Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - pátá kapitola

31.07.2011 (13:30) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3390×

Strejda vlkodlak - Hádat se… to jediné, co dokážeme.

Mohlo být kolem půl sedmé, když jsme všichni tři dřepěli poskládaní před televizí a povětšinou tiše sledovali dokument o Pompejích. Výjimkou byla jenom Ness, která hlasitě konverzovala s Donny.

Celkem často jsem se musela hryzat do rtu, aby mi náhodou neunikla nějaká ze sarkastických narážek, které mě napadaly ve spojení psa a faktu, že byl Jacob rozvalený na podlaze a cpal se slanými keksy z umělohmotné misky.

Pak se bytem rozlehl hlasitý zvuk melodického zvonku a oba dva jsme se na sebe podívali s přesvědčením, že ten za dveřmi přišel za tím druhým. Jacobův zmatený výraz mě dokázal rozesmát. „Copak, pse, neumíš otevřít dveře? Nepotřebuješ třeba poradit?“ zaprskala jsem ostře a úplně jasně si přitom uvědomovala, jak jsem na něj zlá. Ale on si začal. A já byla dost dětinská na to, abych mu oplácela stejnou kartou.

„Omlouvám se, bydlí tu Bella Swanová?“ zeptal se ostýchavě nějaký mužský hlas, když se Jacob se vší důstojností dopotácel ke dveřím a s reptáním je otevřel. Zaklonila jsem hlavu a přemýšlela, odkud jen ten hlas znám.

„Máš tu nějakýho frajera, labutěnko!“ zavrčel hlasitě Jacob a očividně chtěl, aby to zaujalo i Renesmé. Jenže ta byla dál plně zaujatá svojí novou hračkou. Vstala jsem a zmateně došla až ke dveřím, před kterými postával nějaký muž. Vysoký, vlasy špinavě blond, nijak zvláštní…

„Jsem Michael, potkali jsme se před nedávnem ve městě,“ připomněl mi, když si správně vyložil moji zmatenost.

„Oh!“ vyhrkla jsem připitoměle. „Jasně! Promiň, pojď dál?“ nabídla jsem mu se zkoumavým pohledem upřeným na majiteli bytu. Jeho nekompromisní výraz ale mluvil za své. „Nebo raději ne,“ rozhodla jsem. „Potřeboval jsi něco?“

„No, vlastně jo. Říkal jsem si, že… No, nemůžeme si promluvit? O samotě?“ zdůraznil.

„Určitě. Jaku? Proč si nejdeš dát další pytlík svých mastných nezdravých čipsů a nenecháš nás o samotě?“

„Vážně působivé, Bello,“ mumlal cestou zpátky k televizi a vehementně obracel oči v sloup. Hodila jsem po svojí dceři úzkostný pohled, než jsem za Michaelem vylezla na chodbu. Z otevřených balkonových dveří v mezipatře na mě dovál studený vítr, až jsem se otřásla a zachumlala se hlouběji do své oblíbené pánské mikiny. Díky bohu nikdo nevěděl, že je ta mikina ve skutečnosti po Jakovi. Dal mi ji... oh, to už je hodně dlouhá doba.

„Tak. Co jsi chtěl?“

„No, já… no, vlastně jenom… Nechtěla by sis třeba… no… někam zajít?“ vymáčkl se po chvíli, i v té tmě rudý jako rajče. „Chápu, teda, uvědomuju si… Vím, že jsem to minule trošku přehnal, no… ale já… myslel jsem, že třeba… no, že bys… že bys mi třeba dala šanci? Souhlasila bys s nějakou malou nevinnou večeří? Co říkáš?“

Ou. Tak teď jsem byla ta červenající se osoba já. To mi nemohlo dojít rovnou, že mě chce očividně někam pozvat? Chvíli jsem mlčela a vstřebávala jeho slova. Došla jsem k závěru, že ať to minule přepískl nebo ne, stejnak si to nepamatuju, tudíž není důvod k odmítnutí.

„Jasně, večeře,“ zopakovala jsem s úsměvem. „Kdy? Protože dneska se mi to už nehodí. Nemám nikoho na hlídání.“ Michael chápavě přikývl a viditelně si oddechl úlevou, když jsem souhlasila.

Pár minut jsme tam ještě jenom tak stáli v trapném tichu a oba dva přemýšleli, co by bylo vhodné teď udělat. Nakonec se jako první odhodlal on.

„Hm. Tak já asi půjdu. Tvoje číslo mám, zavoláme si.“ Rychle jsem přikývla, a protože jsem cítila, že by se mi třásl hlas – já vím, že naprosto bezdůvodně! Já to vím! –, pro jistotu jsem zalezla zpátky do bytu.

Během následující půl hodiny jsem stačila umýt Renesmé, připravit ji do postele, přečíst pohádku a uspat ji, jen abych se nějak zaměstnala. Ale protože jsem to všechno udělala v takovém spěchu, nebylo divu, že když jsem dosedla zpátky na gauč, pořád jsem měla plnou hlavu Michaela.

Byl milý. Sympatický, sice ne příliš sebevědomý, ale možná to se mi na něm taky líbilo. Jisté charisma z něj vyzařovalo, alespoň kdesi uvězněné v něm bylo a přitahovalo mě. Zároveň mě vzrušovala představa, že po tak dlouhé době budu mít opět rande s mužem. Opravdovou nefalšovanou večeři ve dvou. A to už za pár dní. Oh, jak já se těšila.

„Líbí se mi,“ vyhrkla jsem nakonec bez rozmyslu. Jacob povytáhl obočí, ale jinak nereagoval. Usoudila jsem, že je jednoduše příliš hrdý na to, aby se mnou mluvil, a nechtěla se tím zabývat, tak mě celkem překvapilo, když se mi dostalo odpovědi.

„Mně ne,“ vyštěkl po chvíli.

„Proč? Je sympatický,“ odporovala jsem zamračeně a nadávala si, že jsem tu blbou větu předtím vůbec vypustila z pusy. Samozřejmě, vždyť to psisko by si nenechalo ujít žádnou šanci pokazit mi štěstí. On by mi dokázal znechutit i prince na bílém koni, kdyby za mnou přijel.

„Vážně?“ protáhl afektovaně a nahlas si odfrkl. „Je to sympaťák a dobrák od kosti, nebo se jen celá klepeš z představy, že o tebe někdo stojí? Kolik je to vlastně let, co tě někdo někam poslal?“ vysmíval se.

„Kdybys zůstal zticha, byla bych šťastnější,“ odsekla jsem, celá mrzutá - ne z toho, že je to vůl, ale z toho, že měl nejspíš pravdu. Ale to bych se musela prohnout v záchvatu šíleného smíchu, než abych to přiznala.

Jacob teď pokrčil rameny a chvíli se mračil, než opatrně pronesl: „Je to jen namyšlený pablb, co tě bude chtít dostat do postele,“ konstatoval hrubě a znovu zesílil zvuk televize. „Ty bys mohla mít víc.“

No, ani já nejdřív nevěřila, že něco takového řekl. Rychle jsem po něm střelila pohledem a vyhledávala známky toho, že jsem to skutečně slyšela. Jake vytřeštěně zíral na televizi, očividně taky dost vykolejený z toho, že něco takového vyslovil. Naše oči se na okamžik střetly, můj výraz byl naprosto šokovaný a nechápavý, jeho šokovaný ještě víc, ale zároveň něžný a vmžiku zacloněný tvrdou neprostupnou oponou hrubosti.

Přistihla jsem se, jak zhluboka dýchám a mám pootevřenou pusu. Uvědomila jsem si, že už to za dnešek bylo dostatek napjatého ticha, ale že to právě probíhající je napětím prosáklé vyloženě skrz na skrz. Dýchala jsem a nasávala jak svou, tak Jakovu nervozitu a nerozhodnost. A trvalo mi ještě jednou tak dlouho, než jsem se dokázala zeptat.

„Proč mě vlastně tolik nenávidíš?“ Věnoval mi další dlouhý a upřený pohled.

„Není to tebou. Ale tím, co jsi udělala.“

„Kvůli Renesmé?“ zeptala jsem se okamžitě, celá vzrušená z toho, že se mnou konečně mluví. Opravdu mluví. Nesnaží se mě zesměšnit ani urazit. Snaží se mi pomoct něco vysvětlit a pochopit. Pokrčil nerozhodně rameny.

„Taky.“

„Ale ona není tak špatná. Víš to. Viděla jsem, jak jsi jí fascinovaný… Vím, že by sis ji mohl oblíbit,“ naléhala jsem a cítila horko a adrenalin rozlévající se v žilách. „Půjde to, vím to…“

„Hele!“ zarazil mě najednou a naštvaně se zamračil. „Já ti tady neodpouštím! Nejde jenom tak přejít všechno, co jsi udělala. Já tě měl rád, Bello, ale to už je pryč, chápeš? Vždyť jsi skoro pijavice! A tvoje dcera ne jen skoro! Tohle… nejde! Nemůžu tě mít rád a ji už vůbec. Ona za to nemůže, ale vždycky bude pijavice, ať je kouzelná sebevíc. A ty? Ty si za to dokonce i můžeš. A něco takovýho nejde odpustit. Vždycky tě už budu nenávidět. Nechám tě tu bydlet, ale to proto, že mám rád Setha.“

„Ale…“ kníkla jsem ve snaze zabránit tomuhle vodopádu ostrých slov, která se do mě zabodávala jako kusy skla. To já měla být ta dotčená! To já byla ta, kterou nechal ve štychu, já bych měla být naštvaná a rozhodovat se, zda mu odpustit!

„Žádný ale! Chápeš? Je pro mě dost těžký tě tu trpět, když cítím tvůj a její pach. Je dost těžké si nepředstavovat všechno, co jsi udělala, aniž bych tě nechal žít. Takže mě nepokoušej!“ štěkl ještě, ale to už byl na cestě do svého pokoje. Pak za sebou jenom mocně třískl dveřmi a po doznění ještě několika ran nastalo hrobové ticho.

***

Čerstvě devatenáctiletá Bella seděla za volantem svého náklaďáčku a nepřítomně si utírala několik osamocených slz, které jí stekly po tvářích. „Šššš…“ vydechla tiše a objala si rukama vypouklé bříško, když ucítila jemný tlak z jeho vnitřní strany. Už zase si ten malý nezbeda dělal pohodlí. Většinou patřily tyto okamžiky k těm nejšťastnějším, když si uvědomovala, že v jejím lůně roste nový život, navíc tolik podobný tomu, koho nejvíc milovala. I za skutečnosti, že ten, kterého nejvíc milovala… že on její city neopětoval. Že on odešel pryč. A že on neměl ani nejmenší tušení o potomkovi, který rostl v nitru jeho bývalé přítelkyně.

Povzdechla si a vypnula motor. Stála na příjezdové cestě k jednomu z domů v rezervaci a přemýšlela zároveň o všem a o ničem. Protože jí bylo jasné, že domů do Forks se jenom tak nevrátí. Taky, k čemu by jí byl prázdný dům? Když je Charlie v Phoenixu. Když je Charlie v nemocnici a leží na jednotce intenzivní péče. Ano, už to jsou tři dny, kdy Renée volala, že ho štípla včela, na jejíž žihadlo je Charlie silně alergický… A tak teď byla Bella sama, v nejistotě, zda se Charlie vrátí domů. Těsně před porodem.

Špatné na tom bylo, že Charlie by nikdy neodjel, kdyby věděl, že bude Belliino těhotenství tak rychlé. Byla teď sotva v pátém měsíci a její doktor už určoval přesný termín porodu. Posledně se zmiňoval maximálně o čtrnácti dnech. Takže teď na to byla sama. Edward odešel, rodiče byli v Phoenixu. Jediný, za kým se teď měla šanci obrátit, byl ten, který se od ní odvrátil. Jacob. Jak paradoxní.

Znovu si povzdechla, vystoupila do lezavé zimy a jemného vytrvalého deště a svižným tempem vyrazila k domku v rezervaci. Billy nebyl doma, a tak jí po pár sekundách došel otevřít on.

„Ahoj, Jaku.“ Udělala pár vrávoravých kroků vzad. Byl zase o tolik větší než posledně. Od své první přeměny musel vyrůst alespoň o dvacet centimetrů. Nakrčila se a bojácně pohlédla do jeho tvrdé, nepřístupné tváře.

„Co tu chceš?“ Nakrčil nos a odfrknul si. „Stále po nich páchneš. A po tom -“ ukázal prstem na její veliké břicho.

„Chci, abys mě vyslechnul,“ definovala třaslavě, rozhodnutá ignorovat jeho znechucené pohledy.

„Vyslechnul? A co bych měl chtít slyšet?“ Viděla, jak se trápí. Jak se v něm perou protichůdné pocity, a jak vítězí ty záporné.

„Neuvěřitelně mě všechno mrzí. Jen chci, abys mi odpustil. Netušila jsem, že…“

„Že tě ta pijavice pustí k vodě? A co sis myslela? Že se vezmete a budete žít šťastně až do smrti?“ zaprskal a přísně si ji dál měřil pohledem. Bella jen zahanbeně sklopila pohled. Ano, přesně to si myslela. Že ji Edward bude milovat až do skonání světa. Že ji promění a že budou žít šťastně až na věky. Počítala dokonce i s tak velkou obětí, jako byl Jacob. Několikrát ji varoval, že Cullenovic přítomnost nesnese. Že jednoduše nedokáže žít vedle upírů. A ona to brala. S těžkým srdcem, ale brala. Obětovala přítele pro svou lásku. A až teď viděla tu hloupou a neskutečně obrovskou chybu.

„Vím, že jsem udělala chybu. Udělala bych cokoliv, jen abys mi odpustil. Ale… potřebuji teď tvou pomoc, Jaku.“ Polkla a cítila, jak jí všechno těžkne. Hrudník, nohy. Jak jí začíná pálit v očích a jak se jí začínají koulet slzy po tvářích. Byla sobecká. Zatraceně sobecká a povrchní. Co si doprčic myslela? Že za ním přijde, omluví se a… všechno bude dobré?

Sobecká, povrchní a naivní k tomu.

„Řekni mi, že to dítě není Edwardovo.“ Oba dva mlčeli a dlouhou chvíli si vyměňovali pohledy. Pak to Jacob nevydržel a zavrtěl hlavou. „Nemůžu s tím žít. Nechci tě už nikdy vidět. Chápeš? Čekáš pijavici společně s další pijavicí. Sama jsi teď součástí jejich úžasného pijavičího světa. Tak běž, najdi si Edwarda a řekni mu, že s ním čekáš netvora. Jestli je tak úžasně hodný a chápavý, pochopí to.“ Příležitostně rozhodil rukama a jeho zlost a vztek mu dodávali elán.

„Já vím, že jsem ti ublížila. Ale teď ubližuješ ty mně…“ vyčetla mu a přitom moc dobře viděla tu nehoráznou sobeckost sebe samé. Ale byla zoufalá, chtěla si dovolit být sobecká aspoň do doby, kdy bude v bezpečí jak ona, tak to dítě. „Potřebuju tu jen přespat pár dní. Než se narodí…“

„Copak si to pořád neuvědomuješ? Já bych tě raději viděl mrtvou na dně moře než živou po boku té nestvůry!“ zakřičel a dvěma dlouhými kroky se nad ni vztyčil. Cítila se úplně malinká a bezbranná – což taky byla. Vystrašeně zírala do černých očí vlkodlaka a hořečně se snažila přijít na to, jak se používá mozek.

„To… to myslíš vážně?“ zašeptala tak tiše, že jí to spíš jen splynulo ze rtů. Jacob neodpověděl, jen se stáhnul o krok zpátky. Bella se po chvíli pootočila a chystala se k odchodu.

„Promiň.“ Slyšela ještě zašeptat. Spíš se jí to ale zdálo.

Bella se vrátila do prázdného domu ve Forks a s morbidními myšlenkami jen tiše přihlížela, jak se její stav den ode dne zhoršuje. Samozřejmě, byla tak houpá, když o svém stavu rodičům lhala. To proto, že se sama za sebe styděla. A bála se, co by jí na to pověděla Renée. Já ti říkala, nenech se jím oblbnout? Teď máš na krku dítě, můžeš si za to sama. Udělala jsi stejnou chybu, jako jsem kdysi udělala já. Protože by jim asi těžko vysvětlovala fakt, že je to dítě upír.

Trvalo to něco přes týden, co se u jejích dveří ozval zvonek. Byl to Seth. Právě se dozvěděl vše o jejím stavu a rozhodl se jí pomoct. Tehdy se stále ještě přeměňoval, a tak měl k Jacobovým myšlenkám volný přístup.

„Jake je blbec, ale nemá to jednoduché…“ Zněla jeho slova, zatímco Bellu krmil zvířecí krví a starostlivě prohlížel modřiny okolo jejího pupíku.

***

Zatřepala jsem hlavou a vděčně pohlédla na Renesmé spící vedle mě v posteli. Byla jsem ráda, že to dopadlo takhle. I když ne zrovna moc šťastně. Šero pokoje působilo uklidňujícím dojmem a teplý vánek mě přesvědčil, že i když s Jacobem mít dobrý vztah už nikdy nebudu, alespoň mám kde být. Ach jo, nejraději bych tomu idiotovi jednu vrazila. Proč jen mi dělá život tak složitým…

Pokud v tom máte pořád nějaké nejasnosti, stačí říct. ;) Ráda se to ještě pokusím vtěsnat do příběhu, ale řekla bych, že takhle by vám to mohlo stačit. Trocha logického myšlení nikoho nezabila, ne? =)

Jinak si plně uvědomuju, že byla tahle kapitola šíleně přeplněná těmi dramatickými scénami dinosauřích rozměrů, ale ono to jinak sepsat nešlo, takže bych byla ráda za schovívavé vyjádření k tomuhle dílu. :O

A jedno velké díky patří věrným čtenářkám téhle povídky! Pokaždé mě potěšíte svými úžasnými komenty. Díky holky! Však vy víte, o koho se jedná...

předchozí ♣ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - pátá kapitola: