Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Story before story - 10. kapitola

08.10.2010 (16:45) • Eclair, petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2339×

10. kapitola - Návrat domů?

Patrikův pohled:

Celou dobu jsem tu zvláštní rodinu sledoval. Naštěstí byli vegetariáni, což všechno zjednodušovalo, ale ani to nevysvětlovalo, proč ji ještě nechávali na živu. Přece jenom jsme s upíry na ostří nože, takže tu ve vzduchu viselo jedno velké Proč?

Doufal jsem, že se to nějak dozvím od samotné Elizabeth, kterou jsem sledoval - tak jako každý den - na každém jejím kroku, pokud mi to tedy přišlo vhodné, nepatřil jsem rozhodně mezi ty, kteří by narušovali jistou intimní zónu, takže jsem se rozhodně nekoukal ve chvílích, kdy se chystala do sprchy. Dnešní kroky ji vedly do lesa a táhla sebou spoustu divných věcí. Ne, že bych v nich nepoznal pasti a zrcadla a kdo ví co ještě, ale nějak mi to nepřišlo potřebné na procházku po lese.

Elizabeth určitě něco plánuje a já jsem byl rozhodnutý zjistit co. Schovaný za jedním z mohutných kmenů jsem sledoval, jak se činí. Mezi stromy rozvěsila velké sítě, skoro jako ty šplhací na lodích, pod to nastražila velké pasti a poházela je spadaným listím, přestože to moc nepomohlo ty kovová monstra schovat. Ona se snad chystá pytlačit! Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo, ale opět tu byla stejná otázka jako před okamžikem. Proč?

Avšak ani zamaskováním pastí její práce neustala. V rukou jí zbývala ještě pěkná řádka věcí, mezi něž patřily i ony zrcadla a další řada provazů a lan. Ta holka mě asi nepřestane překvapovat. Nepředpokládal jsem, že by byla tak hloupá a snažila se tohle nastražit na ty svoje vegetariány, ale nic jiného by mě nenapadlo. Přece jen, jeden s ní spolupracoval.

Postupně do korun stromů začala rozvěšovat ty velká zrcadla jako lampiony. Vždy se mrštně vyšvihla na jednu větev a na další připevnila zrcadlo. Nad jejím počínáním mi nezbývalo nic jiného, než kroutit hlavou.

Když pověsila poslední zrcadlo, oprášila si ruce o kalhoty a s lehkým úsměvem si prohlížela to své mistrovské dílo. Byla spokojená, to rozhodně ano, ale já byl čím dál víc zmatený, jak z jejího počínání tak - a to si přiznejme - z jejího vztahu k tomu upírovi. Jak může líbat někoho, kdo vraždí, aby sám přežil?

To jsem však neměl čas řešit. Chystala se odejít a já ji v tom musel zabránit. Aspoň do chvíle, než jí všechno řeknu a než mi odpoví na nějaké otázky i ona. Nejlíp by stejně bylo, kdyby odjela hned se mnou a už se do toho domu plného upírů nevracela.

„Elizabeth, můžeme si promluvit?“ oslovil jsem ji a vyšel ze stínu.

Elizabethin pohled:

Rychle jsem se otočila za neznámým hlasem a zůstala na něj hledět s očima navrch hlavy. Připadal mi trochu povědomý, ale zároveň jsem si byla jistá, že jsme se nikdy nepotkali. Určitě, nikdy jsme se nemohli potkat, protože jeho tvář bych nikdy nezapomněla, byla totiž dokonalá.

Trochu delší blonďaté vlasy mu spadaly do obličeje a na slunci se leskly, jako kdyby měl kolem hlavy snad svatozář. Tvář měl ostře řezanou, ale nepůsobil staře, ba právě naopak mu to zrovna tak velmi slušelo. Obličeji pak dominovaly modrošedé oči, které si mě prohlížely a mohla jsem si i troufnout pomyslet, že se usmívaly stejně, jako jsem viděla úsměv na jeho rtech.

Nedokázala jsem na jeho první větu nijak zareagovat. Stála jsem bez pohnutí a jenom na něj zírala. V korunách stromů se proháněl vánek a díky zrcadlům, které jsem tam rozvěsila, se všude míhaly odrazy slunečních paprsků. Vánek ke mně dokonce zanesl i jeho fialkovou vůni. Byl to Fext.

„Potřeboval bych si s tebou promluvit, je to možné?“ zeptal se, ale já opět nijak nezareagovala. Jeho otázka šla mimo mou časovou rovinu, právě jsem se totiž topila v jeho očích a vůbec jsem se tomu nebránila. Ty usmívající oči…

Pomalu jsem otevřela oči, do kterých mě uhodilo sluneční světlo, které si přes koruny stromů prodralo cestu až k mým očím. Vítr si pohrával s lístky stromů, které nabíraly žlutý a oranžový nádech a připomínaly příchod podzimu. Pozvolna jsem se také začala rozpomínat na to, co se stalo před chvílí. Chystala jsem pasti… byla se vším spokojená a potom…

„Konečně ses probrala, měl jsem o tebe strach,“ zazněl mi v uších ten hlas a výhled na stromy mi zakryl jeho obličej, který se nade mnou skláněl a starostlivě si mě prohlížel.

„Ááá…,“ vyskočila jsem na nohy a povalila tak toho neznámého poloboha do trávy. Strašně jsem se lekla, a až pak jsem si uvědomila, že jsem celou dobu měla hlavu položenou v jeho klíně a ne na zemi. Vždyť jsem omdlela při pohledu na něj a… páni, to musel být trapas.

„Uklidni se, nechci ti nic udělat,“ začal zase mluvit a sbíral se na nohy. Takže ona to byla skutečnost, on je skutečný. Srdce mi začalo bít jako o závod a cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula červeň. Co když viděl, co tu celou dobu provádím? Rozhodně mu to nemohlo ujít.

„Co-co tu chceš?“ vykoktala jsem konečně ze sebe, když jsem našla svůj hlas.

„Jak jsem už jednou, možná dvakrát, řekl. Chci si s tebou promluvit,“ vysvětlil mi svou přítomnost. Snažila jsem se tedy působit ležérně a vyrovnaně. Rukou jsem si upravila vlasy, které jsem měla trochu rozcuchané kolem hlavy a doufala, že si moc nevšímá mého rychle bijícího srdce.

„Tak tedy mluv, jsem zvědavá,“ vyzvala jsem ho a opět se tvářila, že mě to skoro nezajímá a že jeho přítomnost mě vůbec nerozhodila, ale opak byl pravdou a já nějak nevěděla, kam s rukama natož, kam se mám podívat.

„Asi bych se měl představit,“ řekl a já jen nepatrně přikývla, zajímalo mě, jak se někdo tak úžasný může jmenovat, „takže, jmenuji se Patrick. Poslala mě sem Alke – vzpomínáš si na ni?“ zeptal se znovu a já se trochu zamračila. Jo, něco mi to říkalo. „Je něco jako vůdce Fextů a má dar, vidí každého z nás, když se probudíme z dlouhého spánku. Tím pádem viděla i tebe."

„Aha… a co teď s tím?“ zeptala jsem se, protože jsem nějak nepobírala to, proč ho Alke za mnou poslala. Rozhodně jsem však jejího rozhodnutí nelitovalo. Na tohohle úžasného fexta, na Patricka, byl příjemný pohled, to se musí uznat.

„Měl jsem tě najít a přivést do našeho chrámu. Jednou jsi tam byla, na Ohňových ostrovech,“ řekl a já jen opět nepatrně přikývla, když jsem si vzpomněla na to, jak mě Demetri provázel, abychom mohli přijít na to, co vlastně jsem. „Ale nějak jsem tě nenašel tam, kde jsem měl. A než jsem tě našel zde, ty ses usídlila v domě plném upírů!“ zvýšil hlas a já na něj nevěřícně koukala.

Patrick se už neusmíval, zdál se i trochu naštvaný, ale copak já jsem mohla za to, že Emmett našel mou rakev - tedy spíš, že si ji objednal a chtěl použít jako dekoraci do Alicina pokoje? Ne!

„A co je ti do toho, kde zrovna žiju?“ otázala jsem se uraženě.

„Žiješ s našimi nepřáteli, pochop to!“ vykřikl a rozhodil přitom rukama do vzduchu. „Divím se, že jsi stále naživu, žádné setkání fexta a upíra nedopadlo nikdy dobře,“ řekl trochu klidněji, ale blesky z jeho očí šlehaly dál. Byl naštvaný.

„Tak vidíš? Já jsem výjimka, co potvrzuje tohle pravidlo,“ odsekla jsem mu a chtěla odejít. Vlastně… odejít jsem chtěla, ale nějak jsem se nedokázala přestat na něj dívat. Jeho oči stále přitahovaly ty mé. V těch očích se odráželo tolik pocitů, měla jsem pocit, jako bych mu přes oči mohla vidět i do duše.

„Elizabeth,“ zastavil mě, když jsem se po velkém přemáhání otočila k němu zády. Jeho ruka mi spočívala na paži a zdálo se, že mě nehodlá pustit. Otočil si mě k sobě a já mu do obličeje koukala z velké blízkosti, dělilo nás jenom několik centimetrů. „Nechci, aby se ti něco stalo,“ zašeptal a jeho oči byly opět klidné.

A pak se to stalo. Nebylo to jako v některém z těch filmů, kde zpoza mraků vyjde slunce, rozfouká se vítr, všude lítá listí a hlavní hrdinka se políbí s mužem svých snů. Nic z toho se nedělo, tedy až na tu poslední část. Jeho rty se najednou sotva dotkly těch mých a celým mým tělem projela elektřina.

„Elizabeth, pojď se mnou,“ požádal mě, když se trochu odtáhl. Několikrát jsem zamrkala, abych se trochu vzpamatovala. Ani to mi však nepomohlo pročistit si dostatečně hlavu.

„Ehm… s tebou? Kam?“

„Zpátky domů. K nám domů,“ řekl a bylo mi jasné, že tím myslí chrám a Ohňovou zem. Byl to lákavý nápad, být stále s ním, ale… hlavou mi problesklo Edwardovo jméno. To byl důvod mého váhání. Milovala jsem ho, tedy aspoň to jsem si myslela… Pane bože, co se to se mnou děje? Copak stačí jeden Patrikův polibek a já hned odejdu od rodiny, která si mě oblíbila, kterou jsem si oblíbila…

„Ne, to nejde,“ zavrtěla jsem záporně hlavou.

„Ani kvůli mně bys nešla?“ zeptal se a snažil se znovu navázat ten oční kontakt, ale to jsem nemohla dopustit. Věděla jsem, že kdybych se mu znovu podívala do těch jeho očí, odsouhlasila bych mu cokoliv. I mou cestu do Ohňové země. Teď jsem tedy jenom s pohledem upřeným do dálky někam za ně zavrtěla hlavou ze strany na stranu. „Tak… jak myslíš, pokud by sis to náhodou rozmyslela, víš, kde mě najdeš,“ řekl a znělo to skoro smutně. Chtěla jsem mu na to ještě něco říct, ale už odcházel a během chvíle jsem neviděla ani jeho záda.

No, a co teď? Tak tohle byla otázka fakt na místě. Nevěděla jsem, co se to tu přesně odehrálo, ale měla jsem pocit, jako… jako… jako dívky v těch romantických seriálech, kde se na první pohled zamilují do svého prince na bílém koni. Ale tohle nebyl princ, byl sice úchvatný a naprosto jsem od něj nemohla odtrhnout oči, ale vždyť já se nemohla zamilovat. To nešlo, miluju přece Edwarda! Nebo… může u fextů být taky něco jako u upírů láska na celou věčnost? Že někde existuje osoba, kterou když jednou potkáte, hned víte, že s ní musíte strávit zbytek života? To jsem nevěděla.

Znovu jsem si prohlédla připravené pasti, a jelikož jsem s nimi byla spokojená, mohla jsem se vydat domů. Ještě že mi Emmett skočil na ten lov na medvěda, jinak nevím, jak by se mi tohle podařilo uskutečnit.

K domu jsem dorazila skoro až za tmy. Byla jsem poměrně daleko, a protože jsem domů nijak nepospíchala, slunce mezitím zapadlo a cítila jsem, jak na mě po tom náročném dni přichází i únava. Už když jsem brala za kliku od dveří, jsem hlasitě zívla.

Celá rodina byla seskupená v obývacím pokoji a o něčem se tiše bavili. Rose chovala v náručí malého Jerremyho a spokojeně se na něj usmívala. Tohle byla přesně ta maličkost, která ji chyběla ke spokojené věčnosti.

„Lásko, konečně jsi zpátky, už jsem měl o tebe strach,“ přivítal mě doma Edward a políbil mě lehce na rty. Poté se odtáhl a podíval se mi do očí. Jeho polibek na mě však nepůsobil stejně jako Patrikův, žádný mráz v zádech, žádné podlamování kolen, prostě nic.

„Byla jsem se jenom trochu projít a úplně zapomněla na čas,“ odpověděla jsem mu. „Teď jsem ale hrozně utahaná, půjdu si dát sprchu a zalehnu,“ sdělila jsem mu své plány na následující chvíli.

„Jen běž, za chvíli budu u tebe,“ slíbil a šel znovu za rodinou. Já jsem jen, co noha nohu mine, došla po schodech nahoru do svého pokoje, kde jsem okamžitě zapadla do koupelny a podívala se na vlastní odraz v zrcadle. Vůbec se od rána nezměnil, ale já si připadala jiná. Co se stalo?

Rukama jsem si přetřela unavený obličej, prohrábla jsem si i vlasy, ale nikde jsem neshledala na tváři nějakou viditelnou změnu. Přesto jsem si připadala jiná. Když jsem tedy dokončila svou prohlídku, vysvlékla jsem se a vešla do sprchového koutu, kde jsem na sebe nechala padat teplé kapky vody a snažila jsem se tak uvolnit. Ale ani teplé vodě, ani voňavému šamponu se nějak nepovedlo uklidnit mé myšlenky.

Když jsem si to konečně přiznala, zastavila jsem vodu a zabalila se do ručníku. Znovu jsem se na sebe podívala do zrcadla, ale opět jsem žádnou změnu neviděla. Vrátila jsem se do pokoje, kde jsem na sebe oblékla jednu z košilek, co mi Alice koupila, ručníkem jsem si vysušila vlasy a lehla si do postele.

Ještě jsem úplně nespala, když jsem cítila, jak si někdo lehl na postel a jak si mě jeho chladné paže přitáhly do náručí.

„Miluju tě, Beth,“ zašeptal a já se pak konečně pohroužila do světa snů.

Ráno mě probudil hluk z vedlejšího pokoje. Neochotně jsem tedy otevřela oči a uvědomila si, že stále ležím v té chladivé náruči, jako včera večer.

„Co se to tam děje?“ zeptala jsem se ochraptělým hlasem.

„Dobré ráno, lásko. To si jenom Emmett nedal říct a musel začít skládat postýlku pro malého. Nenechal si to nikým vymluvit,“ vysvětlil mi příčinu hluku.

„Aha,“ odpověděla jsem mu chytře a na budíku zahlédla, že už je devět hodin. „V kolik mají vlastně přijít ti advokáti?“

„Měli by tu být za hodinu,“ odpověděl, když se stejně jako já podíval na hodiny.

„A to mi říkáš jenom tak?“ vylítl mi zděšeně hlas o oktávu výš. Edward se na mě překvapeně podíval. „No, chcete přece na advokáty udělat dojem a já tam nemůžu přijít s vrabčím hnízdem na hlavě a ještě k tomu v noční košilce,“ vysvětlila jsem mu důvod své paniky.

„Myslím, že dojem bys udělala, moc ti to v té košilce sluší,“ odpověděl, když jsem se snažila vyprostit z jeho sevření. Po nějaké námaze mi však cestu uvolnil a já pelášila do koupelny, kde jsem v zrcadle zahlédla přesně to, co jsem říkala. Na hlavě jsem měla šílené vrabčí hnízdo. Co teď s tím? Vzala jsem do ruky hřeben, ale kvůli mým hustým vlasům to moc rozčesat nešlo a spíš mi přišlo, že si vlasy trhám.

„Počkej s tím, nebo ti tam žádné vlasy nezůstanou,“ vešla vesele do koupelny Alice. Jo, jí se to mluví, když nemá takové problémy jako já.

„Fajn, tak s tím něco udělej,“ vybídla jsem ji, a tak mě Alice čapla za ruku a vedla zpět do pokoje, kde mě posadila před zrcadlo a já čekala, co se bude dít. Stejně jako já před chvílí vzala do rukou hřeben a začala rozčesávat to moje hnízdo.

„Beth, můžu se tě na něco zeptat?“ prolomila ostražitě tichu v pokoji přerušované jenom Emmettových klením nad skládáním postýlky.

„Jasně, jen se ptej,“ vybídla jsem ji.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se a naprosto mě svou otázkou překvapila. Proč ji položila? Viděla snad něco?

„Já bych řekla, že je vše v nejlepším pořádku, tedy až na mé vlasy. Proč?“

„Jen tak, byla to jenom otázka, nelam si s tím hlavu. Ale… kdyby se přece jenom něco dělo, tak… no prostě, nemusíš se s Edwardem trápit, nakonec budete oba šťastní,“ dostala ze sebe, ale spíš mi to jenom šeptala, jako by to bylo nějaké tajemství, které se nikdo z rodiny nesmí dozvědět.

Pak už jsme se s Alicí na tohle téma nebavili, ale já jsem na její slova nedokázala přestat myslet. Pořád se mi v hlavě tvořilo milion a jedna otázka a ani na jednu jsem neznala odpověď. Proč mi to Alice říkala? Co tím myslela? Viděla snad Patrika? Viděla, že budu s Edwardem a to, co cítím teď k Patrikovi, není nic důležitého? Nebo sakra, co viděla?

Právníci přišli přesně v deset. Rose s Emmettem podepsali různé papíry a na oplátku od právníků dostali Jeremmyho rodný list a další dokumenty. Od té chvíle byl Jeremmy jejich synem a bylo vidět, že si Rose i tak nějak oddechla. Přestože Emmettovi věřila, jak mluvil o Jeremmyho prarodičích, ale stále měla tak trochu strach z toho, že by si to mohli rozmyslet a ona by o malého přišla.

Jeremmy se vzbudil až po odchodu právníků a tak ho šla Rose s blaženým úsměvem novopečené matky nakrmit. Emmett ji doprovázel a tak jsme všichni čekali, až se malý nakrmí a budeme si s ním moc hrát. Všichni se těšili, až ho Rose donese dolů. Ale to by se nesměli bát Volturiů. Tušila jsem, že občasné zachmuřené obličeje, které jsem viděla na tvářích rodiny, jsou právě proto, že mají přijet.

„Alice, co to znamená?“ zeptal se vedle mě Edward své sestry, která nepřítomně koukala před sebe. Věděla jsem okamžitě, že má další ze svých vizí, a tak jsem jenom očekávala, co se dozvím.

„To znamená, že Jane s Felixem se k nám zítra nestaví,“ odpověděla, když se probrala a na tváři měla spokojený úsměv. Edward se trochu mračil, jak se mu nelíbilo to, že by Volturiovi tak náhle změnili rozhodnutí, ale nemohl s tím nic dělat. Jenom já jsem z celé rodiny věděla, co se děje a byla jsem spokojená, že mi to všechno vyjde, tak jak plánuju.

Všichni z rodiny měli z jejích slov radost. Teď se nemuselo přemýšlet, co bude s Jeremmym, když sem přijdou. Nemuselo se ani vymýšlet, kam se schovám já. Vlastně bylo všechno skvělé.

„Beth, mám pro tebe malé překvapení,“ oslovila mě Esme a Edward vedle mě se potutelně usmál. Podívala jsem se tedy na ni a Esme něco držela v rukou. „Ten domeček, cos chtěla postavit už je hotový,“ řekla slavnostně a podávala mi klíč od dveří.

„Děkuju, Esme,“ vyskočila jsem nadšeně z křesla, objala Esme a dala ji pusu na tvář. Tohle byla jediná menší nepříjemnost, co mě teď trápila. Měla jsem strach, že to Esme nestihne včas dokončit, ale jak je vidět, tak mě nezklamala.

„Nechceš se na něj jít podívat,“ zeptal se mě šeptem Edward a já se na něj jen překvapeně podívala, jak přesně vyčetl mé myšlenky. Nadšeně jsem tedy přikývla a tak jsme se mohli jít ruku v ruce podívat na mou malou chaloupku.

„Beth,“ zastavil mě kousek před chaloupkou, na kterou jsem zůstala okouzleně zírat. Byla přesně jako ten malý domek v Anglii. „Víš, přijde mi, že poslední dobou spolu netrávíme skoro žádný čas,“ postěžoval si, a tak jsem se k němu obrátila.

„Edwarde, vím, že ti to tak přijde, ale… omlouvám se, potřebuju teď nějaký čas pro sebe,“ zašeptala jsem mu. Bolelo mě vidět smutek v jeho očích. Zvedla jsem volnou ruku a pohladila ho po tváři.

„Já to chápu,“ řekl a potom změnil rychle téma, „tak v takovém domě jsi žila?“

„Jo, takový domek stával kdysi v Anglii a já ho nazývala svým domovem. Tady, víš, vypadá to tu skoro jako u mě doma,“ přiznala jsem. „Esme se to skutečně povedlo,“ pochválila jsem stavitelku.

„Ano, je to nádherné,“ souhlasil se mnou, „Esme si dala záležet, aby splnila všechny tvé podmínky. Sice občas trochu kroutila hlavou nad tím tvým požadavkem na pevnost stěn, ale jinak nic nenamítala,“ dodal a já se usmála.

„Takže je to tak pevné? Jako, že by se nikdo nedostal ani ven?“ zeptala jsem se pro jistotu. Bylo by velmi nemilé zjistit, že stěny nejsou tak silně, jak potřebuju, až by vevnitř byla Jane s Felixem.

„Ano, je to skutečně pevné. Nemusíš se bát, nikdo ti tu nebude moct ublížit. Nedovolil bych to,“ řekl, ochranářsky mě objal a položil si hlavu na mé rameno. Oba jsme se dívali na ten domeček a já se usmívala.

„To je dobře,“ zašeptala jsem s myšlenkami někde u zítřka.

„Ano, stejně se ale chci zeptat, proč?“ zeptal se zvědavě a mě v hlavě začaly kolečka šrotovat na plné obrátky, abych mu vymyslela důvěryhodnou lež.

„To abys mi nemohl utéct. Co kdybych tě někdy chtěla unést?“ zeptala jsem se nevině a Edward se začal smát. Potom, co se trochu uklidnil, si mě otočil v náručí, až jsem se dívala do těch jeho jantarových očí a pak jsem viděla, jak se přibližují a nakonec mě vášnivě políbil.

Polibek jsem mu opětovala, ale už se mnou nedělal stejné věci, jako když jsme se líbali tehdy na chodbě, nebo v tom hotelovém apartmá v New Yorku. Snažila jsem se tu vášeň znovu oživit, zapletla jsem mu prsty do vlasů a přitiskla se na něj celou délkou těla, ale ani to nepomohlo. Zatracený Patrik! Takhle mi kazí vztah.

„Miluju tě,“ zašeptal znovu, když se trošku odtáhl a zůstal mi hledět do očí.

„Já tebe taky,“ myslím a doufám v to. Dodala jsem v duchu. Nechápu, co se mnou mohl ten letmý polibek od Patrika udělat. Tenhle polibek byl plný lásky, Edward mě miloval a já jeho přece taky, tak proč mu nedokážu polibek opětovat s takovou vášní, jakou do něj vkládá on?

Hlavu jsem měla zase plnou otázek, ale doufala jsem, že brzy na ně najdu odpověď nebo se mi ta hlava rozskočí. Jak můžu být s Edwardem šťastná, když cítím nějaké pochybnosti?

Domů jsme dorazili až někdy odpoledne. Esme mi mezitím nachystala lehkou večeři a musím se přiznat, že jsem měla skutečně velký hlad, a poté jsme si s Edwardem sedli za ostatními do obývacího pokoje.

Edward si mě posadil na klín a tak jsem poslouchala, o čem se baví. Zrovna projednávali otázku týkající se výchovy malého Jeremmyho. Jestli by hned od malička měl být seznámen s tím, že žije v domě plném upírů a jedním fextem a taky, že je adoptovaný, nebo právě naopak, všechno před ním tajit.

Rose nakonec prohlásila, že bude dobře, když to bude vědět hned. Nebude mít aspoň poté spoustu otázek, na které by se nedalo jen tak odpovědět a jednou by se s pravdou ven přece jen muselo a to by potom dopadlo bůh ví jak. Všichni jsme to tedy Rose odsouhlasili a ta šla dát malého opět spinkat. Byl zlatíčko, skoro vůbec nebrečel a Rose si jako matka mohla libovat. S Emmettem jsou jediní rodiče, co si nemusí stěžovat na to, že je dítě v noci nenechá vyspat.

Lehnout jsem si sama šla také poměrně brzy. Zítra budu potřebovat spoustu energie, takže nesmím ponocovat, aby můj plán vyšel tak, jak potřebuju, a neměl ani jedinou chybičku.

Edward za mnou přišel ve chvíli, kdy jsem si lehala na postel. Viděla jsem, jak jeho oči pomalu nabírají tmavou barvu, a byla jsem si jistá, že je to mou košilkou, ale teď jsem neměla zrovna myšlenky na to ho svádět a splnit to, co jsem slíbila, že udělám. Unaveně jsem se na něj tedy usmála a lehla si. On si ke mně přilehl a vzal mě do náruče stejně jako včera v noci.

„Dobrou noc, lásko, vždy tu pro tebe budu,“ zašeptal mi do vlasů a já jenom zavřela oči a doufala, že ten povzdech, který mi unikl ze rtů, nebyl tak hlasitý, jak jsem si myslela. Za zavřenými víčky jsem totiž znovu uviděla Patrika a jeho modrošedé oči.

Musím na něj zapomenout, nabádala jsem sama sebe a snažila se vyhnat ho z myšlenek a konečně usnout.

Doufáme, že se kapitola po tak dlouhé době líbila a snad nám taky necháte i nějaký ten komentář, pokud jste na nás zatím nezapomněli :)

>>> Shrnutí Petronely <<< >>> Shrnutí Eclair <<<

>>> 9. kapitola <<< >>> 11. kapitola <<<

Autor: Eclair (Shrnutí povídek), petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Story before story - 10. kapitola: