Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - dvanáctá kapitola

28.08.2011 (09:00) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 3074×

Strejda vlkodlak - nejisté jistoty 1/2

Otevřela jsem oči a zamžourala do slunečného rána.

Víte, vždycky jsem si svou svatbu představovala špetku jinak. Za prvé, předpokládala jsem, že jestli mě někdo někdy donutí navléknout se do bílých šatů, bude to minimálně po mých třicátých narozeninách; až si sebou budu stoprocentně jistá.

Za druhé, předpokládala jsem, že budeme mít dlouhé zásnuby, že se budeme milovat na každém rohu a než si řekneme své vzájemné ano, jen taktak se nerozteču štěstím.

Za třetí, nikdy jsem si nepředstavovala, že bych si mohla vzít zrovna Jaka.

Za čtvrté, předpokládala jsem, že to bude velká událost a bude o tom vědět co nejvíc lidí.

Za páté, myslela jsem, že budu mít aspoň zásnubní prstýnek.

Za šesté, předpokládala jsem, že to bude z lásky.

Vylezla jsem z postele a první pohled mi padnul na objemný smetanový vak zavěšený na skříni. Povzdechla jsem si, když se mi opět vybavila ta situace, kdy jsme to oznamovali našemu prvnímu svědkovi.

„No jasně, dlouho jsem se na žádný svatbě neopil! Nějaká by mi přišla vhod.“

„Dobře, tady máš oblek,“ podal mu Jacob stejně smetanový vak jako ten, ve kterém jsme dostali mé šaty. Seth nechápavě natáhnul ruku a lem vaku stisknul mezi prsty. Pak se zvědavě podíval dovnitř, a když tam nenašel překvapivě nic jiného než zmíněný oblek, zalapal po dechu.

„Počkat, to nebyl fór?“

Protočila jsem oči. „Tváří se to sako, že vtipkuje?“

„Lidi, tohle nemyslíte vážně. Nemůžete se brát! Nenávidíte se!“

„Hele, tak budeš můj svědek, nebo ne?“ otázal se Jacob. „Katie je samozřejmě považována za Belliina svědka.“ Seth vykulil oči. Pak pár vteřin nepromluvil a jen usilovně přemýšlel. Jeho výrazy se postupně měnily, až se objevil zase ten stejný nechápavý.

„I kdyby jste se chtěli vzít kvůli úřadům. Tak na co obřad s šaty a prstýnky a... tak? Není to hlavně kvůli penězům?“

„Jo, ale takhle si aspoň užijeme víc srandy,“ pokrčil Jacob lhostejně rameny. Žďuchla jsem do něj loktem. „No, je to hlavně moje podmínka. Belle se nelíbilo, že jí toho dávám až moc, zatímco ona...,“ nechal větu viset ve vzduchu a znovu pokrčil rameny. Tiše jsem zaklela. Jo, kdybych nebyla tak umíněná, všechno by bylo v pořádku. Jacob si totiž usmyslel, že pokud to nahrajeme tak, že jsme opravdový šťastný pár, budou Cullenovi zuřit.

„No… Řeknu to Katie, ale ještě si promluvíme, jasný?“ Sláva bohu, pohotovému a rozumnému Sethovi.

Zavrtěla jsem nad tou vzpomínkou hlavou a odešla do koupelny, dát si pořádnou sprchu. Pak jsem si zalezla k televizi a spokojeně si pustila nejnovějšího Harryho Pottera.

Volné dopoledne se přehouplo v odpoledne – už mě konečně vyhodili z práce, tak stačilo jen čekat, až mě povolá Jacob – a já si usmyslela, že by bylo vhodný nejdřív zajet na nákup a následně pro Ness do školky. Už ji, díkybohu, otevřeli.

Nessie mi právě dovyprávěla zážitky ze včerejšího odpoledne stráveného se Sethem a jeho novou přítelkyní. Věděla jsem o přátelství mezi Sethem a Katie už od doby, co můj nejlepší kamarád nastoupil na medicínu. A tak nebylo překvapením, když jsem zjistila, že teď spolu chodí. Katie byla drobná blondýnka s modrýma očima a zářivým úsměvem. Za těch pár rozhovorů, které jsem s ní absolvovala, jsem mohla určit, že je dost panovačná a roztržitá, ale působí dojmem roztomilosti a nemotornosti. A byla to neuvěřitelně hodná duše, a tak jsem mohla bez výčitek svědomí říct, že jsem jim to se Sethem přála. Navíc byla mým svědkem. Jake jí vybral úžasné šatičky. Paráda.

Stála jsem zrovna v kuchyni a připravovala si ingredience na čínu. Renesmé chodila kolem pultu a pořád mi něco vykládala. Zrovna jsem z mikrovlnky vyndávala rozmrzlé kuřecí, když jsem uslyšela ten kovový zvuk poštovní schránky. Vlasy jsem si stála do gumičky a do kuchyně se vrátila s plnýma rukama všemožných obálek a letáků. Účty, účty, účty, odpad, reklama, leták, odpad, účty… dopis na moje jméno? Přebranou hromádku jsem položila na pult, s úmyslem to předat Jakovi, a se svým dopisem jsem se opřela o linku.

Bello,

Co sis, u všech svatých, zatraceně myslela? Vdát se za smrdutýho psa? Věděla jsem – nemysli si, že ne, že jsi s tím ohavným stvořením v kontaktu, ale ani ve snu by mě nenapadlo… tohle! Když jsem to četla, nemohla jsem uvěřit! Proč to děláš? Zmanipuloval tě? Mně se můžeš svěřit. Vím, že ti jde hlavně o Renesmé, ale mně přece taky!

V každém případě tě tuhle hloupou chybu nenechám udělat. Má neteř prostě nebude vyrůstat v přítomnosti toho nechutnýho stvoření! Všechno jsem pověděla Edwardovi. Doufám, že alespoň na jeho rady dáš.

Poroučím se, Rosalie!

Slyšela jsem, když Jacob otevřel vchodové dveře a vstoupil do bytu. Jeho první kroky původně asi měly vést rovnou do koupelny, ale když mě slyšel; jak se neobvykle hlasitě pohybuji po kuchyni, zafuněl a zašel mě zkontrolovat.

„Čau, stalo se něco?“ protáhl a poznala jsem, že je unavený. Neodpověděla jsem. Vrátila jsem se ke krájení zeleniny. No, vlastně jsem ji spíš masakrovala tím velikým ostrým nožem a přemýšlela, jestli by ani tohle nedokázalo projít kůží upíra.

„Uh, Bello,“ začal. „Řekneš mi, co tě štve? Nebo se budeš tvářit, že se nic neděje, a pak mě zabiješ ve spánku?“ Popuzeně jsem se k němu otočila s takovou vervou, že se po místnosti rozlétlo několik kusů zeleniny nalepené na noži. Aspoň to mělo větší efekt.

„Co by se, do pekla, mělo asi tak stát? Vypadám snad, že mě něco štve?!? Proč si myslíš, že mě něco štve!“ zavrčela jsem.

„No, možná je to tím, jak držíš ten nůž – nebo jak se na mě díváš, jako bys mě chtěla mít k večeři… Jako bys mě chtěla rozřezat a osmažit…“

„Nejsi ten, který by si to zasloužil,“ odsekla jsem.

„Dobře, co kdybys teď položila ten nůž a řekla mi, co se děje... Nebo můžeš položit nůž a neříct mi, co se děje. Každopádně bych se cítil mnohem lépe, kdybys položila ten nůž."

„Zatraceně, Jacobe! Nechystám se tě propíchnout!“ zaječela jsem a začala krájet dřevěné prkýnko. „Co jsem si, doprčic, myslela, když jsem se s ní stýkala?“

„Mluvíš o blondýně?“ zeptal se po chvíli přemýšlení.

„Jo. Na, přečti si to!“ vrazila jsem mu do rukou už zmuchlaný papír a vrátila se k sekání zeleniny. Jacob by měl být rád, že se nenarodil jako mrkev. Viděla jsem, jak bezhlasně artikuloval ‚a do hajzlu‘ a cítila malinký osten zadostiučinění. Nejsem jediná, kdo bude mít problém. Jeho oči se pomalu přesunuly zpátky na mě. Podupávala jsem nohou a propalovala ho pohledem. „Co mi k tomu řekneš?“

„Že je ta blondýna padlá na hlavu,“ odvětil po chvíli a dopis položil na pult. Pak zaregistroval komínek ostatních obálek a začal se jimi probírat. Moment! A co Edward?

„To je jako všechno, co k tomu povíš?“ Tentokrát se Jacob zamračil.

„Jsme zasnoubení jeden den a ty už se chováš jak moje manželka,“ řekl a zavrtěl hlavou a ironicky se ušklíbnul.

„Tak promiň! Ale právě jsem se dozvěděla, že už o všem ví Edward a s největší pravděpodobností sem jede!“

„Aspoň se mu konečně vysměju!“ nadhodil Jake pobaveně a mrzutě zároveň. Nevěřila jsem vlastním uším.

„Děláš si ze mě srandu, že jo?“

„Podívej, Bello. On by si nic nedovolil. I kdyby ti chtěl Renesmé vzít, já ho dokážu zastavit. Nemusíš mít strach, že by nás nějak ohrožoval.“

„Maminko, mluvíte o tom Edwardovi, který je můj tatínek?“ zeptala se nevinně Renesmé.

„Přesně o tom, Nessie. Co kdybys šla zatím do pokoje a vybrala si nějaké hračky?“ Měla jsem vědět, že na to neskočí.

„Ne. Já chci vidět tatínka. Říkala jsi, že je moc krásný.“

Povzdechla jsem si a očima Jacoba udržovala v dohledu, protože on, kdykoliv jsem z něj spustila oči, začal velice nenápadně couvat ke dveřím, jen aby náhodou nemusel být přítomný v naší skromné hádce. Srab. Kde je jeho egocentrické já, který musí mít poslední slovo? Protože jestli jsem se od něj za týdny společného bydlení něco naučila, bylo to, že pro Jaka platí jenom dvě pravidla. Za prvé, má vždycky pravdu. Za druhé, pokud jí nemá, platí první pravidlo.

„Teď tady stejně není… A byla bych ráda, kdybys mě teď poslechla a šla pryč, protože se potřebuju s Jacobem o něčem… dohodnout.“ Pohádat.

„Ne. Zase se budete hádat. Nelíbí se mi to.“

„Renesmé Swanová!“

„Ne.“

„Ness, mohla bys na chvilku jít za Donny, prosím?“ zkusil to Jacob jemně a světe - div se, ona ho poslechla! Sice si cestou mumlala pod vousy nadávky typu hloupá máma, ale šla. Nebudu předstírat, že mě to neranilo. Víte, ještě než se narodila, byla jsem skálopevně přesvědčená, že bude krásná a skvělá. Jenomže, jakmile jsem ji uviděla, byla to ta nejnádhernější a nejdokonalejší osoba. Samozřejmě, že mě ranila její nevděčnost. Ach, tak takové to je, když má vlastní dítě rádo cizího člověka víc, než vlastní matku? Zavrtěla jsem hlavou, protože mi něco říkalo, že tak to vůbec není.  Jacob navíc není cizí. Prostě jen… Ach jo. Proč mě neposlechla?

„Bereš mě vůbec na vědomí? Jsem dneska docela unavenej z práce. Zítra tam jdeš se mnou, mimochodem,“ zavrčel můj snoubenec. „A ohledně toho dopisu. Můžu tě ujistit, že i kdyby přijela celá ta jejich famílie, nehrozí žádný blbý nebezpečí. Ta bloncka možná vrčí, ale nikdy… Oni by ani jednomu z nás neublížili, Bello.“

„Chápeš vůbec, kvůli čemu si dělám já starosti?“ zeptala jsem se apaticky, když mi došlo, o čem to mluví. On si myslel, že se jich bojím! Zatraceně! Já se ale bála úplně kvůli něčemu jinému! Vždyť jsem Edwarda neviděla několik let! Vždyť spolu máme dítě! Jasně, že se bojím, ale ne toho, že by nám nějak fyzicky ublížil!

Jake nadzvedl obočí a unaveně zívnul.

„Uvědomuješ si, jak se asi musím teď cítit? Že ho uvidím? Že ho uvidí Renesmé? Já se nebojím… Já mám jen strach, jak bude reagovat. Ale ne z toho, že by nám ublížil, Jaku. Vždyť já ho milovala do poslední chvíle, máme spolu dítě! Toho já se bojím, chápeš?“

Chvíli tiše stál, zpracovával moje slova a jakmile mu to došlo, přísahala bych, že se o centimetr zcvrknul.

„Copak jsem nějakej Éda Cullenů, abych myslel na deset věcí naráz?“ štěknul dotčeně a odešel. Jednoduše řečeno, lepší svatební přípravy ještě nikdo nezažil. Trvalo mi asi tak tři minuty, než mi to v mozku všechno zacvakalo a plně jsem si uvědomila, co teď udělám. Už jsem Jakoba prokoukla. Hrál si na tvrďáka, ale opravdu jenom hrál. Nehodlala jsem to zase přejít. Všechny naše dosavadní hádky jsme přešli mlčením. Tuhle ne.

Půjdu k němu do pokoje a promluvíme si. Pak jsem si uvědomila jednu věc. Ten parchant se sprchoval.

A do koupelny už se mi vskutku chodit nechtělo. Odhodlaně jsem se zády opřela o dveře a čekala. A čekala a čekala… Pak už jsem nestála, nýbrž seděla zhroucená u těch dveří a počítala ovečky. Nakonec už mi začínalo být docela chladno, ale nehodlala jsem se hnout na krok, protože Jacob by to slyšel a propašoval by se do svého pokoje. Nebo ven. Voda už netekla dobrou půl hodinu a dokázala jsem si živě představit, jak sedí na zemi z druhé strany dveří a trucuje.

Uběhla první hodina, druhá hodina… Renesmé už vylezla z pokoje a vzala si jahodový perník, se kterým si sedla před televizi a dívala se nějakou kriminálku, při čemž mě okatě ignorovala. Pak si došla na záchod vedle koupelny a se vztyčenou hlavou se vrátila zpátky do pokoje. Uběhla další hodina. Spočítala jsem už všechny ovečky v Americe i s jejich ovčáky, když se zpoza dveří konečně ozvalo.

„Ehm, Bello? Myslíš, že bys mě mohla nechat odejít? Už mám docela hlad.“

„Až si o tom se mnou promluvíš.“

„Nepočká to, až se najím?“

„Ne. Řekni mi, proč ses tak urazil, když jsem se zmínila o tom, jak se cítím.“ Měla jsem přeci spoustu hodin k přemýšlení. Samozřejmě jsem si uvědomila, která moje věta ho tolik naštvala. A byla jsem si i docela dobře jistá tím, že znám odpověď. Ale neuvěřím tomu dřív, než mi to potvrdí.

Protože, řekněte sami… Je možný, aby žárlil?

„Básníš si tady o Edwardovi, jakoby ti nezničil půl života.“

„Takže žárlíš.“

„Ne, nežárlím,“ odseknul a já rychle vstala, protože se ozvalo zarachocení klíče v zámku. Pak se dveře otevřely a Jacob najednou stál – pořád jenom v ručníku, i když dokonale suchý – možná tak čtvrt kroku ode mě.

„Ale jo.“

„Nemůžu žárlit, protože tě nemám rád. Sama jsi říkala, že jsme jen o stupeň výš, než je nenávist. Na tomhle stupni vzájemného soužití není pro žárlivost místo.“ Uchechtla jsem se.

„Ale jo, žárlíš,“ opakovala jsem, křenila se a laškovně ho dloubla do ramene.

„Ne!“

„Jo!“

„Nene!“

„Jojo!

„Nene!“

„Ale jo…“ Špulila jsem pusu a ušklíbala se nasupenému výrazu v Jakově obličeji. V očích mu plály jiskry a měl je temné jako noc.

„Já nežárlím, Swanová!“ zavrčel temně, rukama mi sevřel ramena a přišpendlil mě na protější zeď. Nakláněl se ke mně s očima zúženýma do dvou malých štěrbinek. Tehdy jsem si poprvé řekla, že jsem to možná drobet přehnala. „Vypadám snad, že bych žárlil?!?“ zašeptal výhružně a protože jsem se pokusila mu utéct, chytil mi jednou rukou obě zápěstí a přilepil mi je nad hlavou.

„Slez ze mě, ty jedno psisko!“ štěkla jsem uraženě.

„Až uznáš, že nežárlím.“

„Ne,“ odpověděla ta hrdá část mozku okamžitě. Snažila jsem se ho kopnout do holeně, ale on moje chabé pokusy vyřešil tím, že se na mě těsně namáčknul tak, že jsem se nemohla ani hnout.

„Odvolej to!“

„Slez-ze-mě!“ přikázala jsem mu autorativně, ovšem bez úspěchu.

„Ani náhodou,“ zašeptal drsným hlasem, s pusou pár centimetrů od mého ucha. Ta blízkost, uvědomila jsem si, začínala být intimní. Neměla jsem páru, jestli se víc klepu vztekem, nebo tím zvláštním pocitem, který ve mně vyvolala jeho blízkost.

„Vypadni, nebo za sebe neručím,“ varovala jsem ho a otestovala jeho sevření tím, že jsem sebou ze všech sil škubla. Nepovolil. Měl zatracenou sílu. Viděla jsem, ne, cítila jsem, jak se mu rty zvlnily do lehkého úšklebku.

„Nějak moc vyhrožuješ, nezdá se ti?“ pošeptal tichým, zhrublým hlasem. Panicky jsem mu pohlédla do očí, on jen upřeně sledoval mé rty. Naše obličeje mohly být vzdálené tři centimetry, možná míň.

Zavřela jsem oči v podivném očekávání. A pak jsem to ucítila. Dotek sametu na mých rtech. Teplé, měkké a plné rty na těch mých. Jeho holá kůže natlačená na mě. Cítila jsem tu naléhavost i zdrženlivost a pomalu zapomínala reálně uvažovat. Jen se párkrát ostýchavě otřel a zase se odtáhnul.

Srdce mi bušilo jako o život a přes pootevřená ústa jsem překvapeně a trhaně dýchala. Můj zmatený pohled Jaka donutil se usmát, ačkoliv nebyl o nic méně zmatený. Cítila jsem na rtech podivnou štiplavou pachuť, ne nepříjemnou. Spíš, jakoby… jakoby mě někdo políbil.

„Pořád máš dojem, že žárlím?“ pošeptal teď docela tichounce, že jsem si nebyla jistá, zda to doopravdy řekl.

„Jo,“ přikývla jsem. Stisk mých rukou o maličko povolil a uvědomila jsem si, že teď bych se eventuelně mohla vysmeknout a praštit ho. No, moje hormony si o tom očividně myslely své.

„Vážně?“ zeptal se Jake přes úsměv, a když viděl, že nijak zvlášť neprotestuju, znovu mě políbil. Tentokrát naléhavěji. Stála jsem opřená o tu zeď, paralyzovaná jeho počínáním. Nebránila jsem se, ale ani se nijak aktivně nezapojovala. Pak mé ruce povolily a spadly mi volně podél těla. Jakova ruka mi zajela za záda a přilepila mě blíž na něj. Druhou mě jemně pohladil po kontuře dolní čelisti. Pálily mě místa, kde se mě dotýkal a rty jsem měla jako v ohni. Stačilo dalších pár vteřin a mé tělo si prosadilo svou. Začala jsem mu polibky oplácet. Ruce jsem obmotala kolem jeho pasu a vytáhla se víc na špičky, abych vyrovnala ten výškový rozdíl mezi námi. Jake tiše zasténal. Pootevřela jsem oči.

„Hm, Jaku?“

„Bello?“ vrátil mi po chvilce.

„Myslíš, že bys mohl přestat? Sethovi totiž za chvíli vypadnou oči z důlků,“ vysvětlila jsem mu. Okamžitě mě pustil a rychle se otočil. Seth stál dva kroky za Jacobem a beze slova na nás zíral. Já rudla.

No, původně jsem nic takového neplánovala, protože líbání Belly s Jacobem mi vždycky připadalo strašně divný, ale nějak se mi to tam hodilo. :D

předchozí ♥ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - dvanáctá kapitola: