Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Story before story - 9. kapitola

22.06.2010 (08:00) • Eclair, petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2275×

9. kapitola - To snad nemyslíš vážně,
Emmette Cullene!

Elizabethin pohled:

„Panebože, to snad nemyslíš vážně!“ vykřikla Rose.

„Pozor Rose, něco jsi slíbila, hlavně mě to nech vysvětlit.“

„Vysvětlit, co chceš vysvětlovat?“ vyjela po něm Rose a jsem čekala jenom na to, jak nám vysvětlí, kde přišel k tomu… k tomu dítěti.

„Pšt… vidíš, už jsi ho probudila… pšt, maličký,“ zašeptal a začal tomu prckovi broukat. Dítě se po chvíli utišilo a tak Esme klidně vyzvala Emmetta, aby nám všem vysvětlil, kde k tomu dítěti přišel.

Emmett si tedy sedl do křesla, upravil si dítě v náručí a začal tedy vyprávět.

„Byl jsem na cestě domů…“

Emmettův pohled – o dvě hodiny dříve:

Paráda. Mám úplně všechno, co Beth chtěla, určitě bude mít velkou radost z toho, že jsem všechno sehnal. Určitě to bude velká zábava, až se nám podaří vycvičit toho medvěda. Nikdy by mě nic podobného nenapadlo, ještě že se u nás objevila nebo bych se snad ukousal nudou.

Cesta probíhala poměrně plynule, když jsem kousek přede mnou zahlédl hořící auto. Zpomalil jsem a chtěl se jít aspoň přesvědčit, jestli tam není někdo naživu, komu by bylo potřeba pomoci, když jsem uslyšel jedno srdce, bilo hodně rychle a potom jsem zaslechl i pláč.

Neváhal jsem, a protože plameny zatím pohltily jenom přední část auta, vytrhl jsem zadní dveře a na zadním sedadle jsem zahlédl dětskou sedačku s dítětem. Plameny si pomalu prokousávaly cestu i dozadu a tak jsem dítě vytáhl ven i se sedačkou a to už k místu té nehody dojížděli policisté, hasiči a záchranáři. Všichni se ujali svých úkolů a začali buď hasit auto, zkoumat, jak se nehoda vlastně stala, anebo se starat o toho drobka, kterého jsem vytáhl z auta.

„Pane, co se stalo?“ zeptal se mě jeden z vyšetřujících policistů.

„Nevím přesně, vracel jsem z města domů, když jsem zahlédl hořící auto. Běžel jsem zjistit, jestli je někdo ještě na živu a na zadní sedačce bylo jenom to dítě. Ti dva ve předu byli zaklínění a vypadalo to, že jsou v bezvědomí, vytáhl jsem tedy toho malého a už jste přijeli vy,“ vysvětlil jsem mu.

„Takže to jste nevolal vy záchranku?“ zeptal se překvapeně.

„Ne, neměl jsem kdy někoho volat, zrovna jsem se to chystal udělat, když jste se tu objevili,“ přiznal jsem a policista jenom nechápavě zakroutil hlavou.

„Projevil jsem se opravdu statečně. Stejně nechápu, kdo to volal, byl to nějaký muž, v telefonu se zdál velmi rozrušený a nepředstavil se. Myslel jsem si, že jste to vy,“ vysvětlil mi tentokrát on svou otázku a potom se s omluvou na další práci vydal ke kolegům a já jsem se šel podívat k sanitce, kde doktor prohlížel to dítě.

„Je v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě.

„Ano, díky vám bude v pořádku. Bohužel jeho rodiče tolik štěstí neměli,“ řekl smutně a já se podíval na už dohořívající auto, odkud se hasiči snažili pomocí speciálních kleští vytáhnout zaklíněné těla zřejmě rodičů toho dítěte.

Stále jsem stál u sanitky a díval jsem se pod ruce doktora, když na místo nehody dojel tmavě modrý Cadillack Escalade. Z auta vysedla postarší žena s černými brýlemi na očích a šátkem přes vlasy, z místa řidiče ji ven následoval muž v prvotřídním saku šitém na míru a sklíčeným výrazem. Ani jsem nepotřeboval upíří sluch, abych poznal, kdo to přijel. Byli to rodiče mrtvé dívky, která už ležela v černém pytli na nosítkách a na druhých byl zřejmě manžel.

„Ehm, dobrý den paní Johnson. Mé jméno je Derek Brow, mám na starosti vyšetření této nehody. Jste matka Jenny Johnson?“ zeptal se profesionálně a žena přikývla a sundala si černé brýle, které zakrývaly oči zarudlé od pláče. „Dovolte, abych vám vyjádřil upřímnou soustrast. Vaše dcera s manželem měli nehodu a bohužel ani jeden z nich nepřežil.“

„On nebyl její manžel,“ odsekla mu odměřeně a její manžel ji chlácholivě objal kolem ramen. Pomalu jsem se vydal k nim, abych jim řekl, že dítě bude v pořádku.

„Madam, uklidněte se prosím, chápu, že je to pro vás těžká situace, ale váš vnuk vás bude v této chvíli potřebovat… ehm, dovolte mi, abych vám představil…,“ chystal se mě představit, když jsem došel až k nim, ale já i on jsme úplně zapomněli, že jsem se mu nepředstavil.

„Emmett Cullen,“ řekl jsem bez váhání a napřáhl k muži v saku ruku.

„Dovolte, abych vám představil Emmetta Cullena, on byl na místě nehody první a podařilo se mu vašeho vnuka zachránit. Pane Cullene, to jsou rodiče zesnulé ženy, pan a paní Johnsovi.“ Žena se na mě jenom zamračila a muž mou ruku nepřijal a tak jsem ji stáhl opět zpět.

„Proč jste nezachránil ji? Proč jste musel zachránit toho spratka? Toho pancharta?“ začala po mě křičet ta žena, jíž zřejmě v tu chvíli povolily nervy, a už nemohla vydržet ten tlak okolních událostí. Avšak vyjadřovat se tahle o vlastním vnukovi? Zdálo se mi to hodně kruté.

„Madam, zachránit vaši dceru bylo zhola nemožné, všude byly plameny. Buďte ráda, že se mi podařilo zachránit aspoň toho malého,“ řekl jsem klidně a doufal, že se uklidní i ta žena, ale ona po mě vrhala stále vražednější pohledy.

„Vy jste matka zesnulé?“ ozval se najednou za mými zády hlas doktora. V náručí nesl zavinovačku s plačícím dítětem, ale ani to tu podivnou ženu neobměkčilo. Proboha, co je to s ní? Vždyť je to její vlastní vnuk! To její chování jsem nechápal a dokonce ani ten muž jsi pro svého vnuka nešel.

„Ano, doktore, my jsme rodiče té dívky,“ odpověděl po chvíli ten muž.

„Chtěl bych vám vyjádřit upřímnou soustrast, oboum. Vašemu vnukovi se naštěstí nic vážného nestalo… Smím se jenom zeptat, kdo bude mít na starosti pohřeb?“ zeptal se po chvíli, kdy se chystal předat dítě jednomu z prarodičů, ale ani jeden se k tomu neměl a bylo vidět, že doktor se už chystá odjet zpátky do nemocnice i s těly zemřelých.

„Já ho nechci ani vidět, ne!“ rozkřičela se znovu ta žena nad doktorovým gestem.

„Ale paní, to dítě za nic nemůže a je to přece váš vnuk,“ snažil se jí domluvit doktor, ale ani tohle nezabíralo. Nesla smrt dcery hodně těžce, ale tohle podle mě už trochu přeháněla. Dítě jsem si tedy od doktora vzal sám a trochu s ním pohoupal, aby přestalo brečet, což se mi docela povedlo.

„To je mi jedno, on není můj vnuk, nikdy jím nebyl. Nepatří do mé rodiny, rozumíte? Klidně ho dejte do dětského domova.“ Už mluvila docela klidně, ale o to víc mě to děsilo. Racionální myšlení té ženy bylo opravdu v troskách.

„To přece nemůžete udělat!“ vyjel jsem po ní.

„Ale můžu!“ vykřikla znovu po mě. „Nebo víte co? Když se ho tak zastáváte, klidně si ho nechte, nikomu chybět nebude,“ dořekla mrazivě a já věděl, že to myslí vážně, jenom mě trochu udivilo, že se ten muž dítěte nezastal.

„Ale… ale… tak tedy dobře,“ řekl jsem po chvilce překvapení.

„Domluveno, Adolfe, vezmi si od něj adresu, ať za ním můžou zítra zajet naši právníci a tenhle malý problém vyřešit,“ rozkázala a vracela se k autu. Když dítě nazvala malým problémem, měl jsem chuť ji zastavit a něco jí pěkně od plic říct, ale neměl jsem možnost, spící dítě v náručí mi v tom zabránilo.

„Pane Cullene, omlouvám se za chování své ženy, pokud tedy můžu, zapíši si vaši adresu, aby se to co nejdříve vyřešilo. Zítra ráno byste mohl čekat návštěvu našich právníků,“ řekl a vytáhl si s náprsní kapsy pero a kousek papíru. Nadiktoval jsem mu tedy naši adresu a hodlal se ho zeptat na to nejpodstatnější.

„Ještě bych se rád na něco zeptal,“ začal jsem, když si schovával papírek do kapsy, odkud jej vytáhl. Podíval se na mě a tak jsem spustil: „Do teď bohužel nevím, jak se chlapec jmenuje, tak kdybyste byl tak hodný a řekl mi…“

„Jeremy, Jeremy Davidson,“ řekl po menším zaváhání. Pak už se vydal do auta za svou manželkou a odjel pryč.

Emmettův pohled – současnost:

„… tak a tak se k nám do naší rodiny dostal i malý Jeremy, viď,“ sklonil jsem se nad malým a zjistil, že mi ten malý andílek usnul během vyprávění v náručí.

„Ale, jak si to představuješ dál?“ zeptala se Esme.

„Rose,“ oslovil jsem svou drahou polovičku a podíval se na ni, „chtěla bys se mnou vychovávat malého Jeremyho?“ Čekal jsem na její odpověď a nebyl jsem jediný. Všichni členové rodiny se otočili k Rose a teď to záleželo jen na ní.

Po malé chvíli Rose jenom nepatrně přikývla a začala vzlykat štěstím. Nakonec se zvedla ze sedačky a přešla za křeslo a naklonila se nad malého Jeremyho, který spokojeně oddechoval.

„Paráda, jede se nakupovat!“ vykřikla Alice a začala tančit po obýváku.

„Pšt!!“ tišili jsme ji najednou s Rose a oba se na sebe spokojeně podívali. Rose mi dala ještě pusu a já se cítil spokojený. Teď jsme byli skutečná rodina.

„Jaspere, pojedeš se mnou?“ začala už trochu potišeji plánovat Alice nákupy. „Edward s Beth by mohli zatím připravit pokoj, už mám nějaké nápady na pokojík, ale ještě musím něco najít na internetu, tady v obchodě to totiž neseženu,“ řekla zamyšleně a už táhla Jaspera po schodech do pokoje. A potom kdo je tu ztřeštěný.

Po chvíli se zvedla i Esme s Carlislem s výmluvou, že musí malému koupit jídlo a plenky, na což by Alice při svém nakupovacím šílenství určitě zapomněla a to rozhodně nikdo nechtěl.

V obýváku jsme tu nakonec zůstali jenom s Rose. Ta se spokojeně dívala na mě s malým v náručí. Po chvíli jsem Rose malého Jeremyho předal a spolu jsme si sedli na pohovku.

Edward odešel nahoru do pokoje, kde chtěl vyklidit pokoj pro malého Jeremyho a Beth zmizla v garáži. Bylo mi jasné, že se chystá nachystat ty pasti na medvěda. Což teď bylo vedlejší, s Rose jsme měli dítě a všechny neplechy a legrácky jsou vedlejší.

Elizabethin pohled:

Vytáhla jsem z Emmettova Jeppu všechno, co koupil a odtáhla to do lesa. Bude lepší, když to budu mít všechno nachystané předem. Zítra stejně mají přijít ti právníci a tak není jisté, kdy bych to jindy mohla udělat.

Právě jsem se chystala vrátit domů spokojená se svou přípravou na ty Voltérské upíry, kteří mi Demetriho přilákají, když v tom se za mými zády ozval nějaký hlas.

„Elizabeth, můžeme si promluvit?“

>>> Shrnutí Petronely <<< >>> Shrnutí Eclair <<<

>>> 8. kapitola <<< >>> 10. kapitola <<<

Autor: Eclair (Shrnutí povídek), petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Story before story - 9. kapitola: