřejší a neříkat ne, když tě toužil zahrnovat dárky za několik tisíc – ale k přítomnosti. Tvá chudoba znamená, že nemáš ani na nájem a Seth pro tebe má zvláštní slabost, kvůli které tě tu teď nechávám bydlet. Protože mu dlužím laskavost.“

Stála jsem a zírala na ně s otevřenou pusou.

Kdy se z něho stal idiot?

Navíc takhle nechutně sarkastický a egoistický? Tu zmínku o panu dokonalém jsem kupodivu přešla v pohodě, ale to nejspíš proto, že se Jake – můj bývalý nejlepší přítel – choval jako dokonalé hovado.

Dlouho jsem s ním nemluvila, ale to proto, že jsme se prostě hádali. Jenže, jak se zdálo, Jacob se netouží hádat, ale házet po sobě tisíce urážek.

Ale fajn, jak myslí.

„Dlužíš mu laskavost, nebo na tebe Seth ví něco, co by tě mohlo hezky rychle dostat ještě níž než jsem teď já?“ vrátila jsem mu tvrdě. Teď si jen odfrknul a skryl tak svoje mírné rozpaky, kterých jsem si i tak všimla.

„Jak myslíš, Isabello.“ No hurá, už je to tady! Ne, to nepůjde, tady to dlouho nevydržím. Za chvíli mi bude říkat příjmením. „Ale mám pár podmínek, jestli tady chceš bydlet.“

„O co jde, Jacobe?“

„O tu malou potvoru. Nechci, aby se kolem mě motala, protože by mě mohla kousnout, a to bych pak hodně rychle zařval. A pokud jde o řvaní, jestli mě bude budit, vyhodím ji z okna.“

„To mluvíš o Renesmé?“ vyštěkla jsem.

„Jo, mluvím o ní. Tak rozumíš?“

Nehodlala jsem mu vykládat, že moje dcerka nemá jed ani nijak silný skus, tudíž by mu maximálně udělala otlak na pár sekund. A tak jsem se jenom jízlivě usmála. „Samozřejmě souhlasím. Teď mě omluv, musím si něco zařídit.“

„A co ta pijavice?“ zastavil mě rychle a střelil pohledem po dveřích do mé ložnice, které jako jediné vedly přímo z jídelny, která byla naopak průchozí s obývákem a spojená s kuchyní. Dostala jsem chuť ho ošklivě kopnout do obličeje nebo někam jinam, když se o ní takhle zmínil, ale udržela jsem se a rozhodla se hrát stejnou hru jako on. Milá, usměvavá, zákeřná a jízlivá. V žádném případě vstřícná nebo ohleduplná.

„Neměj strach, není tady.“ A s tím jsem za sebou zabouchla.

Doufám, že jste si čtení užili, a že mi tady v tom okýnku dole necháte nějaký komentář, protože, jak jistě víte, neuvěřitelně dokáže potěšit. ;) A v každém případě budu vděčná za vaše názory... :O Díky, Gemm. ;)

shrnutí ♦ další

(Další kapitola už je vydaná... ;))

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - první kapitola: