Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - dvacátá kapitola

nbjgmbbh


Strejda vlkodlak - dvacátá kapitolaEdward je na scéně a zdá se, že se tam chce ještě nějakou tu chvíli udržet. ;)

 

 

Přesvědčovací metody

 

Díval se na mě jako bych právě přiletěla z vesmíru. Vadilo mi to, ale pořád to bylo jenom takový malý a bezvýznamný šimrání vzadu v hlavě oproti tomu, jak jsem ve skutečnosti zuřila. Ve tvářích jsem měla horko, ale navenek jsem si připadala nedobytná jako socha. Jo, zuřila jsem tak, jako nikdy ve svém životě, jenže to mi překvapivě dodávalo jedině vlnu ledového klidu.

„Dobře. Můžeme si popovídat?“ zeptal se Edward kousavě a dotčeně zároveň. Naše malé nevinné zlatíčko Edward něco provedlo a nemůže se s tím vyrovnat… Oh, štvalo mě, že mi nevidí do hlavy. Bombardovala bych ho dotěrnými myšlenkami do doby, než by s křikem utekl. Zároveň jsem pevně svírala Renesmé a okrajově vnímala její zážitky z téhle malé neplánované dovolené.

„Mluv,“ vybídla jsem ho rychle.

„Bello, prosím, promluvíme si o samotě?“ Nejsem blbec, jasně, že jsem věděla, že si bude chtít promluvit o samotě – a už proto jsem měla nutkání mu říct ne.

„Mluv,“ opakovala jsem bez zájmu. Edward si viditelně povzdechnul a nesmlouvavě si založil ruce na prsou. No, když po chvíli zjistil, že neroztaju, nevrhnu se mu kolem krku, ani nic méně nesmyslného, svěsil ramena a pokusil se mi zadívat do očí.

„Jen jsem si chtěl pár věc ujasnit. Ale jestliže tady bude zaclánět tvůj opelichaný kamarád, nějak nemám chuť.“

Pod nepřesvědčivou arogantní maskou jsem stále viděla utrápeného muže, jež zoufale toužil po tom, se mnou být chvilku o samotě. Taky moc chtěl, abych přijala jeho omluvu… Ale ukradl mi dítě, proboha!

„Můj manžel tady bydlí a bude tady tak dlouho, jak bude chtít.“

„Bello, nedělej to.“

„Co?“ štěkla jsem jalově. Ani mi nebylo blbý se s ním dohadovat jako nějakej puberťák.

„Víš, od tebe taky nebylo zrovna fér, že ses mi ani neobtěžovala říct o faktu, že mám dceru.“

Zalapala jsem po dechu a pár chvil nevěřícně mrkala, než jsem se dostatečně ujistila, že to doopravdy řekl. Jacob vedle mě zavrčel a dřív, než jsem to stačila udělat já, zabouchnul tomu arogantnímu blbečkovi dveře přímo před nosem.

Už od přírody jsem měla talent držet v sobě zlost dost dlouhou dobu. Nebylo to nijak moc k užitku a já jsem to věděla, jaksi jsem si ale nemohla pomoct. Obvykle trvalo dlouhou dobu, než se ten vztek trochu zmírnil a tomu, vůči němuž jsem ho cítila, se mě podařilo obměkčit. Ale většinou se to povedlo každému, protože chovat k někomu zášť byla obzvlášť vyčerpávající činnost. V případě Edwarda Cullena a jeho povedené upíří rodinky jsem se rozhodla udělat radikální výjimku.

Nechtěla jsem připustit to, aby mě jeho podlé řečičky nějak ovlivňovaly v životě. Nechtěla jsem se nad ním už víc vztekat… Ta sprostá pijavice si nezasloužila, abych jí věnovala jedinou myšlenku za den, nezasloužila si ani minutu mého času. Jenomže tohle všechno mi dalo dost zabrat, jestliže se Renesmé rozhodla, že bude jejím oblíbeným tématem vyprávění právě ona povedená rodina.

A ještě horší bylo, že si je zamilovala.

Mohla jsem jí říct, že už Cullenovy nikdy neuvidí, že ji za nimi nikdy nevezmu? Možná, že až jednou umřu a z mojí dcery se stane poloupíří nesmrtelný tvor, sama je vyhledá. Ale už bude mít dost rozumu na to, aby dělala věci správně.

Ale teď?

Neměla jsem odvahu, srdce, a co bylo nejhorší, právo na to, říct ne. Ať si říká, kdo chce co chce, Edward je jejím otcem. A ona ho měla ráda…

Ujistila jsem se, že je Jacob hluboce zabraný do televize a do naší nové ložnice jsem si nanosila hromádku starého haraburdí, které jsem už beztak chtěla vyhodit. Hodlala jsem si vztek vybít nějakým efektivním způsobem. Vyšla jsem na rozlehlou terasu a s obdivným pohledem prozkoumala prostor pod ní. Byl tam dvorek. Vzhledem k okolí dost zaneřáděný, tudíž ideální k mému plánu.

Sáhla jsem po první věci a největší silou, kterou jsem dokázala vyvinout, mrštila tím starým hrníčkem dolů. Pozorovala jsem, jak letí, jak dopadá, a jak se tříští na desítky keramických úlomků… Pomáhalo to.

Chňapla jsem další věc a surově jí praštila na betonový plac pod balkónem…

„Jestli mi chceš rozmlátit zahrádku, můžeš. Ale tak, abych to prosím neviděl.“ Na uchu mě zašimral lehounký horký dotek způsobující husí kůži. Lekla jsem se, ale mé tělo to nedalo najevo.

„Mám vzít Ness pryč?“ zeptal se Jake naprosto vážně. Zamračeně jsem se po něm podívala, rezolutně vrtící hlavou.

„Proč? Sotva ji mám zpátky!“

„Myslel jsem, jestli by ti nebodla chilka o samotě.“

„Ne, díky,“ řekla jsem smířlivě. Jacobova dlouhá paže se mi omotala kolem pasu. Bylo to příjemné… Sálalo z něj zvláštní příjemné teplo, v jehož blízkosti jsem se cítila nebývale v bezpečí. „Nemůžu teď bejt sama, zbláznila bych se.“

„Fajn, takže toužíš po blízké společnosti?“ Kývla jsem hlavou. „Hodně, hodně blízké společnosti?“ pokračoval Jake dvojsmyslně, přičemž se mu ruka začala posouvat níž a níž…

Přidušeně jsem se zachechtala a napůl s vypláznutým jazykem se mu vysmekla. „Necháš mě?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou s našpulenou pusou. Několika lehkými pohyby mě přemístil do pokoje a posadil na sebe takovým způsobem, aby se sám mohl posadit. Vztek na pijavici se zřejmě rozhodl dneska vzít na sebe ještě jinou podobu, a tak mi ani nevadilo, když se Jakovy dlaně začaly chovat neslušně a začaly mi vyhrnovat tričko.

Zadíval se mi na chvíli do tváře, pravděpodobně zčervenalé vším možným a jeho oči se rozzářily.

„Jsi tak zkurveně nádherná…,“ vyrazil ze sebe.

Velmi romantické, Jaku… hotový Casanova. Měl bys psát milostné vzkazy… Nebo ne, zkus rockové balady a poezii!

Kousla jsem se do tváře, načež jsem vyprskla smíchy. „Díky to je… hm… sladký.“

„Víš co?“ zamumlal. „Odteď mě ignoruj, když jsem vzrušený, říkám hrozný blbosti a triviální věci,“ zamumlal mi do krku mezi sprškou polibků a tím, co mě pokládal na záda. Sakra, kdy jsme se stačili dostat do téhle polohy? Nestála jsem ještě před chvilkou na balkóně plná vzteku?

„Říkáš takový věci i normálně,“ ušklíbla jsem se. Na okamžik se nadzvednul a měla jsem takový nepříjemný pocit, že mi nechává prostor k tomu se vyvlíknout a utéct, ale k jeho smůle jsem nic takovýho v plánu neměla. Ke všemu byla celkem silná naděje k tomu, že je Edward stále někde poblíž a všechno tohle slyší… Včetně Jakových myšlenek. Ano, bylo to ode mě hnusné a podlé, ale nemohla jsem si pomoct.

Edward Cullen pro mě byl ošklivá velká šmouha na předním skle a k mé smůle neodmyslitelná.

 

***

 

Malá Nessie si připadala odstrčená. Když byla s tetou Rose a Alice a s Edwardem, neuběhla chvilka, aniž by byla o samotě. Měla podezření, že i v noci ji tiše pozorovali, nebo dokonce vzali do náruče. Ne, že by se jí to nelíbilo. Strejda Emm byl moc milý a dokonce na žebříčku oblíbenosti předehnal spolubydlícího strejdy Setha. Vzal ji do lesa a chtěl jí ukázat, jak se loví medvědi... No, to jim zase zakázal Edward a odvedl ji zpátky do domu, kde jí Esmé uvařila ty nejlepší palačinky. A Emm jí přinesl plastový hrníček naplněný krví. Skvělá kombinace.

A teď byla zpátky doma a maminka s Jakem se před ní zavřeli. A pak si vzpomněla na lísteček, jež jí strčil Edward do kapsy od bundy... Došla do předsíně a s telefonním číslem v ruce sedla k telefonu. Pár okamžiků ještě zápasila s čísly a rozeznávala je, ale během minuty už probíhalo vyzvánění.

„Edwarde?“ zapištěla Ness smutně.

„Renesmé, zlato, stalo se něco?“ zazněl jeho evidentně panický hlas.

„Ne. Ale jsem na maminku naštvaná a na Jaka taky.“

„A kvůli čemu?“ vydechl Edward úlevou.

„Zamkli se v ložnici a nechtějí mě tam pustit. Chtěla jsem Jakovi vyprávět, kam mě vzala teta Rose, ale oni mě tam nechtějí a... a...“ V ten moment se z ložnice ozval podivný zvuk.

„Ach bože,“ vydechl do telefonu hodně popuzeně Edward a temně zavrčel. „Renesmé, prostě si sedni k televizi a počkej ty dvě minutky, až si všechno dodělají.“

„Ale co tam můžou dělat?“

„Prostě si povídají,“ zavrčel Edward a hrubým odkašláním se pokusil zakrýt něco, co řekl mužský hlas v pozadí.

„Je tam s tebou stlejda Emm?“

„Jo, a chová se hodně hloupě,“ odvětil kysele.

„A můžu s ním mluvit?“ Pár okamžiků se do telefonu ozývalo pouze nesmyslné reptání a povzdechy, na chvilku Renesmé zaslechla i Rose a zase si začala připadat ve středu dění. Tak, jak to bylo v pořádku.

„Čau prcku,“ zachechtal se Emmett.

„Emme, můžeš sem přijít a vylomit dveře?“

„Proč bych to dělal?“ zasmál se hlasitě. „Rose, přísahám, že jestli mě nepřestaneš mlátit...,“ nadával a nepřestával se chechtat.

***

Procházela jsem zrovna chodbou z Katrininy kanceláře, v rukách obrovskou hromadu různobarevných složek. Asi v půlce cesty jsem ucítila záhadný průvan. A než jsem se stačila otočit, byla moje ústa překrytá neznámou ledovou dlaní, a kolem pasu se mi pevně a rychle omotala čísi ruka.

Bylo skoro nemožný zareagovat na tak rychlý a nečekaný útok. Jakmile jsem však překonala počáteční šok, hbitě jsem sebou začala cukat. Zátahl mě do prvních dveří které tu byly, a naneštěstí to nebyl žádný konferenční sál, kde bylo jednání přesně v polovině – byl to obyčejný špinavý kumbál pro uklízečku. Konečky prstů jsem nahmatala první věc, co mi přišla pod ruku, ale nestačila jsem útočníka fláknout po hlavě a utéct, byl rychlejší.

„Pšššt,“ pronesl mužský hlas tiše. Ztuhnula jsem v náhlém poznání, a třebaže se dlaň z mých úst stáhla, nebyla jsem schopna ze sebe vydat hlásku.

„Co tu chceš?“ vyštěkla jsem na něj.

„Buď v klidu,“ poradil mi smrtelně vážným hlasem a ležérně se zády opřel o kovový regál.

„Težko můžu být v klidu, když si mě zatáhnul do tmavého kumbálu a odzbrojil.“ Při posledním slově jsem ohrnula ret a hodila nesoustředěný pohled po ulomené plastové násadě na smeták.

Edward pokrčil rameny. „Nedala jsi mi jinou možnost. Chci s tebou mluvit.“

„Nemám zájem,“ odvětila jsem.

„Četla jsi zprávy?“


 

další

 




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - dvacátá kapitola:

 1 2   Další »
04.12.2011 [11:31]

NespoutanaPěkný Emoticon

11. SmilePlease
24.10.2011 [19:07]

krása, krása, krása :) tohle mě nikdy nepřestane bavit... rychle další, prosím :) nechce se mi zase tak dlouho čekat :P :) Emoticon Emoticon

10. Gemm
22.10.2011 [16:12]

Gemmdíky... Emoticon

22.10.2011 [11:21]

FranzyNaprosto super! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. marfii
21.10.2011 [22:31]

juuuuuuuuuuu

7. ách, jó
20.10.2011 [18:03]

krása! okamžite zajtra dalšiu! Emoticon

6. čiči
20.10.2011 [17:59]

teda to se nedělá, něco nakousnout a ... Emoticon

5.
Smazat | Upravit | 20.10.2011 [16:43]

krásne... rýchlo pokračko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. nim
20.10.2011 [16:43]

já to prostě nevydržím Emoticon honem další kapitolku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20.10.2011 [16:16]

mokasinakrááásný honem další

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!