Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Story before story - 8. kapitola

23.05.2010 (11:00) • Petronela, Eclair • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2757×

8. kapitola - On žije?!

Elizabethin pohled:

Rodinná pohoda, jinak se to fakt nazvat nedá. Už jsou to čtyři dny, co jsme se vrátili z New Yorku a Alice se naštěstí spokojená se vším, co jsme koupili, a v nejbližší době neplánuje vykoupení nějakého butiku.

„Jo!“ vykřikl vedle mě Emmett a já se hrozně lekla. Musím si jednou pro vždy zapamatovat, že bych neměla být v Emmettově přítomnosti moc zamyšlená, jinak mi jednou něco udělá, anebo dostanu infarkt z toho, jak se ho pokaždé leknu.

„Haha, Beth se málem počůrala, jak se lekla!“ smál se na celý dům.

„To ne!“ obořila jsem se na něj, ale věděla jsem, že i kdybych řekla něco víc, vznikla by z toho nějaká slovní rozepře a to jsem nechtěla, tak jsem to raději vzdala rovnou a bez boje. „Radši se dívej na film, ať ti něco neuteče.“ Jen co jsem to řekla, tak se poslušně otočil a díval se na televizi. Ani pořádně nevím, co to bylo.

Kromě Carlislea a Esme jsme tu byli všichni, Edward měl ruku obtočenou kolem mého pasu a já si opřela hlavu o jeho rameno. Konečně byl chvíli klid a mohli jsme se společně, jako jedna velká rodina podívat na film, aniž by někdo nebyl zavřený v pokoji a čtyři dny v kuse z něho nevylezl, protože se mu po tom druhém stýskalo. Jasně, že jsem mluvila o Emmettovi, nikdy ho nepochopím. Bylo to hrozné poslouchat, když jsem měla pokoj hned vedle jejich, několikrát si však dali pauzu, když se dohadovali, jaký kostýmek si má Rose na sebe obléct. Emmett byl šťastný jako malý kluk, když mu Rose řekla, že se jí jeho dárky líbí a ještě víc byl nadšený, když mu dovolila vylepit si podepsaný plakát na jednu skříň.

Když film skončil, zjistila jsem, že jsem ho vůbec nevnímala, ale to vůbec nevadilo, protože hned na to zapnul Emmett nějakou veselou komedii, při které jsem se neustále musela smát, až mi tekly slzy z očí. Jen co film skončil, začalo se řešit, co se bude dělat.

„Co takhle zajít na společný lov?“ navrhl Jasper.

„To je super nápad, brácho,“ pochválil ho okamžitě Emmett a div že hned nevyběhl z domu, jak se těšil na nějakého medvídka, ale Alicin nepřítomný pohled upřený do dálky ho zastavil a tak jsme všichni čekali, co Alice uvidí.

„Co budeme dělat?“ zeptal se po chvíli znepokojeně Edward. Jeho obličej jasně napovídal, že to, co Alice viděla, nebylo zrovna dobré, takže jsem dostala trochu strach. Přitiskla jsem se těsněji k Edwardovi a on se na mě povzbudivě usmál.

„Co se děje, zlatíčko?“ zeptal se podobně znepokojeně i Jasper a objal Alici kolem ramen. Musel cítit, že mám strach a tak se po chvíli rozlila pokojem vlna klidu.

„Počkáme, dokud se nevrátí Esme s Carlisle, abych to nemusela opakovat,“ odpověděla mu klidně a tak jsme si všichni posedali znovu na sedačky a rozhodli se počkat na hlavy rodiny.

„A co bude s tím lovem?“ zeptal se sklesle Emmett.

„Ten počká, je tu něco důležitějšího než nějaký medvěd,“ odpověděl mu nabroušeně Edward a jen co to dořekl, uslyšeli jsme na příjezdové cestě auto a chvíli na to už byl Carlisle s Esme v obývacím pokoji.

„Děje se něco?“ zeptal se Carlisle, když nás viděl.

„Jane s Felixem přijdou,“ oznámila Alice. Kdo to je? A proč se kvůli jejich návštěvě tváří každý znepokojeně a vystrašeně?

„A nevíš, co po nás chtějí? Nebo třeba kdy přijdou?“ zeptal se Carlisle.

„To netuším,“ odpověděla mu trochu zkormouceně Alice a Jasper si ji přitiskl víc k hrudi. Připadala jsem si zmatená, každý tady věděl, o kom je řeč, jenom já ne a proto mě i Edwardův pevnější stisk trochu polekal.

„Musíme odtud dostat Beth,“ promluvil jistým hlasem a podíval se na mě. „Přece ji tu nemůžou najít. Aro by ji přikázal zabít nebo by ji chtěl do gardy,“ dořekl a podíval se na zbytek rodiny.

„To by neměl být problém, neměli by ji ani vystopovat. Její vůni přece neznají a vlastně ani její druh pro ně bude asi neznámý, takže by mohlo stačit, když zůstane ve městě,“ přemýšlel nahlas Carlisle.

„A co bude s vámi? Jak jsem pochopila, jsou ti, co přijdou silnější a chtějí vám ublížit, já vás tu přece nemůžu nechat,“ odporovala jsem,

„Víš, my jsme v našem světě hned po nich druhá největší rodina. Aro se jenom bojí, že jednou bychom se mohli rozhodnout, že je zničíme, no a díky našim darům by se nám to určitě povedlo. Proto nás sem tam nechává hlídat,“ vysvětlil mi klidně Carlisle, ale i tak jsem měla trochu strach, že mi něco tají.

„Ale vy nic takového neplánujete, že ne?“ otázala jsem se znepokojeně.

„Miláčku, to víš, že ne. Nebo nám nevěříš?“ zeptal se mě Edward.

„To víš, že věřím. Jenom o vás mám strach,“ odpověděla jsem mu a políbila ho na tvář, na které se během chvíle objevil jeho pokřivený úsměv a ten hned zahnal všechnu moji dosavadní úzkost.

„No, tak když je všechno vyřešeno, můžeme na ten lov, ne?“ ozval se Emmett.

„Ještě není všechno vyřešeno. Kam tedy Beth půjde, než se tu objeví? A co budeme dělat potom? Nevíme, koho všechno Aro zase pošle, měli bychom být připravení,“ řekl Edward přísným hlasem a Emmett si jenom odfrkl.

„Proč se tedy neodstěhujeme?“ navrhla jsem řešení. To to nikoho nenapadlo?

„Víš, Beth, my nemůžeme jenom tak utéct nebo se schovat. Oni nás znají a pokaždé nás najdou, pokud se budeme schovávat, tak jim dáme podnět k útoku na rodinu a to nechceme,“ odpověděl mi klidně Carlisle.

„Ale já od vás nechci jít pryč,“ namítla jsem.

„Jinak to nepůjde. Edward ani nikdo z rodiny nechce, aby se ti něco stalo, a nejenom naše rodina má talentované členy. I ve Voltéře se najde hodně talentovaných upírů s ještě hrozivějšími mocemi, než máme mi. No a my nemůžeme utéct ještě z toho důvodu, že oni mají Demetriho,“ vysvětloval mi klidně Carlisle a mě se při jeho posledním slově rozbušilo srdce a musela jsem několikrát zamrkat, než jsem si přiznala, že slyším opravdu dobře.

„De-Demetriho?“ trochu jsem se zakoktala.

„Ano, právě díky jeho schopnosti se nemůžeme schovat nikde na světě, protože on by nás vystopoval ať bychom byli kdekoliv.“ Tak pokud se mi předtím srdce rozbušilo na plné obrátky, tak teď se mi jistojistě zastavilo. Demetrimu šlo vždy stopování skvěle, je tedy možné, že by to byl on? Že by žil celou dobu ve Voltéře? Že by neumřel, jak jsem si myslela? V hlavě se mi v ten moment začal rodit plán, jak dostat Demetriho z Voltéry. Hlavně aby to bylo nenápadné a Aro na nic nepřišel.

„Takže, když se náhodou něco stane té Jane nebo Felixovi, tak je Demetri půjde hledat?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem to pochopila správně.

„Ano, půjde a tak nás najde. Proto jim nemůžeme nic udělat nebo utéct.“

„Alice?“ zeptal se najednou Jasper. Alice měla zase vizi. Pak však jenom párkrát zamrkala a na všechny se usmála.

„To nic, všechno to byl jenom zbytečný poplach. Aro nás chce jenom pozdravit, žádné vedlejší úmysly nemá,“ usmála se na nás a políbila Jaspera. Všichni se jakou mávnutím kouzelného proutku uvolnili a Emmett přišel s tou svou ohranou písničkou.

„Tak jdeme už na ten lov?“ zeptal se netrpělivě.

„Edwarde, nebude vadit, když s vámi nepůjdu? Jsem trochu mimo a stejně bych nic nechytila, raději bych si dala sprchu.“ Potřebovala jsem být chvíli sama a všechno si promyslet. Tátu jsem musela vidět a na lov bych se stejně nesoustředila.

„Mám tu s tebou zůstat?“

„Ne, to nemusíš. Užij si s ostatními lov,“ řekla jsem, stoupla si na špičky, abych mu mohla dát pusu, a potom jsem ho od sebe musela trochu odtlačit, protože to vypadalo, že se mu z domu ani na krok nechce.

První, co jsem udělala, když jsem přišla do pokoje, bylo to, že jsem vešla do koupelny a začala si napouštět vanu tak, jak jsem řekla Edwardovi. Jen co byla plná až skoro po okraj, tak jsem si do ní lehla a užívala si toho pocitu, jak teplá voda uvolňuje každý ztuhlý sval v mém těle a začala jsem znovu přemýšlet.

Nebude lehké dostat Demetriho z Voltéry, pokud na sebe nesmím další upíry upozornit, ale nějak to musím udělat. Vlastně bych ani nemusela na Jane a Felixe útočit, možná by stačilo, kdyby se zdrželi a nekontaktovali by Ara, kdyby de facto zmizeli, aspoň na tak dlouho, dokud by je táta nezačal hledat. Ale jak to udělat?

Nejdůležitější bude zjistit, jaké mají dary. Potom už by to nemělo být tak těžké, jenom vymyslet, kde bych je mohla nechat. Kde bude nejlepší vhodné místo k jejich dočasnému nedobrovolnému ubytování. Jen co jsem na to pomyslela, napadla mě ta malá loučka, která mi tolik připomínala domov v rodné Anglii, můj a Demetriův domov. Mohla bych přece poprosit Esme, jestli by mi tam nepostavila domek. Potom už bych je potřebovala nějak zajmout, aby se je táta vydal hledat, ale jak to udělat, abych neohrozila Edwarda a jeho rodinu? To by totiž nebylo zrovna dobré.

Doufám, že si na mě Demetri ještě pamatuje, že na mě během té dlouhé doby, kdy jsem spala, nezapomněl. Tolik jsem si teď vyčítala, že jsem mu o tom spánku neřekla, teď bych totiž nemusela vymýšlet plány, jak ho dostat z Voltéry, abych se s ním mohla setkat. Všechno by bylo jednodušší, ale zase bych třeba nepotkala Edwarda…

Mé myšlenky se rozběhly všemi směry, co by se stalo kdyby, a tak jsem z vany vylézala, až byla voda skoro úplně studená. Rychle jsem se ještě opláchla a poté se oblékla do teplého, nadýchaného a voňavého župánku. Do pokoje jsem pak vešla s úsměvem na tváři a vzpomínkou na tu polorozpadlou chatku v rodné Anglii.

Rovnou jsem si ji i nakreslila, přesně tak jak jsem si ji pamatovala a pokud možno s co nejvíce detaily, které by Esme usnadnili práci. Když jsem potom seděla jenom tak zasněně nad tím papírem, ozvalo se tiché zaklepání.

„Můžu dál?“ otázal se Edward a nakoukl do pokoje.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem mu s úsměvem, a když ke mně přišel, políbil mě na rty, pak se trochu odtáhl a sedl si na postel vedle mě a chvíli mě sledoval.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se po chvíli.

„Ano, proč by nemělo?“ oplatila jsem mu otázku otázkou, položila jsem tužku na noční stolek a natočila jsem se k Edwardovi tak, abych mu viděla do obličeje. Trochu mě trápilo to, co by se mohlo stát, jestli můj plán selže. Vzala jsem si jeho dlaně do svých a Edward se na naše propletené ruce a úsměvem podíval. Věděla jsem, co vidí.

„Nemusíš se bát, všechno bude v pořádku,“ zašeptal a potom mi dal pusu na každou ruku, jako v nějakých romantických filmech, nebo v mé době.

„Já vím,“ odpověděla jsem mu tiše, a když si mě Edward přitáhl do náručí, položila jsem si mu spokojeně hlavu na rameno a vychutnávala si tu chvíli tichého souznění. Po chvíli mi však začala být od noh zima a tak jsem se zvedla, že se obleču. Došla jsem ke skříni a shodila ze sebe župan.

„Co je to za obrázek?“ zeptal se Edward, který taktně odvrátil pohled od mého nahého těla a uviděl na nočním stolku obrázek domku.

„Přesně v takové jsem bydlela, než jsem se vydala hledat svůj druh. Vzpomněla jsem si na ni už tehdy na té louce, ona se tak podobala tomu místu, kde stávala ta má a tak mě napadlo, jestli by mi Esme nemohla podobnou postavit. Jeden strom by tam sice překážel a musel by se pokácet, ale to by nevadilo, že ne?“ zeptala jsem se ho a přetáhla si přes hlavu tričko. Edward se na mě teď trochu smutně díval a vůbec mu nevadilo, že jsem jenom v tričku a kalhotkách.

„Takže, ty se chceš odstěhovat?“ zeptal se Edward a já ten smutek v jeho očích konečně pochopila. Než jsem však stačila uvést všechno na správnou míru, vtrhla do pokoje Alice s Emmettem.

„To neuděláš, že ne? Nesmíš se odstěhovat, ty nás nemáš ráda,“ začala kňourat Alice. Házela po mě ty své psí očí a doufala, že mě obměkčí, ale oni nic nechápou.

„Víš co? Já tě nikam nepustím,“ řekl rozhodně Emmett a stoupl si do dveří, které hned svou hromotluckou postavou vyplnil tak, že by snad ani myš neproklouzla. To mě trochu rozesmálo, ale když jsem viděla ty jejich smutné obličeje, rozhodila jsem bezmocně rukama a sedla si vedle Edwarda a vzala ho za ruku.

„Kdo řekl, že se chci stěhovat?“ zeptala jsem se a Edwardovi se objevily v očích malé jiskřičky. „Vidíte? Nikdo o stěhování nemluvil,“ řekla jsem, když nikdo neodpovídal. „Jenom mě napadlo, že kdyby nám Esme postavila ten domek, tak bychom měli trochu soukromí.“ Podívala jsem se na Edwarda a trochu zčervenala. Edward to samozřejmě hned pochopil a v tu chvíli jsem ucítila jeho rty na svých a tak jsem se musela trochu pousmát.

„Takže žádné stěhování nebude?“ zeptal se přihlouple Emm.

„Ne, žádné stěhování opravdu nebude,“ odpověděla mu Alice, když viděla, že jsme s Edwardem zaměstnání svými rty. „Emme, pojď, jsme tu trochu navíc,“ řekl a hned na to odváděla Emmeta někam do hloubi domu, aby nám nechala soukromí a toho jsem hodlala využít.

„Jak sis mohl myslet, že bych od tebe odešla?“ šeptala jsem mezi polibky. „Na to, abych tě opustila mi na tobě, až moc zaleží,“ řekla jsem a sedla si mu na klín a prsty zajela do jeho vlasů. Edward si mě k sobě ještě víc přitiskl a vášnivě se ponořil do polibku.

„Promiň, měl jsem jenom strach,“ vydechl, když jsem mu rukama zajela pod košili. „Asi… asi bychom měli jít za Esme a říct… říct ji o té tvé chatě…“řekl s přemáháním Ed, když jsem začala rozepínat knoflíčky na jeho košili. Chytil mě za ruce a přinutil mě tak si stoupnout, trošku naštvaně jsem si ho změřila, ale pak jsem si šla obléknout šortky, Edward si mezitím zapnul košili a mohli jsme jít za Esme.

„Mami?“ oslovil Edward Esme jen co jsme vešli do jídelny, kde měla na velkém jídelním stole rozloženou hromadu výkresů, fotek a tužek. Otočila se tedy k nám a na tváři měla ten mateřský úsměv jako vždy.

„Ano, děti?“ otázala se.

„Víš, Esme, ráda bych tě o něco poprosila, pokud by tě to neobtěžovalo,“ začala jsem a nevěděla, jak pokračovat, připadala jsem si trochu trapně ji o to žádat, vždyť mě skoro nezná. „No, ještě před tím, než jsem tak nějak usnula, tedy před těmi pěti stoletími, žila jsem v Anglii v jednou malém domečku na kraji mýtiny a… zkrátka a jednoduše, tady jsem objevila mýtinu velmi podobnou té mojí a tak jsem si říkala, jestli bys mi tam podle několika obrázků, co bych ti nakreslila, nepostavila ten samý domek,“ vybalila jsem na ni najednou a teď čekala na její reakci.

„No, něco jsem zaslechla, když jste se nahoře dohadovali a rozhodně to nebude žádný problém. Ukaž mi ty obrázky,“ požádala mě Esme a tak jsem jí ukázala, co jsem nakreslila. „Hm, vypadá opravdu pěkně, do kdy bys ji chtěla mít?“

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se trochu překvapeně, že souhlasila. Esme tedy přikývla a já se zamyslela. „Vím, že bych toho chtěla moc, ale nemohla by stát už ve chvíli, kdy by měl přijít Felix s tou Jane? Abych nemusela někam do města?“ zeptala jsem se nesměle a Esme na mě vytřeštila oči.

„No… to je… trochu rychlé, ale rozhodně to není nemožné. Když si k tomu sedneme hned tak do dvou hodin by Edward s Jasperem zajeli pro nějaký materiál a mohlo by se začít,“ řekla a už se zase sklonila nad jídelní stůl, kde v té hromadě papírů našla i nějaké čisté a hned se dala do rýsovaní a ostatní se odebrali po své práci.

„Esme?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem sledovala, jak jí můj domeček ožívá pod rukama. Esme se na mě podívala a tak jsem tedy opět velmi nesměla, začala. „Já… no víš, napadlo mě, jestli by to mohlo být z nějakého hodně pevného materiálu, aby… no aby to udrželo třeba i… i upíra?“

„Proč upíra?“ zeptala se překvapeně.

„To bylo jenom přirovnání. Já… jednoduše bych tam někdy chtěla být i s Edwardem a nechtěla bych, aby… se hned zničil, víš jak to myslím?“ zeptala jsem se a Esme se na mě mateřsky a zároveň spiklenecky usmála.

„Tak to potom chápu. Jeden velice odolný materiál znám, ale ještě jsme na něj naši skutečnou sílu nezkoušeli, ale můžeme to zkusit teď. Jen co to dokreslím pošlu kluky do města, aby ho rovnou koupili v potřebném množství,“ mrkla na mě a zase se sklonila nad výkresy. Nechala jsem ji tedy její práce a šla jsem si sednou vedle Emmetta, který se díval na nějaký sportovní pořad.

„Tak ti potřebuješ mít s bráškou soukromí? Sami dva někde v pustině…“ zeptal se mě potichu sotva jsem dosedla vedle něj. Dělal, že prokoukl celý můj plán, ale on bohužel nevěděl vůbec nic. Ale nebylo by na škodu mít Emmetta na své straně.

„No, víš Emmette, nebudeme si nic nalhávat. Oba dva víme, že Edwarda do postele nikdy dobrovolně nedostanu a my dva jsme už dlouho nic zábavného nepodnikli…“ začala jsem tajemně a čekala, jestli se na to chytne a nemusela jsem čekat dlouho.

„Co máš v plánu?“ zeptal se zvědavě.

„Víš, říkala jsem si, že bychom se mohli pokusit vycvičit medvěda. Mohla by s ním být sranda, kdyby dělal všechno, co bychom chtěli. Co na to říkáš? Samozřejmě, by byl v té chatce, co by Esme postavila a nikdo by se o tom nesměl dozvědět, než by byl úplně vycvičený,“ šeptala jsem mu do ucha a Emmettovi šibalsky zajiskřilo v očích.

„Paráda. Úžasné!“ začal nadšeně vykřikovat Emmett.

„Pšt… ještě to prozradíš. Zatím ne nebudeš na ničem podílet, Alice by tě mohla vidět ve vizích, takže to bude jenom na mě, ale budeš mi muset trochu pomoct. Budu potřebovat nějaké věci a ty bys mi je mohl obstarat. Bude to chtít provazy, hodně provazů…“ začala jsem vyjmenovávat, co všechno bude muset koupit a Emmett jenom přikyvoval na znamení, že všechno chápe. Ještě že je tak praštěný a žádný nápad, byť sebehloupější mu nepřijde blbý a je pro jeho realizaci.

Asi po hodině, kdy jsme domluvili všechny podrobnosti a spolu dali dohromady seznam všech věcí, které budou potřeba na „lovení medvěda“ se Emmett pokusil nenápadně vypařit z domu, ale moc se mu to nepodařilo, protože si ho všimla Rose.

„Kam se chystáš?“ zeptala se, když už Em stál u dveří a rozhlížel se, jestli ho nikdo neviděl. Tak a teď je to v háji, všechno jí řekne a žádné lovení nebude. Ale to jsem se spletla, pokud se Em rozhodně něco udělat, dokáže zalhat dokonce i Rose. Něco jí zašeptal do ucha, Rose se na něho mile usmála a políbila ho na rty. Potom na mě Emmett mrkl a nakonec se ztratil venku.

Seděla jsem spokojeně na schodech, pozorovala dveře a s úsměvem jsem dolaďovala poslední detaily svého plánu. Jen aby to vyšlo.  Tohle se musí povést jinak už nevím, jak jinak se s Demetrim znovu vidět, a že já se s ním vidět opravdu potřebuju. Musím mu všechno říct, všechno mu vysvětlit a se vším se mu svěřit. Nebyl jenom jako můj otec, ale byl něco jako nejlepší přítel a přestože se Alice hodně snažila, nebylo to, jako když jsem si povídala s Demetrim.

Podle Emmetta měla mít dar jenom Jane, takže pokud přijedou jenom ti dva, tak by to neměl být problém, tedy její síla a výcvik by mohl být malý problém, protože se o ni budu muset postarat sama, ale tak, snad to nějak zvládnu.

Z těch myšlenek mě probrala až pusa, kterou jsem dostala od Edwarda, který se právě s Jasperem vrátili z města, kde byli pořídit všechno, co Esme nakázala.

„Stýskalo se ti moc?“ zeptal se a sedl si vedme mě.

„Ani nevíš, jak moc,“ odpověděla jsem mu škádlivě a dala mu taky pusu na tvář.

„Beth, jak se ti líbí tahle skříň?“ zamávala mi z nenadání Alice jedním katalogem před obličejem. Jo, celou hodinu si s Rose prohlížely všechny možné katalogy s nábytkem a tak jsem se jim raději klidila z cesty, tohle jsem opravdu nemusela.

„Hm, je pěkná,“ pochválila jsem jí výběr, avšak bylo to trochu chladné, takže se Alice spíše urazila, než aby byla potěšená. „Alice, ta skříň je opravdu pěkná, ale nebyla by třeba ve tmavším odstínu?“ zkusila jsem si ji usmířit. Alice začala hned listovat v katalogu a pak mi ukázala další skříň, která mě nadchla mnohem víc. „Tak ta je opravdu dokonalá!“ potom konečně odešla.

„Alice, kdy si vrátí Emmett?“ zeptala se po chvíli Rose.

„Každou chvíli je tu,“ odpověděla ji zaneprázdněna výběrem dalšího kusu nábytku do mého malého domečku. Možná, že by nebylo špatné se tam třeba s Edwardem na nějakou dobu usadit, samozřejmě až potom, co domek splní svůj účel. „To je divné, vidím ho nějak zvláštně,“ zamumlala si pod nosem a dál se věnovala výběru pro tentokrát postele.

Po deseti minutách se otevřely hlavní dveře a škvírou, která vznikla se prostrčila Emmettova hlava. Co zase kuje? Napadlo mě a hned na to asi i Edwarda, protože jsme oba zbystřili a stopli si.

„Ehm… ahoj,“ usmál se na nás trochu nervózně. Tohle opravdu nezní dobře.

„Emmette Cullene, co jsi zase provedl?!“ zvýšil na něj trochu Edward. Zřejmě mu něco z Emmettových nekalých plánů prozradily jeho myšlenky. Hned po jeho slovech se v hale objevil i zbytek rodiny a všichni čekali, až Emmett konečně vejde dovnitř a všechno nám řekne.

„Tak fajn, ale… než na mě začnete křičet a budete mě chtít roztrhat na malé kousíčky, nechte mě všechno vysvětlit. Určitě potom všichni uznáte, že jsem se nemohl zachovat jinak.“ Přejel pohledem po všech členech rodiny a zastavil se pohledem na Rose. Ta netrpělivě čekala, co z něho nakonec vyleze a lehce podupávala nohou.

„Dobře, hlavně pojď dovnitř, začínám být z tebe nervózní,“ vybídla ho.

„Jo, už jdu, jenom nezapomeňte, co jste mi všichni slíbili,“ upozornil nás ještě jednou a když jsme všichni ještě jednou poslušně přikývli, tak konečně otevřel dveře víc a všem z rodiny poklesla brada, protože Emmett nesl v náručí…

>>> Shrnutí Petronely <<< >>> Shrnutí Eclair <<<

>>> 7.kapitola <<< >>> 9.kapitola <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), Eclair, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Story before story - 8. kapitola: